Takový balíček tu ještě nebyl. Hokejová NHL představila spolu s firmou Adidas alternativní dresy pro všech 31 klubů soutěže. Staronové uniformy uvidíte v některých zápasech nadcházející sezony. Vycházejí z historie, ale mají moderní nádech a upravené barvy. Zatímco po některých kouscích fanoušci dlouho volali, jiné jsou spíš nechvalně proslulé, jak zjistíte v tomto přehledu.

Pro titul šampiona si sice dojel Španěl Joan Mir, ale 23letý jezdec byl jen pověstnou špičkou ledovce. Za jeho úspěchem stojí tým několika desítek lidí pracujících při závodech, testech i v dílnách v Cambiagu na předměstí Milána.  Nad snažením všech bdí jeden velezkušený manažer.

„Jsem hrdý na to, čeho jsme dosáhli. A také jsme hrdý, že se nám to podařilo s mladými jezdci. Mohli jsme si je vychovávat od začátku a vytvořit z nich závodníky s DNA Suzuki,“ radoval se Brivio v neděli poté, co se Mir stal už jistým mistrem světa MotoGP.

V roce 2004 to byl právě sympatický Ital, kdo přetáhl úřadujícího šampiona MotoGP Rossiho od Hondy k Yamaze.  „Doktor“ na motocyklu YZR-M1 vybojoval další čtyři tituly mistra světa, po něm převzal vítěznou štafetu Jorge Lorenzo.

Pak Brivio udělal krok, nad nimiž nejeden odborník kroutil hlavou. Ovšem fakt, že k Suzuki nastoupil 1. dubna 2013, nebyl žádný aprílový žert. Místo vyhřátého místečka u úspěšné a zajištěné stáje začal budovat prakticky od nuly konkurenční tým.

Výchova jezdců u Suzuki

Nebylo to vůbec snadné, Suzuki totiž starý tovární tým, který skončil v roce 2011, totálně rozprodala. „Ptal jsem se, kde jsou kamiony. Odvětili, že nejsou. Ptal jsem se, kde je nějaké vybavení. Odvětili, že žádné nemají. Ptal jsem se, kde jsou dílny. Odvětili, že žádné nejsou. Začali jsme na zelené louce, o to bylo všechno zajímavější,“ vzpomínal Brivio na své začátky u Suzuki.

Japonská značka se vrátila do světa MotoGP v roce 2015. Továrna se sídlem v Hamamatsu investovala peníze uvážlivě. Japonci hned neutratili velké sumy, jako to nerozvážně udělala třeba Toyota ve formuli 1. Naopak, hlavním cílem byl postupný vývoj a také výchova vlastních mladých závodníků.

Už v následující sezoně se Maverick Viňales odvděčil za důvěru vítězstvím ve Velké ceně Británie a celkově čtvrtým místem v konečném hodnocení ročníku. Loni přidal dvě vítězství Alex Rins. Mladý Španěl letos vyhrál jednou a na nejvyšší stupínek závodu MotoGP se poprvé v kariéře postavil také Mir.

Volbou jezdců Brivio potvrdil, že je mužem s vizí. Ponechal stejnou sestavu, jakou měla Suzuki loni – Joan Mir a Alex Rins. Oběma jezdcům je dohromady jen o šest let víc než Rossimu. Oba jsou produktem mimořádně úspěšného španělského systému pro vyhledávání a výchovu motocyklových závodníků. A ani jeden z nich nebyl před sezonou považován za žhavého favorita na titul.

Poklona od slavného krajana

O titul měli podle papírových předpokladů bojovat hlavně Marc Marquez, Andrea Dovizioso a Maverick Viňales. První se zranil hned v první Grand Prix, druhý neměl k dispozici tu úplně nejlepší motorky a svoje ambice aspoň částečně naplnil jen Viňales 

A ejhle, místo střední a starší generace se čelo výsledkové listiny MotoGP proměnilo v šampionát do 25 let. Mezi nimi svojí spolehlivostí nejvíc zabodoval Mir. Letos nedokončil jen dva závody. A to ho navíc v Brně na Masarykově okruhu poslal k zemi krajan Iker Lecuona, takže vlastní chybou přišel jen o body v Jerezu.

Práci svého bývalého manažera ocenil i Rossi, který kriticky porovnal fungování svého továrního týmu Yamaha s konkurencí. „Davide (Brivio) udělal velký kus práce. Máme se od Suzuki co učit. Svět MotoGP se v poslední pěti či šesti let hodně změnil. V mnoha ohledech je blízký formuli 1, ale Yamaha ten krok dopředu neudělala,“ uvedl populární italský závodník.

Jeho cesta se s tou Briviovou možná zase brzy spojí. Italská média spekulují o tom, že připravovaný Rossiho tým v MotoGP by mohl mít právě motorky Suzuki.

Kipruto dnes u soudu v městě Kapsabet vinu odmítl a zůstal na svobodě díky kauci 1800 dolarů (zhruba 40 tisíc korun).

S dívkou měl Kipruto údajně styk 20. a 21. října a poprvé byl zatčen 11. listopadu. Keňská média uvádějí, že děvče zmizelo ze svého domova a zůstalo v atletově domě tři dny.

