Fotbalisté Německa prohráli při posledním kvalifikačním zápase s trenérem Joachimem Löwem na lavičce nečekaně 1:2 se Severní Makedonií a v bojích o světový šampionát zažili první porážku po 20 letech. Favoritovi nepomohla ani proměněná penalta Ilkaye Gündogana ze 63. minuty, senzaci v Duisburgu dokonal pět minut před koncem zápasu Elif Elmas.

Selhali i Rumuni

Fotbalisté Rumunska s Nicolaem Stanciuem a Florinem Nitou ztratili v kvalifikačním duelu o MS 2022 vedení 2:1 na hřišti Arménie a po obratu v posledních třech minutách, který završil proměněnou penaltou Tigran Barsegjan, prohráli 2:3. V neúplné tabulce skupiny J zůstali se třemi body čtvrtí, naopak Arménie ani ve třetím zápase nezaváhala.

Duel v Jerevanu, kam mohl na tribuny omezený počet fanoušků, měl sice bezbrankovou úvodní půli, avšak strhující druhou část. V té nejprve otevřel skóre domácí Spercjan, nicméně Cicaldau se prosadil dvakrát a vývoj otočil. Ve chvíli, kdy záložníka Slavie Stanciua nahradil v 74. minutě Tanase, byli Rumuni na nejlepší cestě za třemi body.

Jenže o chvíli později viděl červenou kartu Puscas a Arméni využili početní převahu k obratu. Nejprve tři minuty před koncem základní části vyrovnal Harojan a hned nato po faulu Cretua v pokutovém území překonal gólmana Sparty Nitu z nařízené penalty Barsegjan. Rumuni prohráli druhý zápas po sobě, zato tým Joaquína Caparróse zůstal stoprocentní.

Skupina B:

Španělsko – Kosovo 3:1 (2:0). Branky: 34. Olmo, 36. Torres, 75. Moreno – 70. Halimi.

Řecko – Gruzie 1:1 (0:0). Branky: 76. vlastní Kakabadze – 78. Kvaracchelija.

Skupina C:

Litva – Itálie 0:2 (0:0). Branky: 47. Sensi, 90.+4 Immobile z pen.

Severní Irsko – Bulharsko 0:0

Skupina D:

Bosna a Hercegovina – Francie 0:1 (0:0). Branka: 61. Griezmann.

Ukrajina – Kazachstán 1:1 (1:0). Branky: 20. Jaremčuk – 59. Mužikov.

Skupina F:

Rakousko – Dánsko 0:4 (0:0). Branky: 58. a 74. Skov Olsen, 63. Mähle, 67. Höjbjerg.

Moldavsko – Izrael 1:4 (1:1). Branky: 29. Carp – 45.+2 Zahavi, 57. Solomon, 65. Dabbur, 66. Natcho. ČK: 50. Nicolaescu (Mold.).

Skotsko – Faerské ostrovy 4:0 (1:0). Branky: 7., 53. McGinn, 60. Adams, 70. Fraser

Skupina I:

Andorra – Maďarsko 1:4 (0:1). Branky: 90.+2 Pujol z pen. – 45.+2 Fiola, 51. Gazdag, 58. Kleinheisler, 90. Nego.

Anglie – Polsko 2:1 (1:0). Branky: 19. Kane z pen., 85. Maguire – 58. Moder.

San Marino – Albánie 0:2 (0:0). Branky: 63. Manaj, 86. Veseli.

Skupina J:

Arménie – Rumunsko 3:2 (0:0). Branky: 56. Spercjan, 87. Harojan, 89. Barsegjan z pen. – 62. a 72. Cicaldau. ČK: 78. Puscas (Rum.).

Německo – Severní Makedonie 1:2 (0:1). Branky: 62. Gündogan z pen. – 45.+2 Panděv, 85. Elmas.

