Vrátil se po operaci kyčle a na americké tour zazářil. Murray v Cincinnati porazil Němce Alexandera Zvereva, v New Yorku na US Open předvedl epický obrat s o osm let mladším Japoncem Jošihitem Nišiokou.

Mezi odborníky se to hemžilo pochvalnými komentáři na jeho osobu. I sám skotský tenista se radoval, jak fyzicky náročnou bitvu zvládl.

Ale teď? Na French Open uhrál v prvním kole se Švýcarem Stanem Wawrinkou jen šest gemů, v Kolíně nad Rýnem mu pak vyprášil kožich Španěl Fernando Verdasco. Nestíhal, neměl šťávu, chyboval. 

„Potřebuju trénovat, hrát zápasy a fyzicky se zlepšit. Teď jsem docela daleko od toho, čeho jsem na kurtu schopný,“ stýská si Murray.

Po jeho pařížském vystoupení se do něho pustil bývalý švédský tenista Mats Wilander, který mu radil, ať si zbytečně neprodlužuje kariéru, když se trápí. A ať nezabírá místo mladým.

„Mám o Andyho Murrayho starost. Rád bych od něj slyšel, proč stále hraje, proč nám dává falešnou naději, že se jednou vrátí,“ prohlásila někdejší jednička.

Televizní expert za tato slova sice sklidil pořádnou kritiku, Murray ale v současné situaci přemýšlí hodně podobně.

„Pokud se i za rok budu motat kolem stého místa v žebříčku, je otázka, jestli to má smysl. Nejspíš ne. Pokračoval bych jen proto, že mám tenis rád a to je špatně. Pokud budu cítit, že nemám na to vyhrávat turnaje, radši skončím,“ přiznal trojnásobný grandslamový šampion.

Ukončit sezonu zatím ale nechce. „Bylo by fajn ještě stihnout pár turnajů a odehrát pár zápasů. Promluvím se svým týmem a nějaký program vymyslíme,“ dodala třiatřicetiletá hvězda.

Piper se o svém rozpadu osobnosti rozpovídal v autobiografii s příznačným názvem Ven z temnoty. Jejím cílem je motivovat ostatní lidi, kteří si procházejí těžkou životní zkouškou.

Piper se v Leicesteru narodil a přes mládežnické výběry se propracoval až do prvního týmu. Zranění ho však trápila dlouhodobě, pohříchu nikdy neodehrál více než devět zápasů v kuse. V létě 2002 přestoupil za téměř pět milionů liber do Sunderlandu, o čtyři roky později s profesionálním fotbalem definitivně sekl.

„Na vrcholu kariéry jsem musel skončit. Pil jsem dvě lahve whisky denně, a to deset měsíců v kuse. O nic jiného jsem se nezajímal,“ vypráví fotbalista, který vstřelil poslední branku Leicesteru na starém stadionu Filbert Street.

Nepomohly ani rady lékařů, že divoký způsob života jeho organizmus dlouho nevydrží. „Doktor tvrdil, že mě alkohol zabije. Ale když jsem mu říkal, kolik beru valia (lék též známý pod názvem diazepam), skoro spadl ze stoličky. Zvládal jsem osmdesát miligramů denně, přičemž denní doporučená dávka byla jen deset,“ přiznává Piper.

Přestože v tu dobu bral tisíce liber týdně, neustále měl hluboko do kapsy. Všechny peníze rozházel po barech a divokých mejdanech. „Nejdříve jsem chodil kalit jen v noci, ale pak i přes den. De facto jsem se jen někde vyspal a zase se jelo dál. I když jsem byl sám, to mi nevadilo,“ říká.

Sebedestruktivní životní styl vyvrcholil podivným pokusem o sebevraždu. Piper vzal veškeré pitivo a léky, co doma našel, a vyrazil ven. Po několika hodinách hledání ho konečně našla vlastní matka: ležel v bezvědomí na hrobu svého dědečka. „Asi ano, asi jsem se tam šel zabít,“ prohlásil Piper později.

Piper už se k fotbalu nevrátil, ale novou cestu svého života najít dokázal. Spolu s přítelem Owenem Johnsonem v Leicesteru založil FSD Academy, která pomáhá malým fotbalistům nejen ve sportu, ale také v osobní rozvoji a vzdělání. Před koronavirovou pandemií také spolupracoval s klubem v oblasti komunitního rozvoje.

Pomoci vyvarovat se prudkého sešupu na dno mají i Piperovy vzpomínky, které publikoval v rámci biografie Ven z temnoty.

