Kanadský hokejový brankář Matt Murray se stěhuje v NHL z Pittsburghu do Ottawy. Senators získali šestadvacetiletého dvojnásobného vítěze Stanleyova poháru z let 2016 a 2017 výměnou za amerického útočníka Jonathana Grudena a právo výběru na 52. pozici druhého kola probíhajícího draftu.

Murraymu končí tříletý kontrakt na 11,25 milionu dolarů, a pokud se nedohodne se Senators do pátku na smlouvě, stane se chráněným volným hráčem. V uplynulé sezoně odchytal za Penguins v základní části 38 zápasů s průměrem 2,87 obdržené branky na zápas, s úspěšností zákroků 89,9 procenta a jednou udržel čisté konto. Ve třech duelech play off měl průměr 2,50 a úspěšnost 91,4.

Murray v obou případech při triumfu ve Stanleyově poháru dochytal finále jako jednička. V roce 2017 si jej Penguins pojistili a v rozšiřovacím draftu odešel do týmu tehdejšího nováčka Vegas zkušený Marc-André Fleury. Na Murraho pozici se v minulé sezoně tlačil Tristan Jarry.

V dresu Penguins stihl Murray 199 utkání v základní části, připsal si 117 vítězství, měl průměr 2,67 gólu na zápas, úspěšnost 91,4 procenta a udržel 11 nul. V 51 duelech bojů o Stanleyův vychytal 29 výher, měl průměr 2,18, úspěšnost 92,1 a šestkrát udržel čisté konto.

„Jsem opravdu velmi hrdá na všechno, co jsem dnes na kurtu dokázala,“ zářila třicetiletá hráčka spokojeností. Po výhře 6:3, 6:3 nad německou soupeřkou postoupila do semifinále Roland Garros a ještě při rozhovorech s novináři s ní třásly návaly nebývalé nervozity.

„Byla jsem strašně nervózní od chvíle, co jsem dnes vstala,“ přiznala.

„Vím, že nervy jsou dobré, člověk by je měl mít před takovým zápasem. Takže jsem ráda, že jsem je měla, na druhou stranu někdy je trochu moc složité to ustát,“ prohlásila.

„Nechtěla jsem mluvit, nechtěla jsem jíst, nechtěla jsem se hýbat. Nechtěla jsem jít na kurt a hrát. Naštěstí jsem věděla, že jakmile vstoupím na dvorec, bude to hned lepší,“ popsala Kvitová nelehkou čtvrteční cestu do arény Philippa Chatriera.

Nakonec ani při samotném utkání kýžené uvolnění nepřišlo. „Abych byla upřímná, jsem ráda, že je konec, ale pořád to napětí cítím.“

Pohodlný postup mezi čtyři nejlepší hráčky, který zažila v Paříži zatím jen v roce 2012, proto považovala za o to cennější.

„I přes ty pocity jsem našla způsob, jak hrát skvělý tenis, jak se vyrovnat s velkým tlakem. Jsem za to šťastná. Je to i příjemné zjištění do budoucna,“ prohlásila.

Čekala boj o každý míč proti nevyzpytatelné soupeřce. Siegemundová jí podle předpokladů měla notně komplikovat život variabilní hrou. Kvitová ale předvedla maximum a její největší zbraně jednoznačně diktovaly tempo zápasu.

„V prvním setu jsem výborně podávala. Pak to bylo o pár míčích. Když jsem podání ztratila, získala jsem ho rychle zpátky. Pořád jsem byla v zápase, pořád jsem zůstávala pozitivní, pořád jsem bojovala o každý míč,“ popisovala Kvitová klíče k úspěchu.

Němka podle hodnocení Kvitové nedělala příliš lehkých chyb. „Musela jsem pořád běhat k síti, používala hodně kraťasů. Jsem ráda, že jsem některé z nich doběhla. Celkově jsem velmi spokojená s výkonem,“ dodala třicetiletá Češka, která se v boji o finále utká ve čtvrtek s vítězkou Australian Open Američankou Sofií Keninovou.

