„Sparta před naším příchodem skončila v lize čtvrtá. Nejen že jsme ji vytáhli na první místo, ale získala pět titulů po sobě. Vybudovali jsme silný mančaft,“ zavzpomínal před Vánoci pro slovenský deník Pravda Šesták.  

Mach prý z mafiánských praktik nic neměl

Rezeš, který v roce 2002 kvůli problémům se srdcem zemřel, převzal v roce 1996 Spartu od podnikatele Petra Macha. Klub byl tehdy podle Šestáka ve velmi špatném stavu. 

„Sparta byla před bankrotem, hráči nedostávali výplaty. Bývalý majitel se obklopil lidmi, kteří z té situace těžili a dostávali se lehce k penězům. Cítil jsem, že tam vládnou mafiánské praktiky, ale Mach z toho podle mě moc neměl,“ říká muž, kterého Rezeš do klubu povolal jako krizového manažera. 

Šesták, jenž do té doby ve fotbale nepůsobil, okamžitě začal vyhazovat lidi a čistit zákulisí slavného klubu. Problémy ale byly i na hřišti. Sparta v sezoně 1995/96 skončila až čtvrtá, což byl její nejhorší výsledek od začátku osmdesátých let. 

I proto se ujal vedení týmu bývalý kapitán Letenských Jozef Chovanec, který v té době působil v klubu jako sportovní ředitel. „Chovanec se stal mojí pravou rukou. Měl u hráčů autoritu, znal poměry v klubu a rozuměl fotbalu. Nahradil trenéra Petrželu, se kterým byly spojené stále nějaké problémy, alkoholické aféry…“ vzpomíná Šesták.

Nedvěd v Košicích nikdy ani nebyl

Sparta také přivedla řadu posil, včetně návratů Ivana Haška či Horsta Siegla, které se ukázaly pro následující léta jako klíčové. A to i přesto, že se nikdy nerealizoval superpřestup kapitána německé reprezentace Lothara Matthäuse, o kterém Rezeš také několikrát mluvil a dokonce se s ním osobně setkal. 

„Vím, že to jméno padlo, ale nemyslím si, že byla reálná možnost, aby sparťanský dres oblékl. To byl jen Rezešův výmysl, do toho jsem se nemíchal,“ tvrdí dnes Šesták. 

A tak se nakonec stal asi nejslavnějším přestupem Rezešovy éry transfer Pavla Nedvěda do Lazia Řím. Šesták a spol. ho tehdy do týmu Zdeňka Zemana prodali oklikou přes Košice, které Rezeš rovněž vlastnil, aby nemuseli platit tučnou třicetiprocentní provizi Plzni. 

„V každém obchodě je spekulace. Nic jsem neukradl, nic jsem si nenechal. Do Lazia ho prodaly už Košice, ačkoliv v nich nikdy fyzicky nebyl,“ tvrdí se smíchem Šesták. Dlužno dodat, že Plzeň se i kvůli silné medializaci celé aféry nakonec svých cirka 35 milionů na Rezešovi přece jen domohla. 

Éra slovenských majitelů ve Spartě skončila velice rychle. Rezešovi po pouhých třech sezonách začaly docházet peníze, a tak klub prodal vydavatelství Vltava-Labe-Press. Od roku 2004 klub vlastní finanční skupina kolem Daniela Křetínského. 

„Jsem na cestě domů. Díky bohu jsem to zvládl a virus porazil,“ oznámil Luxemburgo. Pozitivní test na covid-19 měl už podruhé, v červenci ale neměl tak vážné příznaky a zvládl léčbu jen v domácí karanténě. V té době vedl jeden z nejslavnějších brazilských klubů Palmeiras, v říjnu ale dostal výpověď.

Ta statistika je hrozivá. V devíti závodech, do kterých sedmadvacetiletá biatlonistka v první části aktuální sezony naskočila, vyrobila na střelnici 56 chyb. Její totální výbuch ve stíhačce v Hochfilzenu, kdy na stojce minula 10 z 10 terčů nechápal nikdo včetně trenérů.  