„Dával jsem spousty rozhovorů, ale stejně jsem se dotkl pouze jednoho nebo dvou a témat a zbytek byl o fotbalu, takže se v něm ten můj příběh tak nějak ztratil. A teď, když jsem to všechno sepsal dohromady, cítil jsem se velmi zranitelný. Spoluautor Joe Brewin mi ale stále říkal: Kámo, opravdu si myslím, že když vypíšeš celý příběh a řekneš všechno, pomůžeš mnoha lidem,“ dodal Piper. 

Čtyřiadvacetiletá tenistka po nejlepší grandslamové jízdě své dosavadní kariéry dosáhla na jeden z dlouholetých cílů: konečně se probojovala do elitní stovky světového žebříčku.

Paradoxně však z francouzské metropole neodjížděla zpět do vlasti ve stoprocentně pozitivním rozpoložení.

Zatímco své přemožitelce ve dvouhře fenomenální úspěch přála, v deblu ji citelně zasáhla křivda i nesportovní chování pařížských šampionek.

Jak hodnotíte už s odstupem vaše vystoupení na French Open? Osmifinále dvouhry, semifinále v deblu. Dá se to označit za životní turnaj?

V singlu je to určitě největší úspěch, který jsem kdy zaznamenala. Teprve třetí účast v hlavní soutěži na grandslamu a hned čtvrté kolo. Když porovnám moji první účast v hlavní soutěži na Roland Garros 2018, po úspěšné kvalifikaci, s Karolínou Plíškovou, tak jsem skoro nenastoupila, jak jsem byla nervózní. Cítím, že jsem se za dva roky hodně posunula. V deblu jsme předvedly dobré výkony, měly jsme extra těžký los, ale na vítězství to bohužel nestačilo.

V osmifinále dvouhry jste hrála proti kvalifikantce Argentince Podorské, která do letošního Roland Garros nevyhrála žádný grandslamový zápas. Musela jste cítit velkou šanci na další zvýraznění už tak velkého úspěchu. Sehrály roli nervy, tlak, únava, nebo byla soupeřka prostě lepší?

Začala jsem dobře, ale pak se karty obrátily. Čím déle jsme hrály, tím víc se zlepšovala. Nechala jsem na kurtu vše a nestačilo to. Zaslouženě vyhrála a pak porazila i Svitolinovou, došla až do semifinále. Obrovský úspěch. Přála jsem jí to. Jedno ráno jsem jí popřála hodně štěstí a druhé jsem jí gratulovala. Nádherný příběh v této podivné době.

Vy sama jste vůbec poprvé na grandslamu nemusela hrát náročnou kvalifikaci. Byla to velká pomoc?

Byla jsem moc ráda. Já jsem se do kvalifikace ani nehlásila. Opatření byla taková, že bych musela přijet čtyři dny před zápasem na testy, a kdyby se mi v kvalifikaci nezadařilo, musela bych přes týden čekat na debla v bublině. Navíc předpověď taky nebyla optimální, na trénink a tak… Když se hlavní soutěž uzavřela, byla jsem třetí po čarou a lhala bych, kdybych neřekla, že jsem každý den kontrolovala, zdali se někdo neodhlásil.  

Na antuce jste v létě odehrála spoustu zápasů, nabrala slušnou formu. Tušila jste, že by mohl nastat právě v Paříži váš grandslamový průlom?

Netušila. Než se spustily mezinárodní turnaje, tak jsem hrála v České republice dobře, to je pravda. Ale poslední tři turnaje před Paříží se mi vůbec nepovedly. Byla jsem psychicky dole, úderově mimo. Musela jsem hodně zabrat na tréninku, změnit myšlení, abych odletěla správně naladěná. Ale po tom, co se stalo některým hráčům, mě hodně uklidnily dva negativní testy na covid v Paříži. Najednou jsem brala zápasy jako příjemný bonus, že je můžu vůbec hrát.

„Konečně jsem v té hloupé stovce.“ To je vaše citace po vyřazení z turnaje, kdy bylo jasné, že se posunete někam k 85. místu. Byla to dlouhá a náročná snaha se mezi elitu dostat?

Ano, už dvakrát jsem k tomu byla blízko a nepodařilo se mi to, pak jsem musela znovu začínat z 250. místa. Do toho hodně turnajů v deblu a málo šancí v singlu. Teď tam konečně jsem a těším se na nové zkušenosti, které mi tohle postavení přinese. 

Co to pro vás znamená být ve stovce? Jak z toho symbolického pohledu, tak čistě z praktického hlediska…

Je to něco, co jsem vždy chtěla dokázat, byl to pro mě velký milník. Teď tam jsem a ten tlak, co jsem na sebe vyvíjela, je konečně za mnou. Z praktického hlediska se dostanu do hlavní soutěže na grandslamu a dostanu se taky na víc WTA turnajů.

