Jako amatér si nevedl špatně, dokonce se na něho byl podívat slavný irský boxer Steve Collins, který obdivoval jeho zvláštní pohyb v ringu. Možná i proto dostal v roce 2006 profesionální smlouvu. Svůj první zápas vyhrál a věřil v úspěšnou kariéru.

Jenže pak čekal na další vítězství neuvěřitelných devět let. Nikdo nedokázal pochopit, proč do sebe nechává mlátit, i když pořád chodí domů jako poražený. V jednu dobu během 24 týdnů dostal nařezáno hned devatenáctkrát.

Od druhého vítězství už uteklo dalších pět let a teď už Deakin řekl dost. Chce se věnovat milující přítelkyni.

„Mým úkolem bylo jít ven a nechat se zmlátit, abych přežil. Nedosáhl jsem tím ničeho kromě ztráty mozkových buněk a pěkného zblbnutí,“ cituje boxera britský deník Sun.

Že by měl rodák ze Sussexu zrovna pohodlný život, se říct nedá. Narodil se totiž s ortopedickými vadami na obou nohách. S takzvanýma koňskýma nohama. Podstoupil spoustu operací a do šesti let vyrůstal prakticky na vozíku.

„Ve škole jsem pak nebyl zrovna oblíbené dítě, hodně mě šikanovali. A tak jsem se naučil boxovat, abych nabral sebevědomí,“ vypráví Deakin, který se sám nazývá „Orel Eddie světového boxu“.  

Během tak dlouhé série bez výhry se dostal až na úplné dno, přišel o dům, nocleh hledal, kde se dalo. K jeho záchraně pak přispěl fakt, že byl zvyklý přijímat rány a účastnil se i krvavých zápasů bez rukavic. 

Při té příležitosti se dostal do Španělska, kde mu místní média vtiskla nálepku „nejhoršího britského boxera“. 

„Byl jsem jako gladiátor, který se jde ven prát, ať je připravený, nebo ne. V hloubi duše jsem byl vždycky mistr světa,“ popisuje svou motivaci k boji.

Teď už má ale dost. „Nepotřebuji se dál rvát. Mám milující ženu, která sice nechce, abych ten boj vzdal, ale já to chci, vede mě k tomu můj zdravý rozum. Budou si mě navždy pamatovat jako nejhoršího boxera, ale jsem na to hrdý,“ dodal Deakin. 

Ještě měl absolvovat poslední zápas. O uplynulém víkendu v londýnské O2 areně se chtěl rozloučit proti Marku Handleymu vítězstvím, kvůli pandemii koronaviru ale pořadatelé boxerský galavečer přesunuli na zatím neznámý termín.

Říká se o vás, že jste fotbalový blázen. Jste?

Těžko sám sebe můžu hodnotit, ale je pravda, že do mě v tomhle směru furt někdo rejpe. Jako člověk jsem toho už dost prošel a poznal, dokážu zhodnotit, co se mnou cloumá. A prožívám to všude stejně. Když jsme trénovali Viktorku a někde vyhrávali, dojímalo mě to, protože jsem viděl ty kluky, v jakých náročných podmínkách se připravovali…

A jsou momenty, kdy se zpětně kousnete do rtu a řeknete si, že jste to přehnal? Co třeba na jaře v Ostravě, kde jste slavil gól na 2:1 v nastaveném čase výkřikem „pánbůh existuje“, načež jste chvilku na to dostali vyrovnávací gól?

No jo, Ostrava… Někdy to přestřelené je, však si mě taky Jindra (Trpišovský) vychutnal, prý já se ti divil, že děkuješ pánubohu, když jsi tak pověrčivý. Ale pozor, psalo se, že jsem nadával divákům, ale to není žádná pravda! Mezi lavičkami to lítalo, to ano, když jsme dali gól, tak jsme vyběhli, byli jsme vyhecovaní, to k fotbalu patří. Gestikuloval jsem a řval jsem směrem k lavičce: Máte ho tam. A za pár minut jsme ho dostali taky… Domácí se objímali a já byl ve smrti.