Na otázku, zda se cítí být lepší antukářkou než před osmi lety, kdy v osmifinále prohrála s pozdější vítězkou, odpověděla zamítavě.

„Na antuce jsem pořád stejná. Letos jsem se dokázala vyrovnat s počasím a myslím si, že před osmi lety to byl z tohohle pohledu podobný turnaj jako letos,“ uvedla.

Pochválila se za to, jak v posledních letech dokázala vylepšit své výsledky na grandslamových turnajích. Po loňském finále v Austrálii bude o postup do boje o titul bojovat i na Roland Garros.

Semifinále proti Keninové odehraje už ve čtvrtek odpoledne, má tedy minimum času na regeneraci a srovnání myšlenek. „Jsou to těžké dva dny, vím, že si nemůžu odfrknout. Fyzicky ani psychicky,“ podotkla česká tenistka.

Přesto věří, že její spanilá jízda bez ztráty setu v Paříži může dál pokračovat. „Jsem na sebe hrdá a doufám, že moje cesta tady ještě nekončí,“ uzavřela sebevědomě.

Druhý set, pátá hra. Prohraj si podání.

Takové instrukce mohla mít podle vyšetřovatelů ruská tenistka Jana Sizikovová v utkání prvního kola čtyřhry na French Open. 

Na ztrátu podání ve zmíněném gemu přibývalo ve velmi krátké době nezvyklé množství online sázek.

„Přijaté sázky byly neobvykle vysoké. Řádově ve výši desítek tisíc eur,“ citovala agentura AFP zdroj blízký vyšetřovatelům.

Francouzské úřady začaly utkání, které svedlo Sizikovovou a Američanku Madison Brengleovou proti rumunskému páru Andrea Mituová, Patricia Maria Tigová, vyšetřovat kvůli podezření z organizovaného podvodu a korupce.

Sizikovová udělala v inkriminované hře dvě dvojchyby, k podezření navíc přispělo i její nejisté chování během druhé výměny. Celý gem prohrála bez zisku jediného fiftýnu a Rumunky zápas vyhrály ve dvou setech.

Pětadvacetiletá rodačka z Moskvy je 652. hráčkou světového žebříčku a podle oficiálních údajů si tenisem zatím legálně vydělala něco přes 158 tisíc amerických dolarů, v přepočtu přibližně 3,5 milionu korun.

Speciální Jednotka pro bezúhonnost tenisu (TIU) se zatím k případu nevyjádřila, podobně jako tenisová organizace ITF.

„Dokud tady nejsou nějaké ofiricální dokumenty, je brzy cokoli komentovat. V každém případě tenis vyznává politiku nulové tolerance pro tyto případy,“ uvedl viceprezident Ruské tenisové federace Alexej Selivaněnko.

Podívejte se na podezřelý gem:

Bývalý mistr světa ve freestyle motokrosu se sice v letošním roce rozhodl věnovat dálkovým rallye a chystá se na Dakar, na motorce ale skáče dál. V minulém týdnu doma na zahradě skočil salto s motocyklem, s nímž bude příští rok na slavné soutěži startovat.

„Salto s dakarskou motorkou jsem měl v hlavě od té doby, co jsem si ji koupil. Byl jsem trochu nervózní, ale věřil jsem si. Dopadlo to skvěle,“ uvedl Podmol, když na sociálních sítích zveřejnil záběry ze svého triku.

„Po srpnové Řecké rallye jsem se začal lehce věnovat freestylu. A po exhibici v Itálii jsem se cítil dobře. Venku bylo krásně, takže jsem na zahradě nafoukl dopadovou plochu a šel na to,“ uvedl šestatřicetiletý jezdec.

Libor skočil přes dům, Filip přes Taxis

Podmol je podobnými kousky vyhlášený. V červnu 2018 přeskočil rodinný dům a přidal k tomu i salto. O rok později se v Pardubicích chystal na Taxisův příkop, ale zranil se a musel za něj zaskočit mladší bratr Filip. Tentokrát se rozhodl, že svůj pokus neoznámí dopředu a o salto s nezvykle těžkým motocyklem se pokusí sám.

