Organizátoři to oznámili na pondělní tiskové konferenci. Po přeskupení celého kalendáře seriálu mistrovství světa kvůli koronaviru se na oválu břevnovského stadionu Markéta pojede v pátek 18. a v sobotu 19. září.

Sedmadvacetiletý Milík dostal důvěru pořadatelů posedmé za sebou, již v roce 2012 zasáhl do domácí Grand Prix jako náhradník. Pokusí se navázat na senzační třetí místo z roku 2017, kdy následně dokázal vyhrát i Zlatou přilbu v Pardubicích. Prvním náhradníkem bude Eduard Krčmář a druhým Jan Kvěch, který o víkendu obhájil titul mistra Evropy do 19 let.

„Volba divoké karty byla ztížená v tom, že ti tři závodníci, které jsme vybrali, se mezi sebou letos na závodech ještě nepotkali. Těch závodů je málo. Ale myslíme si, že Vašek Milík je už natolik zkušeným jezdcem, že s tou světovou elitou dokáže bojovat a zvládne si s tím poradit. Zatímco třeba Honza Kvěch se potkává s juniorskou špičkou, ale s tou světovou se ještě nikdy nepotkal,“ řekl ředitel pražského závodu Pavel Ondrašík.

Pozice vyhrazené pro české zástupce musejí mít stejné obsazení pro oba pražské závody. „Sice jsme to hned rozporovali, ale neuspěli jsme, promotér to nechtěl. Takže to zůstává stejné, i když naším přáním třeba bylo, aby Honza Kvěch nebo případně Eda Krčmář jeli alespoň jeden závod,“ připustil Ondrašík.

„Oba kluci prokazují velmi slušnou formu v tomto roce, ale byli jsme nuceni vybrat pro divokou kartu pouze jediné jméno. A shoda byla v tom, že Vašek Milík je u nás ten nejlepší, má pořád nejvíce zkušeností a je asi stále ještě o něco před Edou a Honzou. Když mu třeba povolí nervy a jedna jízda se mu nepodaří, je schopný se z toho otřepat a nastoupit hned do té další jízdy s čistou hlavou a plnou koncentrací,“ doplnil Ondrašík.

„Každý by byl určitě hrozně rád za divokou kartu do závodu Grand Prix, ale já jsem rád i za tuhle pozici prvního náhradníka. Třeba bude nějaká šance vyjet i na dráhu a absolvovat nějakou jízdu,“ prohlásil Krčmář. Podobně vnímá svou pozici i Kvěch. „Moc si toho vážím,“ uvedl.

Jak prožíváte protesty v Bělorusku?

Nesedím celé dny u televize, ale zprávy samozřejmě vidím. Už 26 let tam vládne jeden maník a asi ho ani nenapadlo, že se tohle může stát. Ale to je ta touha po moci, a najednou se mu to všechno hroutí. Bělorusy jsem poznal jako sympatické lidi a přál bych jim, aby mohli žít svobodněji. Řídí to tam se vším všudy jeden člověk, což nebývá dobře. Na druhou stranu moc nevěřím, že si je Rusové nechají utéct. Nedokážu to odhadnout, nejsem politolog, ale přeju Bělorusům, aby se jejich život vylepšil.

Především první dny protestů však provázelo dost násilností.

To byla podle mě ohromná chyba policie a dalších složek. Tvrdě je mlátili, a přitom Bělorusové jsou na rozdíl od Rusů dost mírní lidé. Když pak vidí něco takového, není to dobré, provokuje je to. Jsem zvědav, co bude dál.

V Dinamu Minsk jste působil jako trenér v letech 2010 až 2012. Jste ještě s někým z Běloruska v kontaktu?

(úsměv) Zní to paradoxně, ale na začátku mého působení byl v klubu pan Barodič, generál tajné služby. Přesto jsem ho poznal jako férového chlapa a před pár lety z těch složek odešel. Svého času to byl první bodyguard Lukašenka. Viděli jsme se před dvěma lety v lázních v Karlových Varech, máme si co říct, ale o politice jsme se nikdy nebavili. Pokud se režim otočí, možná těmto lidem něco přičtou, těžko říct. Nevím, co všechno dělal, na mě ovšem působil dobře. Jinak žádné velké kontakty nemám.

Jak jste vnímal společenskou a politickou situaci v Bělorusku, když jste vedl Minsk? Byť je jasné, že pohled hokejového kouče, jenž se pohybuje jen v určité skupině lidí, bude těžko komplexní.

