Už jako patnáctiletý oblékl dres SK Písek, který tehdy hrál I. A třídu. Pak byl nominován do jihočeské jedenáctky, ale první utkání se skutečně velkým fotbalem ho čekalo až v roce 1936.

Tehdy ho totiž pozvala na svůj trénink Bicanova Slavia. „Neměla však o mě nakonec zájem, a tak jsem se o rok později domluvil na přestupu s Viktorií Plzeň,“ vzpomínal Říha.

„Jenže hned druhý den za mnou přijel pan Hromádka z tehdejšího výboru Sparty, taxíkem mě vzal do Prahy a koncem týdnem jsem už jel s letenským týmem na zájezd do Zlína a Břeclavi,“ líčil, jak v šesti dnech stihl působit ve třech klubech.

Přijímací zkoušky složil ve Spartě na výbornou. Trenér Sedlaczek byl navýsost spokojen s jeho rychlostí, ale především s tehdy vzácnou vlastností, že kopal stejně pravou jako levou nohou.

Při zájezdu na Moravu se Říha zaskvěl i střelecky, dal pět z deseti sparťanských gólů, dočetl se o sobě první chválu v novinách, avšak skutečná zkouška ohněm ho čekala až v lize. A i tu zvládl na jedničku.
Vítěznou brankou se podepsal na porážce Židenic a vzápětí se pomstil Slavii dvěma skvělými finálními přihrávkami.

Maminka šla vracet prémie

Výborným výkonem se zasloužil o vítězství 2:1 a doslova přes noc se na pravém křídle sparťanského útoku stal stálicí. Svými technickými kousky vyvolával nadšení v hledišti, ale méně radosti u soupeřových obránců.
Zápasy se Slavií byly výjimečné nejen pro vzájemnou rivalitu, ale i v obdržených prémiích.

„Většinou jsme za vítězství dostávali kolen dvou set korun, ale právě za toto mé první derby v roce 1937 jsem nesl domů rovnou tisícovku. To byly tehdy hodně velké peníze, a když jsem je dával mamince, tak se doslova zděsila. Myslela, že jsem je snad někde ukradl, a druhý den šla hledat pravdu na sekretariát Sparty,“ vyprávěl Říha.

„Na tuto částku totiž musela jako pradlena dělat skoro celý měsíc, a proto nemohla uvěřit, že jsem tak obrovské peníze dostal za nějaké čutání do meruny,“ usmíval se vždy při tomto ohlédnutí za svými začátky ve Spartě, s níž v letech 1938, 1939, 1944, 1946 a 1948 oslavil mistrovské tituly, čtyřikrát se podepsal pod pohárový triumf a ve 429 utkáních ozdobil své konto celkem 251 góly.

Říha vždy velice rád vzpomínal na všechna derby se Slavií, v nichž šlo většinou o prvenství v lize či v poháru. Mezi zcela výjimečné pak řadil finále ligy v roce 1946. Nejvyšší domácí soutěže tehdy hrálo dvacet mužstev, která byla rozdělena do dvou skupin, a jejich vítězové – Sparta a Slavia – se utkali o titul.

„První zápas byl dlouho vyrovnaný, ještě osm minut před koncem byl stav 2:2, ale v závěru se nám podařilo vstřelit dva góly. V odvetě jsme pak Slavii před 30 tisíci diváky doslova smetli 5:0,“ rád si vybavoval Říha, který se už objevil na levé spojce, protože na pravém křídle hrál nově získaný Kokštein.

Nezapomenutelné zápasy s reprezentací

Už po několika ligových kolech byl povolán do reprezentace. Poprvé oblékl dres národního mužstva v utkání proti Maďarsku a hned byl označen za nejlepšího hráče. Vtip, technika a bojovnost z něho činily fotbalistu mezinárodního formátu.

„Nikdy nezapomenu na skvělý zápas a jen těsnou porážku 4:5 v Londýně s Anglií, stejně jako na duel s Rakouskem, kdy jsme s kladenským Klozem během jedné minuty otočili skóre z 0:1 na 2:1 v náš prospěch,“ vracel se tento vynikající útočník ke dvěma předválečným střetnutím.

Po válečném mezinárodním půstu nastoupil Říha v letech 1946-1948 ještě k devíti reprezentačním utkáním. V paměti mu utkvěl především pražský zápas s Jugoslávií, v němž československý tým zvítězil 3:1.

„Hrálo se v báječné atmosféře před 50 tisíci diváky. Obrovského aplausu se dočkal hlavně brankář Horák, který za stavu 2:1 chytil známému kanonýrovi hostí Bobkovi penaltu,“ nezapomněl na tento velký zápas. V dresu národního mužstva odehrál nakonec 22 střetnutí a nasázel osm gólů.