Lichtenštejnsko – Island 1:4 (0:2). Branky: 79. Frick – 12. Sävarsson, 45.+1 Bjarnason, 77. Palsson, 90.+3. Sigurjónsson z pen.

Duel v Jerevanu, kam mohl na tribuny omezený počet fanoušků, měl sice bezbrankovou úvodní půli, avšak strhující druhou část. V té nejprve otevřel skóre domácí Spercjan, nicméně Cicaldau se prosadil dvakrát a vývoj otočil. Ve chvíli, kdy záložníka Slavie Stanciua nahradil v 74. minutě Tanase, byli Rumuni na nejlepší cestě za třemi body.

Jenže o chvíli později viděl červenou kartu Puscas a Arméni využili početní převahu k obratu. Nejprve tři minuty před koncem základní části vyrovnal Harojan a hned nato po faulu Cretua v pokutovém území překonal gólmana Sparty Nitu z nařízené penalty Barsegjan. Rumuni prohráli druhý zápas po sobě, zato tým Joaquína Caparróse zůstal stoprocentní.

Skupina J:

Arménie – Rumunsko 3:2 (0:0). Branky: 56. Spercjan, 87. Harojan, 89. Barsegjan z pen. – 62. a 72. Cicaldau. ČK: 78. Puscas (Rum.).

Ósakaová našla přemožitelku poprvé od loňského února, je šampionkou posledních grandslamů US Open i Australian Open, ale na Sakkariovou nestačila. Řecká soupeřka těžila z jejích chyb, předvedla 22 vítězných úderů oproti jen pěti japonské favoritky a postup slavila po 73 minutách.

„Jsem nadšená, nemám slov. Hrozně mi pomohl minulý zápas,“ řekla Sakkariová, jež v předchozím kole odvrátila Američance Jesicce Pegulaové šest mečbolů. Pětadvacátá hráčka žebříčku si o finále zahraje buď s Kanaďankou Biancou Andreescuovou, nebo se Sarou Sorribesovou ze Španělska.

Tenisový turnaj mužů a žen v Miami:

Ženy (dotace 3,260.190 dolarů), dvouhra – čtvrtfinále: Sakkariová (23-Řec.) – Ósakaová (2-Jap.) 6:0, 6:4.

Čtyři z pěti hráčů NHL si myslí, že nejrychlejším bruslařem zámořské ligy je Connor McDavid. Platí to ale i historicky? Pamětníci, kteří si při pohledu na svištícího Kanaďana řeknou, že něco podobného už viděli, jsou jistě na správné stopě.

„Víte, koho McDavid svým bruslením připomíná? Pavla Bureho,“ prohlásil před lety proslulý komentátor Don Cherry, který zažil hned několik hokejových ér. „Schválně se na něj koukněte. Bure to dokázal pořádně odpálit.“

Když měl ale Cherry dotáhnout srovnání do konce, přeci jen uznal: „Nemyslím si, že byl Pavel rychlejší než Connor.“

Jde o rozšířený názor. S tím, jak pokročily tréninkové metody, je McDavid historicky výjimečný. Souhlasí i sám Bure. „Že bruslí jako já? Ne, to ne. Myslím, že je mnohem rychlejší a mnohem silnější,“ řekl nedávno webu The Athletic.

Bure asi skutečně nebyl tak rychlý jako McDavid, ale na druhou stranu hrál v pomalejší éře. Je dost možné, že ostatní rychlostí převyšoval víc než „McJesus“ v dnešní konkurenci. Obránci s ním měli obrovské problémy; a je jedno, jestli zrovna šlo o vyjukané nováčky, nebo zavedené superhvězdy.

Stačí se podívat na výběr deseti nejlepších Bureho gólů podle televize Sportsnet (viz níže). Na sedmé příčce „Ruská raketa“ elegantně objede Nicklase Lidströma, u třetí nejhezčí trefy pak vyškolí Scotta Niedermayera se Scottem Stevensem.