Kipruto vyhrál běh na 3000 překážek na olympijských hrách v Riu de Janeiro 2016 a poté v této disciplíně ovládl následující dvě mistrovství světa v Londýně a Dauhá. Letos elitní steeplař nezávodil, ze srpnového mítinku Diamantové ligy v Monaku se odhlásil kvůli nákaze koronavirem.

„Vykoplo mě to, zůstala jsem zaseklá v rýze a upadla jsem na hlavu. Měla jsem dva záchvaty, intubovali mě a uspali. Z šesti hodin si nic nepamatuju. Propásla jsem i let vrtulníkem,“ citovalo osmadvacetiletou Schöffmannovou internetové vydání listu Kleine Zeitung.

Vítězka tří závodů Světového poháru už byla propuštěna z nemocnice v Salcburku, kam byla transportována po nehodě, a její návrat na snowboard závisí na verdiktu neurologů. „Čeká mě určitě několik týdnů pauzy, potřebuju se uzdravit. Chci, aby má hlava patřila jen mně, a ne mít pocit, že celý den slyším sirénu,“ uvedla Schöffmannová.

Měl být budoucí hvězdou Canadiens, v draftu NHL před šesti lety šel na řadu v prvním kole jako celková šestadvacítka, hned po Davidu Pastrňákovi.

Sen o hvězdné kariéře se mu však po letech, které zpravidla strávil na farmě, rozplynul. Ve čtvrté profesionální sezoně tak skončil na listině volných hráčů. Odtud si ještě zaskočil do Los Angeles, nicméně pak zmizel v Rusku.

Za Montreal dohromady odehrál jen 29 zápasů, v nichž pětkrát skóroval. Cítil, že nedostal adekvátní šanci, a v duchu si říkal, jestli za tím nestojí rusofobie. V létě 2017 totiž viděl odcházet Alexandra Radulova, Andreje Markova a další krajany.

„Myslím, že kroky Montrealu hovoří samy za sebe,“ prohlásil dotčený křídelník v rozhovoru pro Sport24.ru. 

Poté vylíčil své zkušenosti s generálním manažerem Marcem Bergevinem. „Nevím, jaký ke mně měl vztah, ale zaznamenal jsem pár divných momentů,“ spustil. „Vedení klubu mě například donutilo trénovat celé léto v Montrealu a bydlet u cizí rodiny za městem, přestože mi bylo už 19 let. Ve všední dny jsem musel být doma v deset večer, o víkendech v jedenáct. Jako v nějaké školce. Proč jsem si jako dospělý člověk nemohl někam zajít? Nechápu.“

„Takový přístup měl Bergevin ke mně, myslím, že k ostatním mladým klukům ne,“ dodal Ščerbak. Ještě si stěžoval, že v kabině Canadiens nemohl mluvit rusky.

Minulou sezonu proto strávil v rodné zemi. Ani tam ale výkonnostně nerozkvetl. Vstřelil jen tři góly. Nepomohl mu ani přestup z Omsku do Čeljabinsku.

Nyní je znovu v Montrealu, kde mu kanadská přítelkyně nedávno porodila syna. Jenže angažmá nemá. Rád by si znovu zahrál NHL, a tak pověřil svého agenta.

„Je v kontaktu s několika týmy, jednání jsou v plném proudu,“ řekl 24letý Ščerbak frankofonní stanici TVA Sports. „Hrát NHL zůstává mým snem. Vždycky tomu tak bude. Věřím, že mám na to, abychom tam mohl nastupovat pravidelně.“

O Montrealu už Ščerbak nehovoří jako o místu, kde by mohla bujet rusofobie. Popisuje ho jako „fantastickou organizaci“.

Změnil také názor na manažera Bergevina: „Vycházeli jsme spolu dobře. Vždycky jsem byl k němu upřímný a věřím, že to platilo oboustranně. Choval se ke mně hezky. Od prvního do posledního dne.“

Některých výroků z rok a půl starého rozhovoru Ščerbak lituje, avšak dodává: „Myslím, že se to do jisté míry zveličilo. Nějaké věci byly řečeny, to ano, nechci nic skrývat. Ale mluvil jsem pod vlivem emocí a některých komentářů lituji.“

S odstupem času uznává, že ho v Montrealu nikdo nedusil: „Rozhodně jsem dostal šanci. Lidé ode mě očekávali víc. A víte co? Já taky! Nepodával jsem dostatečně vyrovnané výkony na to, abych někoho vytlačil ze sestavy. Kéž bych se mohl vrátit zpátky a změnit svůj přístup, ale bohužel.“

„Zpackal jsem to a je to jen moje vina. Nechci obviňovat jiné,“ pokračoval ruský křídelník. „Měl jsem do toho dát víc. Všichni fanoušci v Montrealu samozřejmě chtěli, aby ze mě byl David Pastrňák. O vaší kariéře ale rozhoduje spousta faktorů…“

Ačkoliv je Ščerbak momentálně bez práce, o předčasném hokejovém důchodu neuvažuje.

„Mám doma posilovnu a musím říct, že jsem teď v životní formě,“ pomrkává na potenciální zaměstnavatele v zámoří.

Takovou formou se Ščerbak pochlubil na konci července: