V platovém žebříčku, který zveřenil deník Sport-Express, přeskočil českou dvojici akorát Vadim Šipačov. Šikovný centr, jenž pohořel v zámořské NHL, zůstává jednou z největších hvězd v Rusku a za rok si vydělá 120 milionů rublů.

Sedmadvacetiletý Jaškin, Šipačovův parťák z moskevského Dynama, si přijde na 95 milionů (v přepočtu skoro 28 milionů korun).

Lukrativní smlouvu, která skončí až v létě 2022, si vysloužil jízdou v minulé sezoně, kdy sbíral víc než bod na zápas. Nakonec se stal jako první cizinec nejužitečnějším hráčem soutěže.

Letos v povedeném tažení pokračuje. Díky 20 gólům ve 30 kláních vládne tabulce střelců. Dosavadních 29 bodů mu pak stačí na elitní desítku bodování. Nedávno byl vyhlášen nejlepším útočníkem za listopad.

„Jaškin konečně dosahuje na svou optimální výkonnost,“ myslí si televizní expert a bývalý generální manažer několika ruských klubů Leonid Vaisfeld.

Český křídelník, který měří 190 centimetrů a váží přes metrák, je ligovým lídrem také v počtu bodyčeků. Rozdal jich už 111, přičemž další v pořadí, Michail Pašnin, jich má 84.

„Často se stává, že velcí hráči nevyužívají své tělo, čímž ochuzují vlastní útočný arzenál. Ne tak Jaškin, který střety skvěle zvládá také technicky. Někteří hráči jdou do soubojů moc horlivě. Někoho srazí a pak od sebe oba odlétnou jako balónky. Dmitrij rozdává hity jako kladivo, soupeře přibijí na mantinel,“ soudí Vaisfeld.

Hru do těla má Jaškin vyladěnou ze zámoří, kde hrál za St. Louis a Washington. Protože nikdy vyloženě nezazářil, bral na zámořské poměry skromný plat, nanejvýš 1,1 milionu dolarů ročně. Teď je téměř na částce 1,3 milionu.

Ačkoliv se může zdát, že si polepšil jen minimálně, reálně mu díky nižším ruským daním pro movité zůstane v peněžence podstatně víc než dřív.

Finančně spokojený může být také brankář Kovář, který je spolu s Finem Teemuem Hartikainenem třetím nejlépe placeným mužem KHL. Oba pobírají 90 milionů rublů (asi 26 milionů korun). 

Dvaatřicetiletého Kováře do popření katapultovaly poslední dva roky v Jekatěrinburgu, kdy si při velké vytíženosti držel famózní úspěšnost zákroků mezi 93 a 94 procenty. Nikdy ale neslavil výraznější úspěch v play off.

„Je jednoznačně přeplacený,“ napsal Alexej Ševčenko z listu Sport-Express. „Nejdražší gólman v lize by měl mít za sebou výhry, což ale Kovář nemá. Ani do národního týmu ho nikdy nezvou jako jedničku. Přesto mu v Jekatěrinburgu dali třikrát víc, než si zaslouží.“

Do žebříčku, který zahrnoval hokejisty se základním platem minimálně 45 milionů rublů, pronikli ještě Jiří Sekáč (60 mil.), Michal Jordán (50 mil.) a Tomáš Hyka s Lukášem Sedlákem (45 mil.).

Ačkoliv KHL zůstává pro Čechy vyhledávanou destinací, protože si v ní vydělají několikanásobně víc než v extralize, už není takovým lákadlem jako dřív.

Jde jí o finanční stabilitu, a tak kluby musejí šetřit. Takový Jaromír Jágr, který dřív pobíral kolem 500 milionů rublů, by dnes zabral víc než půlku tvrdého platového stropu ve výši 900 milionů. Na podobné peníze si kdysi přišly také jiné hvězdy jako například Alexandr Radulov.

Červenobílým stačilo k postupu uhrát ve čtvrtečním 5. kole s Beer Ševou bod. Slavia ale drama nepřipustila a izraelský celek porazila 3:0. 

„Osobně řadím postup strašně moc vysoko. V momentě, kdy nám nalosovali do skupiny Leverkusen a Nice, týmy z vyspělých soutěží, bylo jasné, že abychom šli dál, musíme jednoho z nich vyřadit. Nám se povedlo jít dál, nechat za sebou Nice a mít po pěti kolech 12 bodů, což je pro tým neskutečný úspěch. Kolo před koncem máme jasný postup a ještě jedeme bojovat do Leverkusenu o první místo,“ pochvaloval si Trpišovský.