Když měl právě Lidström, jeden z nejlepších obránců historie, po kariéře vybrat hráče, který se mu bránil nejhůř, zmínil Bureho. A to zažil třeba Maria Lemieuxe nebo Petera Forsberga.

„Proti rychlým klukům to vždycky bylo těžké,“ spustil muž, jenž proslul svojí bezchybností. „Pokud se vrátím do 90. let, kdy po ledě létal Pavel Bure… Vždycky dobře předvídal, kam půjde kotouč, vždycky byl krok nebo půl kroku před vámi. A když se tak stalo, byli jste namydlení.“

Lepší než Ovečkin

Lidström má Bureho zapsaného také jako muže, který ho připravil o Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. Nezdar si ale později vynahradil sprškou individuálních i týmových trofejí.

To Bure zářil především individuálně, což mu někteří vyčítali. Při svých akcích někdy dokázal ignorovat všechny okolo.

Ve Vancouveru uhranul dvěma 60gólovými sezonami, ovšem kariérní perličku si schoval do začátku tisíciletí. Na Floridě tehdy rozjel nevídanou „one man show“. Vstřelil 59 branek a celkem posbíral 92 bodů. Další hráč v pořadí Viktor Kozlov (nutno podotknout, že zmeškal část ročníku) jich měl 37. Bure měl prsty skoro v polovině gólových akcí mužstva.

Stanley Cup ale v rukách nikdy nedržel, byť se po něm sápal. S Vancouverem došel v roce 1994 do sedmého finále. Pak ale koukal na slavící Rangers.

„Měli lepší tým, víte? Tolik superhvězd… Já jsem dělal, co jsem mohl. V play off jsem vstřelil 16 gólů, což moc lidí říct nemůže,“ zavzpomínal Bure. 

Pavel Bure vstřelit v Naganu devět gólů, ale Dominika Haška ani v jednom ze dvou zápasů nepřekonal. | Foto: Eduard Erben

Později právě k Rangers odešel, ale moc toho nestihl. Kvůli chronickým problémům s koleny často absentoval a nakonec skončil úplně. Povýlukové časy, v nichž by mu pomohl přísnější metr rozhodčích, už nezažil.

Přestože v NHL stihl „jen“ 702 zápasů, vstřelil 437 gólů, což dělá průměr 0,62. Alexandr Ovečkin za ním lehce zaostává (0,61). V moderní éře ligy jsou lepší akorát Lemieux a Mike Bossy, další nešťastníci, jejichž potenciál zazdilo nalomené zdraví.

Buremu osud příliš nepřál ani na mezinárodní scéně. Na olympiádě v Naganu 1998, kde v semifinále pěti góly zničil Finy, mu zlato vyfoukli Češi. Na domácím mistrovství 2000 skončil s hvězdnou partou nečekaně už ve skupině, za což měl podle poslance Vladimira Žirinovského pykat vyhoštěním ze země. Jediná zlata bral ještě jako mladík se Sovětským svazem.

Bureho tajemné starty

Víc týmové radosti mohla Buremu přinést NHL, kdyby zámořskou kariéru rozjel jinde než ve Vancouveru, který si „Ruskou raketu“ v podstatě vykřičel. Drama, které tehdy vypuklo, se zcela vymyká dnešním poměrům.

Canucks Bureho poprvé nasadili v roce 1991, a to poté, co za něj peskujícím Sovětům zaplatili 250 tisíc dolarů.

Hlavní a zajímavější část dramatu ale vypukla o dva roky dříve – při draftu 1989. Kluby NHL tehdy do Sovětského svazu hleděly se značnou skepsí. Věděly sice, že k mání jsou výjimeční hokejisté, ale také jim bylo jasné, že svou volbu možná nikdy neuvidí.

Dokonce existovalo pravidlo, že v prvních třech kolech může jít na řadu jen Sovět, který ještě neodehrál dvě profesionální sezony. A do takového risku téměř nikdo nechodil (tehdy bylo draftových kol dvakrát víc, takže i třetí kolo bylo velmi ceněné).

