Příběh lyžařského šampiona Bohumila Hanče a jeho kamaráda Václava Vrbaty natočený podle skutečné události dojímá ve filmu Synové hor diváky už déle než půl století. Jen mohutný starý pán při premiéře v roce 1956 odmítavě zavrtí hlavou: „Takhle to tenkrát na hřebenech vůbec nebylo.“

Starý pán se jmenoval Emerich Rath, byl to pražský Němec a při natáčení působil jako herec v jedné z epizodních rolí. Kvalifikaci pro to měl výjimečnou. Osudného závodu, při kterém Hanč v roce 1913 poblíž Zlatého návrší v Krkonoších zahynul, se osobně zúčastnil.

Jako závodník a jako ten, kdo vysíleného Hanče ve vánici objevil a s nasazením vlastního života se jej pokoušel odnést do bezpečí. Z příběhu ho filmaři vynechali, přestože pro záchranu kamaráda udělal víc než kdokoli jiný. Komunistický režim ale památku na něj vymazal.

Neznámý hrdina posledního závodu

O tom, co se před sto lety v horské vánici skutečně odehrálo, teď vzniká film nový. Jmenovat se bude Poslední závod a divákům chce nabídnout pravdivý příběh bez překrucování vynuceného dobovou politickou objednávkou.

„Původně jsem to zamýšlel jako sportovní survival film, zaujalo mě, jak se tam lidé ve vánici ztráceli. Když jsem se ale více ponořil do dobových materiálů, rostla postava Emericha Ratha. Došlo mi, že se za tím žánrem skrývá něco hlubšího,“ říká režisér filmu Tomáš Hodan. „Všichni to znají jako příběh Hanče a Vrbaty, přitom je to příběh Hanče, Vrbaty a Ratha. Rath je ten, kdo při Hančově záchraně prokázal největší hrdinství,“ prohlašuje.

Trojnásobného mistra českých zemí v běhu na lyžích Hanče si v novém filmu zahraje Kryštof Hádek, jeho kamaráda Vrbatu pak Vladimír Pokorný. Roli mladého Ratha v době závodu svěřili tvůrci Marku Adamczykovi.

Právě zapomenutý třetí hrdina bude divákům o závodu vyprávět. Ohlížet se za ním bude na sklonku života, kdy kvůli perzekuci komunistických úřadů přišel o všechen majetek a pracoval jako topič na Labské boudě. Těžce zkoušeného, ale režimem nezlomeného Ratha bude hrát Oldřich Kaiser.

„Komunistům se nehodil Němec, který zachraňuje Čecha. Pro veřejnost pak všechno dorazila právě nacionální agitka Synové hor,“ popisuje Hodan. Odmítá ale, že by jeho film měl být v první řadě rehabilitací zapomenutého lyžaře. „Když jdou tvůrci do natáčení s tím, že chtějí někomu složit poctu, je z toho v lepším případě nuda, v horším kýč,“ uvádí.

Divákům chce nabídnout příběh přátelství tří sportovců, dvou Čechů z Krkonoš a pražského Němce. Přátelství, které neřeší hranice dané vypjatými národnostními spory v rakousko-uherském mocnářství před první světovou válkou. A také pečlivou rekonstrukci závodu, založenou na studiu záznamů z policejního vyšetřování.

„Od začátku jsem si říkal, že postavy chci psát tak, aby byly živé, aby film bavil i mladé lidi,“ popisuje Hodan, který je nejen režisérem filmu, ale i autorem scénáře. „Rozhodně nechceme točit film pro pamětníky,“ říká.

Cimrman českého sportu

Skutečný Rath byl výjimečnou postavu z dob začátků českého sportu. Před sto lety ho znala celá Evropa. Neexistoval sport, ve kterém by nezávodil nebo který by alespoň nezkusil. Z dnešního pohledu se dá jen těžko uvěřit, že hrál vrcholově fotbal, reprezentoval v hokeji, byl mistrem Německa v boxu, lyžoval, bruslil, závodil na kajaku a na olympijských hrách běhal maratony. Širokým záběrem připomíná ze všeho nejvíc mytického velikána Járu Cimrmana.

Emerich Rath (* 5. 11. 1883 † 21. 12. 1962)

Všestranný sportovec se narodil v rodině pražských Němců. Úspěšně se věnoval atletice, plavání, lyžování, kanoistice, cyklistice, boxu, zápasu, rychlobruslení, horolezectví, kulturistice, tenisu, ragby či volejbalu. V hokeji reprezentoval Rakousko, hrál i za Čechy. Na olympijských hrách 1908 a 1912 startoval v maratonu. Ve fotbale nastupoval za DFC Praha. V boxu se stal roku 1912 mistrem Německa v těžké váze.

Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Za první republiky se vrhl do trampingu. Na svém sázavském ranči shromáždil různé indiánské předměty a vybudoval tu sportoviště, které mohl zdarma využívat každý. V krámku na Příkopech v Praze prodával sportovní a trampské vybavení. Mluvil německy, česky, anglicky, francouzsky, italsky, polsky a rusky. Komunistický režim památku na něj vymazal.

Přestože se narodil v rodině českých Němců, vyhrocená rivalita mezi oběma národy mu byla cizí. Patřil k těm, kdo startovali v českých i německých soutěžích, reprezentoval Rakousko i Čechy.

Jako přesvědčený antifašista odmítl za druhé světové války přijmout říšské občanství, podobně jako fotbalový kanonýr Pepi Bican. Schovával navíc uprchlého Žida. Po válce proto nemusel do odsunu, komunisté ho ale obvinili z propagace amerikanismu, zabavili mu majetek a poslali ho do vězení.

Po propuštění se živil nejrůznějšími pomocnými pracemi a rozprodával své trofeje a sbírky. Ještě jednou chtěl zažít olympijské hry, v roce 1960. Plánoval odjet do Říma na kole, české úřady mu ale nedaly povolení vycestovat. Zemřel opuštěný v roce 1962.

Rath teď žije u Samkové doma

Marek Adamczyk se do role pustil s vervou. „Poctivě si všechno načítal a pořádně mi dovysvětlil a objasnil, o co v tom závodě šlo. Teď Emerich Rath tak trochu žije s námi v domácnosti. Minimálně duchem je přítomen,“ směje se snowboardistka Eva Samková, hercova přítelkyně.

Točit začnou filmaři během nadcházející zimy. Přímo na místech, kde se tragický závod odehrál, na hřebenech Krkonoš, v první zóně národního parku. „Přestože se nám správa parku snaží vyjít vstříc, bude to komplikované. V první zóně se nemůžete pohybovat, jak chcete,“ popisuje Hodan. Počasí se navíc na horách mění z minuty na minutu a natáčení se může nečekaně prodloužit. „Není horší místo, co se týče plánování. Štáb a všichni herci se na 20 dní nastěhují na Labskou boudu, a podle počasí se bude natáčet,“ říká režisér.

Do jara by měly být všechny záběry pohromadě, premiéra je plánovaná na únor 2022. Tvůrci počítají s tím, že nástrahy horského počasí přinesou náklady navíc. V polovině října proto spustili sbírku na webu Donio, kde na vznik filmu může přispět každý. Cílem je vybrat dva miliony, zatím se podařilo získat třetinu z této částky.

Strýcová a Sie Šu-wej prožily vydařenou sezonu, byť kvůli pandemii koronaviru výrazně zkrácenou. Vyhrály čtyři turnaje (v Brisbane, Dubaji, Dauhá a Římě) a hrály finále grandslamového Australian Open. Spolu se Sie Šu-wej měly letos bilanci 23:2.

Jejich soupeřkami v anketě jsou Američanky Alexa Guarachiová, Desirae Krawczyková, americko-čínský pár Nicole Melicharová, Sü I-fan a Francouzka Kristina Mladenovicová s Tímeou Babosovou z Maďarska.

O titul hráčka roku se ucházejí Běloruska Victoria Azarenková, Rumunka Simona Halepová, Američanka Sofia Keninová, Japonka Naomi Ósakaová, Běloruska Aryna Sabalenková a Polka Iga Šwiateková. Vyhlašovat se tradičně budou i hráčka s nejlepším zlepšením, nováček a návrat roku.

Loni figurovaly v nominacích Karolína Plíšková (hráčka roku), Karolína Muchová (nováček) a Strýcová se Sie Šu-wej, ale ani jedna neuspěla.

Cenu si naposledy z Češek odnesly Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková za nejlepší pár roku 2018. Na individuální ocenění Češky čekají od roku 2011, kdy se Petra Kvitová stala hráčkou sezony a dostala i cenu za největší pokrok.

Rekordmankou ankety je Němka Steffi Grafová s osmi prvenstvími, Serena Williamsová a Martina Navrátilová získaly ocenění sedmkrát.

Plíšková je ve výběru na úder roku za vítězný bekhend, který zahrála v semifinále na antuce v Římě proti krajance Markétě Vondroušové. Na konci září ve druhém setu z velkého úhlu předvedla křížný a nechytatelný úder těsně za síť.

V anketě má dvě soupeřky: Dánku Caroline Wozniackou, která přitom v lednu ukončila kariéru, a Polku Magdu Linetteovou. Tu nominovala WTA dokonce za dva údery. Hlasovat mohou fanoušci do úterka, vítězku oznámí tenisová asociace v prosinci.