„Byl tam jen jeden kameraman a mechanik, na salto se přišla podívat i žena od plotny. Panovala tam taková poklidnější atmosféra. Ale co si budeme povídat, bylo to pár dní před odjezdem na zatím největší rallye závod, takže jsem si nemohl dovolit udělat chybu,“ pousmál se Podmol. Salto vzad skočil hned několikrát.

Přiznal, že měl před svými pokusy obavy. „Nejvíc jsem se bál dopadu. Ta motorka je celkově taková neohrabaná. Je to tak trochu, jako bych dopadal s kamionem. Vše je technicky mnohem náročnější. A taky jsem měl obavy z představy, že něco udělám s drahou motorkou nebo se svým tělem. V životě je občas prostě potřeba trochu zariskovat,“ řekl Podmol, který si loni v dubnu na světovém šampionátu v Mnichově při pádu zlomil obě nohy.

Byla to světová premiéra?

Rodák z Ostravy myslel, že bude prvním jezdcem na světě, který podobný trik s dakarským speciálem předvede. Nakonec ale zjistil, že jej už před lety zvládl i Španěl Marc Coma, který Dakar pětkrát vyhrál.

„Bylo to v Madridu v roce 2011. Motorka sice vypadala jako dakarská, ale byla na motokrosovém podvozku. Takže se sériovou dakarkou jsem vlastně skočil flip jako první na světě, ale tím se nechci moc chlubit. Dám s ní něco, s čím budu moci říkat hrdě world first, jen mi dejte trochu času,“ slíbil Podmol.

Teoreticky by se mohl o salto pokusit na samotné legendární soutěži. „Dát to na duně je určitě výzva. Řídím se heslem: Nic není nemožné. Určitě mám v hlavě více šílených kousků, backflip byl jen začátek,“ řekl Podmol, jenž ve středu odstartuje ve Španělsku do Andalucía rallye a čeká ho zatím největší test před blížící se dakarskou premiérou.

Co dnes dělá kanonýr Radek Drulák, vicemistr Evropy 1996?

Žije poklidným životem, chodí do zaměstnání a užívá si hezkých chvil. Věnuju se manželce, rodinnému baráku a zahradě. Pracuju jako administrativní síla ve firmě, která obchoduje s plyny, propan, butan, metan. Stáčíme je do lahví a rozvážíme.

A fotbal ho obchází?

Teď už vlastně ano. Do začátku nové sezony jsem ještě trénoval, ale na dalším působení jsme se nedohodli. Vedl jsem Sokol Bohuňovice, vesnický klub kousek od Olomouce. Převzal jsem ho předloni v I. A třídě a postoupili jsme. V minulé sezoně, která se nedohrávala kvůli koronavirové pandemii, jsme skončili pátí. Docela úspěch.

Proč jste tedy odešel?

Funkcionáři měli jiné představy, odůvodnění znělo, že už nemám hráčům co dát. To jsem ale nepochopil. Stejně jako hráči a někteří lidé z výboru. Psali mi i novináři, co se stalo, že to není normální.

Šlo o peníze?

Na této úrovni vůbec. Kluci trénují po zaměstnání, dvakrát týdně, nemají z fotbalu ani korunu. Stejně jako já. Ale někteří to začali trochu flákat, mysleli si, že už toho umí dost, ale neumějí. Nyní jsou třináctí, doma ještě nevyhráli. Je to špatné, ale to je jejich problém.

Pokud si dobře pamatuju, tak jste nikdy trénovat nechtěl. Proč jste změnil názor?

Oni mě ukecali. Bohuňovice přede mnou vedl bývalý spoluhráč Roman Sedláček, jenž převzal nyní olomoucký dorost. Volal mi, jestli bych tam šel. Moc se mi nechtělo, ale domluvili jsme se. První rok byl perfektní, prohráli jsme jen jednou v závěru, když už bylo po oslavách.