Jinými slovy, zámořští dravci reálně lovili Sověty nejdřív ve čtvrtém kole.

K tomu, aby se Bure stal legendou jiného klubu, chybělo málo. | Foto: Reuters

Před draftem 1989 už o Burem všichni věděli, protože viděli jeho skvostné výkony na mistrovství světa dvacítek. Jenže odehrál jen jednu profesionální sezonu. Druhá se mu nepočítala, protože v ní naskočil jen do pěti zápasů. Hranicí bylo jedenáct startů.

Většina ligy si tím pádem řekla, že po křídelníkovi s dynamitem v nohách půjde až příští rok. Ne tak Vancouver. Generální manažer Pat Quinn měl od skauta Mikea Pennyho informaci, že Bure skutečně odehrál potřebných jedenáct zápasů. Proto zariskoval a hvězdičku moskevského CSKA vzal v šestém kole na 113. místě.

Od své pravé ruky Briana Burkea, pozdějšího slavného manažera, sice slyšel, ať to nedělá, protože Bure „je na NHL příliš malý“, ale Quinn se nenechal zviklat.

Zjistil, že o hokejistových tajemných startech ví také Edmonton, a tak raději jednal rychle.

Později vyšlo najevo, že Bureho hodlal ulovit ještě Detroit, a to dokonce už v pátém kole. Jenže NHL mu jasně sdělila, že mladý Sovět není k dispozici. Red Wings si tak podle Jima Litese, tehdejšího vysokého funkcionáře klubu, po úvaze řekli, že Bureho vezmou v šestém kole a nesrovnalosti vyřeší potom. Jenže je předběhl Vancouver. O pouhá tři místa.

Samotný fakt, že Bure draftem vůbec prošel, však napříč ligou vyvolal menší bouři. „Měli jsme za to, že není k dispozici. Jinak bychom po něm šli dřív. Stejně jako ostatní,“ vzpomínal Jack Button, jeden z bývalých šéfů Washingtonu.

Vancouver rozhodně neměl vyhráno. Hned další bitvu prohrál. Šéf soutěže John Ziegler rozhodl, že výběr Bureho byl neoprávněný, což navzdory protestům klubu platilo až do draftu 1990.

Těsně před ním Canucks přišli s dalším důkazním materiálem. Přes svého hráče Igora Larionova kontaktovali v Moskvě novináře deníku Sovětský sport Igora Kupermana, který ručně procházel statistické zápisy a Bureho skutečně objevil v jedenácti profesionálních zápasech (přitom běžně dostupné databáze dodnes hovoří o pěti startech).

Cennou informaci pak spolu s Larionovem odfaxoval do Kanady.

Zákulisní tahanice

Šéf soutěže Ziegler však ohromený nebyl. „No a co?“ vzkázal Vancouveru.

V zákulisí nicméně probíhala další tahanice. Generální manažer Quinn, jenž po hráčské kariéře vystudoval práva, žaloval Zieglera a ligu za pár let starou křivdu.

Ještě coby trenér Los Angeles podepsal kontrakt s Vancouverem, na což měl podle svého mínění právo, protože končící starý kontakt za určitých okolností povoloval vyjednávání s konkurenčními týmy.

Ziegler ale zásadně nesouhlasil, mluvil o střetu zájmů. Quinna proto suspendoval, pozdržel jeho přechod do Vancouveru a na několik let mu zakázal trenérskou činnost.

Pozdější žaloba však Zieglera zaskočila. Tušil, že by mohl prohrát. Navíc nechtěl dál vířit emoce, protože draft 1990 hostili právě Canucks. Hrozilo vypískání ligového vedení.

Nakonec tak došlo k zákulisní dohodě – Ziegler „daroval“ Vancouveru Bureho a Quinn stáhl žalobu. 