„Když se do takové situace dostanete, mrzí vás to, chcete se samozřejmě z krize co nejdřív dostat, jenže často čím víc se snažíte, tím hlouběji do krize upadáte a nemůžete se z toho vyhrabat,“ vysvětlovala v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz bývalá biatlonová mistryně světa Kateřina Holubcová Jakešová.

Asi není divu, že asistent trenéra ženského týmu Jiří Holubec skrze rozhovory doporučuje Charvátové pohovor s psychologem, sportovní ředitel a kouč českých biatlonistů Ondřej Rybář zase nabádá k aktivnímu tréninku a vlastní iniciativě, protože zázrak sám od sebe nepřijde.

Logické by bylo reprezentantku, která má blok z jedné konkrétní položky, stáhnout, poslat domů za rodinou, kterou měsíc a půl neviděla, aby dala hlavě odpočinout, a místo toho povolat nějakou jinou, třeba i mladou závodnici, která zalepí místo a nabere zkušenosti.

Jenže není kde brát a veřejně to přiznávají i trenéři. Charvátová sice míjí terče i o pět centimetrů, ale skvěle běhá, což z ní dělá biatlonistku úrovně, které se momentálně žádná z mladých aspirantek nemůže rovnat. 

Skvěle to ilustroval páteční sprint. V něm trápící se Charvátová minula pět terčů z deseti a skončila na 67. místě. Teprve dvacetiletá Tereza Voborníková, která přijela do Hochfilzenu na zkušenou, zapsala pouze jednu chybku, ale umístila se ještě o pět příček hůře.   

Rybář: Mezi juniorkami nejsou osobnosti

Jak se ukazuje, za nejlepší čtyřkou českých biatlonistek je pořádná výkonnostní díra. O střídání generací v reprezentaci se mluví už několik sezon. Vlastně od doby, kdy po tratích přestala kroužit Gabriela Koukalová. Pak se k jejímu konci přidala i čerstvá maminka Veronika Vítková a situace byla ještě vážnější.

Jenže pověst vycházející hvězdy potvrdila Markéta Davidová a strach o výsledky zaplašila. Ta si na startu aktuální sezony sice také prošla drobnou krizí. Ale vrátila se k pomalejší práci se zbraní, dosáhla tím na čisté položky a zase u jejího jména skáčou výsledky v první desítce.

Bolest českého ženského biatlonu ovšem odhalila Charvátová v nesnázích. „Musíme počkat, juniorky tam nějaké máme, ale nejsou to ty osobnosti, které by o sobě daly vědět,“ posteskl si Rybář.

U mužů se přitom generační obměna daří lépe. Poté, co odešel Jaroslav Soukup a loni se rozloučil Michal Šlesingr, se Rybářovi daří do týmu implementovat mladé tváře. Pomohlo i to, že ještě k jedné sezoně přemluvil Ondřeje Moravce, který je pro juniory studnicí znalostí.

Tomáš Mikyska, Milan Žemlička, koneckonců i už o něco zkušenější Jakub Štvrtecký se tak ještě stále mají od koho učit, ale zároveň jsou schopni podržet tým ve štafetě nebo třeba i postoupit ze sprintu do stíhačky.

Oproti tomu je situace u českých biatlonistek vážná. V Pořadí národů klesly už na 11. místo, které by na konci sezony znamenalo možnost nasazení pouze čtyř reprezentantek do závodů příštího ročníku Světového poháru místo aktuálních pěti. Do klasifikace se započítávají tři nejlepší bodové výsledky ze sprintu, vytrvalostních závodů a body ze štafet.

Manko na momentálně desáté Švýcarky, a tedy na příčku zaručující kvinteto závodnic je pouze 16 bodů, to by při rostoucí formě Davidové snad neměl být problém dohnat. Ale pozor na to, příští sezona už nepřipustí kompromisy, bude totiž olympijská.  

Jen 72 dnů poté, co získali sedmnáctý titul v klubové historii, převzali nejprve vítězné prsteny, načež derby prohráli 109:116. Clippers k úspěchu pomohl nejvíce Paul George s 33 body, z toho 26 dal ve druhé polovině. Duel mezi Brooklynem a Golden State okořenil návrat Kevina Duranta, jenž rok a půl kvůli zranění achilovky nehrál, ale Nets pomohl k jasné výhře nad svým bývalým klubem 125:99.

