Fotbalová asociace ČR vám neobnovila smlouvu. Překvapilo vás to?
Přiznávám, že docela ano, neboť mě technický ředitel asociace Jiří Kotrba několikrát ubezpečoval, že se se mnou počítá a smlouva mi prodloužena bude. Nakonec se tak nestalo.
Jak znělo odůvodnění tohoto rozhodnutí?
Když jsem se ptal, proč mi nebyla obnovena, bylo mi řečeno: Protože skončila. Přitom mi z odborného hlediska nic vytknuto nebylo.
Proslýchá se, že jste se dostal do nemilosti vedení asociace, protože jste spolu s dalšími trenéry mládežnických výběrů před dvěma lety podepsal petici proti odchodu technického ředitele Michala Prokeše, jehož odvolal vládce českého fotbalu Roman Berbr. Není to ten pravý důvod?
To nevím, to nemohu říct, jen bych spekuloval, a to nechci.
U reprezentačních mládežnických výběrů jste strávil deset let, nejprve jako patron, později ve funkci trenéra. Vyrůstají pořád schopní hráči, kteří mají talent?
Vyrůstají, o to bych se nebál. Ale ani další státy nezahálejí a některé jsou ve výchově talentů poněkud dále. Co se týče disciplíny, taktiky, plnění úkolů, jsou na tom čeští fotbalisté už v mladém věku velice dobře, všechno zvládají. Ale v kreativitě a technických dovednostech jsou jinde na vyšší úrovni, to je třeba si přiznat.
Stál jste v pozadí vzniku akademií. Pomohou rozvoji českého fotbalu?
To se projeví až tak za pět let, zatím tuto dobu fungují. Myslím, že mají dobrý odborný základ, vybrané hráče vedou dobří trenéři. Ale všechno ukáže čas.
Vaše jméno je spojeno především se Slavií. Sledujete ji?
Mám z ní samozřejmě radost. Před půl rokem prošla výměnou kádru, kdy trenér musel řešit odchod klíčových hráčů do zahraničí. Myslím, že se mu podařilo je nahradit, doplnil mužstvo. Mužstvo předvádí atraktivní zajímavý fotbal, který přináší nejen kvalitní projev, ale i výsledky. Přiznávám upřímně, že však do Edenu moc nechodím. Naposledy jsem byl na podzim na Lize mistrů.
Proč?
Důvod není, že by mě nelákala, ale jako trenér reprezentačních mládežnických výběrů jsem musel sledovat hodně utkání jejich kategorie, přesycenost byla někdy až veliká. Nebyla ani chuť jít se dívat zase na fotbal.
Možná bychom byli kreativnější
Fanoušci s oblibou debatují, jak by proti současnému týmu uspěla mistrovská Slavia z roku 1996, semifinalista Poháru UEFA, kdy bylo v kádru pět vicemistrů Evropy – vy, Jan Suchopárek, Karel Poborský, Vladimír Šmicer a Pavel Novotný. Jak by to dopadlo?
Takové srovnávání je těžké. Musíme si především uvědomit, že tehdejší fotbal byl dost jiný, za těch 24 let se vyvinul. Kdybychom předváděli tehdejší hru, tak bychom vůbec neměli šanci. I my jsme měli dost natrénováno, ale řekl bych takovou volnou formou. Dneska jsou hráči mnohem lépe fyzicky připravení, aktuální potřeby dnešního evropského fotbalu jsou někde jinde. Byla by to asi zajímavá konfrontace, třeba bychom byli i kreativnější, ale netvrdím, že bychom mohli dnešní tým porazit. To v žádném případě.
Podoba je však v tom, že tehdy i dnes chodí na sekretariát nabídky na hráče z bohatých klubů…
Je to hodně podobné, ale musím připomenout, že naše generace zamířila do nejslavnějších evropských klubů. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že dnešní hráči to mají daleko těžší. Konkurence je obrovská, jen kolik výborných fotbalistů přichází z Afriky či Jižní Ameriky a dalších koutů světa.
Mistry z roku 1996 držel v záloze neúnavný bojovník Radek Bejbl, dnešní Slavii posunul výše ze stejného postu Tomáš Souček. Vidíte v něm nějakou podobnost?
Já Tomáše vnímám od mládežnických reprezentací, od zhruba jeho sedmnácti let. Tenkrát více hrával stopera a my probírali, na kterém místě je asi jeho budoucnost. Nakonec se správně vysunul na pozici středního záložníka. Mně se na něm líbí, že ač neměl jasnou, urovnanou cestu, musel si ji projít oklikou přes Viktorii Žižkov a Liberec, prosadil se.
Co na jeho hře nejvíc obdivujete?