Brankáře Laštůvku mám rád, známe se ze Slavie, ale v ten moment běžel až na půlku a křičeli jsme na sebe. Hned po zápase jsme si ale volali a ještě se z legrace štengrovali. To jsou emoce, které patří na hřiště. Nemám rád záludnost, třeba zákeřné fauly, ale tyhle věci jsou součástí fotbalu.

Ono to rouhání člověku občas ujede, že?

Něco podobného jsme zažili už dřív, na Spartě. V derby, v němž jsme prohrávali o půli 0:3. V nastavení rozhodčí odpískal jasnou penaltu pro nás a já vyletěl a radoval se. Najednou jsem si uvědomil, že to gól ještě není, že to tím rouháním můžu zakřiknout. A taky mi pořádně mi zatrnulo, když Škoďák poslal míč do branky odrazem od břevna. Ještě teď vidím, jak se z té tyče snáší sníh…

A co vaše spontánní televizní vystoupení? Byl jste hostem televizního studia v zápase osmifinále Evropské ligy se Sevillou. Nejdříve jste dopředu vyzradil sestavu a nakonec jste vyčítal kolemjdoucím fanouškům, že ztratili víru a za nepříznivého stavu opouštěli stadion.

Když jsem si uvědomil, jak tvrdě jsme se na zápas připravovali, kolik hodin jsme strávili jen u videa… Jakmile dokážete něco takového, tak to s vámi zahejbe. Bylo mi najednou strašně líto, že lidé v půlce prodloužení odcházeli, tak jsem na ně hulákal: ´Kam jdete?´ A když jsme dali na 3:3, tak jsem zase volal: No jo, teď běžíte zpátky! Erich Brabec, který byl ve studiu na stadionu se mnou, se řehtal a chudák moderátor Pavel Čapek jen valil oči. (smích)

Vaše spontánnost zapadá do současného obrazu Slavie. Působíte jako sebevědomý tým postavený na pevných vztazích. Je to pravda?

U nás je na prvním místě kolektiv. Zní to jako obrovské klišé, ale tady to fakt funguje. Není to jen o o samotném týmu, ale funguje tu symbioza vedení, trenérů, podpůrného realizačního týmu, hráčů, ale i lidí v kancelářích a desítek dalších.

Při své přestupové politice nejdete po hvězdách, ale sázíte na jistotu, na hráče, které znáte. Je pro vás hodně důležitá i charakterová stránka?

Hodně to sledujeme. V případě Nika Stanciua jsme věděli, že jde o fantastického fotbalistu. Ale jaký je to člověk, to jsme diskutovali s Gadžim (Davidem Hovorkou) a dalšími hráči, kteří ho znali ze Sparty. Dali nám referenci, že je to výborný kluk, až pak jsme ho dělali. Vědí, jaké nároky na hráče máme, že musejí mít rádi fotbal a být pracovití. A teď vidíte, jak se Nico změnil, Slavii bere jako svoji rodinu a je na něm vidět, jak je tady šťastný. A nejsou to jen plky.

Pokud k vám někdo přestoupí, chvíli trvá, než se ocitne na hřišti. A platí to i v případě velkých jmen, jako je zmiňovaný Stanciu nebo Malínský. Oba první zápas nebyli ani na tribuně. Máte ve Slavii něco jako vojenský přijímač?

Já bych to rozdělil na dvě etapy. Když jsme přišli, tak jsme si ten tým začali tvořit podle svého gusta. Tehdy měly nové posily samozřejmě větší šanci dostat se do týmu. Teď už má Slavia za sebou výrazné úspěchy, získala dva tituly, kádr je stabilizovaný, zkušený, je v něm hned osm reprezentantů. Zapadnout do týmu okamžitě je daleko těžší.