Zachránce Burian

Z let nacistické okupace vzpomínal Říha především na zaměstnání u Vlasty Buriana, známého krále komiků, jenž také chytával za Spartu. „Díky svým velkým známostem mě zachránil od cesty do Říše. Ostatně Vlasta za války pomohl řadě českých vlastenců a mnohým zachránil i život,“ vracel se do období, které výrazně přibrzdilo jeho slibně se rozvíjející kariéru.

Po válce Říha ještě pět let oblékal sparťanský dres a v roce 1950 se s aktivní činností rozloučil. Byl zaměstnán jako bankovní úředník, nahlédl do výroby praček, stal se vedoucím prodejny lahůdek, skoro dvacet let řídil dodávkové taxi, pracoval v Klenotech. A stále se zajímal o fotbalové dění doma i ve světě. V roce 1983 ho Sparta Chicago pozvala na pět týdnů do Spojených států.

Zemřel ve věku 80 let s vizitkou hodnou obdivu.

Jan Říha střílí na Letné branku do sítě Plzně. Zápas hraný v roce 1948 skončil vysokou výhrou domácích 5:0 | Foto: Archiv AC Sparta Praha

Machálek působil na lavičce Brna od loňského října a dovedl ho k postupu z druhé do první ligy. V dosavadních jedenácti kolech ale Zbrojovka získala s bilancí jednoho vítězství, tří remíz a sedmi porážek šest bodů a od poslední Opavy ji dělí jen lepší skóre. Na příčky zajišťující záchranu ztrácí Moravané tři body.

„Na základě dosavadních výsledků jsme se rozhodli pro změnu na pozici hlavního trenéra. Chtěl bych poděkovat Milošovi za odvedenou práci, výrazně nám pomohl k návratu do nejvyšší soutěže,“ uvedl na klubovém webu sportovní manažer Zbrojovky Tomáš Požár.

Místo Machálka povede Brno už ve středečním utkání se Slováckem šestačtyřicetiletý Dostálek, který jako hlavní kouč krátce vedl Zbrojovku už před třemi lety. Tehdy nahradil Svatopluka Habance, na lavičce však vydržel jen pět zápasů. „Program je teď hodně nahuštěný, důležité bude zapracovat zejména na psychice hráčů,“ řekl Dostálek.

Machálek je třetím odvolaným trenérem v probíhající sezoně. Jako první k výměně sáhli v Teplicích, kde skončil Stanislav Hejkal a nahradil ho Radim Kučera. O druhou změnu se postarali v Mladé Boleslavi, která odvolala Jozefa Webera a na jeho místo přivedla bývalého kouče reprezentace Karla Jarolíma.

V Londýně startuje třítýdenní šipkařský svátek, na jehož konci pozdě večer v neděli 3. ledna se fanoušci dozví jméno prvního sportovního mistra světa roku 2021. České šipky mají po dvou letech na největším turnaji svého zástupce v Karlu Sedláčkovi, nicméně k vidění bude mnohem více zajímavých osobností.

Plzeň má za sebou čtyři duely bez vítězství v řadě. To je na takový klub docela dost, ne?

Naprosto souhlasím. Pokud jste v top klubu a přijde na vás krize, tak se to většinou týká jednoho střetnutí a pak se vrátíte na vítěznou vlnu. Mně se například nestalo, abychom v Plzni prohráli dvě utkání za sebou. Prohráli jsme dva zápasy celou za ligu. Pokud se prohrálo, tak jsme následující zápas zvládli. Série Plzně je pro mě překvapivá, takový tým by rozhodně neměl být po 11. kole v tabulce za Pardubicemi.

Přitom v posledním kole v Jablonci to vypadalo, že Plzeň už sérii zlomí. Vedení 2:0 v poločase ale ztratila. Jak si to vysvětlujete?

Jablonec je kvalitní protivník, ale další její soupeři nebyli na takové úrovni. V prvním poločase hrála výborně, Jablonec to Plzni zároveň hodně ulehčil. Trenér Rada hráče pak probudil. Nechcete na hráče křičet, ale někdy je to potřeba, aby cítili adrenalin a správně se naštvali. Navíc se mu povedla střídání. Plzeň na aktivitu Jablonce nezareagovala správně, místo toho začala být pasivní. Jsem překvapený, že tak vyspělé mužstvo si nechá dát tři góly za poločas.

Kádr má přitom Plzeň nejsilnější za poslední roky, že?

S tím souhlasím. Viktoria dokáže vždy vytvořit velmi dobrý kádr. Já jsem tam asi jako poslední dával šanci mladým, jako byl Jakub Hromada, to v Plzni nebývalo. Teď je věkový průměr mužstva vysoký, jsou to všechno zkušení hráči. Může na ně dojít krize, ale nemůžete z dvanácti bodů získat jeden.

