V 68 zápasech dlouhodobé části nastřádal Kubíček celkem 133 trestných minut. Po dvou předchozích sezonách dobře věděl, jak si ve WHL zjednat respekt, ostatně patřil také mezi nejstarší hráče. Každý klub v lize může mít na soupisce jen tři dvacetileté hokejisty.

Trenéři využívali jeho tvrdost k ochraně hvězd a otrávení soupeře, navíc byl Kubíček platný i ve hře dopředu. 41 bodů (14+27) ho vyneslo na pozici nejproduktivnějšího obránce Edmontonu, v 19 zápasech play off přidal dalších 11 bodů (3+8).

Ve finálových duelech Memorial Cupu, turnaje pro vítěze WHL, Ontario Hockey League (OHL) a Quebec Major Junior Hockey League (QMJHL), se potkal s dalšími Čechy: Martinem Hašem ze Shawiniganu a Janem Myšákem z Hamiltonu.

Šampiony jednotlivých lig nakonec přetlačil pořadatelský Saint John z QMJHL. Hamilton padl ve finále, Shawinigan v semifinále, Edmonton s Kubíčkem skončil čtvrtý.

Navzdory tomu trojnásobný účastník mládežnických šampionátů věří, že na sebe upozornil zástupce dospělých týmů v zámoří, a rád by po odrazu z juniorské kategorie zabojoval o NHL. Přestože neprošel jejím draftem.

Jaká pro vás byla sezona, která se uzavřela až na konci června?

Náročná, moje nejdelší v kariéře. Hrát hokej deset měsíců bylo zajímavé. Byla to úspěšná sezona, měli jsme našlapaný tým a v základní části jsme vyhráli 50 ze 68 zápasů. Šlapalo to, uspěli jsme v play off WHL. Na Memorial Cupu to bohužel nevyšlo, ale i tak beru sezonu pozitivně.

Jak prestižní byl pro klub triumf ve WHL před Memorial Cupem?

Byla to velká věc. Město hokejem žije, i na nás juniory chodí tisíce lidí, běží to na TSN, má to sledovanost. Když v NHL vypadli Oilers, o to více sledovali fanoušci v Edmontonu nás. Dokonce i Wayne Gretzky nám byl popřát hodně štěstí, chodili na nás někteří hráči Oilers.

Zámořskou juniorku jste si vyzkoušel už v letech 2018 až 2020. Cítil jste změnu, když jste se vrátil po roce v české extralize a první lize?

Před dvěma a třemi lety jsem hrál v Seattlu, oťukal jsem se. Americká divize soutěže byla tvrdší a jednodušší, v Edmontonu to bylo o něco techničtější. Je to rychlá a přímočará soutěž, pořád se tam točí noví mladí hráči.

Získal jste primát nejproduktivnějšího obránce týmu po základní části. Myslíte, že jste na sebe dostatečně upozornil?

Doufám, že ano. Přišel jsem na poslední rok, na výjimku. Chtěl jsem zažít dobrou sezonu a odrazit se do dospělého hokeje. Musím zaklepat, že jsem odehrál všechny zápasy, nezranil jsem se. Věřím, že to nebylo špatné.

Upoutá i první místo mezi nejtrestanějšími hráči soutěže, v základní části jsem nasbíral 133 trestných minut. Jste i na to pyšný?

(úsměv) Samozřejmě jsem to před sezonou neplánoval, ale snažím se hrát v každém zápase tvrdě. Nemyslím si, že tuto statistiku někdo z Čechů nebo Evropanů kdy „vyhrál“, kluci si ze mě dělali legraci.

Kolikrát v sezoně jste se porval?

Sedmkrát. Ale není to tak, že bych to úplně vyhledával. Když hrajete tvrdě a srazíte někoho hitem, občas z toho rvačka vyplyne. Nebo se zastanu spoluhráče, když vidím tvrdý či zákeřný zákrok. Fanoušci tam navíc mají bitky rádi.

Takže i trenéři tuto vaši roli berou? Používají vás jako ochránce?

Jasně. V play off jsme s kolegou Loganem Dowhaniukem také hráli na nejlepší lajny od soupeřů, abychom to jejich hvězdám co nejvíce znepříjemnili. A na druhé straně abychom chránili naše hráče.

Profilovat se od juniorské kategorie čistě jako bitkař by v dnešním hokeji snad už ani nešlo, co myslíte?

