„Už se nemůžu dívat na to, jak můj milovaný sport upadá, jak ho nejrůznější funkcionáři využívají pro svůj vlastní prospěch a obohacení, jak mu lidé přestávají věřit, jak se na něj už pomalu nekouká jinak než přes prsty,“ uvedl v tiskové zprávě Poborský, který v současnosti pracuje ve FAČR jako ředitel oddělení elitní mládeže.

„Chci navrátit fotbalu důvěru. Důvěru v hráče, důvěru v rozhodčí, vedení klubů i vedení FAČR. Chci vše dělat s ohledem na fotbal a bez osobních zájmů,“ doplnil na videu někdejší záložník Slavie, Sparty, Českých Budějovic, Manchesteru United, Benfiky Lisabon nebo Lazia Řím.

Uvedl, že během celé kariéry nebyl spojován se žádnou negativní fotbalovou kauzou. „Asi to bude i tím, že jsem vždycky raději hrál na hřišti než v zákulisí. Proto jsem přesvědčen, že budu na post předsedy českého fotbalu tím nejlepším kandidátem,“ konstatoval Poborský.

Za českou reprezentaci odehrál 118 zápasů a pomohli jí k zisku stříbra na mistrovství Evropy 1996 i třetímu místa na Euru 2004. Po skončení hráčské kariéry Poborský působil ve vedení Dynama České Budějovice, také byl členem výkonném výboru FAČR a stál u vzniku projektu regionálních fotbalových akademií.

Asociace v čele s Malíkem je pod velkou kritikou od říjnového vypuknutí korupční kauzy s údajným ovlivňováním výsledků zápasů kolem bývalého místopředsedy FAČR Romana Berbra.

Vlivný funkcionář po vypuknutí aféry postupně odstoupil ze všech pozic v asociaci a případ stál funkce v českém fotbale a UEFA i jeho manželku Dagmar Damkovou.

Berbr byl v lednu po téměř třech měsících propuštěn z vazby a je dál vyšetřován na svobodě. V aféře je obviněno celkem 20 lidí.

Před utkáním druhého kola i před dnešním čtvrtfinále totiž jeho soupeři odstoupili kvůli zranění.

Rubljov tak postoupil dvakrát za sebou bez boje, což se mu podařilo jako prvnímu hráči od založení okruhu ATP v roce 1990.

Rubljov měl jako nasazená trojka v prvním kole volný los a ve druhém přišel o duel proti Richardu Gasquetovi z Francie.

Na kurt nemusel osmý hráč světa ani ve čtvrtfinále, protože Mártona Fucsovicse vyřadily problémy se zády. Právě maďarského tenistu porazil Rubljov minulý týden ve finále v Rotterdamu.

V semifinále by měl Rubljov nastoupit proti vítězi zápasu mezi čtvrtým hráčem světa Dominikem Thiemem z Rakouska a Robertem Bautistou ze Španělska.

Tenisový turnaj mužů v Dauhá (tvrdý povrch, dotace 1,050.570 dolarů):

Dvouhra – čtvrtfinále: Rubljov (3-Rus.) – Fucsovics (Maď.) bez boje, Fritz (USA) – Shapovalov (4-Kan.) 5:7, 7:3, 7:5.

Jaké bylo v 45 letech v bráně čelit mistrům Evropy a čtvrtému týmu z posledního mistrovství světa?

Už jsem proti Portugalsku párkrát hrál. Věděli jsme, že kvalitu mají, ale myslím si, že jsme získali cenný bod za remízu 3:3. Opravdu je na nich vidět, že jsou jedním z nejlepších týmů na světě. Ve druhém utkání nás porazili 5:1.

A jaký je váš recept na sportovní dlouhověkost, že jste stále schopný i proti takovým týmům zachytat a podržet reprezentaci?

Měl jsem utržené stehno a musel jsem se do toho zase postupně vrátit. Ale jinak mě nic netrápí, třeba klouby, lokty, kolena. Nemám s tím problém, v chytání mi to nevadí. Hlavně jde o to, aby to člověka bavilo.

Takže ani po utkání se vám z postele nevstává špatně?

Ne, po zápase jsem na tom stejně jako před dvaceti lety. Byl jsem teď na operaci s meniskem a doktor mi říkal, že na to, jak dlouho chytám, jsem v dobrém stavu.

Co pro to děláte?

Od mlada jsem zvyklý se udržovat, ve dvaceti jsem se živil fotbalem. Pohyb a trénovanost si držím doteď, hraju vedle futsalu i velký fotbal.

Říkal jste, že hlavní je, aby vás to pořád bavilo. Takže chuť stále máte? Nepomyslel jste ještě na konec kariéry?