Sám jste v Plzni zažil, že stačí docela málo a trenér je pod tlakem. Dokážete si představit, jak to teď v klubu vypadá?

Když mě vyhazovali, tak jsme z dvanácti možných bodů získali deset. Byli jsme první. Oni teď získali jen jeden bod a jsou šestí. Nechci ale vyhazovat trenéra. Ten prochází krizí společně s mužstvem, tvoří jeden kolektiv. Pokud se z toho společně dostanou, tak je to spojí a můžete mužstvo zlepšovat. Získat jeden bod ze čtyř zápasů je ale extrém. Nejen na Plzeň, ale pro jakékoliv mužstvo.

Na Plzeň je ale větší tlak, že?

Tlak je v Plzni enormní, jdou po vás média, všechno se probírá. Klub by vám měl pomoci, snažit se atmosféru uvnitř zlepšit. Motivovat mužstvo, a ne opačně. Vedení klubu s panem Šádkem (Adolf Šádek, šéf Plzně) pro to v Plzni ale dělá všechno. Vytvoří vám skvělé podmínky, snesou vám modré z nebe, co se týče tréninků, hotelu, čehokoliv. Starají se a na druhou stranu chtějí výsledky, tlak na trenéra pak je.

Adrian Guľa zatím důvěru má, přestože vypadl z Evropské ligy a Plzni se teď nedaří. Je to správně?

Podle mě je to správně, trenér by měl dostat důvěru. Nesprávně to v Plzni fungovalo předtím. Za Koubka, za Uhrina a za mě.

Trenéři měli dostávat větší prostor?

My jsme postoupili do Evropské ligy, a navíc jsme měli další problémy. Odehráli jsme na podzim 29 utkání se dvěma stopery, některé zápasy jsme hráli bez stoperů. Bohužel jsme to štěstí, aby nás vedení podrželo, neměli. Mně se to těžko hodnotí, ale u mě nikdo nezdvihl prst, média si nemyslela, že mě klub vyhodí, ani fanoušci. Najednou mě vyhodili a překvapení byli všichni. Bylo to zvláštní.

Možná chybí lídr

Teď je to jiné?

Teď mají hráčský kádr samozřejmě širší. Jsem pro to, aby trenéra podrželi. Otázka je samozřejmě do kdy. To je věc vedení, které vidí, jak to funguje v mužstvu, mezi hráči a koučem. Všichni se bavíme o trenérech, o Guľovi. Co vím já, má dobré metody, všechno v týmu funguje dobře. Hráči by se nad sebou měli také zamyslet a zapnout. Nemůžou si myslet, aby trenér všechno zvládl a ještě to za ně odehrál. Jsou na zápas nachystaní, mají herní plán, ale kouč nemůže bránit a dávat góly. Od toho jsou tam hráči, měli by za trenéry hrát a nedopustit, aby to došlo do této fáze.

Na koho jste se mohl spolehnout vy?

Já jsem měl skvělé hráče. Měl jsem štěstí, že jsem měl Romana Hubníka a Marka Bakoše. Nikdy si nedovolili na tréninku nic vypustit. Měli obrovský respekt a mužstvo táhli. Teď to vypadá, že jedna přirozená osobnost v mužstvu chybí. Sigma má Hubníka a jde vidět, jak se s jedním hráčem zvedla. Přirozená autorita, tahoun v zápase, ostatní hráči si pak nedovolí nic vypustit. To mi teď v Plzni chybí.

Kdo by se takovým příkladem mohl stát?

Mohl by to zastat Zdeněk Ondrášek nebo Jakub Brabec. Nevím ovšem jací jsou, jestli jsou to přirození lídři. Takových je málo, pokud je máte, je to super. Trenér má pak prodlouženou ruku. V Plzni jsou charakterní hráči, ale musí si uvědomit, že pravda je na hřišti. Pokud je problém mezi trenérem a hráči, tak je to něco jiného. To si ovšem myslím, že není případ současné Plzně. Zpětně může sice někdo něco vytáhnout, protože na hráče trenér někdy potřebuje zatlačit jako třeba Rada v Jablonci. A někdy se to pak může otočit proti němu. Všechno má dvě strany mince. Filozofie trenéra Guľy je jiná, nechce na hráče křičet. Chce jim naopak zvyšovat sebevědomí. Někdy je ale třeba zvýšit hlas.

Může se Plzeň zvednout už v dnešním kole s Teplicemi?

