Umíte velice dobře česky. Bylo pro Turka těžké se náročnou řeč naučit?
Já měl štěstí, že jsem se učil češtinu nejen od učitele, ale i přirozenou cestou v hráčské šatně. Seděli v ní Petr Švancara, Honza Maroši, Radek Cihlář, Marek Zúbek, všichni fajn kluci, a povídali si. Chtěl jsem vědět, co říkají. Především Švanciho vtípky a humorné postřehy mě lákaly, abych jim porozuměl. Tak jsem se pořád ptal, co je to, co ono, jak se co řekne. A učil se.
Zvládat jazyk země, v níž profesionální fotbalista působí, je hodně důležité.
Učí se čeští legionáři turečtině?
I když by mnozí vydrželi jen s univerzální angličtinou, tak se někteří hodně snaží. Velice dobře mluvil Zdeněk Šenkeřík, Tomáš Ujfaluši se dokonce stal v Galatasarayi Istanbul po skončení kariéry členem managementu, což by bez znalosti jazyka ani nešlo. Ač jsem ho osobně neslyšel, skoro jako rodilý Turek prý mluví Tomáš Sivok, jenž v Bursasporu a v Besiktasi Istanbul strávil skoro deset let.
Čím je pro české hráče pro Turecko tak lákavé?
Českých hráčů nyní hraje v Turecku o dost méně než před několika lety. Přičítám to tomu, že český fotbal šel za poslední dobu přece jen trochu dolů, už nemá takové úspěchy na klubové i reprezentační úrovni. Ale všechno se může zase obrátit. České fotbalisty lákají především dobré finanční podmínky, jsou to profesionálové a kariéra není dlouhá. Ale také se velmi zajímají o to, kde budou žít. Turecko je krásná země, počasí je po většinu roku příjemné.
A k moři je odevšad relativně blízko, že?
Ano, poznal jsem, že Češi po něm přímo baží. Antalya, Izmir, Alanya, Trabzon, Rize leží přímo u pobřeží a ani z jiných míst není k moři daleko. Rodiny fotbalistů takové destinace přímo vyhledávají. Stalo se mi, že jsem hráči sehnal angažmá za velice dobrých až skvělých finančních podmínek, ale manželka ho donutila odmítnout, protože to nebylo u moře.
Prozradíte, o koho šlo?
Nezlobte se, ale budu diskrétní. Tím chci ovšem zdůraznit, jak je pro Čechy turecká země přitažlivá. Není náhodou, že mnoho klubů tam jezdí na zimní soustředění, čeká je teplé počasí, moře, dobré zázemí ve sportovních centrech včetně kvalitních přírodních terénů.
Tak začala i vaše spolupráce s českými kluby?
Ano. Dostával jsem dotazy, kde by se dalo udělat dobré soustředění, využívaly mé znalosti prostředí a schopnosti domluvit se na obou stranách. Nikdy jsem nebyl hráčský agent, ale když mě někdo požádá, pomůžu.
Jaké kvality naopak oceňují turecké kluby na českých hráčích?
Především je to disciplína. Čeští hráči mají v sobě odpovědnost, snaží se plnit trenérovy příkazy, bojovnost a nasazení je provází po celý zápas. Tohle se cení.
Také se říká, že jsou proti fotbalistům z jiných států poměrně levní. Potvrdíte to?
Každý hráč má cenu úměrnou tomu, čeho dosáhl a také kterou zemi zastupuje. To nemá cenu zakrývat, tak to je. Turecké kluby nabízejí dobré podmínky, plat pětadvacet tisíc eur měsíčně (650 tisíc korun) není pro západoevropské fotbalisty často nijak lákavý, ale pro české fotbalisty obstojný. Někteří hráči si však myslí, že když je to Turecko, tak hned chtějí velké peníze. Třeba 600 tisíc eur ročně. (přes šestnáct milionů korun) Ale když myslí především na peníze, tak to dobře není. Český fotbal nyní takové renomé nemá, ani hráč nemá nějaké velké jméno, tak nemůže požadovat takový plat. Vždyť polovina je docela dobré ohodnocení. Někteří si i v Turecku vydělají tyto peníze za pět let. Když myslíte jen na peníze, neprokážete svou kvalitu.
