SP v alpském lyžování •

Val d’Isere •

10:30

Příští hokejový šampionát se má konat v Rize a Minsku. Kvůli napjaté politické situaci v Bělorusku po kontroverzním znovuzvolení prezidenta Alexandra Lukašenka a také špatnému zvládání koronavirové situace sílí hlasy, aby mezinárodní federace IIHF turnaj z Minsku přesunula. Běloruskou část MS údajně nabídlo převzít Rusko, po verdiktu CAS ale tato možnost nepřipadá v úvahu.

„IIHF vzhledem k očekávání výroku CAS nevedla žádné diskuze o návrhu Ruska hostit mistrovství světa v roce 2021. Toto rozhodnutí nyní uzavírá dveře možnosti pořádat v Rusku v příštích dvou letech seniorské mistrovství světa,“ uvedla IIHF v tiskovém prohlášení. Prezident IIHF René Fasel měl před deseti dny osobně jednat o osudu běloruské části MS s Lukašenkem, ale cestu do Minsku musel na poslední chvíli zrušti kvůli nákaze koronavirem.

Zkrácení původně čtyřletého trestu navrženého Světovou antidopingovou agenturou (WADA) je přesto pro ruský hokej dobrou zprávou, neboť neohrožuje plánované pořádání MS 2023 v Petrohradu. Na juniorský šampionát, jenž začne příští týden v Kanadě, se sankce spočívající v zákazu ruské hymny či vlajky nevztahují.

Jak jste primát nejodolnějšího Hanáka na covid-19 získal?

Nevím, jestli v celé republice, ale v Olomouckém kraji mám potvrzeno, že mám nejvíc protilátek. Až se tomu divili, jak jsem proti této nemoci zocelený. Prodělal jsem ji, byl jsem na krvi, našli mi v ní vysoké hodnoty proti koronaviru. Mám to doložené dvakrát, řekla mi to sestřička ve fakultní nemocnici i ošetřující lékařka, která se mnou dělala pohovor, když jsem se rozhodl dávat plazmu.

Už jste ji daroval?

Dvakrát a po Novém roce půjdu potřetí. Konkrétně 6. ledna.

Chodíte po Olomouci a potkáváte své příjemce?

Možné to je. Nepoznám, komu moje plazma pomohla, ale říkali mi, že se od jednoho dárce dává dvěma lidem. Nebo jsou to dvě podání. O možnosti dávat plazmu jsem se dozvěděl z internetu, když jsem byl v karanténě. Četl jsem výzvu, aby ti, kteří nemoc prodělali, pomohli ostatním. Neváhal jsem a zavolal na číslo, které jsem našel. Byli moc rádi. Oslovili mě, jestli budu tak hodný a půjdu.

Dával jste někdy před tím krev?

Jednou, když jsem sloužil vlasti v Dukle Praha v armádním středisku na Julisce. Datum si pamatuji přesně – 12. prosince 1989. Tedy na ukončení tehdejšího Měsíce československo-sovětského přátelství. Měli jsme to jako závazek, abychom se mohli ucházet o odznak vzorného vojína, měli vyšší žold a vycházky mimo pořadí.

Kdo si na něj kromě vás také myslel?

Byla nás celá skupina, vzpomínám si, že šli se mnou Ivan Hucko, Petr Kolda, Martin Šusťáček, ale i koulař Miroslav Menc nebo šachista Igor Štohl. Dostali jsme odznáček s kapkou krve a knížečku, že jsme čestní dárci. Mám to ještě doma. Od té doby jsem nebyl, a když jsem nyní přišel v nemocnici k okénku, byla tam starší paní, která měla už jubilejní, padesátý odběr. Hanba mě jen fackovala. Tak teď jsem nezaváhal. A něco ještě stihnu. Taky jsem si nechal z nostalgie starou knížečku orazit. Nabízeli mi novou, ale mně se ta stará líbí.

Abyste mohl dávat plazmu, musel jste nejprve onemocnět. Jak k tomu došlo?

Chytil jsem to na srazu slovenské reprezentace v polovině října, když jsme hráli odvetný zápas v Lize národů proti Izraeli. Prvním pozitivním byl Milan Škriniar, který to asi přivezl z Itálie, kde hraje na Inter Milán. Od něho to přešlo i na ostatní včetně realizačního týmu, kde bylo postiženo šest členů včetně mě. Utkání, které jsme doma prohráli 2:3 a tím vypadli ze skupiny B, vedl můj asistent Oto Brunegraf. Ten jeden z mála nebyl zasažený.