Údery kandidátek na ocenění:

Osm let působil v Německu, v jednom týmu si zahrál s Raúlem nebo Manuelem Neuerem, jako hráč poznal atmosféru zápasů na mistrovství světa. V reprezentačním dresu odkopal téměř sedmatřicet zápasů a vstřelil čtyři góly.

Pro Slováky je ale Erik Jendrišek pořád hlavně tím, kdo před deseti lety rozhodl federální derby v Praze, tím, kdo slovenskou reprezentaci nasměroval poprvé v historii na světový šampionát v Jihoafrické republice. A co víc: na úkor českého týmu.

„Na Slovensku je moje jméno spojováno pouze s tímhle gólem, i když jsem v reprezentaci odehrál téměř čtyřicet zápasů. Jasně, byla to životní trefa. Zapsala se do historie. Možná je ale tak trochu na škodu, že si mě lidé pamatují jen kvůli tomu,“ říká čtyřiatřicetiletý střelec v rozhovoru pro deník SME.sk.

Má pravdu v tom, že symbolizovat jeho kariéru jediným gólem je chyba. Jendrišek toho má za sebou daleko víc. Jméno si udělal nejen v Německu, ale také v Polsku nebo teď v Řecku, zážitků má kupu. Až se jednou rozhodne psát svou biografii, bude z ní pořádná bichle.

A chybět v ní určitě nebude jméno Felixe Magatha, skvělého trenéra a proslaveného despoty, se kterým se setkal během angažmá v bundesligovém Schalke. „Byl tvrdý, celkově zvláštní typ trenéra. Také se mu říkalo Saddám,“ usměje se útočník.

„Stávalo se, že s ním člověk mluvil, čekal na odpověď, ale ta nepřišla. Někdy se s ním opravdu těžce komunikovalo a tréninky byly velmi náročné. Zažil jsem, že jsme měli den volna, ale Magath nechal běhat Raúla sprinty do kopce,“ dodává Jendrišek.

Zatímco k trenérovi si hráči hledali přístup velmi komplikovaně, mezi sebou prý měli vztahy skvělé. A to se tehdy v Schalke sešly takové hvězdy, jako je Manuel Neuer, Ivan Rakitič nebo zmiňovaný Raúl González, trojnásobný vítěz Ligy mistrů s Realem Madrid.

„Byli to normální borci. Takoví, jako jsou u nás v repre, ve Spartaku Trnava nebo ve Slovanu Bratislava. Neměli žádné hvězdné manýry. Když jsme postoupili ze skupiny Ligy mistrů, všichni jsme si šli sednout na pivo. A Raúl mi vyprávěl příběhy, jak Steve McManaman (bývalý anglický reprezentant) dokázal během angažmá v Realu Madrid vypít za jeden večer pětadvacet piv,“ vzpomíná Jendrišek.

Zatímco v Schalke vládl tvrdou rukou Felix Magath, v jiných klubech byla atmosféra uvolněnější. Třeba v Hannoveru, kam čerstvý slovenský šampion přestoupil v devatenácti letech.

„A hned mi noví spoluhráči natřeli slipy hřejivým krémem. Bylo to fakt nepříjemné, ale za každou cenu jsem se snažil vydržet, aby to na mně nebylo poznat. Nechtěl jsem jim udělat radost, vydržel jsem to až domů. Ale mám pocit, že se stejně velmi dobře bavili.“

Různé legrácky a šťouchance jsou klasikou i ve slovenském národním týmu. Proto také na jednom srazu Jan Ďurica nepanikařil, když z parkoviště přes noc zmizelo jeho nové auto.

„Ze začátku si myslel, že je to fór a pořád na nás dorážel, že jsme mu ho přeparkovali. Jenže fór to nebyl, fakt mu ho někdo ukradl. A Jano musel vyhlásit pátrání po autě,“ popisuje Jendrišek. 

V Plzni dnes otevřel skóre v 17. minutě Tomáš Souček a v 55. minutě přidal pojistku Zdeněk Ondrášek. Kvůli koronavirovým opatřením v zemi nesměli do hlediště diváci.

Českému týmu pomohla k posunu na první místo výhra Izraele nad Skotskem, které před posledním kolem drželo v čele tabulky jednobodový náskok. Prvenství ve skupině znamená pro svěřence trenéra Jaroslava Šilhavého nejen postup do elitní Ligy A, ale také možnou účast v baráži o mistrovství světa v roce 2022. Do ní se z Ligy národů dostanou dva nejlepší vítězové skupin, kteří si přímý postup na šampionát nebo místo v play off nezajistí z klasické kvalifikace.

Český celek porazil bývalého federálního partnera Slovensko počtvrté za sebou. Další akce čeká reprezentaci až v březnu, kdy načne světovou kvalifikaci. Soupeře pozná při losu 7. prosince.

