Hned tři kamiony, které se vydaly na rychlostní testy v okolí Štětína, byly sestrojené na základě vývoje Martina Macíka staršího v sedlčanských dílnách.

Pro vítězství si v Ivecu s manuální převodovkou dojel Jaroslav Valtr. Druhý byl v téměř identickém voze, ovšem s automatem, Martin Macík mladší. S nástrahami tratě se popral i nováček Dan Stiblík v pronajatém Liazu, který na své první dálkové rallye získal spoustu cenných zkušeností.

„Užili jsme si to, ale člověk musel být hodně opatrný. Jezdili jsme tu úzkou lesní cestou a stromy byly kolem trati hodně blízko. Kamion si na vodě jel, kam chtěl, byl jak sáňky. Museli jste ho mít pořádně pod kontrolou,“ popsal polské boje pilot týmu Big Shock Racing Macík.

Dobrý pocit ze závodění mu nevzala ani sedmiminutová penalizace za brzký vjezd do jedné ze zón v servisu. Možná i proto v neděli trochu víc šlápl na plyn, až svého Frantu zahrabal v rašeliništi. Po krátkém boji musel zasáhnout bagr pořadatelů a český vůz vysvobodit.

„Kamion před námi ještě těsně stihl tu bažinu projet, ale my už jsme tam zůstali viset. Ztratili jsme asi 20 minut.V další etapě byla trať tak rozmočená a nesjízdná, že jsme rašeliniště museli úplně objet. Liazku už do zmiňovaného úseku organizátoři vůbec nepustili,“ vysvětlil navigátor František Tomášek.

Martin Prokop měl ve svém Fordu ambice v boji o celkové vítězství. Jenže v sobotu v jednom z brodů doslova utopil motor svého Shreka a šance na úspěch byly ty tam. Jihlavský jezdec se ale nevzdal, neděli pojal hlavně jako trénink a skončil celkově osmý.

Soutěže se zúčastnilo také trio jezdců týmu Orion – Moto Racing Group. Nováček Jakub Hroneš dojel v celkovém pořadí na druhém místě. Z vítězství se radoval domácí Maciej Giemza.

Libor Podmol se společně s Milanem Engelem rozhodli ze soutěže odstoupit. V sobotu bylo totiž na trati velké množství vody a mohlo dojít k poškození techniky nebo zranění.

„Kuba je hotový závodník, má velké zkušenosti s endurem. Ale takový úspěch jsem nečekal, mám z toho radost,“ prohlásil šéf týmu Ervín Krajčovič.

Vzhledem k nárůstu počtu případů ve Francii ale nebude diváků tolik, kolik původně pořadatelé čekali. Podle aktualizovaných vládních nařízení se může v Paříži na společné akci sejít maximálně 5000 lidí.

Organizátoři dnes představili chystaná hygienická a bezpečnostní opatření pro letos v pořadí třetí grandslamový turnaj sezony. Původně se mělo French Open hrát na pařížské antuce v květnu, kvůli pandemii koronaviru byl ale turnaj přeložen až za US Open. Zahájení je v plánu 27. září.

„Od restartu turnajů na mezinárodních tour je Roland Garros první, kdo bude mít tu čest přivítat obecenstvo,“ uvedl předseda francouzské tenisové federace Bernard Giudicelli.

Původně pořadatelé doufali, že budou moci v novém termínu využít 50 až 60 procent kapacity, což by znamenalo, že by se do areálu Roland Garros mohlo dostat až 20 000 fanoušků denně.

Podle nových pravidel bude areál rozdělen do tří uzavřených zón okolo tří hlavních kurtů. Na dvorce Philippe Chatriera a Suzanne Lenglenové bude mít přístup 5000 lidí, třetí největší kurt může pojmout maximálně 1500 diváků.

Všichni návštěvníci budou muset nosit roušky, pro všechny akreditované bude povinný test na koronavirus. Ty čekají i tenisty hned po příjezdu do francouzské metropole. Pro start v turnaji bude potřeba absolvovat s negativním výsledkem dvě kontroly v rozmezí 72 hodin. Pak je čekají testy každých pět dní, dokud budou v pavouku, bydlet mohou jen v jednom ze dvou autorizovaných hotelů.

Šokující zpráva hýbe sportovním světem a přináší dlouhé a vášnivé diskuse o tom, zda bylo vyloučení světové jedničky a největšího favorita v pořádku, nebo ne.

Srbská média jsou pobouřena, píší o brutální krádeži, nespravedlnosti, o skandálu v New Yorku a šokujícím rozhodnutí. 

Djokovič prý rozhodčí trefit nechtěl. Zbytečný argument, o úmyslu pravidla vůbec nehovoří. Srb neuváženě odpálil míček tam, kde měl tušit případné riziko. Podle mnohých se stal obětí přísného pravidla. Jestli je ale v nějakém smyslu slova obětí, tak jen své vlastní nevyrovnané povahy.

