Kdo v roce 2005 sledoval výsledky NHL na teletextu, nemohl u newyorských Rangers přehlédnout žlutou barvu zvýrazňující bodové zářezy českých hráčů.

V té sezoně jich za slavný klub nastoupilo hned sedm. A protože jedním z nich byl Jaromír Jágr, jenž nakonec nasbíral 123 bodů, žlutilo se hodně.

K tažení, které skončilo účastí v play off po sedmiletém půstu, přispěl také Malík. Podstatnou, ale nenápadnou rolí urostlého defenzivního beka. Jednoho listopadového večera nicméně zastínil i Jágra.

Utkání proti Washingtonu v Madison Square Garden tehdy nemělo konce. Nerozhodný stav 2:2 nerozlousklo prodloužení a dlouho ani nájezdy. Protáhly se natolik, že štěstí už zkoušeli i sváteční střelci. Jako právě Malík v 15. sérii. K překvapení všech klání ukončil parádní kličkou s hokejkou mezi nohama.

Od té chvíle uplynulo už 15 let. Kdy jste se na svůj slavný nájezd naposledy podíval?

Abych řekl pravdu, zrovna teď před čtrnácti dny mi to někdo posílal, protože někde na Facebooku visela připomínka českých hráčů v Rangers a jejich gólů. Takže jsem se trošku zasnil. Bylo to super.

Před dvěma lety sestavila stanice Sportsnet žebříček deseti nejlepších nájezdů v historii. Vás zařadila na první místo. Všiml jste si? Video má asi čtyři miliony zhlédnutí.

Něco takového se ke mně doneslo. Je pravda, že ne před dvěma lety, ale hned ten rok, kdy se to stalo. Moje klička snad porazila i nějakou fantastickou ránu Tigera Woodse. A že má to video tolik zhlédnutí… Je to příjemné. Jsem rád, že se to lidem líbí.

Jak vás tehdy vlastně napadlo přijít s takovým nájezdem? Nebyla v tom náhodou sázka?

Vůbec ne. Napadlo mě to úplně spontánně. Co jsem se koukal na kluky přede mnou, tak všichni zkusili všechno, ať už to byla překvapivá střela, nebo klasické blafáky. Nejdřív jsem si ze srandy říkal: ‚Kdyby se na mě dostalo, zkusím tohle. Bude sranda.‘ A když se to blížilo, říkal jsem si, že proč vlastně ne. Ta klička sice může vypadat komplikovaně, ale ve skutečnosti je jednoduchá. A já jsem si na ni nesmírně věřil, i když jsem ji netrénoval pravidelně. Měl jsem vnitřní pocit, že mi vyjde.

Olafa Kölziga, který stál v bráně Washingtonu, asi musel takový gól pěkně štvát. Bavil jste s ním o tom někdy?

Za tři roky jsme se potkali v Tampě. Hned druhý nebo třetí den si mě v šatně odchytl, abychom si o tom popovídali. Říkal mi, že ho stokrát víc štval ten gól předtím, kdy Jason Strudwick musel dát, abychom pokračovali. Puk mu proklouzl kolem lokte. Se mnou byl úplně v klidu. Sice ho netěšilo, že ve videích na YouTube bude v negativní roli, ale uznal, že moje akce byla pecka. 

Užil jste si, co po vašem nájezdu následovalo? Najednou jste byl takovou celebritou. Přitom jako defenzivní bek jste asi nebyl zvyklý na tolik pozornosti.

Nechci říct, že jsem si to neužíval. Bylo to pěkné. Kdekoliv jsem se v New Yorku, který je obrovský, pohnul, viděl jsem, jak ten nájezd pořád připomínají. Trvalo to týden nebo čtrnáct dní. Plno rádií nebo televizí mi volalo kvůli rozhovorům. Kamkoliv jsme přijeli, chodili ke mně reportéři, kteří to jinak moc nedělali. Nepříjemné to určitě nebylo, ale trochu mě to vykolejilo. Kolikrát jsem nevěděl, jak se chovat. Neskutečná změna. Pocítil jsem, jak se hvězdy, ať už sportovní, filmové nebo hudební, cítí, když je fanoušci pořád pronásledují.