Ohromnou aktivitu. Nespekuluje, nechytračí, i když si umí počínat v mnoha okamžicích velice takticky, ale jde přímo do všeho. Tato touha a zapálení mu přinášejí úspěchy.
Prosazuje se i střelecky. To se vám dařilo rovněž. Tedy další společný rys?
Já taky nějaké góly dal, měl jsem schopnost se do zakončení dotáhnout nebo využít standardku. Tomáš je ovšem vyšší, z toho určitě těží, také z dobrého odhadu a výskoku. Rozdíl je snad v tom, že já začínal jako útočník, on z druhé strany sestavy.
Rodinná stopa mizí, vztah zůstává
Blízko máte také ke Slovanu Liberec, kde jste po návratu ze zahraničí působil. Jak hodnotíte úzkou spolupráci ze Slavií?
Spolupráce s takovým klubem, jako je Liberec, je pro Slavii nesmírně prospěšná. Slovan sice nepatří úplně na české výsluní, ale nějakou pozici si vydobyl. Tři tituly v české lize hovoří za všechno. Všechno v něm funguje, má dlouho jednoho majitele, nejsou finanční potíže. Pokud jde o hostování hráčů, kteří pak nesmějí proti mateřskému klubu nastoupit, to musí vyřešit ligová asociace. Pokud by to zakázala, dohady by ustaly. Možná to nedovoluje soutěžní řád, ale to řídicí orgán může změnit. Rozumím všem funkcionářským argumentům, když někoho platím, proč by měl proti nám hrát, ale je to proti sportu. Zakazovat vlastním hráčům nabírat ligové zkušenosti, to není správné.
Ke Slavii má váš rod blízko. Děda z matčiny strany Josef Pajkrt získal v jejím dresu titul v roce 1948, tchán Bohumil Smolík byl legendárním levým obráncem v 60. letech minulého století, červenobílý dres oblékali i vaši synové. Není vám líto, že nyní žádná stopa v klubu není?
Líto… Tak to prostě je. Synové ve Slavii vyrůstali, starší Ondřej se dostal do kádru A – mužstva, i když ligový start nemá, mladší Martin hrál ještě před dvěma lety za béčko. Často však nehrál kvůli zranění, už o něj zájem nebyl. Nyní je v rezervě Mladé Boleslavi a zase má zdravotní potíže. Tak to někdy je. Ke Slavii však má naše rodina velký vztah, to se neztrácí.
Pandemie koronaviru připravila fanoušky o nevšední zážitek mistrovství Evropy, UEFA ho přesunula na příští rok. Ze sportovního hlediska tento krok vítáte?
Prostě to je osud. Může být náš výběr silnější, protože se někteří hráči doléčí, ale zase se může stát, že se někdo zraní. Nevnímám, jestli je to výhoda, nebo ne. Vidím však hrozbu, že se soutěže nemusejí vůbec rozehrát, nebo se přeruší. Hrát bez diváků také není ono, pro nikoho to není jednoduché období. A nejen ve fotbale.
Je fantastické, co Simeone dokázal
Prošel jste rovněž slavným Atlétikem Madrid, které si letos dělalo naději, že konečně dobude Ligu mistrů. Je pro vás zklamání, že vypadlo ve čtvrtfinále s Lipskem?
Z utkání jsem viděl polovinu, Lipsko v určitých pasážích mohlo být lepší. Ale jinak šlo o vyrovnané střetnutí, kde se v jednom zápase k někomu víc přikloní štěstěna. Atlético dostalo gól minutu před koncem po tečované střele. Smůla. Mohly postoupit oba týmy.
Není Liga mistrů pro Atlético zakletá?
Nedělal bych z toho, že ještě tuhle nejprestižnější soutěž nevyhrálo, žádnou tragédii. Z mnoha pohledů je Atlético ve Španělsku až třetím klubem v pořadí, za Realem a Barcelonou. Přitom před šesti lety je obralo o titul, dvakrát bylo v nedávné době ve finále Ligy mistrů, kde podlehlo po velkém boji Realu Madrid. Je fantastické, co trenér Diego Simeone v těch podmínkách dokázal, Atlético pod ním zažívá fantastické časy.
Francouzský časopis France Football se rozhodl, že letos Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu světa nevyhlásí. Vy jste v této anketě dobyl také význačný počin, v roce 1996 jste se ocitl v nejlepší jedenáctce. Není škoda, že fotbal nebude mít svého krále?
Rozumím tomu, že takto sledovaná a prestižní anketa propagaci fotbalu hodně napomáhá. Ale je pravda, že podmínky skutečně nebyly stejné. Německá bundesliga či anglická Premier League se po pauze dohrály, francouzská nebo nizozemská už ne. Hráči nemohli ukázat, jakou mají formu. Podmínky skutečně nebyly stejné.