„Dal bych to na úroveň postupu do Ligy mistrů a tažení v Evropské lize do čtvrtfinále před dvěma lety, protože máme spoustu mladých kluků, kteří začínají v Evropě. Po prvním kole jsme byli bez bodu a zbývalo pět zápasů. Kdyby se nám podařilo postoupit z prvního místa a nechali za sebou jak Nice, tak Leverkusen, byl by to obrovský úspěch,“ uvedl čtyřiačtyřicetiletý rodák z Prahy.

Postup věnoval někdejšímu masérovi české reprezentace Vladimíru Mikulášovi, který trpí amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). „Chtěl bych ho pozdravit a tohle mu za nás věnovat, protože v poslední době zabojoval v těžké situaci. Dívá se na naše zápasy a vždycky mi píše, ať klukům vyřídím, že jim drží palce,“ prozradil Trpišovský.

Soupeře pro úvodní kolo jarní vyřazovací fáze určí Pražanům 14. prosince los ve švýcarském Nyonu. Hrát se bude v únoru. „Je to strašně daleko. Doufám, že budeme v co nejsilnějším složení. Nevím, jaká bude situace s covidem a koho nám přisoudí los. Tým dosáhl neskutečného úspěchu i přes situaci, v níž jsme byli, a dokázal si, že po odehrání takových zápasů se stejně jako před dvěma lety nemusí bát nikoho,“ konstatoval Trpišovský.

„Všichni si to budeme užívat, vyřazovací část je skvělá. Máte motivaci v krátké zimní přípravě. Budeme se zase rvát a uděláme to soupeři nepříjemné,“ dodal někdejší kouč Žižkova či Liberce.

Trpišovský také vtipkoval, že křídelního útočníka Abdallaha Simu posadí na měsíc na lavičku, aby v Edenu vydržel do jara. Devatenáctiletý Senegalec se totiž výrazně podílel na postupu Pražanů do jarní vyřazovací fáze soutěže.

Sima proti Hapoelu vstřelil gól, další branka po jeho střele byla připsána jako vlastní Dudu Twitovi. Podzimní objev Pražanů se v Evropské lize trefil ve třech zápasech po sobě a v součtu s českou ligou skóroval v pěti z posledních šesti soutěžních utkání.

„Říkal jsem teď ze srandy po zápase v kabině, že ho budeme muset na měsíc posadit na lavici, aby nám tady vydržel na jaro. Jeho progres je neuvěřitelný, neumím ani odhadnout, kde je časem nějaký jeho výkonnostní strop. Ani neumím říct, co dělá špatně, co neumí nebo kde se musí zlepšit, protože je to komplexní hráč,“ chválil Trpišovský.

„Velkou měrou se podílel na našem postupu. Převažují samé superlativy, jsem z něho nadšený. Neustále nás překvapuje a budu rád, když nás bude překvapovat čím dál víc,“ doplnil slávistický obránce Ondřej Kúdela.

Sima přišel v březnu z francouzského Évianu do tehdy třetiligového Táborska, za nějž vinou pandemie koronaviru nestihl odehrát žádný soutěžní zápas. V přípravě nastoupil proti B-týmu Slavie, kterou jeho výkon zaujal natolik, že ho po krátké zkoušce angažovala. Ve třetí lize začal nastupovat za rezervu Pražanů. Na podzim si ho Trpišovský vytáhl do „áčka“, v němž si rychle získal místo v základní sestavě.

„Je to neskutečný příběh. Jsem rád, že jsme ho na poslední chvíli dopsali na soupisku Evropské ligy po pěti trénincích v A-týmu. Lvím podílem přispěl k postupu,“ uvedl Trpišovský.

„Navíc hraje trošku s jazykovou bariérou, protože ne všemu rozumí. Pilně se učí angličtinu. Kluci mu samozřejmě pomáhají, ale často neví, co se okolo něj děje a přesto podává takové výkony. Za mě je to absolutně komplexní hráč, který nám teď neskutečně pomohl,“ doplnil Trpišovský.

Sima ho neustále překvapuje. „Proti Beer Ševě třeba Jordanovým výskokem u prvního gólu. Má všechno. Překvapit by mě mohl, až dá gól levou nohu z 30 metrů. Na levé noze je malinko slabina. Jinak předvedl všechno, co má,“ konstatoval čtyřiačtyřicetiletý rodák z Prahy.