Dostal jste tehdy nějakou zajímavou nabídku, kterou jste nevyužil? Mám na mysli třeba talk show, reklamu…

To ne. V rozjeté sezoně ani nebylo moc času. Ale dostal jsem pozvánku od majitele klubu (Jamese Dolana, pozn. red.) na basketbalový zápas. Dal mi čestné místo hned u lajny.

Když jste hrál za Rangers, Česko bylo těsně za vrcholem, pokud jde o počet hráčů v NHL. Od té doby jich vcelku pravidelně ubývá. Je to podle vás hodně citelné, nebo to není až tak hrozné, jak někteří tvrdí?

Nevím, co někteří tvrdí, ale jedna věc je jasná. Na pozici, kdy jsme v NHL měli nějakých sedmdesát hráčů, z toho čtyřicet v důležitých rolích, už nejsme. Mám trošičku obavu, že pokud doma něco neuděláme, dlouho se na tom nic nezmění. Neprodukujeme hráče, o které je zájem. A nejde jen o NHL. I v Evropě jsme byli žádaní, ale během posledních deseti patnácti let vyklízíme pozice. Bohužel.

Je tenhle propad jedním z důvodů, proč jste se dal na trénování?

To určitě ne. Spíš jsem se rozhodoval, co dělat po kariéře. Trénování bylo jednou z alternativ. Chápu, že bývalý hokejista, který má něco za sebou, nemusí být dobrý trenér, ale tahle práce z druhé strany mě strašně lákala.

Novou etapu kariéry jste nakonec rozjel v Třinci. Proč ne Ostrava, se kterou jste spjatý?

Když jsem skončil s hokejem, moje první kroky samozřejmě směřovaly do Vítkovic. Jsem Vítkovičák, narodil jsem se tam, hrál jsem tam. Bohužel v té době pan Černík neprojevil zájem a nenabídl mi spolupráci. A když jsem přehodnocoval plány, kde jinde bych se mohl realizovat, ozval se mi Třinec s nabídkou dovednostního trenéra obránců.

U Ocelářů jste dělal také asistenta trenéra, stejně jako na jejich farmě ve Frýdku-Místku. Teď jako hlavní kouč vedete třinecký dorost. Co říkáte na to, že dorosteneckou extraligu hraje 30 týmů a dočasně je nesestupová? Podle kritiků tohle není konkurenční prostředí.

Za mě je to strašně moc týmů. Mělo by jich být méně nejen v dorostu. Abychom z dobrých kluků vytvořili fantastické hráče a z těch průměrných dobré, musíme počty týmů zmenšit ve všech soutěžích a zároveň vytvářet pyramidy. Ty musejí dávat smysl, tedy nutit hráče se udržet nahoře a nespadnout níže.

Kolik týmů v mládeži považujete za ideál?

Teď vám nedám přesné číslo, ale viděl bych to tak na deset až čtrnáct nejlepších juniorek v extralize, která se musí hrát celorepublikově. Pod ní by byla ještě kvalitní první liga, klidně rozdělená na Moravu a Čechy, se šestnácti až osmnácti týmy. 

Dorostenecká soutěž by pak mohla mít o čtyři až maximálně šest mužstev víc než elitní juniorka. Jestli chceme zamezit odchodům kluků do Kanady, musíme udělat všechno pro to, aby neměli důvod odcházet. Jednou z variant je právě vytvoření náročné a konkurenceschopné ligy. Třeba v play off teď kluci hrají fantastické zápasy, ale to je jen play off. Takové zápasy potřebujeme i v průběhu sezony.

Marek Malík jako trenér na lavičce Frýdku-Místku. | Foto: Lukáš Filipec

Odchod do Severní Ameriky si vyzkoušeli také vaši synové, obránce Zack a brankář Nick. Schválil jste jim to?