Ne, já jsem se ani nikdy takhle profilovat nechtěl. Jen mě štvalo, že když jsem do Ameriky přišel, smáli se nám Evropanům, že jsme měkcí. Že jsme „soft Euros“. Já jsem navíc docela velký bek (187 centimetrů, 88 kilogramů, pozn. red.), takže tvrdost k mojí hře patří. Bitek už samozřejmě není tolik, kolik bývalo. Ale občas se něco naskytne.

Přitom kdysi jste v jednom dotazníku odpovídal, že nebýt hokeje, byl byste nejspíš vyhazovač. A jako oblíbenou knihu jste uvedl „Volali ma bitkár“ od slovenského tvrďáka Borise Valábika.

(smích) Ten dotazník, to bylo něco… Jak už jsem řekl, nesoustředím se přímo na bitky, baví mě hrát hokej, dávat góly. Navíc dnešní hokej už je jiný, než když hrál v NHL třeba David Kočí.

Nicméně řeči o měkkých Evropanech vás motivovaly k tvrdé hře?

Rozhodně. V zámoří si někdy myslí, že si mohou dovolit všechno. Bylo potřeba jim ukázat, že to tak není. V této sezoně to bylo pro mě o to jednodušší, že jsem v lize patřil k nejstarším hráčům. Uvidíme, jak to bude fungovat po posunu mezi dospělé.

Juniorský tým Oil Kings hraje domácí zápasy v hlavní hale Oilers, v Rogers Place. Jak často jste se na stadionu potkávali s hráči NHL?

Měli šatnu kousek od nás, na druhé straně chodby. Ale je to rozdělené tak, že když Oilers hráli doma, my jsme byli většinou na tripu. A opačně. Když se to potkalo, tak jsme trénovali ve vedlejší hale. Nicméně potkávali jsme se, to ano. Bylo to pro nás zajímavé, viděli jsme několik zápasů NHL.

Je to zajímavé zvlášť v Edmontonu, který přitahuje pozornost dvojicí superhvězd Connorem McDavidem a Leonem Draisaitlem?

Jasně, je skvělé je vidět naživo. Co tihle dva předvádějí, to je něco neskutečného. Jsem moc rád, že jsem s nimi byl na ledě v průběhu předsezonního kempu.

Po sezoně v extralize se do Edmontonu za rodinou vrátil Ladislav Šmíd, bývalý obránce Oilers, a vaše zápasy v play off sledoval i přímo na stadionu. Mluvil jste s ním?

Ne. Jen jsem se bavil s naší trenérkou z posilovny, ta mi o něm povídala. Nicméně jednou jsem šel při zápase na led a najednou slyším, že diváci křičí. Láďa Šmíd byl v záběru na kostce a dával zrovna pivo na ex. (smích) Lidé v Edmontonu si ho z NHL pamatují, mají ho rádi. Prý vždycky říkali, že je to blázen, ale „funny“.

Jak vidíte vaši příští sezonu a pokračování kariéry?

Zatím nevím, jak bude moje budoucnost vypadat, snad se to v nejbližší době dozvím. Mým cílem je zámoří, sezonu jsem odmakal, abych na sebe upozornil. Smlouva v NHL by byla samozřejmě krásná, ale do Ameriky bych se vrátil, i kdyby to měl být podpis s farmářským klubem.

„NBA je pro mě uzavřená kapitola. Já jsem nikdy nechtěl ani žít v Americe. Myslím, že po všechny ty roky, kdy jsem měl velice povedené sezony, tak jsem se já osobně a můj basket musel vždycky přizpůsobovat. Řekl bych, že to byla někdy taková basketbalová přetvářka. Snažil jsem se zvykat na věci, které mi nejsou úplně po kůži, a to byl jeden z důvodů, proč už jsem nechtěl dál v NBA pokračovat,“ řekl Satoranský českým novinářům v rozhovoru v Klajpedě.

Na bilancování svého působení v nejlepší lize světa a největších zážitků v ní si ještě chce nechat větší odstup. „Potřebuju čas, abych si to všechno uvědomil. Teprve před pár týdny jsem se rozhodl, že už tam nebudu pokračovat. Ale všeobecně to je splnění dětského snu a dokázání si, že tam dokážu hrát a vybudovat si respekt. Byla tam spousta momentů, NBA je emoční horská dráha a vím, že těch pozitivních momentů bylo víc,“ prohlásil historicky čtvrtý český hráč po Jiřím Zídkovi, Jiřím Welschovi a Janu Veselém, který do NBA pronikl. V uplynulé sezoně jej následoval Vít Krejčí.