Někteří hráči, například Milan Baroš nebo Pavel Horváth, neskrývali, že měli s plněním smlouvy potíže, Horváth ji v roce 2001 v Galatasarayi dokonce z tohoto důvodu ukončil. Hrozí toto riziko stále?
Problém byl v tom, že v minulosti vlastnili kluby lidé, kteří viděli ve fotbale především byznys. A říkali si – když někdo nepodává očekávané výkony, či dokonce nehraje, proč by měl brát tak vysokou mzdu. Nechápali, že smlouva je závazek. Když se hráči obrátili na fotbalové soudy, naštěstí uspěli. Vzpomínám si, jak Jarda Černý, který hrál za Ankaragücü, nedostal mzdu snad osm měsíců. Nakonec došlo k nápravě a všechno mu vyrovnali. Nyní je situace daleko příznivější, k takovým případům už nedochází. Ale všechno se dá řešit. Když hráč cítí, že nemá silnou pozici, nabídne mu vedení, že mu dá například půlku výplaty a ukončí s ním smlouvu. Hráč to často přijme, protože je volný a může jít, kam chce.
Proč se v Turecku neuplatnili čeští trenéři?
Nabídka domácích odborníků je nesmírně široká. Když někdo někde skončí, okamžitě je k dispozici spousta dobrých místních koučů. Je v tom i politika, majitelé klubů s oblibou sáhnou po známém a uznávaném jménu. Ale čeští trenéři by se uplatit mohli, to nevylučuji. Určitě by výhodu měli ti, kteří se prosadili jako hráči a umějí jazyk, kdyby po tom zatoužili. Takže Tomáš Sivok nebo Tomáš Ujfaluši.
Kteří čeští hráči si tedy vydobyli v Turecku největší renomé?
Právě oni dva. A určitě Milan Baroš, nejlepší střelec turecké Süper Lig v ročníku 2008/2009 v dresu Galatasaraye s dvaceti góly.
Jaro se nesmírně vydařilo útočníku Milanu Škodovi, jeho deset gólů zachránilo v lize Rizespor, obdržel luxusní odměnu 100 tisíc eur. Nyní ale nehraje. Proč se znelíbil?
Mužstvo převzal chorvatský trenér Stjepan Tomas, jenž jako hráč oblékal snad deset let dres pěti tureckých klubů. Tím odpovídám i na otázku, jak se může v Turecku prosadit v roli trenéra cizinec. Taktika Rizesporu je jednoduchá, zabezpečená obrana, rychlé protiútoky. V ní mu služby vzorně plní francouzský internacionál Loïc Rémy, jenž hrával za anglickou Chelsea. Daří se mu střelecky, není důvod sestavu měnit.
Takže Škodovu situaci považujete za bezvýchodnou?
Proč? Takový hráč se opět prosadí, o jeho kvalitách se vědělo už dlouho před tím, než přišel. Probíral jsem to s jeho agentem Jiřím Stejskalem, když má hráč svého agenta, respektuju to a bez jeho souhlasu do ničeho nejdu. Milan je hvězda, kanonýr, mohl v létě odejít za velké peníze do Besiktase, ale Rizespor ho nepustil. Za žádnou cenu. Zůstal a jsem přesvědčen, že jeho chvíle opět přijdou.
Do Turecka hodlal zamířit i Martin Hašek mladší poté, co se rozešel se Spartou. Snažil jste se mu sehnat nějaké angažmá také vy?
Kontaktoval mě jeho otec, Martin Hašek starší, volal mi víckrát, zda bych se po něčem synovi nepodíval. Podařilo se, měl jsem pro něj dobrou nabídku od Besiktase Istanbul. Ale Hašek se rozešel se Spartou, která je velký klub, o tom nikdo nepochybuje, ve zlém a v tom byl problém. Vysvětloval jsem, jak to je, ale Besiktas do rizika jít nechtěl. Nevím, co se mezi ním a Spartou stalo, ale nebylo dobré, že se takto rozešli. Můj názor je, že měl rok ještě vydržet.