Není to o schvalování, ale že si nad tím doma sednete. Kluci zájem měli, nerozhodoval jsem za ně. Nick to řešil trošičku jinak než Zack, který tady neměl možnost hrát mužskou soutěž, ať už první, nebo druhou ligu. Takže to bylo jednoduché rozhodnutí. Hlavně strašně chtěl, takže jsem mu nebránil. U Nicka to bylo jinačí, ten má ve Frýdku výborné podmínky, ale chtěl se trochu otrkat.

Jaké máte trenérské cíle? Co třeba cesta vašeho kolegy Václava Varadi, který vede áčko Třince a měl na starosti také reprezentační dvacítku?

Tohle všechno bych si samozřejmě rád vyzkoušel. Teď je otázka, jestli někdy taková nabídka přijde. Mám stejně jako ostatní ty nejvyšší cíle, ale funguju sezonu od sezony. Teď chci odevzdat maximum v dorostu. Jestli z toho kluci budou mít dobrý pocit a zlepší se jako hráči, bude to pro mě výborná odměna. Nabídkám na jinou pozici se nebráním, ale klidně zůstanu v organizaci Třince, kde budeme budovat nejlepší mládež v republice.

Osmatřicetiletý závodník v barvách mladoboleslavské automobilky získal šest ze svých sedmi českých titulů, stal se mistrem světa v kategorii WRC2, evropským šampionem a ovládl i asijsko-pacifický seriál.

„Již nyní můžeme potvrdit, že v příštím roce tovární tým Škoda Motorsport nepojede mistrovství České republiky a tudíž ani Jan Kopecký nebude reprezentovat tovární barvy. S Janem máme nicméně platnou smlouvu a bude u nás pokračovat v roli testovacího jezdce,“ uvedl šéf týmu Michal Hrabánek v tiskové zprávě.

Kopecký byl členem týmu od roku 2009 a je podepsán pod většinou úspěchů v posledních letech, zároveň se věnoval vývoji a testování speciálů Škoda Fabia různých specifikací.

„Pro příští rok jsme se rozhodli u příležitosti oslav 120. výročí značky Škoda v motorsportu výraznějším a rozsáhlejším způsobem podporovat skrze autorizované obchodní partnery větší počet soukromých jezdců startujících s vozy Škoda Fabia rally2 a rally2 evo,“ řekl Hrabánek.

Jedním z nich by měl být i Kopecký, který chce v soukromém týmu startovat v mistrovství České republiky. V něm letos skončil druhý za Václavem Pechem, který ukončil ve zkráceném šampionátu pětiletou nadvládu Kopeckého. Kvůli koronaviru se v této sezoně jely pouze tři domácí mistrovské soutěže.

Martina Dubovská obsadila 33. pozici a Ester Ledecká skončila na 44. místě. Mezi finálovou šestnáctku se nevešly a nepřipsaly si ani body do hodnocení SP.

Kvalifikaci vyhrála Švýcarka Lara Gutová-Behramiová, favorizovaná Slovenka Petra Vlhová postoupila jako třetí. Finálová část začne osmifinálovými rozjížďkami v 17:45.

Dubovská zvládla obě jízdy relativně bez problému, ale výsledný čas 47,70 sekundy na postup ani body nestačil. Ledecká v první jízdě v modré trati ztratila ve spodní části, ve druhé v červené jela o něco lépe a v součtu dosáhla času 48,04.

„Neměli jsme moc času to natrénovat, ale s tím, co jsem měla, je to dobrý výkon,“ řekla Ledecká, která v minulých dnech pilovala na lyžích rychlostní disciplíny a jezdila i na snowboardu.

„Dojem mám skvělý. Bavilo mě to, je to zas něco jiného a jsem ráda, že mám novou zkušenost,“ dodala.

Po krátkém odpočinku se začne chystat na dva superobří slalomy, které se ve švýcarském Svatém Mořici pojedou o víkendu 5. a 6. prosince. „Zkoušíme najít pěkný kopec, nejlepší alternativu, která by se podobala Svatému Mořici, abych si mohla vyzkoušet horizonty, které jsou tam dost zákeřné,“ řekla Ledecká.