Právě s kamarádem Veselým se minuli ve Washingtonu a teď si splní touhu potkat se po reprezentaci i na klubové úrovni. „Komunikovali jsme. Každý za sebe jsme spíš informovali toho druhého, že tam ta možnost je. Když viděl, že se chystám zpátky do Evropy, tak podle mě cítil tu potřebu mi říct, že by chtěl do Barcelony a ujistit se, že já do Barcelony zamířím taky. Samozřejmě to nebyl hlavní z těch důvodů, ale určitě nás to lákalo spolu takhle hrát. Takže já jsem rád, že to nakonec vyšlo,“ uvedl Satoranský.

Hodně se těší i na spolupráci s litevským trenérem Šarunasem Jasikevičiusem. „Myslím, že je to obrovské jméno, trenérsky i hráčsky, evropského i celosvětového basketbalu. Je to velký charakter, zároveň jsem nikdy neměl takhle, řekněme, bláznivého trenéra. Moc se těším, podle mě já i Veseláč takového trenéra potřebujeme. Motivuje k těm nejlepším výsledků, což je dobře. Na ten neustálý tlak se těším,“ prohlásil Satoranský.

V Barceloně, s kterou v roce 2015 vyhrál Španělský superpohár, by rád dosáhl na klubové úspěchy. „Byl to jeden z důvodů. Každý sportovec chce za sebou zanechat odkaz, který tvoří tituly a výhry. Tím chce být zapamatovatelný. Já toho v kariéře moc nevyhrál. Když jsem hrál dva roky v Barceloně, tak Real Madrid dost dominoval. Byl to i jeden z ambiciózních cílů, řekl jsem si, že je nejvyšší čas bojovat o tituly. V NBA je to těžší, největší motivací pro Barcelonu je získat euroligový titul,“ řekl.

Přesun do Barcelony považuje rodák z Prahy za návrat prakticky domů. „Španělsko obecně je můj druhý domov. Strávil jsme tam sedm let, v Barceloně dva roky a hodně často se vracíme do Katalánska během léta. Samozřejmě je velká výhoda, že už umím jazyk. A že jsem tam hrál a mám, řekl bych, dobrý vztah a fanoušky. To je i jeden z důvodů, proč jsem chtěl, aby to byla Barcelona. Nejen proto, že je to ambiciózní klub, který chce všechno vyhrávat, ale i proto, že to vnímám jako domov,“ prohlásil.

Do nového prostředí se chystá přestěhovat s rodinou v září po mistrovství Evropy. „Výhoda je, že v Katalánsku budeme teď celý červenec před přípravou na Evropu, takže bude možnost hledat bydlení. Musíme si z Ameriky poslat věci v kontejneru, tohle všechno se bude řešit během července. Jsem rád, že aspoň budeme v okolí Katalánska, budeme moct odcestovat do Barcelony, takže doufám, že odteďka to bude jen jednodušší s logistikou,“ dodal Satoranský.

Bild v odůvodnění svého kroku uvedl, že k němu sáhl, aby se vyhnul možnému střetu zájmů mezi osobním a profesionálním životem své reportérky.

Wurzenbergerovou stáhl dle zprávy „s okamžitou platností“ a o změně informoval své čtenáře. Paradoxní je, že právě největší německý deník před měsícem přišel se zjištěním, že se Nagelsmann po 15 letech rozchází se svou manželkou Verenou.

Mezitím kazu „opepřila“ televizní stanice Sport1 s tím, že má k dispozici fotografie Nagelsmannovy nové partnerky během jejich společné dovolené na Ibize.

Wurzenbergerová dříve pokrývala dění okolo tradičního německého klubu Werder Brémy. V posledních dvou letech se pak naplno věnovala Bayernu Mnichov.

Nagelsmann by údajně rád udržel vztah pokud možno co nejvíce mimo pozornost médií, protože třicetiletá reportérka je dobře známá také jeho svěřencům, s nimiž byla v častém kontaktu kvůli rozhovorům pro Bild. Naposledy mluvila například se Sadio Maném, kterého Bayern přivedl za přibližně 40 milionů eur z Liverpoolu.

Trenér Bayernu je o pět let starší než jeho nová přítelkyně a s manželkou Verenou má dvě děti. Vztah s Wurzenbergerovou je podle jeho slov vážný.

Po návratu z dovolené na Ibize ho čekají také fotbalové starosti. Musí připravit Bayern na novou sezonu v bundeslize a Lize mistrů, přičemž není jasné, že v klubu setrvá jeho nejlepší střelec posledních let Robert Lewandowski.

Stačila malá strkanice na startu Velké ceny Británie a Alfa Romeo čínského nováčka se proměnila v neřízenou střelu.