Trenérské ambice jsem jinak skutečně neměl. Jediná předchozí štace byla v Rakousku, kde jsem pracoval. Přemluvil mě Franz Grad, majitel klubu ASKÖ Oedt z předměstí Lince, mužstvo hrálo na úrovni naší divize. Znal mě z doby, kdy jsem kopal rakouskou ligu za FC Linec. (v roce 1997 – poz. red.) Když jsem pak jezdil s kamionem, opět jsem ho potkal. Vlastní jednu z největších speditérských firem v Rakousku, zaměstnával mého syna a dal práci i mně. Včetně trénování. Říkal, že takový fotbalista nebude jezdit kamionem, a platil mě šest let. Ale ani to neskočilo krásným koncem, byl jsem vyhozen, když jsme byli na druhé příčce. Chtěl za každou cenu postupovat, nahoru šel jen jeden.

Takže nakonec z odříkaného chleba docela tlustý krajíc. Není vám líto, že jste se po úspěšné kariéře nevrhl na trénování?

Není, přiznávám, že by mě to ani nebavilo. Za Euro 1996 jsme dostali nějakou třídu, tu nejvyšší – profilicenci – jsem si ale neudělal. Nechtěl jsem. Být každý den na hřišti a zlobit se s hráči, to mě opravdu nelákalo.

Nelákalo vás zlobit se s hráči, přitom jste měl licenci hráčského agenta FIFA. Není v tom rozpor?

Když jsem v 90. letech minulého století začínal, nebylo nás mnoho. Zdeněk Nehoda, Paul Paska, Pavel Zíka, krátce Franta Straka a Venca Němeček. Rozjíždělo se to dobře, spolupracoval jsem s Jirkou Hamalem, který zastupoval hokejisty. Měli jsme firmu napůl. Měl jsem podepsané například oba Hubníky. Ale pak mi kolegové začali hráče přetahovat, jejich gangy, když to tak řeknu, našim hráčům dávaly tučné odměny, aby k nim přešli, já neměl sto tisíc na úpis, aby zůstávali u nás. Navíc ředitel Sigmy Olomouc Jirka Kubíček hráčům zakázal, abych je zastupoval. Sám nevím proč, snad jsem pro olomouckou slávu něco vykonal.

Takže jste nepokračoval?

Šlo to do kytek, tak jsem to ukončil. K práci agenta jsem se vrátil ještě jednou se Zdeňkem Zlámalem, který vlastní Prostějov. Ale požadavek, abych si na sebe hned vydělal, splnit nešel. Chtělo to nějaký čas. Nabrali jsme hráče, ale bylo mi vyčítáno, že moc neprodávám a nejsou zisky. Vysvětloval jsem mu, že přece nekoupím jablko a hned ho nesežeru. To přece nejde. Vemte si i ten paradox, založili jsme firmu a on nechal podepsat svého syna Zdeňka, jenž chytal za více prvoligových klubů včetně Slavie a Sparty i v zahraničí, u konkurence. To nedávalo smysl. Neměl jsem na to žaludek.

Nějakou dobu jste jezdil s kamionem. Jak na to vzpomínáte?

Jezdil jsem pro olomouckou firmu J.M.I.T., kde syn začal dělat dispečera. Potřebovali šoféra na transport dvanáctitunového nákladu do Lucemburska. Docela mě to zajímalo, splnil jsem si vlastně dětský sen. Na větší auťák jsem si však netroufl, z toho jsem už měl strach.

Poznávali za volantem proslulého střelce?

V zahraničí určitě ne, ale u nás po republice, když jsem rozvážel zboží, občas někdo ano. Musel jsem vysvětlovat, proč jezdím s kamionem, ale já jim jen říkal, že nějak se živit musím. Naše generace, nebo spíš moje, si tolik fotbalem nevydělala. Já odcházel ven v roce 1991, měl jsem slušnou nabídku z francouzského FC Rouen, zařizoval mi ji nebožtík Hugo Losenický, který Francii uměl. Byl jsem po operaci zad, proto mě odmítl Le Havre, šel tam potom Václav Daněk. Rouen by to riskl, když jsem absolvoval testy v německé Bochumi a v Belgii. Pro mě za fantastických platových podmínek.