Dílčí cíl – postup do stovky – je splněn. Jaký máte další, co se týče dvouhry?

Já si dávám cíle postupné, aby byly motivující, ale taky splnitelné. Teď bude důležité se ve stovce udržet a začít se prosazovat na WTA turnajích. 

I když jste zažila skvělé French Open, závěr moc příjemný nebyl. S Kateřinou Siniakovou jste vypadly v semifinále debla, po velkém dramatu. Už to přebolelo?

Mě ne. Pořád to bolí. Myslím si, že jsme byly lepší a zasloužily si zápas vyhrát, protože ve finále bychom měly velké šance na titul. Bohužel se tak nestalo, snad budeme mít do budoucna další příležitosti. 

Jak s odstupem vidíte kontroverzní situaci, která se odehrála v závěru? Byl to podle vás klíčový moment, když rozhodčí posoudila míč od soupeřek jako dobrý?

Ano, byl klíčový. Přišlo mi, že je to nakoplo a obě přestaly chybovat. Hned jsme najednou musely dotahovat. 4:2 pro nás a 3:3 je obrovský rozdíl s takto dobrými a zkušenými hráčkami.

Jak si vysvětlujete, že rozhodčí takto rozhodla? Byla tam z vašeho pohledu jasná mezera mezi dopadem míčku a lajnou?

Nevím, proč tak rozhodla. Přišla, podívala se jen z jedné strany, gestem ukázala dobrý míč a šla pryč. Přitom stopa byla celá a jasně v autu. Pokud bych věděla, že nemám pravdu, tak bych ten míč tak neřešila. 

Nenapadlo vás v tu chvíli dojít si pro telefon, stopu vyfotit a pak ji třeba nasdílet na sociální sítě? Nic by to samozřejmě nezměnilo, ale někteří hráči už to v minulosti udělali, aby měli důkaz…

Napadlo, ale bylo by z toho napomenutí a velká pokuta a vím, že rozhodnutí by to nezměnilo, zápas nevyhrálo, a i kdybych to zveřejnila na sociálních sítích, tak by se konečný výsledek zápasu nezměnil.

Mladenovicová s Babosovou nakonec urvaly obhajobu titulu. Ony ale nepatří mezi vaše největší kamarádky na okruhu, je to tak? Stěžovaly jste si na jejich chování během zápasu. Co tam bylo špatně z jejich strany?

Bylo tam víc věcí, ale mě nejvíc udivilo, že po tom sporném momentu se začaly povzbuzovat mezi našim prvním a druhým servisem, což je nesportovní. Nepředpokládala jsem to, protože u top deblistek ani deblistů jsem to nikdy neviděla. To se dělá třeba v šestnácti letech, pak už ne. Upozorňovala jsem rozhodčí, ale ta jim nic neřekla. Pro příště se musím ještě víc psychicky obrnit, anebo jim to vrátit. 

Kateřina Siniaková a Barbora Krejčíková na French Open 2020 | Foto: ČTK

Nyní jste v karanténě před turnajem v Ostravě. Jak vůbec, co se týče opatření, probíhal návrat z Paříže?

Návrat z Paříže byl v pohodě. Abych se dostatečně chránila, letěla jsem v respirátoru a stále dezinfikovala ruce. Doufám, že budu v pohodě a budu moci v Ostravě hrát.

Jaké máte zprávy od pořadatelů? Odehraje se turnaj bez problémů a jaká budou opatření? Bude to zase bublina podobná třeba té v Paříži?

Doufám, že se hrát bude. Opatření budou jako na všech WTA turnajích a bude se žít v bublině. Mně to nevadí. V Paříži jsem byla sedmnáct dní na pokoji, kde se nedalo otevřít ani okno. V Ostravě jich mám na pokoji hned několik, tak je to příjemná změna.  

Peloton se roztrhal na dvou kratších kopcích v závěru etapy. V čele na tempo tlačili jezdci Almeidovy stáje Deceuninck-Quick Step a ve druhém prudším stoupání odpadla řada elitních spurterů. O smazání manka se marně pokoušel i Peter Sagan, který nakonec dojel s odstupem 23 sekund za první dvacítkou.

Jeho rival v bodovací soutěži Arnaud Démare ztratil ještě víc a dojel v hlavním poli se ztrátou 41 sekund. Na 33. příčce v pelotonu skončil český cyklista Josef Černý.