Odchod titánů

Přesto se kádr mění dost dynamicky. Oproti loňsku odešlo osm hráčů, včetně obou stoperů…

Jasně, z odchodu Ngadeua a Deliho mělo spousta lidí strach, třeba Jarda Tvrdík jim říkal titáni. Je fakt, že jsme chtěli udržet hlavně Simona, je to rychlý, šlachovitý hráč, nakonec však nezůstal ani jeden. My trenéři jsme si ale stáli za svým: nebojme se, jsou tady Kúdela a Hovorka, budeme hrát ještě lepší fotbal, protože mají kvalitnější rozehrávku a taky jsou rychlí. Myslím, že se to potvrdilo, i když se následně Gadži na delší dobu zranil.

A je skvělé, že jsme objevili dalšího stopera v Zimovi. Všichni si ťukali na čelo, že jsme koupili devatenáctiletého stopera. Měl dva ligové starty a my ho dali do týmu, který hrál o titul. Když cítíme, že někdo hráč kvalitu, kašleme na to, že mu chybí zkušenosti. A dneska tvrdíme, že Zima je hráč pro národní tým. Stejný případ je i Provod, jenž se už stává oporou sestavy.

Čím to je, že fotbalisté, kteří třeba nepřicházeli s takovým jménem, viz třeba Kúdela, Provod nebo Traoré, jdou pod vámi tak nahoru?

Co se týče hry, máme nároky, které kluci musejí splňovat. Zároveň ale musejí pasovat i lidská kritéria. Jsem vyřízený z lidí, kteří pořád někde žvaní, že si můžeme koupit koho chceme, že si ukazujeme na nejlepší hráče. Copak byl Coufal nejlepší? Kúdela přišel v pokročilém fotbalovém věku, Hovorku vyhodili ze Sparty a hrál v Jablonci. Provod kopal na hostování v Českých Budějovicích. Proč konkurence nepodepsala Kuchtu, Masopusta, Holeše, Traorého nebo Karafiáta? Ano, samozřejmě se nám vše nepovedlo. Stane se, že se někteří nezapracují, ale to je život. Taky se vám v životě zalíbí nějaká ženská a později zjistíte, že si s ní nerozumíte.

A co zmiňovaný Stanciu? Se svou sparťanskou minulostí neměl přestup do Slavie zrovna jednoduchý.

Nico to měl strašně těžké. Spousta věcí, která se o něm napsala, není pravda. Několikrát už jsem se kvůli němu pohádal i v hospodě, kam občas zajdu. V Saúdské Arábii přišel o spoustu peněz, aby mohl jít do Slavie. A to tady nemá žádnou prémiovou smlouvu, je na úrovni nejlepších hráčů. Navíc je to skvělý kluk, nikdy jsme s ním neměli nejmenší problém. Možná jen ten, že toho dává do tréninků někdy až moc, kolikrát ho až musíme brzdit, aby nebyl unavený. Jeho a Coufala, to je taky takový cvok, co by furt jen trénoval.

A to přitom trénujete dost náročně. Co vůbec říkáte na názory, že za vašimi úspěchy je spíš maximální fyzická připravenost než fotbalové kvality?

Nebudeme si nic nalhávat, čeští fotbalisté nemají takovou technickou kvalitu jako Španělé, Argentinci či Brazilci. A pokud se máme rovnat světové špičce, nic jiného než perfektní fyzická připravenost nám nezbývá. Když máte zvládnutou hru bez balonu, dokážete soupeřova hráče neustále stínovat, nedáte mu dejchat, je to pro něj hodně nepříjemné. Tím nechci říct, že tu ve Slavii máme samé dřeváky, ale na kondici se hodně zaměřujeme.

Vy navíc máte tu výhodu, že svým svěřencům při výbězích stačíte, že?

Když jsem jako asistent trenéra přišel do Liberce, byl tam lepší snad jen Coufal. Ještě před dvěma lety jsem s klukama ve Slavii odběhal komplet zimní přípravu.