Jak u vás nemoc probíhala?

Abych neohrozil rodinu, přestěhoval jsem se na chatu u Orlických hor, kde jsem pobýval sám. Mám tři syny, všichni hrají fotbal, nejstarší Lukáš z prvního manželství už žije sám, je dospělý. Ale Ondra, prostřední, má alergii a je astmatik, měli jsme o něj obavu, aby se nenakazil. Jel jsem na chatu přímo ze Slovenska, ani jsem se nestavěl doma. Manželka mi jen co tři dny přivezla jídlo, jinak jsem se s nikým nepotkával. V karanténě jsem byl sedmnáct dní, z nichž dvanáct bylo poměrně dost krušných. Každému doporučuji, aby na sebe dával pozor, není to chřipečka, jak někteří tvrdí.

Jak krušných?

Hrozné bolesti hlavy a celého těla, ale hlavně jsem měl chycené průdušky. Šíleně jsem kašlal, při každém nádechu jsem neskutečně trpěl. Nemohl jsem ani brát telefon, nebyl bych schopen říct jediné slovo. Říkal jsem, ještě jeden den a zavolám si sanitku a půjdu do nemocnice. Ale neměl jsem teploty, tak jsem se rozhodl, že to nějak vydržím.

Byl covid nejhorší zkušeností, která vás v životě postihla?

Nebylo to nic příjemného, byl jsem z toho až překvapený, jak mě to vzalo. Jsem člověk, který pořád sportuje, tak jsem si myslel, že mě to nemůže skolit. Ale je to individuální. I sportovec může prožít těžký stav. Bylo to horší než moje zranění na jaře 1996.

Tehdy jste přišel o Euro v Anglii a stříbrné medaile…

Hráli jsme doma s CD Tenerife proti San Sebastianu, srazil jsem se s vlastním brankářem a zlomil si ošklivě levou nohu. Tenkrát jsem byl především smutný, že nemůžu na hřiště. Jel jsem sice do Anglie s týmem, pajdal o berlích, byl jsem u toho, ale nebyl to můj turnaj. Čtyři roky jsem se z toho dostával, různé operace, reoperace, nakonec jsem pochopil, že už to nikdy nebude ono. Moje výkony šly dolů.

Covid vám vlastně ukončil i angažmá u slovenské reprezentace. Myslíte, že prohra s Izraelem, kdy jste nemohl být na lavičce, byla způsobena vaší nepřítomností?

To bych neřekl. My odehráli solidní první poločas, vedli jsme 2:0, i když nás soupeř dost trápil a měl šance. Po přestávce začal řádit Eran Zaháví, dal nám tři góly, to nás zlomilo. Zápas jsme nezvládli. Je pravda, že nám chyběly některé opory, které byly rovněž v karanténě, nehráli Škriniar, Lobotka, vypadlo dost hráčů. Ale ti vypadávali postupně. S Českem chyběl Duda, v utkání se po střetu s Dočkalem zranil stoper Štetina, Němci nám nepustili Pekaríka, bylo toho poměrně dost. Po zápase mě odvolali. Přitom v baráži o postup na mistrovství Evropy nakonec Slovensko proti Severnímu Irsku uspělo.

A už máte všechno se slovenskou stranou vyřízené?

Ještě to nemáme ukončené, pořád jednání probíhá.

Děti se mohly se slavnými osobnostmi nejen vyfotit, ale také si s nimi zahrát hokej nebo zazpívat. Letošní Vánoce jim pak připomenou podepsané dresy hokejového národního týmu, speciální kalendáře, unikátní stolní hry s tematikou ledního hokeje, knihy We Love Hockey a množství dalších dárků včetně kšiltovek, hokejových puků nebo speciálních omalovánek.

V rámci akce, kterou připravila automobilka Škoda společně s nadací Dejme dětem šanci, zamířilo do pěti dětských domovů celkem 625 dárků. „Ty děti mají mnohdy pohnuté osudy a je skvělé, že se jim aspoň takto může udělat radost. Podobné zážitky dávají předvánočnímu času úplně jiný význam,“ komentoval svou návštěvu Synek, trojnásobný olympijský medailista ve veslování.