Sima uchvátil i Kúdelu. „Každý den ho vidím na tréninku, je pokorný a váží si toho, že tu je. Jeho příběh je zajímavý i v tom, že jeho současnému úspěchu napomohl covid, zranění a další věci. Objevil se kluk s obrovským potenciálem a výkonnostním růstem, nabral raketovou rychlost,“ prohlásil Kúdela.

Podle něj je Sima neskutečně pokorný. „Na tréninku se od všech snaží učit, všechny rady si bere k srdce. Všem zahraničním hráčům se snažíme pomáhat, aby to pro ně bylo co nejlehčí. Sima je obrovsky učenlivý. Za mě je to úžasný příběh a budu mu přát, aby se mu vyhnula zranění,“ uvedl třiatřicetiletý český reprezentant.

Míč odražený po rohovém kopu poslal sparťan Srdjan Plavšič z dálky do branky Lille a Pražané začali slavit. Vyrovnání na 2:2 by jim stačilo k tomu, aby za týden v domácím duelu s AC Milán měli pořád šanci na postup ze skupiny.

Jenže španělský rozhodčí Xavier Estrada Fernandez pískl faul na gólmana francouzského celku Mikea Maignana a radost Letenských utnul. Prohra 1:2 jim už nedává ani teoretickou možnost, že by v soutěži mohli pokračovat ve vyřazovací fázi.

„Já jsem viděl, že domácí hráč naběhl do vlastního gólmana. To jsem také říkal rozhodčímu,“ stěžoval si obránce Sparty Ladislav Krejčí mladší. Na výkon sudího se Pražané zlobili i v prvním duelu s Lille, kdy byl právě Krejčí vyloučen.

„Je to samozřejmě zklamání, protože po bodu jsme sahali,“ prohlásil trenér Václav Kotal.

Jeho celek ovšem odehrál ve Francii špatný zápas. Celou dobu byl pod drtivým tlakem domácí jedenáctky a dlouho odolával jen díky kombinaci neuvěřitelného štěstí a fantastických zákroků brankáře Florina Nity.

„Ve fotbale se nehraje na to, kdo byl lepší, nebo ne,“ mávl rukou Kotal nad výraznou převahou Lille, kterou potvrzovala i statistika střel – 9:1 do prostoru tří tyčí, 10:2 mimo. „Hraje se na góly a nám se i v deseti podařilo dát branku,“ upozornil sparťanský stratég.

Jeho celek se skutečně hned první ranou na domácího gólmana v zápase dostal v 71. minutě do vedení, jenže pak už francouzskému lisu nemohl odolat. Zvlášť když hrál od 65. minuty bez stopera Ondřeje Čelůstky, vyloučeného po dvou žlutých kartách.

„Jak jsme byli v oslabení, tak soupeř poslal na hřiště další útočníky a to se ukázalo jako rozhodující,“ posteskl si Kotal a vyzdvihl kvality Buraka Yilmaze, který dvěma trefami skóre otočil.

Kouče letenského souboru také mrzelo, že jeho celek pomohl tlaku Lille zbytečnými ztrátami. „Máme s tím problém dlouhodobě. Je to o kvalitním výběru místa. Neustále zdůrazňuju, že je potřeba si o dva tři metry rozšířit hřiště, abychom měli čas na kvalitní přijetí míče a mohli hrát dopředu,“ popsal.

Podle Kotala sparťané většinou ztratili míč, když byli otočení směrem na vlastní branku. „A to vždycky strašně nebezpečné. Protože když vás soupeř doráží, tak se mu nějaké míče podaří získat,“ upozornil trenér. „Je to obrovská škoda a musí to být škola pro hráče, aby si uvědomili, že výběr místa pro přihrávku a založení akce je strašně důležitý,“ prohlásil.

Třiačtyřicet let není pro sportovce s vaší udržovanou postavou nijak veteránský věk. Ještě aktivně hrajete?

Ukončil jsem kariéru letos v létě. Snažil jsem se poslední roky poflakovat po nižších soutěžích. Kopal jsem u nás v Neveklově, kde mám barák, za místní Sokol, který hraje okresní přebor na Benešovsku. Poslední štací byla I.B třída ve Středočeském kraji v TJ Jíkev. Sešlo se nás tam díky místnímu mecenáši více hráčů, kteří prošli v mládí Slavií nebo Spartou, byť se do první ligy nepodívali. Ale časová náročnost mi jasně ukázala, že se to už nedá stíhat. Zvládl jsem jen šest zápasů, víc nešlo.

Patříte do nevelké množiny hráčů, kteří prošli Slavií a Spartou. Když přiskočí derby, komu fandíte?

Nebudu zastírat, že Slavii. Vyrůstal jsem v ní od šesti let, jsem odchovancem, kopal jsem v ní do šestadvaceti, kdy jsem odešel do zahraničí. (ruský klub Rubin Kazaň) Ve Spartě jsem strávil jeden rok. Přiznávám, že v derby fandím Slavii. Nejsem ten typ, abych napadal fanoušky soupeře, pálil vlajky, to ne, ale jsem slávista.

Do Slavie jste se po uzavření profesionální kariéry vrátil jako trenér mládeže. Měl jste v družstvu některé hráče ze současného týmu?

Působil jsem u devatenáctky, dříve staršího dorostu, společně s Martinem Poustkou, který byl hlavní trenér, já jeho asistent. Měli jsme dva roky v kádru Tomáše Součka. Úžasně se výkonnostně zvedl, když odešel do anglické Premier League, udělal mi hroznou radost. Měli jsme také Kuchtiče (Jan Kuchta), Pavel Bucha nyní kope v Plzni a patří k pilířům, brankář Martin Otáhal chytá za Vyšehrad. Byli to zajímaví hráči.

Jste na ně hrdý?

Nebojím se říkat, že jsou to moje děti. Byly to pro ně vlastně nejdůležitější roky, kdy se fotbalová kariéra láme. Kdy se ukáže, kdo půjde nahoru a kdo toho třeba zanechá. Co se naučí v tomto věku, to v nich zůstane. Trénovat dospělé je něco jiného, jde spíš o skladbu mužstva a taktiku. Mám proto hezký pocit, že jsem je trénoval a někam to dotáhli. A ještě neřekli poslední slovo.

Udržujete s nimi, například se Součkem, nadále kontakt?

Tomáše jsem loni oslovil, jestli by nepřijel na můj kemp pro mládež, který každý rok pořádám v Jánských Lázních. Velice ochotně nabídku přijal. Bohužel pak se to časově nesešlo. Víme nadále o sobě na sociálních sítích.

Slavia vám dělá radost, ale co Sparta? Často se probírá, že nemá kvalitní stopery. Co o tom soudíte jako bývalý reprezentant na tomto postu?

Se stopery mají dlouhodobé problémy. Vlastně co odešli Erich Brabec, Michal Kadlec, Tomáš Sivok, také Jakub Brabec, nemají velkou spolehlivou osobnost. Tomáš Ujfaluši nepomohl, nastoupil jen v poháru a pak se zranil. Teď nebyli zdraví Čelůstka, slovenští obránci Štetina a Hancko. Mají to rozpadlé a není v české lize z čeho vybírat. Co tu je, má Slavia.

Nyní je Slavia úspěšná, za čtyři roky dobyla tři tituly, za vaší éry ani jeden. Byl jste v ní ve špatnou dobu?

To bych ani neřekl, dvakrát jsme získali Český pohár, jinak jsme končívali druzí za Spartou. Nejblíže jsme mu byli asi v ročníku 1999/2000, kdy jsme pod trenérem Ciprem měli náskok snad dvanácti bodů a prohráli až ve 24. kole na Viktorii Žižkov. Ale pak jsme v závěru dostali bůra na Spartě. (1:5, 28. kolo – pozn. red.) Bohužel se nám to nikdy nepodařilo. Sparta měla snad lepší hráče, neměli jsme možná štěstí, nedokážu říct, proč jsme to ani jednou neprolomili.

Utekla vám i Liga mistrů. Už to přebolelo?

To mě pořád mrzí. Pokaždé nám chyběl kousek. Nejblíže snu jsme byli se Šachtarem Doněck (srpen 2000), kdy jsme na Strahově dostali v poslední minutě gól po rohu, v prodloužení inkasovali druhý a nepostoupili. To byl šok, pořád ho mám v hlavě.

Ten samý rok jste zažil olympijský turnaj v Sydney s výběrem do 21 let s remízami s USA a Kamerunem a prohrou s Kuvajtem. Byl to neúspěch?

