Letošní tenisové Roland Garros přináší spoustu šokujících překvapení, tou úplně největší senzací je ale ďábelská jízda šestadvacetileté maličké rodačky z Florencie.
Až 159. hráčka současného světového žebříčku poráží jednu za druhou velké favoritky a v úterý si zahraje čtvrtfinále grandslamového turnaje.
Na turnajích velké čtyřky se přitom poprvé v kariéře představila až letos v lednu, kdy padla v prvním kole Australian Open.
V Paříži se prohnala tříkolovou kvalifikací a nabrala tempo, kterému nebyly schopné čelit třeba mladičká americká superstar Coco Gauffová, řecká favoritka Maria Sakkariová nebo v osmifinále světová osmička Kiki Bertensová z Nizozemska.
Levoruká Trevisanová udivuje o to víc, jak pohnutý příběh za sebou vleče.
Už v dětském věku platila za talent, který se jen tak nevidí. Ve čtrnácti došla poprvé do semifinále dospělého turnaje ITF, o rok později to stihla ještě dvakrát, navíc se stala dvojnásobnou semifinalistkou na juniorských grandslamech.
Jenže pak začal boj s anorexií. Zprvu neúspěšný. V šestnácti letech byl s tenisovou kariérou konec, Italka v roce 2010 sehrála svůj poslední zápas na juniorce v Přerově, proti Češce Denise Allertové uhrála jen tři gemy. Tehdy už měla v hlavě úplně jiné priority než tenis.
„Nesnášela jsem svoje svalnaté tělo,“ přiznává dnes Trevisanová.
Situace byla vážná a Italka se bez přehánění ocitla na pokraji smrti. Zhubnout chtěla za každou cenu. „Jedla jsem celý den tak třicet gramů cereálií, večer trochu ovoce. To bylo to nejnutnější, abych byla schopná vstát,“ vypráví.
Porucha příjmu potravy mladou dívku naprosto pohltila.
„Ztratila jsem zájem o cokoliv jiného. Uzavřela jsem se před světem, byla jsem v úplné apatii. Nepoznávala jsem se,“ vzpomíná Trevisanová, která kvůli nemoci v podstatě přišla o čtyři roky života.
Po letech naštěstí zvítězil pud sebezáchovy. Italka si uvědomila, že se blíží do bodu, odkud není návratu. Pustila se do léčby a nakonec zvítězila.
„Museli mě znovu naučit jíst. Anorexie se dá vyléčit,“ říká a snaží se předávat naději a zkušenosti těm, kteří s poruchou bojují.
Euforie Trevisanové po postupu do 3. kola French Open:
Když se opět naučila jíst, vrátila se i chuť k tenisu. Po čtyřech letech vzala znovu raketu do ruky, začala dřít, správně se stravovat. A vytoužený návrat přišel rychleji, než sama čekala.
Hned v roce 2014 comeback ozdobila prvním turnajovým titulem. Ukázala, že její nevšední talent anorexie nezahubila. Co jí ale vzala, byla léta poctivého tréninku. Trevisanová nabrala na soupeřky velkou ztrátu a poměrně dlouho se potloukala na nižších úrovních.
Nikdy se ale nevzdala a odměny přece jen začaly přicházet. Třeba v roce 2017, kdy poprvé vyhrála kvalifikační duel na okruhu WTA, poprvé hrála kvalifikaci grandslamu a premiérově reprezentovala Itálii ve Fed Cupu.
V roce 2019 si připsala premiérové vítězství na podniku WTA v americkém Charlestonu. Definitivní, sladký a až neuvěřitelný průlom ale přineslo až letošní specifické postkoronavirové French Open.
V úterý odpoledne se Trevisanová postaví na jedno z nejslavnějších tenisových jevišť světa, pařížský kurt Philippa Chatriera. Proti Polce Ize Šwiatekové bude bojovat o postup do semifinále Roland Garros.
„Žiju svůj sen. Opravdu tomu nemůžu uvěřit,“ tetelí se Trevisanová. Cítí štěstí, ale rozhodně ne uspokojení, které by jí bralo motivaci přidávat další a další výhry.
„Zápas od zápasu získávám stále větší sebevědomí. Na kurt chodím s tím, že jdu vyhrát. Nepřipouštím si možné selhání,“ vysvětluje před dalším životním bojem.
Nemá co ztratit, ten nejtěžší už dávno vyhrála.