Byl jsem dva roky ve Spartě, pak přišlo to zranění, načež jsem se chtěl vrátit na druhou ligu do Vysokého Mýta, kde jsem s futsalem začínal. Jenže druhá liga se nerozjela, ani se nerozjede. Proto mi volali zpátky ze Sparty, jestli bych jim ještě nepomohl. Až se dohraje, vrátím se do Mýta. Doufám, že druhá liga začne, s prezidentem klubu jsme domluvení, že to tam ještě nějaký ten rok odkopeme. On bude hrát taky.

Takže vám současná situace změnila plány?

Trošku ano, měl jsem v plánu bojovat s Mýtem o postup zpět do první ligy. Chytal jsem tam zhruba patnáct let, takže se tam kolem toho chci i nadále motat.

Inspiruje vás Jaromír Jágr? Ten válí za Kladno ještě v 49 letech.

To bych ani neřekl. (úsměv) Zkrátka jsem zvyklý odmalička sportovat, zranění se mi docela vyhýbala. V trénincích a zápasech jsem v pohodě, nic mě nebolí. Bývalý spoluhráč z Mýta Pavel Formánek, který v televizi i spolukomentuje přenosy, se mě ptal, jak jsem na tom po zápase, že on nemůže chodit. Já mu na to řekl, že jsem v pohodě. Ještě když se velký fotbal v nižších ligách hrál, tak jsem v pátek odchytal futsalovou ligu a v sobotu jsem šel hrát fotbal. V té bráně je to jiné, než když musí kluci po hřišti běhat.

Tuhle vitalitu vám mladší spoluhráči musí závidět, že?

To ano, taky jich hodně mladších už s futsalem skončilo. Já pořád bojuju, jde o to, abyste měl pocit, že jste pro ten tým stále přínosem. Že pořád můžete předvést určitý výkon nebo předat zkušenosti.

Když vás nic nebolí, to se pak na věk ani neohlížíte, ne? Přemýšlíte o tom, že budete hrát futsal klidně do padesáti?

Je to pravda, neohlížím se na to. Čas letí, ale opravdu se pocitově cítím na třicet let. Vůbec mi nepřipadá, že už mi je pětačtyřicet. (úsměv)

Kolik hráčů vydrží na vrcholové úrovni tak dlouho? Napadá mě bývalý dlouholetý reprezentant Roman Mareš, který je pořád v Chrudimi.

Roman Mareš hraje a je o pár měsíců starší. Dále Martin Dlouhý, kterého jsem teď překonal v počtu reprezentačních startů, ten kope první ligu za Ústí. Donedávna hrál i Míra Semerád, jenž je o dva roky starší než já. To jsou navíc kluci, kteří hrají v poli a musí u toho běhat.

Jako brankář to ale zase kompenzujete častými pády na zem.

To ano, ran schytám dost, jsem obouchaný více než ostatní kluci, ale opravdu to nemám tak, že bych po zápase nemohl chodit. Klouby drží. Že se utrhlo stehno, to je jiná věc. Ale už to zase vypadá dobře.

Po dvojzápase s Portugalci máte v reprezentaci 170 startů, překonal jste zmiňovaného Dlouhého. Jak významná je to meta?

Samozřejmě si toho cením, je to trochu kuriozitka. Až skončím, mají tam další kluci našlápnuto, aby mě překonali. Jsou to mladší hráči, já jsem s futsalem začínal až v 27 letech. Kluci budou mít šanci mě překonat, nicméně nějaký ten pátek budu rekord držet.

První místo v kvalifikační skupině nejspíš připadne Portugalsku, ale přímo na mistrovství Evropy postoupí i šest týmů z druhých míst. O to se poperete s Poláky. Jak vyznívá porovnání s nimi?

Nepamatuju si, že bychom s nimi hráli „mistrák“, potkávali jsme se spíše na menších turnajích. Většinou jsme je poráželi, ale kvalifikační zápas o postup na Euro bude mít jiný náboj. Pořádně se na ně nachystáme, už po losu se tak nějak vědělo, že Portugalci jsou jasní favorité a my si to nejspíš rozdáme s Polskem. K tomu to i směřuje.

V listopadu Češi v baráži o mistrovství světa zdolali Chorvatsko a mohou se těšit na podzimní turnaj v Litvě. Znamená šampionát i pro vás osobně velkou motivaci?

Rozhodně. MS bylo o rok odložené, mělo se hrát už vloni na podzim. Motivuje mě to, abych ještě v nároďáku rok vydržel a zkusil se podívat na MS, případně i na Euro, které bude na přelomu ledna a února 2022. Letos by to byl můj třetí světový šampionát, po Brazílii 2008 a Thajsku 2012.

Jak velkým úspěchem pro český futsal je účast na MS? Vedle pořádající Litvy se tam představí včetně Česka už pouze šest evropských celků.