Je to pravda, já jsem žil mezi skupinou hokejistů a lidí, kteří působili v klubu. A ti na nic nenadávali, Lukašenko má hokej rád a peníze jim dával. Bělorusko není úplně bohatý stát, ale má cenný vývozní artikl v podobě jednoho druhu soli (uhličitan draselný, tzv. potaš, pozn. red.), což nějaké peníze přineslo. Sám Lukašenko se přišel dvakrát nebo třikrát na hokej podívat a v té době se setkával i s trenéry Dinama.

Vy jste s ním tedy mluvil?

Jednou mi vzkázali, že bych mohl přijít, ale v té době bylo Česko jedním z hlavních kritiků běloruské politiky. Poslední diktátor v Evropě a všechna ta přízviska, která se tomu dávají. Říkal jsem si: Kristepane, já tam půjdu, dostane se to do médií a ještě budu za idiota. Raději jsem se vymluvil na nastydnutí a že přece nemůžu nakazit tak důležitého člověka. Naštěstí potom další pozvání nepřišlo. Jinak se mi v Bělorusku pracovalo velmi dobře a myslím, že jsem si získal docela velkou popularitu.

Jak se vám to podařilo?

Běloruští novináři obecně nic nekritizovali, ale ti sportovní byli hrozně nepříjemní, na tiskovkách po mně šli. (úsměv) Já jsem se nedal a mluvil jsem hodně otevřeně, což mi podle mě přineslo určitý kredit. Dařilo se nám i na ledě, v první sezoně jsme prošli do play off KHL a vypadli v sérii na sedm zápasů proti Jaroslavli. Na hokej tehdy chodilo až 15 tisíc lidí, pak mě někteří zastavovali i na ulici. A to jsem si nejdříve myslel, že budu v Minsku anonymní. Opravdu se chovali příjemně, možná jsou tak mírní také proto, že žijí v určitém strachu z toho politického systému.

Také proto jsou například lidé z běloruské komunity v Česku příjemně překvapeni, že se teď Bělorusové semkli jako národ a ve velkém vyšli do ulic vyjádřit svou nespokojenost.

To, co jsem viděl v televizi, bylo úžasné, hlavně ta nedělní manifestace. Připomnělo mi to události z roku 1989 u nás. Přáli by si žít svobodněji, nebýt neustále ve strachu a tlaku. Mám k tomu jeden banální příběh.

Povídejte.

Cestoval jsem v Minsku hromadnou dopravou, jel jsem na trénink a musel jsem přestoupit. Zkrátil jsem si to přes ulici, kde jezdila auta minimálně, a přešel jsem ji, aniž bych použil přechod. Na druhé straně mě pak zastavil policista, vyčetl mi to a říkal mi, že mě někam odveze. Nehádal jsem se s ním, jen jsem mu vysvětlil, že jsem trenér a potřebuju zavolat generálu Barodičovi, svému nadřízenému, aby věděl, co se děje. Samozřejmě mě během půl minuty propustil, ale opravdu to vypadalo, že mě chce kvůli takové banalitě někam odvézt, zavřít. Každý má zkrátka velký strach, policisté jsou velmi aktivní. Na lidech je tohle poznat.

V roce 2014 pořádal Minsk úspěšné hokejové mistrovství světa a příští rok by se měl o organizaci podělit s Rigou. Jenže lotyšský premiér řekl, že si to za současné situace nedovede představit.

MS 2014 si dobře pamatuju, bylo to moje první vystoupení v televizi. Kluci z televize chodili na zimák vždycky se mnou, protože mě nekontrolovali, v Minsku mě všichni znali. Byl to pěkný šampionát a byla by velká škoda, kdyby Bělorusové za rok o MS přišli. Mají nádhernou halu, hokej je tam populární, více než fotbal. Nevím, jak to může dopadnout. Záleží na příštích týdnech a měsících, jak se všechno vykrystalizuje.

Čtyřiatřicetiletý Kreuziger se tak může těšit na jubilejní desátou účast v nejslavnějším cyklistickém závodě světa.

Kreuziger se dočkal nominace i ve druhém roce u současného zaměstnavatele. Loni obsadil v celkovém pořadí Tour 16. místo, z minulosti má na kontě čtyři umístění v první desítce. V roce 2013 dosáhl pátou příčkou nejlepšího výsledku českého závodníka v konečném pořadí.