Změny v celkovém pořadí může přinést sobotní časovka, nejdelší na letošním Giru. Cyklisty čeká 34,1 kilometru dlouhá trať z Conegliana do Valdobbiadene, na níž budou muset zdolat i jedno prudší stoupání.

Cyklistický etapový závod Giro d’Italia – 13. etapa (Cervia – Monselice, 192 km):

1. Ulissi (It./SAE Team Emirates) 4:22:18, 2. Almeida (Portug./Deceuninck-Quick Step), 3. Konrad (Rak./Bora-hansgrohe), 4. Geoghegan Hart (Brit./Ineos Grenadiers), 5. Honoré (Dán./Deceuninck-Quick Step), 6. Samitier (Šp./Movistar), 7. Fuglsang (Dán./Astana), 8. Bilbao (Šp./Bahrajn-McLaren), 9. V. Nibali (It./Trek-Segafredo), 10. Hindley (Austr./Sunweb) všichni stejný čas, …33. Černý (ČR/CCC) -41.

Průběžné pořadí: 1. Almeida 53:43:58, 2. Kelderman (Niz./Sunweb) -40, 3. Bilbao -49, 4. Pozzovivo (It./NTT) -1:03, 5. V. Nibali -1:07, 6. Konrad -1:17, 7. Hindley -1:25, 8. Majka (Pol./Bora-hansgrohe) -1:27, 9. Masnada (It./Deceuninck-Quick Step) -1:42, 10. Fuglsang -2:26.

Nejvíc práce tentokrát nebylo ani tak s přípravou tří obřích závodních strojů, ale vůbec se do Maďarska dostat. Tamní vláda totiž od začátku září vyhlásila zákaz vstupu cizích občanů na území země. Pro profesionální sportovce přijíždějící na sportovní událost však existuje výjimka.

Jenže i tak museli všichni členové týmu, od manažera Jana Kalivody, přes piloty až po mechaniky i kuchaře vyplnit celou řadu formulářů Samozřejmostí byl aktuální negativní test na covid-19.

Buggyra se navíc musela prokázat pozvánkou od maďarských pořadatelů, že ji na druhém podniku mistrovství Evropy tahačů na okruzích opravdu chtějí.

Všechny tyto překážky zástupci české stáje zdolali a mohou začít přemýšlet, jak si poradit s okruhem, který nepatří pro Buggyru mezi ty nejoblíbenější. Přitom moc nechybělo a trucky jely na Hungaroringu jen jednou.

„Dělali jsme show před závodem formule 1. Fanoušci chtěli, abych za to trochu vzal, udělal jsem jim radost a lehce přitom přejel přes jeden obrubník…“ vzpomíná Adam Lacko na exhibici v rámci Grand Prix Maďarska F1.

„Dojel jsem do depa, najednou se objevil nějaký pán, ze kterého se vyklubal ředitel okruhu. Až jsem se lekl. Zdálo se, že přechodil infarkt. Pak mi řekl, že si trať nikým ničit nenechá a trucky jedou na Hungaroringu poprvé a naposledy,“ vypráví český jezdec a s úsměvem dodává: „V té chvíli určitě netušil, že začne závodit Norbert Kiss. Najednou je všechno jinak.“

Teď je totiž trať v blízkosti Budapešti stálou součástí kalendáře mistrovství Evropy. „Abych pravdu řekl, nepamatuju si, že bychom někdy na Hungaroringu vyhráli. Na druhou stranu každá, tedy i nevítězná série, musí jednou skončit,“ věří manažer Jan Kalivoda.

V tom se ale jeho paměť trochu mýlí. Lacko naposledy na okruhu v katastru obce Mogyoród vyhrál v roce 2017, a to dokonce hned dvakrát

Vedle bývalého šampiona a průběžně třetího muže průběžného pořadí evropského šampionátu nasadí Buggyra opět „mladou krev“ v podobě Téa Calveta z Francie a Aliyyah Kolocové.

Na Hungaroringu se pojede podle tradičního schématu podniku ME. V sobotu i v neděli jsou na programu vždy dvě bodované jízdy. V té druhé se pořadí nejlepší osmičky na startu otáčí.

Podobně jako v původně plánovaném termínu v létě bude součástí programu také další díl šampionátu cestovních vozů FIA WTCR. Tentokrát ale bez české účasti, protože Petr Fulín startoval minulý víkend na Slovakia Ringu na divokou kartu.

Průběžné pořadí ME: 1. Lenz (Něm./MAN) 41, 2. Kiss (Maď./MAN) 37, 3. Lacko (ČR/Buggyra) 35.