Obrovský úspěch. Nepostoupily kvalitní mančafty jako Itálie nebo Chorvatsko, které padlo s námi v baráži. Řada dalších dobrých týmů nešla ani do baráže, vyznívá to pro český futsal opravdu dobře.

Jako mladý fotbalista jste v 90. letech chytal druhou ligu za Pardubice. Jaká pak byla vaše další sportovní cesta?

Když druhá liga v Pardubicích skončila, šel jsem chytat nižší soutěže. Nejdříve do Týniště a pak do Chocně, kde jsem už dvacet let. Osm let jsme hráli divizi, teď kopeme krajský přebor. V poslední době jsem byl spíš takový brankář na telefonu. Když potřebovali pomoct, zavolali a já jsem řekl, jestli mám čas přijít. Kvůli angažmá ve futsalové Spartě bylo toho času méně, navíc pak přišlo to zranění.

A jak jste se tedy dostal k futsalu?

V roce 2003 za mnou do práce přijeli představitelé Vysokého Mýta, že mají ještě dva ligové zápasy a potom play off a shání brankáře. Měl jsem zrovna volno a řekl jsem jim, že jdu do toho. Odehrál jsem dva ligové zápasy, pak play off, v němž se shodou okolností povedlo udělat titul. (úsměv) A po deseti utkáních ve futsale přišla pozvánka na reprezentaci, tu tehdy vedl ještě Michal Stříž. Debut jsem si odbyl proti Nizozemsku.

To zní jako snový nástup nové kariéry.

Bylo to zajímavé. Samozřejmě tam byli zkušenější kluci, takže jsem potom akce nároďáku objížděl jako náhradník. Nastálo jsem byl v týmu od roku 2007, kdy už reprezentaci trénoval Tomáš Neumann, který je u ní doteď. Od té doby jezdím pravidelně.

Byl jste někdy v kariéře futsalovým profesionálem?

Ne, vždycky jsem byl zaměstnaný mimo futsal. Před dvěma lety mi profi smlouvu nabízela Sparta, ale odmítl jsem to. Ještě v roce 2007 jsem měl nabídku z Ruska, mohl jsem odejít do Dynama Moskva, hrát sálovou kopanou, což je trochu něco jiného než futsal. Jenže na ME v Portugalsku jsem si přisedl koleno a nedokázal jsem vzkázat, jak dlouho budu mimo hru. Sešlo z toho, ale později jsem se stejně dozvěděl, že ten oddíl za půl roku skončil. Kdoví, jak bych pak v Rusku případně pokračoval.

Co mimo futsal děláte?

Pracoval jsem jako správce stadionu u technických služeb v Chocni, ale před rokem jsem tam skončil. Teď jsem zaměstnaný ve fotbalovém parku v Přelouči, spolu s trenérem nároďáku Neumannem tam budujeme hřiště na fotbalgolf.

Tak to trošku připomíná pardubického fotbalistu Jana Jeřábka.

Ano, mám to podobně jako Jeřáb. (úsměv) Nevím, nakolik on ještě po postupu do první ligy dělá správce pardubického stadionu. Já jsem tu práci v Chocni zastával dvanáct let, teď zase zkouším něco jiného. 

O druhou finálovou účast ve dvouhře v kariéře si zahraje s vítězkou duelu mezi Cori Gauffovou z USA a Švýcarkou Jill Teichmannovou.

Pětadvacetiletá Krejčíková si s Potapovovou poradila za 64 minut a v Dubaji zatím neztratila ani set. Díky dnešnímu vítězství má jistotu nového osobního maxima ve světovém žebříčku. V pořadí WTA se z 63. příčky posune minimálně na 50. pozici.

V semifinále Krejčíkovou čeká Gauffová, nebo Teichmannová, které už v Dubaji dokázaly postoupit přes české hráčky. Šestnáctiletá Američanka ve druhém kole vyřadila dvanáctou nasazenou Markétu Vondroušovou a ve třetím Terezu Martincovou. Třiadvacetileté Švýcarce ve druhém kole vzdala zraněná Petra Kvitová.

Krejčíková si zatím finále ve dvouhře na okruhu WTA zahrála jen v roce 2017 v Norimberku, kde prohrála s Kiki Bertensovou z Nizozemska. Ve čtyřhře má česká tenistka na kontě sedm triumfů včetně dvou úspěchů na grandslamech.

Tenisový turnaj žen v Dubaji (tvrdý povrch, dotace 1,835.490 dolarů):

Dvouhra – čtvrtfinále: Krejčíková (ČR) – Potapovová (Rus.) 6:0, 6:2.

WTA Dubaj •

Čtvrtfinále •

11:10