Clippers prohráli s Lakers oba přípravné zápasy, ale ostrý ligový start jim vyšel. Favorizované rivaly zdolali stejně jako na začátku minulé sezony, po úvodní čtvrtině vedli už o 20 bodů (39:19). George v bitvě o Los Angeles proměnil 13 z 18 střel včetně pěti trojek a přidal šest doskoků. Hvězdný Kawhi Leonard mu sekundoval s 26 body, kanonýr Lakers LeBron James měl bodů 22.

Brooklynu se také povedl začátek; úvodní část ovládl 40:25. Hvězdný Durant, jenž hrál první zápas od přetržení achilovky po 18 měsících, nastřílel 22 bodů a přidal pět doskoků, tři asistence, stejný počet zisků za 25 minut na palubovce.

„Hraju basketbal od osmi let, proto jsem se z návratu nesnažil dělat velkou vědu. Jen jsem dělal, co umím,“ řekla Durant, dvojka draftu z roku 2007, jež do New Yorku přišel loni v létě právě z Golden State. Debut si nicméně kvůli pandemii covidu-19 musel i Durant užít bez fanoušků. Nejlepším střelcem Nets, kteří odstartovali novou éru pod kanadským trenérem Stevem Nashem, byl s 26 body rozehrávač Kyrie Irving.

Výsledky NBA:

Brooklyn – Golden State 125:99, LA Lakers – LA Clippers 109:116.

Co říkáte vaší roli v policejních odposleších?

Policejní spis jsem bohužel neviděl, jen vím, že některá média uvedla, že jsem byl úkolován či ovlivňoval utkání. Mrzí mě to a musím se proti tomu ohradit. Ani pro můj osobní život to není zrovna příjemná situace.

Jaký vztah jste tedy měl s Romanem Berbrem?

Čistě profesní. Poznali jsme se v roce 2012, kdy jsem postoupil do soutěží, které jsou řízeny Řídící komisí pro Čechy, tedy do divize a ČFL. Nikdy jsme se ale nijak blíže neznali a neznáme, pro mě to byla vždy osoba nadřízená v rámci fotbalové asociace České republiky.

Ale volali jste si poměrně často. Třeba před utkáním 6. kola loňského ročníku Fortuna:Ligy, kdy vám podle policie volal a zdůrazňoval, že „Slezsko je úhlavní nepřítel a že se máte striktně držet pravidel.“ O co šlo?

Z jeho strany to byl monolog, na který jsem nijak zvlášť nereagoval, protože se mi zdál poněkud zmatečný. Navíc větu „striktně podle pravidel“ mi ani říkat nemusel, to beru jako samozřejmost.

A proč bylo Slezsko úhlavní nepřítel? Nebylo to z toho důvodu, že tehdy opavský klub řídila skupina lidí kolem Petra Machovského, kteří omezili vliv Berbrova parťáka Miroslava Ozaniaka?

Proč mi volal a sděloval mi svůj subjektivní postoj ke Slezsku, respektive k týmu Opavy, to nevím. Věřte mi, že takové věty dokážu odfiltrovat, mám na to dostatečně silnou hlavu. Utkání jsem normálně odřídil.

Zeptám se otevřeně – ovlivnil jste utkání na pokyn Romana Berbra?

V žádném případě. Mám čisté svědomí a za tím si stojím.

Jenže právě toto utkání vzbudilo řadu emocí. Domácí prohráli 0:3 a vy jste vyloučil kapitána domácích Pavla Zavadila. Nastavení jste zkrátil o dvě minuty kvůli tomu, že po vás diváci házeli kelímky s pivem.