Proč to tedy nevyšlo?

Už jsem byl sbalený, bylo dohodnuté i odstupné pro Sigmu. Sešli jsme se v Praze v hotelu Internacional, já, ředitel Sigmy Kubíček, Hugo Losenický, prezident Rouenu, zástupce Pragosportu Vacek. Vytáhly se už vyplněné smlouvy, zbývaly podpisy. A Kuba (Jiří Kubíček) najednou řekne, že mě Olomouc nepustí. Všechno padlo, Francouzi dost nasra…, já ostatně také. Za půl roku mě pustili do druholigového německého Oldenburgu, vyřizoval mi to Pavel Mačák, bývalý brankář Baníku Ostrava, jenž za komunistického režimu odešel ven.

Kromě Oldenburgu jste ještě stihl německý Chemnitzer FC a zmiňovaný rakouský prvoligový FC Linec. Takže nějaké valuty byly, nemýlím se?

Abych se zajistil do konce života, to ne. Nějaký důchod však z toho ještě bude, německý jsem si nechal vyplatit hned, rakouský mi naskočí, až půjdu za šest let do penze. Společně s tím, když jsem pracoval pro speditérskou firmu a trénoval, to vychází asi na 240 eur. Samozřejmě dobré přilepšení.

Poznal jste i úděl majitele hospody. Jaké to bylo?

Šlo o vysloveně rodinný podnik ve vesnici Mezice kousek u Olomouce. Já, manželka a pomáhali nám syn a neteř. Měli jsme trochu jiné představy. Strávili jsme v hospodě 365 dnů v roce. Vařit nemělo smysl, na jídlo nikdo přes den nepřišel, pátky a soboty sice narváno, ale během týdne prdlačky, ztráta času.

Takže krach?

Hospodu jsme naštěstí prodali i s mírným ziskem, než za kolik jsme ji koupili. Stál o ni jeden starousedlík, dohodli jsme se. Ale žádný velký vývar, skoro šul nul. Jestli jsme za dva roky života v začouzeném prostředí trhli sto tisíc, tak to víc nebylo.

Na fotbal nechodíte. Čím vás otrávil?

Mám to na Sigmu dvacet minut chůze, ale neláká mě to. Nelíbí se mi, jak s námi bývalými hráči zametli. Nestojíme jim ani za to, aby nám dali slušná místa. Sedíme v rohu jak pitomci. Vedle mě bratři Fialové, Láďa Kučerňák, Dan Matuška, brankář Jirka Doležílek.

Nevadí vám ani, že vám nevolají novináři a nežádají o zasvěcené odborné postřehy?

Vůbec po to netoužím. Navíc znáte moji hubu, když se mi něco nelíbí, tak to naplno řeknu. Když jsem kritizoval reprezentanty, kteří bojovali o postup na ME 2012 a hráli hrozně, ale pak jim to vyšlo, vulgárně mě uráželi. To nemám zapotřebí. Vylezli z letadla jak banda vandráků a šili do mě. Udělali sami ze sebe osly, byla to hrozná ostuda. Na druhé straně se mě spousta lidí zastala. Já nyní nemám na koho chodit, osobnosti nejsou. Fotbal je nudný, tleská se už, když se kope roh. Není to žádná podívaná.

Pochvalujete si, jak žijete spokojeným životem a pracujete ve firmě, která stáčí plyn do lahví. Moravané však nejraději stáčejí slivovici. Vy byste nepřešel na tuto komoditu?

Stáčím oboje. Doma mám slušnou zásobu, jezdím si ji kupovat do Bzence. Když jsem pracoval v Rakousku, chlubil se jeden kolega, jak ji má skvělou. Říkám, Bohušu, dones ochutnat. Nelhal, dneska beru okolo čtyřiceti litrů.