Český trenér Šilhavý nasadil stejnou základní sestavu jako při nedělním vítězném utkání s Izraelem (1:0). Jeho svěřenci opět začali velmi aktivně a od úvodu se dostávali do šancí.

Ve třetí minutě na zadní tyči mířil mimo Matějů, za další tři minuty si na centr naběhl Ondrášek a s přispěním lehké gólmanovy teče trefil brankovou konstrukci.

Útočník, který hrál na domácí stadionu v Plzni, se nedočkal ani v 17. minutě, kdy jeho hlavičku vytáhl Rodák na roh. Z něj už domácí udeřili. Na Janktův centr si naskočil Souček a hlavou otevřel skóre. Při 30. reprezentační startu si připsal čtvrtý gól.

Hosté, kteří minulý týden díky výhře 2:1 po prodloužení v Severním Irsku postoupili z finále play off na evropský šampionát, po inkasované brance trochu přidali, ale Vaclíka v první půli neohrozili. V největší možnosti odvrátil míč těsně před Kuckou na roh agilní Coufal.

Českému celku zkomplikovalo situaci zranění brankáře Vaclíka, který už nenastoupil do druhé půle a mezi tyčemi ho nahradil Koubek. Osmadvacetiletý gólman chytal poprvé od přípravného utkání na Kypru 7. října, v německém Augsburgu je nyní náhradníkem. Hned čtyři minuty po pauze Koubek zlikvidoval velkou šanci Pekaríka.

V 55. minutě domácí zvýšili. Střídající Černý našel Ondráška a ten s pomocí Gyömbérovy teče překonal Rodáka. Plzeňský útočník zaznamenal druhý reprezentační gól. Po hodině hry mohl snížit Mak, ale pálil jen do boční sítě. Ve zbytku utkání už domácí s přehledem kontrovali stav.

Utkání skupiny B2 fotbalové Ligy národů v Plzni:

ČR – Slovensko 2:0 (1:0)

Branky: 17. Souček, 55. Ondrášek. Rozhodčí: Cakir – Duran, Ongun (všichni Tur.). ŽK: Hrošovský (SR). Bez diváků.

Sestavy:

ČR: Vaclík (46. Koubek) – Coufal, Kalas, Brabec, Matějů – Souček, Král – Masopust (46. Černý), Darida (88. Barák), Jankto (74. Kopic) – Ondrášek (66. Vydra). Trenér: Šilhavý.

Slovensko: Rodák – Pekarík, Gyömbér, Škriniar, Hubočan – Lobotka (62. Hrošovský) – Rusnák (62. Suslov), Kucka (67. Greguš), Hamšík, Mak (62. Šafranko) – Ďuriš (81. Schranz). Trenér: Tarkovič.

Video: Czech Ski and Snowboard!

„S velkou pokorou ctíme tradici vytvořenou a hýčkanou mnoha generacemi našich předchůdců. Nelze se ale jen odkazovat na slavnou historii. Chceme držet krok s dobou i v oblasti digitální komunikace. Nová vizuální identita je součástí dlouhodobé strategie svazu,“ uvedl prezident Svazu lyžařů ČR Lukáš Heřmanský.

Hlavním motivem „moderní“ vizuální identity je symbol společný pro lyžování a snowboarding – stopy ve sněhu. Dvě užší lyžařské a jedná širší snowboardová jsou implementovány do české vlajky, která je ve znaku dlouhodobě.

Na logo a název navazuje i kolekce oblečení. „Konečně je to cool! Líbí se mi, když jsou věci promyšlené do detailu. Myslím si, že by to mohlo fanoušky oslovit,“ uvedla olympijská vítězka a mistryně světa ve snowboardcrossu Eva Samková. „Mladé generaci se to bude líbit, ale bude chvíli trvat, než si na to zvykneme, protože to je velká změna,“ doplnila olympijská vítězka v běhu na lyžích Kateřina Neumannová.

Svaz lyžařů České republiky přitom zůstává oficiálním názvem. „Zejména ale pro komunikaci formálního charakteru například směrem k Mezinárodní lyžařské federaci či státní správě. Czech Ski and Snowboard a obecně nová vizuální identita bude využívána ke každodenní komunikaci se závodníky, členy, fanoušky a širokou veřejností,“ uvedl generální sekretář svazu Jakub Čeřovský.

Díky snowboardingu slavila Česká republika v poslední době dvě olympijská zlata, několik titulů z mistrovství světa a křišťálové glóby za triumfy ve Světovém poháru. O jeho začlenění do názvu se dlouho diskutuje a musela by to posvětit valná hromada.

Faktem je, že ani světová organizace FIS – tedy Mezinárodní lyžařská federace – snowboarding v názvu nenese, stejně jako svazy v Rakousku či Německu, kde ale mají pod sebou i biatlon. Ve Spojených státech funguje svrchovaná organizace pod názvem U.S. Ski & Snowboard.