Vzpomínám na něj často. Napřed euforie při postupu na olympiádu, na evropském šampionátu juniorů na Slovensku nás porazili jen Italové ve finále s famózním Pirlem. Do Austrálie jsme se moc těšili. Ale bylo to daleko, turnaj a příprava na něj si vyžádala přerušení ligy, někteří hráči do Sydney letět nechtěli, nelíbilo se to ani vedení klubů. Výsledkově to byl neúspěch, vrátili jsme se jako zpráskaní psi, jak se říká. Ze Slavie jsme se zúčastnili jen dva, já a Lukáš Došek. Slavia si zápasy odložila, pak nám některé v rychlém zatížení unikly. Já měl po návratu strašnou formu, to si vzpomínám, snad nejhorší můj půlrok ve Slavii. Hrozně jsem se trápil, lidé na mě pískali, bylo to nepříjemné. Trvalo, než jsem se z toho dostal.

Ale můžete říci – byl jsem olympionik, reprezentoval jsem vlast na největší sportovní akci na světě.

To ano, to je ta příjemnější stránka, navíc fotbalisti od té doby na olympiádě nebyli. I když jsme moc z té atmosféry, o které ostatní rádi mluví, moc nepoznali. Bydleli jsme na hotelu, jednou jsme byli v české vesnici na společenské večeři. Moc zážitků nemám.

V kvalifikaci na ME 2004 v Portugalsku, kde se podle odborníků představil nejlepší výběr v historii samostatného českého týmu, jste nastoupil při vítězném duelu v Rakousku. Není vám líto, že jste z Brücknerova týmu vypadl?

Moc mě to mrzí, protože kdybych zůstal ve Slavii a byl nadále na očích, tak jsem možná do Portugalska jel. Ale ve Slavii nastaly nějaké finanční potíže, ruská Kazaň nabídla údajně 75 milionů korun, vedení takové peníze potřebovalo. Už jsem byl s Pepou Jinochem (sportovní ředitel) dohodnutý na tříletém prodloužení smlouvy, pak se ozvala Kazaň. Já po pěti letech v lize ve Slavii a před tím roce v Bohemce do zahraničí chtěl, to nepopírám. Ale do Ruska tehdy moc fotbalistů ze Západu nechodilo, jen z Východu, nebyli jsme tolik na očích. Ani Jirka Jarošík, jenž získal titul v CSKA Moskva, natož já v Tatarstánu až někde za Volhou. Rozhodly finance.

Povídalo se, že vás majitel vyplácel v hotovosti – v dolarech – a vozil jste domů peníze v igelitkách. To jste dostal oficiální od klubu, nebo měl svoji?

Já používal sportovní tašku, kterou jsem tam dostal na špinavé prádlo. Do ní jsem to nasoukal. Létalo se přes Moskvu, nebo jinou cestou přes Samaru a Frankfurt. Peníze jsem však posílal po částech do různých bank, v batohu jsem je neměl, to ne. Nevím však, jak jiní. Byly to slušné částky, v přepočtu šly do milionů korun. Měsíční plat na ruku, jednou za rok bonusy a větší sumy. Klub podporovala místní vláda. Tatarstán, který má v Ruské federaci statut autonomie, je hodně bohatá země.

Kromě angažmá v Rakousku a Německu jste zažil i další exotičtější destinaci v Turecku. Bylo to podobné?

Na kulturu trošku podobné, ale víc jsme se dostali mezi lidi. Rusové nechodili nikam, doma popíjeli vodku, muslimové alkohol nesmějí, zakazuje jim to náboženství. Na veřejnosti v žádném případě, doma v utajení možná občas někdo. Neviděl jsem spoluhráče, že by se napili ani piva. Ale zapálili si. V kabině před tréninkem se normálně kouřilo.

Potřeboval jste opět tašku na výplatu?

Ne, všechno probíhalo oficiálně, šla mi na účet. Byly tam však jiné zvláštnosti. Všechny tři ankarské kluby, tedy můj Ankaraspor, Gençlerbirliği a Ankaragücü hrály na jednom stadionu, měli jsme jen své malé sportovní centrum. Nijak velké zázemí, jezdilo se potom za město, kde rekonstruovali starý areál. Pak už byly podmínky slušné. Ankaraspor a Ankaragücü měly ovšem stejného vlastníka, když to zjistila FIFA, musel jeden jít dolů ze Süper Lig. Odnesl to Ankaraspor, který se později přejmenoval na Osmanlispor. Sledoval jsem to, nějaké vazby jsem si pochopitelně vytvořil. My hráli o záchranu, uspěli jsme, další rok skončili šestí. Docela vydařené angažmá.