Mužstvo se dostalo pod takový tlak, že mu nestačí už jen jeden zápas. Potřebuje uhrát sérii, aby to ustálo, ty tři duely do konce podzimu. Pořád jsem ale pro to, aby se obecně trenérovi důvěřovalo. Snad Plzeň konečně přešla na jinou filozofii, než měla předtím.

Stále vás konec v Plzni mrzí?

Hodně a bude mě to mrzet až do smrti. Kdybych přišel do Plzně, nezvládl situaci, byl s týmem uprostřed tabulky, tak bych to respektoval. Chtěl jsem hrát s Plzní trochu jiný fotbal, trochu přímočařejší, trochu modernější, trochu jako má teď Slavia nebo jako jsem hrál v Bohemce. Snažili jsme se to přebudovat, ale mít i výsledky. A ty jsme měli. Když mě vyhodili, byli jsme bod před Slavií a deset bodů před třetím. Mrzet mě to bude celý život, jedno rozhodnutí mi zastavilo kariéru.

Carcillo rozpoutal debatu v červnu, kdy spolu s Garrettem Taylorem zažaloval CHL, která sdružuje tři nejvýznamnější zámořské juniorky, za to, že mu ze života dělala peklo.

Mnohé překvapil, protože během kariéry v NHL nepůsobil jako oběť. Právě naopak. Soupeřům se zarýval pod kůži a byl mašinou na trestné minuty. 

Coby 17letý zelenáč v Sarnii, za níž hrával také Pavel Zacha, však trpěl. A v lize nebyl sám. Žalobu vlastními svědectvími podpořilo dalších 14 hokejistů. Někteří z nich tvrdí, že kvůli hrůzným zážitkům mají dodnes psychické problémy.

„Zkušenosti z juniorky mi způsobily trauma,“ prohlásil muž, který hrál OHL v letech 1992 až 1995. „Dám příklad: Ani dnes nemůžu vyjet na led, abych si zahrál hokej. Když mě pozvou kamarádi, pocítím úzkost a hledám výmluvy, proč nemůžu. Když jsem šel minulou zimu na led se svým synem, utrpěl jsem panický záchvat.“

Takřka všichni hráči píší v žalobě o nechvalně proslulém rituálu zvaném „hot box“ či „sweat box“. Spočívá v tom, že nováčci jsou v autobuse během týmového výjezdu nahnáni na záchod. Bez oblečení. To za nimi následně putuje, ovšem zamotané v klubku. Dokud ho nerozmotají a neoblečou se, nesmějí ven.

Podle svědectví se však děly ještě podstatně horší věci. Zelenáči dostávali výprask brankářskou hokejkou nebo se museli pro pobavení ostatních opíjet. Ponižování zahrnovalo také sexuální akty včetně těch homoerotických či úzký kontakt s lidskými výkaly a tělními tekutinami.

Poslední popsaný incident je z roku 2014, ovšem vzpomínky některých hráčů jdou až do 80. let minulého století.

Zřejmě nejznámějším hokejistou, který peprná tvrzení Carcilla a spol. veřejně potvrdil, je Dan Fritsche, někdejší útočník Columbusu či newyorských Rangers. Juniorku vylíčil jako „naprosto toxické prostředí“.

„Myslím, že psychologické následky šikany hodně ovlivnily moji hru,“ řekl někdejší reprezentant Spojených států časopisu The Hockey News. „Byl bych jinak lepším hráčem? Nad tím ani nechci přemýšlet, protože bych se hned naštval.“

Gene Chiarello, bývalý brankář, jenž nakonec zakotvil v právu, tvrdí, že nováčkovský rok mezi elitními juniory ho psychicky poznamenal víc než rakovina mozku, kterou prodělal na univerzitě.

Kvůli závažnému onemocnění přitom musel podstoupit dvě operace, z toho jednu devítihodinovou, a navrch šestiměsíční chemoterapii, při níž zřídkakdy opustil nemocnici.

Na juniorku celkově vzpomíná rád, ovšem první rok v Londonu, kdy prošel zmíněným „hot boxem“, dodnes nechápe.

„Jak může něco takového přispět k týmové soudržnosti?“ ptá se. „Tohle prostě nefunguje. Jedete autobusem na venkovní zápas, vlastní spoluhráči vás bez oblečení hodí na záchod a pak všichni máte obléknout jeden dres, být tým. Tohle mě hodně zmátlo.“

Byl také svědkem rituálu, při němž si starší hráči zavolají „bažanta“ do zadní části autobusu, přehodí přes něj deku a začnou ho mlátit.

Žalobu bude řešit Vrchní soud v Ontariu, žádné obvinění tedy ještě nebylo prokázáno.

CHL podle svého prohlášení bere případ „extrémně vážně“, avšak věří, že současných juniorů už se šikana netýká, což však žalobci zpochybňují.