Dáváte si s nimi i bago? Pro trenéry může být docela nebezpečné, stačí vzpomenout zlomený nos Jindřicha Trpišovského, kterého na soustředění ve Španělsku „sundal“ Jan Bořil.

To byla nešťastná náhoda. Vlastně jinak – myslím, že to Bóřa udělal trošku schválně (smích). Ne vážně, nejdřív jsme se tomu strašně smáli, ale pak nás to vyděsilo – nečekali jsme, že to Jindra tak odnese.

Jak máte vůbec ve Slavii rozdělené kompetence? Sám sebe označujete za Trpišovského pravou pěst. Jste vy ten zlý muž na lavičce?

On umí pěkně seřvat i Jindra, ale ano, asi to mám většinou na starosti já. Říká se, že je to černá práce, ale já si cením toho, že si ve Slavii říkáme věci do očí, na rovinu. Samozřejmě se vše nedává najevo snadno a každému to příjemné není, ale aspoň víte, na čem jste. Také záleží na konkrétním hráči. Jsou osobnosti, na které když zařvete, tak je vybičujete. Na jiného zase musíte opatrně. A taky jde o důvody. Chyby dělá každý, ale když pramení z lajdáctví, to je pak zle. A tohle vědí i kluci, kteří k nám jdou. A přesto jsme se ještě nesetkali s nikým, kdo by k nám nechtěl.

S trenérem Trpišovským se znáte přes dvacet let, s asistentem Jaroslavem Köstlem a trenérem brankářů Štěpánem Kolářem spolupracujete osmým rokem. Jak to klape v realizačním týmu?

Furt se hádáme. Někdy až do krve. Když jsme přišli do Slavie, celé představenstvo valilo oči, jak jsme se dokázali zeštěkat. Ale funguje to perfektně, všechny problémy jsme schopni si vyříkat, což je strašně důležité. A nikdy nás to nerozdělilo. Jasně, krize byly na Žižkově, v Liberci i ve Slavii, ale nikdy žádná nebyla tak vážná, že bychom to chtěli zabalit.

Jak často jste v kontaktu kvůli práci?

I když není trénink, furt řešíme fotbal. Vypneme, jen když usneme (úsměv). Ve Viktorce jsme ho dělali z lásky, teď ve Slavii sice taky, ale už je to profi úrovni. V kontaktu jsme od rána do večera, několikrát týdně si voláme i s klukama, co jsou na hostováních, tuhle Hellebrandovi na Slovácko, tuhle zase Beranovi do Liberce… Vídáme se třeba i během dovolených, řada našich fotbalistů jezdí spolu a domlouváme se, že se za nimi zastavíme.

A co hráči, kteří už ve Slavii nejsou?

Myslíte třeba Tomáše Součka? Tomu držíme palce obvzlášť! Nedávno se tady zastavil, přivezl mi dres, objali jsme se… (odmlčí se) To se nedá popsat. Takové momenty vám dávají jistotu, že ta práce má smysl.

Rusové s miliony neuspěli

Nemrzí vás, že je s úspěchy Slavie spojováno jméno Jindřicha Trpišovského, zatímco vy jako asistenti jste ve stínu?

Tak to holt je, Karel IV. také nepostavil Karlův most svýma rukama. Ale lidi, co nás znají, vědí, že našimi úspěchy nestojí jen on. Jindra je hlava našeho týmu, bez něj bychom nebyli, kde jsme, on bez nás taky ne. A kdybychom se jednou rozdělili, už to nikdy nebude takové.

A řešíte společně i nabídky? Nedávno Jaroslav Tvrdík prozradil, že jste dostali laso na miliony eur měsíčně. Shodli jste se na tom všichni, že tak luxusní podmínky odmítnete?

My jsme šťastní, že jsme v českých podmínkách dosáhli toho, čeho jsme dosáhli. Strašně nás těší pozorovat progres u hráčů, které jsme si vybrali. Před pár lety se nám smáli, že bereme do branky nějakého Koláře, ale ať se na mě nikdo nezlobí, jestli pánbůh dá, tak na něm Slavia udělá přestupový rekord mezi brankáři.

No ale co ty nabídky?

Zrovna jsme byli na soustředění v Marbelle a Lokomotiv Moskva, který o nás stál, tam shodou okolností také trénoval. Když jsme je sledovali, a to byla kvalita, samí reprezentanti, samí páni fotbalisti, přesto jsme si s Jindrou říkali: buďme rádi, že jsme ve Slavii. Všechno není jen o penězích. Z Arábie přišly ještě lepší dvě nabídky, ale my jsme ještě mladí kluci, máme energii a chuť Slavii dále posouvat.

Ve srovnání s loňským doublem nám odešlo osm hráčů ze základní sestavy, ale daří se nám je nahrazovat a ten tým má pořád svou sílu. Když jsme kvůli karanténě v létě nestihli odehrát přípravná utkání, hráli kluci proti sobě a byla radost sledovat, jakou to mělo úroveň. Kolikrát se na tréninku do hry my trenéři tak zakoukáme, že i zapomeneme na čas (smích). Nechci se nechat unášet, on zase přijde nějaký průser, dostanete pohlavek a zase nezbude než se s tím poprat a jít dál.

V posledních letech jste se o titul tahali s Plzní, vy osobně s ní ve Slavii máte bilanci 4 – 1 – 1. Nemrzí vás, že už ji nevede Pavel Vrba, s nímž jste souboje brali vždy prestižně?

Mrzí. Není tajemstvím, že ho jako osobnost velmi uznáváme, kdyby nebylo jeho, Plzeň by nikdy nedosáhla takových úspěchů. Přinesl do ligy úplně nové věci… Na trenéra Vrbu prostě nedáme dopustit, fandíme mu i na jeho angažmá v Bulharsku. Uznávám, že neznám všechny souvislosti, že to sleduju jen zvnějšku, ale úplně se mi nelíbilo, jak se ve finále v Plzni k Vrbovi zachovali, jak se o jeho odchodu mluvilo a psalo.

Dvojnásobná olympijská šampionka Špotáková po protrápeném mistrovství republiky prožila vydařený závěr sezony. „Hrozně mě to nakoplo na další sezonu,“ pochvalovala si devětatřicetiletá oštěpařka, která by ráda zakončila kariéru za rok na olympijských hrách v Tokiu. Vedle nejlepšího pokusu z úvodní série by dnes zvítězila i závěrečným hodem 62,52.

V mužské soutěži byl nejlepší český oštěpař Vítězslav Veselý na druhém místě. Dostal se na něj závěrečným hodem dlouhým 81,54 metru. „Posledními pokusy obvykle moc neházím, tak jsem rád, že jsem se dokázal zkoncentrovat. Osmdesátka se počítá,“ řekl. Chvíli vedl, ale vzápětí ho přehodil vítěz Zlaté tretry Gatis Cakšs z Lotyšska (82,19).

Vítězně se po takřka dvouměsíční závodní pauze vynucené zraněním vrátil koulař Tomáš Staněk, kterému na první místo stačilo 20,19 metru. „Technicky se to nedá hodnotit, protože jsem musel házet tak, abych si nic neudělal. Šlo mi hlavně o to zůstat zdravý, aby se nic nepokazilo do přípravy,“ konstatoval Staněk.

Stovku vyhrál Jan Veleba, jenž časem 10,21 překonal rekord mítinku. Vyrovnal tím svůj nejlepší letošní výkon. „Jsem strašně spokojený, je to 10,21 potřetí v této sezoně. Musím říct, že jsem tenhle výkon nečekal, modlil jsem se za 10,30,“ pochvaloval si. Porazil i Francouze Amauryho Golitina a Poláka Przemka Slowikowského, kteří měli zaběhnuté lepší časy. „Musím říct, že jsem čekal, že budou spíš přede mnou. Celou dobu jsem si říkal, kde jsou,“ doplnil český spolurekordman na stovce.