S dalšími jste si vydělal docela slušné peníze. Myslel jste si, že jste finančně zajištěný?

O tom jsem byl přesvědčen. Nebyly to stovky milionů, ale desítky, na investice slušné. Jako fotbalista jsem nijak neškudlil, měl jsem rád hezký život, ale ani moc neutrácel, abych všechno nerozfofroval. Nehrál jsem automaty, překotně nesázel, natož drogy. Něco jsem si našetřil. Seznámil jsem se a začal spolupracovat se zakladateli řetězce restaurací Ambiente. S jedním z nich jsem později vstoupil do dalších projektů a on otevřel další čtyři restaurace s italskou kuchyní. Vložil jsem do toho nemalé peníze a půjčil jsem mu i dost vysokou částku na rozjezd.

Ve vašich slovech cítím nějakou zradu. Co se stalo?

Uměl to dobře, byl pracovitý. Fungovalo nám to deset let, otevírali jsme další hospody, příjmy a výdělky byly. Peníze, co jsem mu půjčil na rozjezd, mi sice nevracel, ale jelo to. Dlouho jsem to neřešil. Když jsem ho později vyzval k vrácení, tak jsem postupně začal zjišťovat, že mě i dalšího společníka okrádal.

Jak váš obchodní partner, který vás ošidil, dopadl?

Zkrachoval, on šel do insolvence, proběhl soud, dluží celkem asi 160 milionů. Nedávno byl nepravomocně odsouzen k šesti letům odnětí svobody za podvod. Odvolal se, ale podle mého je to z jeho strany bez šance. Všechno se prokázalo.

Věříte, že dostanete peníze ještě zpět?

Nějaká šance je občansko-právní cestou, budu je vymáhat. Dlouho nikdo netušil, do jaké se dostal situace, žil si na vysoké noze, je sběratelem starých aut, veteránů. Má někde schované mercedesy, pátrá se po nich. Ke konci si půjčoval už na lichvu, půjčil si milion a splácel měsíčně úrok padesát tisíc. To se nedalo ustát. Přitom peníze z restaurací byly velké, příjem milion za měsíc. Nemusel už nic dělat. Nechápu. Ale pořád měl málo.

Vy jste se také dostal do finančních potíží?

Rozestavěný barák, rozvod. Nebylo to jednoduché, ale tak nějak jsem se s tím popral. Vyškolilo mě to. Nejsem první ani poslední, koho podvedli, ale nečekal jsem to. Zvláště, když to mnoho let docela šlapalo.

Jak jste složité období zvládal?

Pět let jsme se ze všeho vzpamatovávali, moje nová paní mě ale úžasně podržela. Máme nyní šestiletého kluka, tehdy mu byl rok, najednou na krku hypotéka, výdaje, kapitál jsem už měl minimální. Trénoval jsem sice mládež v Bohemce a na Slavii, ale to nejsou vysoké příjmy. Věřil jsem však, že se dostanu výš, k profi týmu, ale bohužel. Nakonec jsem Slavii opustil, když ji převzal nový majitel Aleš Řebíček. Potřeboval jsem volno, neplacené, asi na tři měsíce, kdy jsem potřeboval rozjet nový zdroj obživy, hospodu tady blízko u nás. Tehdejší šéf mládeže v SKS pan Plíšek na mou žádost nepřistoupil a rozešli jsme se.

Hospoda vás uživila?

Nebylo to úplně špatné, ale velmi náročné na čas a chybělo mi trénování. Po roce jsem činnost ukončil.

Na podnikání jste však nezanevřel, teď rozjíždíte internetový obchod s horskými koly. Jde to?

Otevřeli jsme eshop, nabízíme horská kola všech typů. Rozjezd nebyl nejhorší, ale teď v koronavirové situaci to není žádná sláva, je nutný i osobní kontakt se zákazníkem. Partnerka si také otevřela obchod s květinami, nebo spíš dekorací.

Čekáte na peníze od soudu?

Bylo by to příjemné, hned bych se dostal do finanční pohody. Ale neupínám se k tomu, už jsem to spíše odepsal. Začali jsme znovu od nuly a věříme, že lepší časy nastanou.