Velice smutným případem byla tragická smrt Josefa Šurala loňského roku při autonehodě. Vzpomenou si v Turecku ještě na něj?
Nikdy na něj nezapomenou, byl to milý a příjemný kluk. Jeden park ve městě je po něm pojmenován. Dresy s jeho jménem se nadále prodávají. Vedení slíbilo, že bude rodině platit jeho smlouvu do konce ročníku, aby neměla finanční starosti.
A jak vnímáte jeho příběh vy? Podílel jste se na jeho příchodu?
Vzpomínky mám na něj hezké, vždyť pochází z Brna. Když se rozhodl, že ve Spartě nezůstane, sedli jsme si a probírali, co by mohlo vyjít. Jestli by to šlo do Turecka. Ubezpečil jsem ho, že zájem o něj bude, hrál ve Spartě, platný hráč, kapitán, k tomu reprezentace. Dobré podmínky mu nabídl Alanyaspor, přijal je, začal se i prosazovat.
Dalo se tragédii zabránit?
Podle mého nebylo přípustné, aby se někteří kluci vraceli autem z Kayseri, což je šest, sedm hodin cesty. Ale spěchali, měli dva nebo tři dny volno, nechtěli se druhý den vracet letecky s mužstvem zpátky do Alanye, ale na tom mělo vedení trvat. To byla podle mě největší chyba. Tak to je, když někdo vydělává velké peníze, nemyslím jen Šurala, jelo jich ve vypůjčené dodávce šest, tak někdy dělají blbosti. Na základě této tragédie se už do kontraktu dává, že se hráči musejí po zápase vrátit s celou výpravou zpět do klubu.
Už mluvíte o Česku téměř jako o své vlasti. Cítíte hrdost, když se nějaký český hráč v Turecku prosadí?
Rozhodně. Vytvořil jsem si v Česku rodinné zázemí, žiju tady už přes dvacet let. Mám tu spoustu přátel, volám si s bývalými spoluhráči ze Zbrojovky Brno. Když se něco českému fotbalu podaří, jsem na to náležitě pyšný. A o to víc, když se na tom mohu i osobně podílet.
Druhým tureckým legionářem po vás v nejvyšší české soutěži byl stoper Semih Kaya ve Spartě, s platem 3,7 milionu korun měsíčně nejlépe placený hráč české ligy. Ale moc se neprosadil, jeho angažmá je bráno jaké velké zklamání. Vidíte to stejně?
Předně chci upozornit, že Kaya kvalitu měl. Dlouholetá opora Galatasaraye Istanbul s mnoha trofejemi, turecký reprezentant. To nebyla špatná vizitka. Jenže česká liga je těžká především na fyzickou kondici. Trenéři vyžadují soustředěný výkon po celých devadesát minut s mnoha osobními souboji. Semih byl navíc zraněný, to mu také hodně ubralo. Dnes hraje za Yeni Malatyaspor, a když se podíváte, má docela dobrá čísla. Ve Spartě mu to však nevyšlo.
V lednu se v zimní přípravě objevili v Příbrami záložníci Aydin Yilmaz a Erdi Sehit. Uzavřená hranice z důvodu koronavirové pandemie je však na ligový trávník nepustila. Věřil jste, že se uplatní?
Tehdejší trenér Roman Nádvorník o ně moc stál, ptal se mě, co o nich soudím. Reference měli slušné, Erdi Sehit působil v mládežnických týmech Fenerbahce Istanbul, Aydin Yilmaz zase hrál několik let za istanbulský Galatasaray, kde dokonce okusil i evropské poháry. Měli nabídky i z jiných zajímavých evropských klubů. Věřím, že by se prosadili, ale uzavřené hranice jim to nedovolily. Nedalo se nic dělat.