Pravidelně se nechává unášet vztekem, přičemž ne vždy je to na škodu. Vztek Srba často motivuje, dostává ho do varu. V minulosti jsme to viděli mnohokrát. Vzteklý výlev, třeba spojený s pocitem křivdy, Djokoviče nesrazil dolů, neznamenal pro něj ztrátu koncentrace.

Naopak. Byl to právě tenhle faktor, který pomohl k vytvoření mašiny na fenomenální tenis, pana Neporazitelného.

Když měl Djokovič největší herní krizi, bylo to v době, kdy se věnoval několikahodinovým meditacím, snaze o dosažení vnitřní nirvány, jako terapii používal dlouhá objetí. Svých negativních emocí se s pomocí španělského guru Pepeho Imaze záměrně zbavoval.

Možná byl spokojenější a vyrovnanější v běžném životě, na kurtu ale přestal působit jako šelma, která má za úkol udělat soupeři ze hry jménem tenis naprosté peklo. Byl příliš hodný, neškodný. A výsledkově šel v roce 2017 brutálně dolů.

Tohle období trvalo jen pár měsíců. Djokovič si dal tenis znovu na první místo a znovu probudil svou temnou stranu. Bez ní to zkrátka nebyl on. Věděl to i jeho trenér Marián Vajda, který se k němu vrátil pod podmínkou ukončení vlivu filozofie „míru a lásky“. A Djokovič začal znovu vítězit.

Občas vybouchl, občas udělal scénu, jeho pověst proto konstantně trpěla ve srovnání s mnohem masověji oblíbenými gentlemany Rogerem Federerem a Rafaelem Nadalem. Na Turnaji mistrů v roce 2016 vypálil vzteky míček na tribunu a pak se na tiskové konferenci pohádal s novinářem.

Ten Djokovičovi připomněl, co se mohlo stát, kdyby trefil někoho z diváků, a naznačil mu, že podobně prchlivě reaguje možná až příliš často.

Srb se tehdy ohrazoval: „Mohlo se něco stát a taky mohlo dnes v O2 areně sněžit, ale ani to se nestalo. Není to pro mě téma, není to přece poprvé, co jsem ukázal frustraci na kurtu, a taky nejsem jediný. Vy jste neuvěřitelní. Já že to dělám často? Proč jsem tedy nikdy nebyl suspendován?“ hájil se Djokovič zmateně.

„Ale jsi tomu blízko,“ odvětil novinář a až po čtyřech letech se jeho predikce potvrdila.

Novak Djokovič měl bezpochyby obrovskou smůlu, dost možná největší smůlu celé tenisové historie. Míček trefil asi do jediného pěticentimetrového bodu, který mu mohl způsobit podobné problémy.

Kdyby ale nepodlehl frustraci, pustil míčky v klidu na zem a šel si sednout, mohl v turnaji pokračovat. Jeho úlet také nelze bagatelizovat bez kontextu předchozích minut. Djokovič vedl 5:4 a 40:0, pak ale prohrál osm míčků v řadě. Už chvíli před osudovým úderem napálil míč vztekle do bariéry. Poté ještě stihl spadnout a narazit si rameno.

Vztek se ho zmocňoval, byl dobře čitelný z řeči jeho těla i z typických ironických ublížených úsměvů. A když sám vzápětí ztratil servis, byla to poslední kapka. Djokovič sváděl se vztekem statečný vnitřní boj, i proto nakonec nevybouchl nijak extrémně. Šel ale naproti následné nehorázné smůle.

V závěru první sady měl zachovat klid, jakékoli emoce v tu chvíli nebyly namístě, osud zápasu měl coby jednoznačný favorit pořád pevně ve svých rukou.

Djokovič – přestože nejprve vyloženě utekl z New Yorku bez ohledu na mediální povinnosti – teď sám mluví o velké lekci. O tom, že mu nešťastná událost může pomoci stát se lepším člověkem. A to je nejlepší možný výstup toho, co se na stadionu Arthura Ashe v nedělním odpoledni událo.

I jeden z nejlepších sportovců své generace má své chyby a ví, že na nich musí pracovat.

Vztek přináší příliš spontánní reakce, které v jediné vteřině můžou zhatit dlouhé měsíce práce. Fanouškům srbského tenisty jistě trhal srdce záběr na Novaka, jak se zoufale a marně snaží ihned po vystřelení míčku vrátit čas o těch pár osudných okamžiků zpět.

Ti, kteří sportovali a podléhali přitom emocím (autor tohoto komentáře se mezi takové řadí), dobře vědí, že hranice je tenká. „Blikanec“ – tak lákavý a úlevu slibující – vás bleskově přemůže, po něm ale ještě rychleji dorazí lítost a duševní prázdnota, o jaké ostatně mluvil i sám Djokovič.