„Tour bude netradičně v srpnu, ale půjde určitě o vrchol sezony. Snad se všechno povede a podaří se dojet až do Paříže. Bylo by dobré, kdyby se to po té koronavirové pauze povedlo. Každopádně půjde o velmi těžkou Tour,“ uvedl v nahrávce pro média Kreuziger.

Šestatřicetiletý mistr světa z roku 2010 dnes podepsal s Kometou smlouvu a připojil se k týmu. Na jihu Moravy nahradí Tomáše Plekance, který minulý týden v Brně z vážných osobních důvodů nečekaně skončil.

Odchovanec pražské Slavie Klepiš působil v posledních sezonách v Mladé Boleslavi, kam přišel během ročníku 2015/16 z Třince. Po minulém extraligovém ročníku mu ale ve středočeském klubu skončila smlouva a byl bez angažmá. Nyní se pokusí zaplnit místo po Plekancovi ve druhém útoku Komety.

Klepiš, který má na kontě 66 zápasů v NHL a hrál i v KHL či ve Švédsku, v extralize nastoupil k 435 utkáním s bilancí 91 branek a 160 asistencí. V dresu Slavie vyhrál v letech 2003 a 2008 extraligu, s Ufou a Dynamem Moskva v letech 2011 a 2012 získal Gagarinův pohár.

Za reprezentaci odehrál 98 zápasů a představil se na pěti světových šampionátech.

Ponižující debakl 2:8 od Bayernu Mnichov ve čtvrtfinále Ligy mistrů spustil na Nou Campu období velkých změn.

První krok byl jasný a tři dny po frustrující porážce k němu také došlo. Na lavičce skončil Quique Setién.

Hledání jeho nástupce také zřejmě nepotrvá dlouho. Měl by jím být kouč nizozemské reprezentace Ronald Koeman. Blonďatý bombarďák v Barceloně šest let veleúspěšně působil jako hráč a v katalánském velkoklubu už si na konci tisíciletí vyzkoušel trenérský džob dva roky i jako asistent.

Teď se má vrátit už jako hlavní kouč, se zkušenostmi z Arnhemu, Ajaxu, Benfiky, Evertonu, Feyenoordu, Valencie, Southamptonu a Eindhovenu v zádech. Barcelona už údajně jedná se šéfy nizozemského svazu o Koemanově uvolnění od reprezentace, kterou trénuje od roku 2018 a již provedl s jedinou porážkou na zatím odložený evropský šampionát.

Jednání by to měla být úspěšná a Koeman podle španělských médií s klubem podepíše tříletou smlouvu, protože ve smlouvě s nizozemským svazem má klauzulu, díky které může kontrakt právě v případě zájmu Barcelony předčasně ukončit.

Sedmapadesátiletý kouč už je údajně v katalánské metropoli a pracuje i na nové podobě kádru. Na vrcholu seznamu posil pak má svého svěřence z týmu „Oranjes“ Donnyho van de Beeka. 

Jeho příchod by dával smysl – nejenže se dobře zná s Koemanem, hodně blízko má i k Frenkiemu de Jongovi, který odešel do Barcelony před rokem. Spolu řádili dlouhá léta v Ajaxu a byli klíčovými postavami týmu, který v minulé sezoně oslnil Evropu parádní jízdou v Lize mistrů, při níž amsterdamský celek vyřadil i Real Madrid a Juventus Turín.

Střed zálohy by tak Van de Beekovým příchodem pořádně „zoranžověl“, a navíc by transfer třiadvacetiletého šikuly ještě pořádně naštval barcelonského arcirivala. Silně po něm totiž touží rovněž Real Madrid…

„V každém případě je to hodně divoké přestupové období. Ještě pořád není nic jistého. Stále jsem hráčem Ajaxu a jsem pyšný, že v něm jsem,“ prohlásil Van de Beek v rozhovoru pro Fox Sports.

„Kdyby nebylo koronaviru, možná by to všechno bylo jinak. Teď není nic jasného, musíme počkat a uvidíme, jak se to vyvine. Pořád jsem tady a i po všech těch letech mě to tady baví. A i kdybych hrál za Ajax i příští sezonu, bude mě to bavit dál. Neuslyšíte ode mě, že bych si stěžoval,“ slíbil nizozemský reprezentant.

Pravděpodobněji však vypadá to, že bude součástí oranžové revoluce na Nou Campu.