V pátek pojedou paralelní závod muži a na startu bude i Kryštof Krýzl. „Chci to tam poslat. Sám jsem zvědavý, ale vypadá to, že forma je. Cítím se ok a zabodovat by bylo dobré,“ řekl Krýzl, který podobný formát závodu okusil naposledy před deseti lety v Garmisch-Partenkirchenu.

Společně s Ondřejem Bankem, Šárkou Strachovou a Lucií Pešánovou Hrstkovou tehdy senzačně ovládli týmový závod.

Zkušený manažer Ervín Krajčovič během roku přišel o dva jezdce. Úspěšný autokrosař Václav Fejfar místo premiéry v bugině kategorie SSV řešil zdravotní problémy a další potenciální nováček, freestyle motokrosař Libor Podmol, se nakonec rozhodl jít vlastní cestou.

I tak má stáj MRG velké ambice. „Umístění v top 20 je pro nás oba reálné. Letos jsme se tam v polovině závodu pohybovali. Oba jsme závodníci a chceme se prát o nejvyšší příčky,“ věří Milan Engel, jenž v lednu obsadil 26. příčku.

Pak se ale on i celá stáj potýkal s problémy kolem koronavirové pandemie. Ta se dotkla také motoristického sportu.

„Po návratu z Dakaru jsme měli nějaké plány, ale kvůli covidu vzaly za své. Většina závodů byla zrušena, podařilo se nám objet aspoň něco. Musím poděkovat našim partnerům, kteří i v této náročné době za námi stojí,“ uvedl manažer Krajčovič.

Nejen, že byla rušena jedna rallye za druhou, ale sami závodnici přišli o možnost chodit do posiloven či bazénů. „Jak jsem to řešil? Koupil jsem si cvičební stroje a připravoval se doma. Bohužel byla omezená i možnost svézt se na tréninkových tratích,“ popsal Engel domácí přípravu.

„Jsem bojovník“

Martin Michek letos bojoval nejen s různými omezeními, ale hlavně o své zdraví. V červnu ho během motokrosového závodu v Dalečíně zaskočil kolaps jater. Jezdec skončil na jednotce intenzivní péče a další kariéra byla v ohrožení. Nakonec i díky výborné kondici se 32letý motocyklista vrátil k přípravě na Dakar.

„Jsem rád, že se mi ten boj podařilo vyhrát. Jsem bojovník v osobním a sportovním životě. Každá výzva je pro mě povzbuzení. Za dva měsíce jsme s doktory udělali šílený kus práce. Říkali, že takhle dobře a rychle se zotaví jeden z patnácti pacientů s takovými problémy. Mám před sebou poslední měsíc programu, teď jsem absolvoval fyzické testy,“ uvedl Michek.

Rallye i přes prodělanou nemoc a fakt, že na dakarské motorce seděl naposledy letos v lednu, bere vážně. „Do Saúdské Arábie chci jet závodit a podat svoje maximum. Může to být desáté i třicáté místo. Dakar je nevyzpytatelný. Letos jsem nastavil nějakou laťku, kterou chci udržet,“ dodal jezdec, jenž na slavné soutěži tento rok debutoval a skončil třiadvacátý.

Vedle týmu Orion – Moto Racing Group bude opět reprezentovat také značku Czech Motosport, kterou využívá Autoklub ČR k propagaci českého motoristického sportu.

S airbagy proti tragédiím

Týmový kolega Engel je z novinek v pravidlech nejvíc zvědavý na omezený počet zadních gum  „Největší obavy máme z toho, že na celou soutěž je jen šest zadních pneumatik. Musíme jet hlavou a ne po celou dobu na plný plyn,“ vysvětlil. Nerad by si zopakoval letošní kousek, kdy jednu etapu dojížděl na ráfku.

Zkušený dakarský matador velmi oceňuje další letošní premiéru, airbagové vesty. „Ještě  s ní nemám takovou zkušenost. Jsem ale rád, že organizátor šel tímto směrem a chce zabránit tragickým nehodám,“ sdělil 29letý závodník.