Letité juniorské národní maximum na 1500 metrů překonal Jakub Davidík. Osmnáctiletý závodník ze Stříbra výkonem 3:40,73 vylepšil bezmála o dvě sekundy maximum Jana Holberga z roku 1979. Davidík už letos překonal juniorské rekordy na 800 a 1000 metrů.

Atletický mítink Kladno hází a Kladenské memoriály:

Muži – 100 m (vítr +1,1 m/s): 1. Veleba (ČR) 10,21, 200 m (-0,9 m/s): 1. Kamanga-Dyrbak (Dán.) 20,91, 2. Veleba 20,98, 1500 m: 1. López (Šp.) 3:38,35, koule: 1. Staněk (ČR) 20,19, oštěp: 1. Cakšs (Lot.) 82,19, 2. Veselý (ČR) 81,54, 3. Mardare (Mold.) 81,37.

Ženy – 100 m (+1,1 m/s): 1. Hemidaová (Egypt.) 11,23, 200 m (+0,7 m/s): 1. Hemidaová 22,91, 2. Bendová (ČR) 23,16, výška: 1. Okuněvová (Ukr.) 186, koule: 1. Červenková (ČR) 17,78, kladivo: 1. Tavernierová (Fr.) 75,23, oštěp: 1. Špotáková 64,34, 2. Ogrodníková (obě ČR) 62,22, 3. Tzengová (Řec.) 62,21.

Šestapadesátiletý Vrba byl dnes odpoledne nejprve převezen na pohotovost v Razgradu, odkud následně zamířil do nemocnice v Rus, kde byl hospitalizován. „Pavel Vrba se cítí dobře a lékaři dělají všechno pro to, aby se jeho stav zlepšil,“ uvedl Razgrad na webu.

Vrba přišel do Razgradu loni v prosinci z Plzně, se kterou během dvou angažmá získal tři tituly a zahrál si s ní i Ligu mistrů. S Ludogorcem hned v první sezoně vyhrál ligu a rozšířil sbírku úspěchů, v níž má i titul se Žilinou. V minulosti Vrba působil také v Ostravě, Machačkale a v letech 2014 až 2016 vedl českou reprezentaci a postoupil s ní na Euro 2016.

„Bydlím v Ostravě, kde máme s přítelkyní byt. Do Olomouce to mám o hodně blíž. Mám tady taky svého kondičního trenéra, se kterým pracuju na rekonvalescenci kolena a ramena, které jsem měl zraněné. Mám tady svůj život. Jsem sice odchovanec Komety, ale poslední roky trávím jen v Ostravě. V Brně bych musel shánět byt nebo bydlet u rodičů, což se mi na těch pár týdnů, co tady budu, nechtělo,“ uvedl Hájek pro web iSport.cz.

Dvaadvacetiletý bek působí v zámoří od roku 2015. V uplynulé sezoně odehrál v NHL za Rangers 28 zápasů, ve kterých si připsal pět asistencí. Dalších 21 utkání Hájek odehrál v nižší AHL.

Majitel a trenér Komety Libor Zábranský začátkem týdne uvedl, že je s Hájkem domluvený na spolupráci a počítá, že bude oblékat opět dres Komety. Dnes ale potvrdil, že se tak nestane.

„Libor mi volal, že změnil názor a v Kometě působit nebude. Po všech jednáních, která jsme ohledně jeho příchodu s jeho zástupci vedli, je to pro nás všechny velké překvapení. Vůbec jsme takový zvrat nečekali. Tímto považuji veškeré další jednání za uzavřené. Víc nemám k tomuto tématu co dodat,“ uvedl Zábranský na klubovém webu.