Ano, tenhle zápas jsem prožíval ještě dlouho. Utkání proběhlo naprosto standardně, bez jediné kontroverzní situace, každý si to utkání může zpětně vyhledat a vyhodnotit. Výjimkou bylo vyloučení pana Zavadila, ke kterému došlo v 89. minutě za stavu 2:0 pro Zlín. Samozřejmě jsem vnímal, že to na stadionu rozpoutalo negativní emoce a po brance na 3:0 byli diváci už jako utržení. Chování pana Zavadila se ale bohužel nedalo ohodnotit jinak než červenou kartou po dvou žlutých za evidentní protesty. Nebyla to jednoduchá situace, před tím jsem v lize ještě nikoho nevyloučil.

A utkání jste ukončil o dvě minuty dříve…

Dal jsem pokyn čtvrtému rozhodčímu, že se bude nastavovat šest minut. Nicméně v probíhající páté minutě nastaveného času došlo k autovému vhazování a kelímky div že nezasypaly hrací plochu. Utkání jsem ukončil řádným způsobem z bezpečnostních důvodů. Zohlednil jsem i to, že stav byl 0:3 a sami hráči z obou týmů na mě apelovali, abych to odpískal, aby se nikomu nic nestalo. 

A nebylo to mezi vámi a kapitánem Opavy až moc vyhecované? Už před zápasem prý došlo ke vzájemné diskuzi v tunelu, kdy jste mu vyčetl špatnou barvu ponožek. Je to pravda?

Jako rozhodčí před utkáním kontrolujeme výstroj hráčů. Vybavuju si, že se jednalo o ponožky jiné barvy, než měly stulpny. Upozornil mě na to můj asistent, k panu Zavadilovi jsem tedy přišel a slušnou formou ho upozornil, aby si dal výstroj do pořádku. Její kontrola je naprosto běžnou věcí, na druhou stranu dokážu pochopit, že pro některé hráče může být určitým vyrušením z předzápasové koncentrace. 

A proč jste mu dal ty dvě žluté karty? Co vám říkal?

S panem Zavadilem jsme se potkali v dalším utkání o necelý měsíc později a dohodli jsme se, že ta debata zůstane mezi námi. Velmi mě potěšilo, že tento moment pak zmínil ve svém životním příběhu na jednom internetovém portálu. Je profesionál, uvědomil si, že jeho chování bylo za hranou. Nyní se už na ten incident dívám s určitým nadhledem, ale tenkrát mi moc dobře nebylo.

Nicméně průběh zápasu i frustrace Opavy zapadá do scénáře, ve kterém domácí vyhrát nemohli…

Zapadá do rámce, který převzala média. Ale já mám opravdu čisté svědomí a nebýt pana Zavadila, teď bychom se o tom zápase ani nebavili.

Pojďme ale zpět do policejního spisu. Před zápasem Plzeň – Jablonec vás Roman Berbr pozval na snídani a vy jste souhlasil. O co šlo? 

Ano, byl jsem pozván a opakuji, že místopředsedou FAČR. Roman Berbr byl můj nadřízený, navíc setkání proběhlo v oficiálním sídle fotbalové asociace. Neviděl jsem v tom nic špatného.

Co jste tam probírali?

Sedli jsme si a on mi řekl, že jsem jeden z kandidátů, kdo postoupí na listinu FIFA. Nepočítal jsem s tím, zaskočilo mě to. Ptal se mě, jestli jsem schopný to skloubit se zaměstnáním, zda umím anglicky nebo jestli mezinárodní úroveň zvládnu mentálně. Evropská federace podle něj chce mladé, perspektivní rozhodčí do třiceti let z podobných soutěží, jako je ta česká, aby si je postupně připravovala pro soutěže UEFA a FIFA. Závěrem mi řekl, ať na sobě víc pracuju a snažím se vyvarovat zbytečných chyb.

Dovolím si vás opravit, Berbr váš nadřízený nebyl. Jako místopředseda FAČR neměl mít na rozhodčí vůbec žádný vliv.

Já ho od toho roku 2012 jako nadřízenou osobu vnímal. Bylo z něj cítit, že se chce dál realizovat ve směru k rozhodčím.

A díky tomu si udržet vliv, že?