Vrátil byste se k trénování mládeže?

Kdyby se nějaká šance naskytla, tak velice rád. Myslím si, že mám co předávat, něco jsem zažil, něco už odtrénoval, mám co klukům dát. Míval jsem s nimi dobré vztahy, nadstandardní.

Pocházíte z fotbalové rodiny, ligu hrával váš otec Václav, docela vysoko i jako trenér se prosadil starší bratr Michal.

Táta je na nás určitě pyšný. Já asi to dotáhl jako hráč dál, bratr jako trenér, vedl ligové týmy Bohemky, Slavie, teď je šéfem mládeže na Bohemians. Má nejvyšší licenci, já ještě ne. 

Nováček mezi elitou udržel krok s favoritem jen v první třetině, druhou část opanovala Sparta výsledkem 3:0. K výhře Pražanů přispěl čtyřmi body za dva góly a dvě asistence Roman Horák, další útočník Vladimír Sobotka dal první dvě branky ve sparťanském dresu a přidal navrch i nahrávku. Jihočeši zůstali poslední, hosté poskočili na třetí místo.

Domácí ještě bez čerstvé posily Rotha, který nestačil s týmem potrénovat, vstoupili do utkání laciným vyloučením Karabáčka a Pražané to potrestali vedoucím gólem: Horák nastřelil tyčku, Sobotka zblízka doklepl.

Brzy mohl zvýšit Říčka, ve vlastním oslabení zaútočil Řepík. Při hře čtyři na čtyři měl obrovskou šanci českobudějovický Slováček, ale trefil jen betony brankáře Machovského.

Při vyloučení Řepíka v závěru úvodního dějství srovnal zblízka Karabáček po předchozí střele Rašky. K využití přesilovky stačilo Jihočechům sedm sekund.

Na začátku prostřední části získala Sparta početní výhodu pět na tři a vzala si zpátky vedení. U levé tyčky se prosadil Horák. Domácí potom nevyužili tři přesilovky za sebou. Půl minuty přitom hráli pět na tři, při dobíhajícím trestu Pecha trefil Doležal od modré tyčku.

Pražané zlomili soupeře třetím gólem, který dal Kudrna švihem z mezikruží. Změnu skóre uznali rozhodčí i přes trenérskou výzvu domácích. Během necelé minuty přidal svůj druhý gól českobudějovický odchovanec Horák, jenž prostřelil klubko hráčů.

Ve třetí dvacetiminutovce mohl z přesilovky zvýšit Říčka, ale kotouč po jeho nápřahu mezi kruhy zastavila tyčka. Dění na ledě s přehledem ovládala Sparta, která vytrvale zaměstnávala obranu Jihočechů.

Jednu z mála příležitostí na zkorigování výsledku měl Voženílek, neujala se ani střela Karabáčka. Pátou trefu přidali hosté díky rychle využité dvojnásobné přesile, když se v 55. minutě prosadil podruhé v utkání Sobotka.

Předehrávka 24. kola hokejové extraligy:

Madeta Motor České Budějovice – HC Sparta Praha 1:5 (1:1, 0:3, 0:1)

Branky a nahrávky: 18. Karabáček (A. Raška, Michnáč) – 4. Sobotka (R. Horák, Tomášek), 23. R. Horák (Tomášek, Sobotka), 34. A. Kudrna (Pech), 34. R. Horák (M. Jandus, Dvořáček), 55. Sobotka (R. Horák, Řepík). Rozhodčí: Pešina, Lacina – Brejcha, Gerát. Vyloučení: 11:8, navíc Gilbert, Z. Doležal, Venkrbec (České Budějovice) všichni 10 min. Využití: 1:3. Bez diváků.

České Budějovice: Čiliak – Plášil, Vydarený, Slováček, Pýcha, Allen, Lytvynov, od 38. navíc Pavel – M. Beránek, Venkrbec, Christov – Z. Doležal, R. Přikryl, D. Voženílek – L. Bednář, Gilbert, Martin Novák – Karabáček, A. Raška, Michnáč. Trenér: Prospal.

Sparta: Machovský – Košťálek, Piskáček, Kalina, Tomáš Dvořák, M. Jandus, Němeček – Řepík, R. Horák, Sobotka – Buchtele, Tomášek, Rousek – A. Kudrna, Pech, Říčka – Zikmund, M. Sukeľ, Dvořáček. Trenéři: Hořava a Jandač.