Zbytek ligy však ze špinavé hry zrovna nadšený nebyl. Nespokojenost s ZIeglerem narůstala, což vedlo ke změnám, které v roce 1993 vyústily v nástup Garyho Bettmana. Ten NHL šéfuje dodnes. A fanoušci můžou jen spekulovat, jak by si Bure vedl jinde. Třeba jako křídlo slavné ruské pětky v Detroitu.

Podle současného kouče lotyšské devatenáctky „Lvíčata“ v konkurenci Španělska, Itálie a Slovinska zahrála tragicky a nepředvedla nic z moderního fotbalu.

Svěřenci trenéra Karla Krejčího ve skupině remizovali s Itálií i domácím Slovinskem shodně 1:1 díky vlastním brankám soupeře, úvodní část turnaje zakončili úterní porážkou 0:2 s obhájci zlata ze Španělska a do play off nepostoupili.

„Je to zklamání. V podstatě jsme pořádně nevystřelili, nedali branku. Je to určitě tím, že máme problém s ofenzivní činností. A výkon? Z nějakého vývoje nebo predikce moderního fotbalu tam v podstatě nebylo vůbec nic. Dá se to hodnotit jako ostuda,“ řekl Dovalil.

„Italové i Španělé jsou dobří, ale to i Slovinci. Nevím, kde se vzalo, že bude rozhodovat zápas se Slovinskem. V přípravě měli hodně remíz s giganty Francií, Anglií, Itálií či Německem. Divím se, že trenér Krejčí po vyřazení ve skupině řekl, že se snaží z toho vybrat nějaká pozitiva. Ta tam vůbec nebyla,“ přidal sedmačtyřicetiletý kouč.

S českou jednadvacítkou, kterou vedl v letech 2008 až 2015, zažil dva evropské šampionáty. V roce 2011 v Dánsku dovedl národní mužstvo do semifinále a o čtyři roky později jeho „Lvíčata“ vypadla ve skupině domácího turnaje.

„Předvedená hra teď byla tragédie, když to srovnám třeba s námi na Euru 2015. Hráli jsme tam velmi dobře, dali šest branek ze hry, což se musí v téhle kategorii ocenit. Když to shrnu, tak tady nebylo nic pozitivního. Na mě to působilo, že máme partu a srdíčko, ale to nejsou věci, které rozhodujou,“ prohlásil Dovalil.

Ofenzivní hru považoval za málo odvážnou. „Bylo vidět strašně málo střeleckých pokusů, nepokusili jsme se o žádnou průnikovou přihrávku. Neviděl jsem v kritických místech kolem pokutového území, že by tam někdo zkusil jeden na jednoho nebo jsme dokázali využít nějaké přečíslení a dostali se do zakončení. To tam vůbec nebylo,“ upozornil rodák z Prahy.

„Kopírovalo to celou kvalifikaci. Sice jsme skupinu vyhráli, ale nebyl tam soupeř typu Německa, Anglie nebo Francie. Byly tam silné mančafty, ale Řecko, Skotsko a Chorvatsko jsou plus minus jako my. Už tam jsme herně nedominovali, nastříleli jsme 20 gólů, ale z toho 12 San Marinu. Trošku mě zarazilo, že to bylo hodnocené jako obrovský úspěch. Sice postup na ME je úspěch, ale musíme dodat, že od roku 2015 se počet týmů na Euru rozšířil o osm,“ uvedl Dovalil.

Přestože se mu v Lotyšsku, kde působí přes dva roky, líbí, velmi rád vzpomíná na angažmá u české jednadvacítky. „Byl jsem spokojený a myslím, že jsme tam odvedli dobrou práci. Sice se to v roce 2015 postupově nepovedlo, ale fotbalově se to se současným týmem vůbec nedá srovnávat, to jsou nebe a dudy. Myslím, že současná kritika je oprávněná, ale měli bychom se z toho poučit, aby se to v budoucnu neopakovalo,“ dodal trenér.