Řekněme si to na rovinu – já jsem o tom, jestli rozhodčí byli v jeho gesci, nebo nebyli, nerozhodoval. A pokud vás osloví místopředseda fotbalové asociace, tak nemáte možnost řešit, jaké jsou jeho kompetence. Ale já jsem jím určitě ovlivňovat nenechal. Vždy jsem s ním komunikoval korektně a za svým jednáním ve fotbalovém prostředí si stojím. Mrzí mě, co z toho vzniklo. Kdybych to věděl, komunikaci s ním bych přerušil. Prostě jsem s ním do určité míry mluvit musel. Jednoduše proto, aby mi dal pokoj.

To byl důvod, proč jste Berbrovi volal po obou zápasech a sděloval mu výsledek?

V obou případech jsem jenom oznamoval důležité události, takhle jsem si volal i například s předsedou komise rozhodčích (Jozefem Chovancem). Pana Berbra jsem informoval, že došlo k vyloučení pana Zavadila, pamatuju si, že na to odvětil něco jako bezva. Komunikace, která byla myšlena v dobrém, byla k mé škodě zneužita a teď si rozmyslím, s kým vůbec se budu bavit a komu budu zvedat telefon.

Vy jste nevěděl, co je Roman Berbr zač? Jaké praktiky běžně používá?

To tušil každý. Ale jak říkám: já to cítil, že pokud bych mu neodpověděl, nebo s ním v rámci možností nekomunikoval, tak by to nedopadlo dobře. 

Po zápase Plzně s Jabloncem jste Berbrovi volal, popisoval jste mu svůj výkon a on odvětil, že „to platí“. Krátce na to jste byl zapsán na mezinárodní listinu, přestože jste odřídil pouze devět ligových zápasů. To, co „mělo platit“, byl váš postup nahoru?

Po utkání mi říkal něco ve stylu, že ho sledoval a popisoval mi i některé věci, které byly potřeba zlepšit. Tím, že to platí, nejspíš myslel tyto věci ke zlepšení. Rozhodně nešlo o nějaký slib, že by mě napsal na listinu FIFA. Mně nikdo nic nesliboval a Roman Berbr už vůbec ne, to bych se musel zbláznit.

Zažil jste z jeho strany nějaký tlak na výsledek?

Například zmiňovaný rozhovor před zápasem Opavy se Zlínem za to můžeme považovat. Na vrcholové pozici pískám devátým rokem a tomu tlaku, pokud chcete být opravdu dobrý rozhodčí, nesmíte podlehnout. V opačném případě jdete do utkání s tím, že něco máte v hlavě, a to vás zničí. Když ne za dva týdny, tak za čtyři. Ale moji kolegové vědí, že mám hlavu pevnou a naopak – snažím se vždycky být nad věcí a zápas si užít.

Už jen z policejních odposlechů je ale patrné, že snaha o ovlivňování zápasů byla v systému Romana Berbra poměrně běžnou praxí…

Ale my se bavíme konkrétně o mně. Nemám ponětí, jestli tohle uplatňoval na jiné osoby ve fotbale, od komise rozhodčích po některé mé kolegy. To se musíte zeptat jich, já o ničem takovém nevím. Jasně, byl to pan Berbr, on sám si tu kontroverzní pozici vybudoval a asi si jí vybudoval i tím, jak mluvil se mnou. Ale jestli na někoho konkrétně tlačil, to nevím a nedokážu to ani posoudit.

Nenapadlo vás, že když si vás tak rychle vytáhl, že po vás bude něco chtít?

Nechci si příliš fandit, ale myslím, že on už za tu dobu věděl, jaký jsem. Bylo mu jasné, že pokud by chtěl jít za hranu, tak se mnou ani nehne. Snažím se svou pozici mezi kolegy i oddíly budovat. Média mě kolikrát zmínila v souvislosti s nějakým nepopulárním rozhodnutím, ale já chci být dobrým rozhodčím, a pokud sudí nemá odvahu sáhnout k nepříjemnému verdiktu, tak ve vrcholném fotbale nemá co dělat. Týmy vědí, že je mi fakt jedno, jestli to jsou zelení proti modrým. Vyřídím si vše na hřišti podle svého nejlepšího svědomí, a pak jsem připraven na to, že se to holt třeba někomu nebude líbit. Ale já chci mít ve fotbale dobré jméno.