„Je fajn, že se hokej dostává do povědomí dětí – když dostanou milý dárek, tak se o sport třeba začnou i více zajímat, takže za mě super akce,“ doplnil Synka gólman Pavel Francouz.

„Je to sezona plná překvapení. Program není stabilní, pořád se to mění a je to strašně těžké,“ přiznává třiatřicetiletá závodnice, která má ráda především svůj klid, kterého se jí v hektické koronavirové době nedostává. „Jsem zvyklá na svou přípravu. Něco, co mám zaběhnuté po léta. Celé se to teď zbortilo,“ popisuje.

I přes potíže způsobené nečekanými podmínkami a nucenou karanténu se Sáblíkové, která chvíli trénovala i s italskými rychlobruslařkami, podařilo v rámci možností připravit na zkrácenou sezonu.

„Naježděno mám celkem dost. Najela jsem super kilometry, ale ne tam, kde jsem byla zvyklá trénovat. To člověku nepřidá. Navíc mám málo závodů. Tím, že se celá sezona posunula, se připravuju prakticky jen na mistrovství světa,“ přibližuje.

Po šesti letech také jezdí v nových bruslích. „Zvykla jsem si, jezdí se mi na nich stále líp. Nicméně staré brusle nosím pořád s sebou, a jakmile mi to nepůjde, jsem ochotná je zase změnit zpátky,“ směje se.

Podobně jako další sporty i rychlobruslení přistoupilo k upravení programu a řada obvyklých závodů se nepojede. Na závodníky čekají dva podniky Světového poháru, mistrovství Evropy a mistrovství světa. „Jsem zvědavá, jak to bude vypadat,“ říká česká závodnice.

Zredukování počtu závodů se značně dotklo pětikilometrové trati, ve které Sáblíková vyniká a z níž má ve sbírce deset zlatých medailí z mistrovství světa. Nově se nepojedou kvalifikace, které se započítávají z posledního mistrovství světa, část rychlobruslařek se do finále dostane díky postavení v žebříčku Světového poháru. Pětka se pojede pouze ve finále mistrovství Evropy a mistrovství světa.

Stejně jako řada dalších sportovců se Sáblíková musí připravit na život v bublině, do které by se měli všichni rychlobruslaři uzavřít v lednu a strávit v ní pět týdnů. „Budeme znát jenom hotel a dráhu, dráhu a hotel. Maximálně snad budeme moci jet někam na kole, ale nebudeme se smět zastavit ani s nikým potkat,“ vysvětluje Sáblíková.

Závody se uskuteční v nizozemském Heerenveenu, kde si v březnu v hale Thialf dojela pro třináctý triumf v hodnocení Světovém poháru. Domácí závodnice zde trénují v kuse už od října.

„Mají na tom ledě naježděno. Mohou si vyzkoušet, co jim sedí nejvíce. Má to ale i svá proti. Musí pro ně zároveň být těžké neustále trénovat na jedné dráze. Nemůžou nikam cestovat, budeme to mít všichni těžké,“ přemítá.

„Pořád si to nedovedu představit, být tak dlouho na jednom místě. Bude to psychicky náročné. Můžeme si sebou vzít knížky a stolní hry, otázkou je, jestli i na to nebude těch pět týdnů moc dlouhých,“ přemýšlí o podobě bubliny, ve které bude na přelomu ledna a února.

Díky nezvyklé sezoně má dost času přichystat se na Vánoce, což se jí jinak při nabitém programu většinou nedaří bez stresu. „Vánoce jsou zvláštní tím, že jsem tak brzo doma. Není to pro mě letos výjimečně stres, mám na všechno dost času a ne tři, čtyři dny. Mám napečených celkem hodně druhů. Perníčky, vanilkové rohlíčky, kokosové koule, linecké normální i čokoládové. Brácha už přijel na košt, takže je to dobré,“ prozrazuje.

„Jak mě sportovní situace trápí, tak jsem ráda, že si po sedmnácti letech můžu užít Vánoce tak dlouho. Za normálních okolností bych neměla nakoupené vánoční dárky, ale tentokrát už mám všechno. Vánoce by mohly začít klidně zítra,“ těší se.