Poučení? Mít své emoce za všech okolností pod kontrolou je pro nejlepší sportovce světa naprosto klíčovou premisou. A zklamání, ať už je jakékoli, by se nikdy nemělo transformovat v otevřený vztek, který může ohrozit ostatní.

Bude zajímavé sledovat, jak si s nelehkou vnitřní výzvou Djokovič poradí ve zbytku své úchvatné tenisové kariéry.

„Bohužel jsem zjistil, že dva chlapci porušili covidová pravidla a narušili naši bublinu, takže jsme se rychle rozhodli, že už se zbytkem týmu nesmí přijít do styku,“ potvrdil anglický trenér Gareth Southgate v pondělí. 

V praxi to znamená, že oba mladíci neodcestovali k zítřejšímu zápasu Ligy národů proti Dánsku, který se hraje v Kodani. 

Zatímco trenér Angličanů odmítl specifikovat, jak oba fotbalisté pravidla „bubliny“ porušili, islandská média mají za to, že si po zápase, který Anglie vyhrála 1:0, na hotel pozvali dvě místní dívky. 

Zatím není jasné, zdali se kvůli tomuto incidentu úterní zápas v Kodani vůbec odehraje, ale podle Angličanů nepřišli oba fotbalisté po svém prohřešku se zbytkem týmu do styku. 

„Nebyli ani na snídani s týmem, ani netrénovali a s nikým ze zbytku týmu nebyli v kontaktu. V tomto ohledu jsou naše pravidla naprosto jasná,“ uvedl Southgate s tím. 

Od senzačního triumfu českých hokejistů na olympijském turnaji v Naganu neuběhl ani měsíc, když hokejovou euforii zakalila šokující zpráva: Dušan Pašek, člen zlaté sestavy z šampionátu v Praze, spáchal sebevraždu. Bylo mu 37 let.

Jeho tělo našli s prostřelenou hlavou v bratislavské kanceláři, na stole ležel hned půltucet dopisů na rozloučenou. Policie úmrtí uzavřela jako sebevraždu, nicméně doteď kolují spekulace o tom, že Paškovi u cesty na druhý břeh někdo výrazně asistoval, podle odborníků by se jen těžko mohl střelit do čela takovým způsobem.

Podezření samozřejmě ihned padlo na slovenskou mafii, která ve druhé půli devadesátých let zažívala zlaté období a její chapadla údajně dosahovala až k tehdejšímu premiérovi Vladimíru Mečiarovi.

Rodák z Bratislavy totiž uměl šlápnout na plyn. V mládí si zadal s komunistickým režimem a jeho jméno se dokonce objevilo na seznamu spolupracovníků STB, postupem času ale bylo čím dál častěji spojováno spíš s vynikajícími hokejovými úspěchy.

Do týmu Slovanu Bratislava se šikovný útočník dostal už v šestnácti letech, netrvalo dlouho a v dresu belasých se vypracoval ve spolehlivého střelce. Hromový pokřik „Ceco, banán!“ podle Paškovy přezdívky se stal tradiční součástí hokejových zápasů. A Ceco si také zanedlouho oblékl dres s céčkem na hrudi.

Vojnu si odbyl v Jihlavě a hned poté zamířil do slavné NHL, do Minnesoty, kde odehrál jednu sezonu. Po návratu do Evropy hrál za švýcarské Lugano a Ambri-Piottu, italské Asiago a finské KalPa Kuopio. Za reprezentaci Československa, v níž debutoval v roce 1981, nastoupil v 196 zápasech, ve kterých nastřílel 69 gólů, což ho po Jozefu Golonkovi (82) a Vincentu Lukáčovi (70) zařadilo na třetí místo mezi slovenskými střelci federální reprezentace.

„Dušan? Super kluk, kamarád. A výtečný hokejista,“ vzpomínal pro portál Hokej.cz Vladimír Růžička. Společně toho zažili dost. V reprezentaci hráli na světových šampionátech i na dvou olympiádách. Největší úspěch přišel v Praze 1985. „Vyhráli jsme mistra světa, Pašek hrál tehdy velmi dobře,“ oceňuje Růžička.

Po skončení kariéry působil jako hokejový manažer, dokonce to dotáhl až na prezidenta slovenského hokejového svazu. Někteří lidé z jeho okolí spojují jeho špatný psychický stav s propadákem slovenských hokejistů v Naganu, s nímž se Cíger a spol. loučili už po základní skupině.

Daleko pravděpodobnější je ale souvislost s divokým životním stylem, který měl Pašek v krvi. 

Rodák z Bratislavy se prý zapletl s podezřelými lidmi, debatovalo se o jeho kontaktech s podsvětím. Bývalý útočník se prý rád věnoval hazardu, ze kterého mohl mít dluhy, jedna verze dokonce tvrdila, že byl svým způsobem zatažen do obchodování s drogami.

Ať už to bylo jakkoli, smrt legendy československého hokeje stále nebyla uspokojivě vysvětlena.