Koronavirová pandemie prakticky znemožnila trénink v pouštních dunách. Přesto Engel ze zrádného písku nemá strach. „Na duny jsem natěšený. Hodiny na motorce v písku chybějí. Ale doufám, že první etapy nám to oživí,“ dodal závodník z Jablonce nad Nisou.

Ivan Grégr má na svém kontě celkem 61 mezinárodních zápasů, ten z 22. května 1990 si ovšem bude pamatovat navždycky. V roli čárového rozhodčího byl delegován k přátelskému utkání Izrael-Argentina, jež hostilo hlavní město Tel Aviv.

Pro Grégra by to byl běžný mezistátní zápas, pokud by ovšem v modro-bílém dresu nevyběhl na stadion Ramat Gan Stadium také Diego Armando Maradona. Spolu s polobohem v kopačkách, kterého musela před vlastními fanoušky chránit ochranka, stál na jednom trávníku poprvé – a také naposled.

„Velmi působivá byla už jen ta aura výjimečnosti, která ho obklopovala. Maradona tehdy na zápas nepřiletěl s týmem, ale vlastním tryskáčem. I kabinu na stadionu měl jen sám pro sebe. Nastupoval společně s týmem, ovšem mezi lavičkami se po celý zápas motali dva jeho bodyguardi,“ vzpomíná dnes osmasedmdesátiletý Grégr.

Argentinský kouzelník z Lanúsu byl tehdy na vrcholu své popularity. Kamkoli přijel, spouštěl povyk a šílenství mas, nejinak tomu bylo v Tel Avivu. Nezáleželo na tom, zda to byli argentinští, nebo izraelští fanoušci: všichni se chtěli Maradony alespoň dotknout. Ostatně i pořadatelé v barevných vestách kolem něj kroužili jako kolem svaté ikony.

A nejen oni. „Když se nehrálo, snažil jsem se k němu dostat co nejblíž, alespoň si ho prohlédnout, to nepopírám. Ale nešlo to. Doufal jsem, že si s rozhodčími alespoň podá ruku, ale vůbec jsme se k němu nedostali,“ lituje Grégr.

Osobně se sice s Maradonou nepozdravil, ale zůstal mu po něm cenný artefakt. V jeden moment zápasu si argentinský kapitán u postranní čáry upravoval kopačku, jež ho zřejmě tlačila – a vytrhl z ní jazyk, který odhodil za lajnu. Kousek od místa, kde s praporkem v ruce stál Ivan Grégr.

„Taková kořist! Neváhal jsem ani vteřinu – a šup, měl jsem ho v kapse. Od té doby se všude chlubím, že mám doma ve vitríně Maradonův jazyk,“ usměje se.

Celý zápas byl vlastně one man show malého Argentince. Maradona si posunky a pokřiky dirigoval své spoluhráče, emotivními gesty po každé povedené kličce nebo akci štengroval pětačtyřicet tisíc nadšených fanoušků. V 35. minutě dokonce vstřelil vedoucí branku.

„Nepůsobil vyloženě arogantně, spíš jako člověk, který je výjimečný a moc dobře to o sobě ví. Vyzařovalo z něj, že má všechno pod kontrolou. Ale nutno dodat, že přesně tak se k němu chovali i všichni okolo něj, doslova ho rozmazlovali,“ líčí jeden z historicky nejlepších českých rozhodčích.

Jediné, co Grégra překvapilo nemile, byla Maradonova postava. Pouze 167 centimetrů vysoký Diego vypadal mezi argentinskými urostlými chasníky ještě menší, navíc se mu tehdy pod dresem začala rýsovat znatelná „vanička“. Však už také překročil třicítku a bouřlivý život na něm nějakou tu stopu zanechat musel.

„Musím říct, že jsem si ho představoval vyššího. Na první pohled mi připomínal přerostlé, zavalitější dítě. Ale stejně byla nádhera ho sledovat. Jako by se s míčem u nohy narodil. Na stovce rekord nelámal, to bylo evidentní, ale měl v noze magnet, dokázal klamat tělem, zapojovat obě nohy… Právě tím dokázal nad protihráči získávat výhodu,“ dodává Ivan Grégr.