Kus cesty Čou Kuan-jü absolvoval po hlavě, načež jeho monopost začal dělat ve štěrkové únikové zóně přemety. Potom zapadl jako do šuplíku mezi dvě ochranné zóny.

O tom, že systém ochrany hlavy halo sice není pěkný, ale zachraňuje životy, není sporu. Ostatně podobně jako pilot Alfy Romeo mu může za mnohé vděčit téhož dne v závodě F2 na Silverstonu Roy Nissany.

27letému Izraelci se doslova projel po hlavě mladičký Nor Dennis Hauger, jehož stroj katapultoval do vzduchu obrubník po kolizi zaviněné Nissanym.

Takže pozitivní roli „svatozáře“ máme odškrtnutou.

Zbývá tu ovšem jedno velké „ale“. Celá slavná ochrana hlavy mohla být Čou Kuan-jü platná jako veverce louskáček, pokud by monopost zaklíněný mezi bariéru z pneumatik a zídkou s ochrannou sítí začal hořet.

V té chvíli by totiž nebylo nijak možné pilota Alfy Romeo rychle vyprostit. Číňan seděl bezmocně uvězněný v kokpitu s hlavou opřenou o svodidla. Odtud by se nedostal ani David Copperfield…

Jako první na to upozornil bezprostřední svědek a účastník hromadné bouračky v Silverstonu George Russell. „Bylo hrozné, v jaké pozici byl (Čou Kuan-jü) zaseknutý. S tím by nešlo nic udělat. Budeme muset udělat všechno proto, aby se auta nemohla ocitnout v takové pasti. Mezera mezi jednotlivými bariérami musí zmizet,“ uvedl pilot Mercedesu.

V nádržích F1 po startu je 100 kg paliva. A ono je něco jiného, když začne hořet vůz, který proletěl bariérou, jako v případě Romaina Grosjeana před dvěma lety v Sáchiru, než totálně zaklíněný monopost.

Případů, kdy takhle pilot uhořel, zná historie šampionátu celou řadu. Bylo by zbytečné, aby v dnešní době vymožeností typu halo přišla podobná, úplně zbytečná tragédie.

Srážka Fabia Jakobsena s Dylanem Groenewegenem v srpnu 2020 v první etapě závodu Kolem Polska obletěla svět. Mladší z dvojice Nizozemců se ve spurtu snažil předstihnout krajana, jenže Groenewegen zablokoval cestu podél bariéry a Jakobsen vylétl z trati.

Pád v osmdesátikilometrové rychlosti mohl mít fatální následky. První zprávy byly děsivé, a přestože později lékař týmu Quick-Step Alpha Vinyl upřesnil, že Jakobsen nemusel být oživován, sám jezdec se bál o život.

Pětihodinová operace a dva dny v umělém spánku. 130 stehů v obličeji, traumatické poranění mozku, ochrnutá hlasivka a jediný zbylý zub. S tímto výčtem nakonec Jakobsen vyvázl. Viník Groenewegen dostal od Mezinárodní cyklistické unie UCI trest na devět měsíců.

Zatímco se Jakobsen zotavoval z těžkých zranění a pozvolna usedal zpět na kolo, Groenewegen si v Nizozemsku procházel peklem. „Nechodili jsme ven, dva týdny náš dům hlídala policie,“ popisoval.

Jemu i rodině chodily nepříjemné zprávy od anonymů, četl si drsné výhrůžky smrtí. „Občas to bylo dost konkrétní. K jednomu dopisu byla přidaná i smyčka z provazu, na který jsme měli pověsit naše dítě, až se narodí. Vstávat v tom období z postele byla docela výzva,“ líčil.

Groenewegena mohlo těšit alespoň to, že stav jeho krajana se lepšil. Jakobsen se vrátil k závodění na nejvyšší úrovni a rok po těžkém pádu vyhrál bodovací soutěž na Vueltě. A letos poprvé závodí na Tour.

V interním souboji v Quick-Stepu vytlačil zkušeného Marka Cavendishe, vítěze 34 etap Tour, který letos mohl předskočit Eddyho Merckxe a stát se absolutním rekordmanem „Staré dámy“.

Důvěru splatil Jakobsen výhrou hned v druhé etapě, která byla po úvodní časovce vůbec první příležitostí pro elitní sprintery, a oblékl zelený dres. O den později se už radoval jeho protivník z osudové srážky v Polsku.

„Psychicky to bylo samozřejmě strašně těžké období. Po tom všem, co se stalo… Tohle je pro moji ženu a syna. Moc to pro mě znamená,“ hlásil v cíli uslzený Groenewegen, který vyhrál už pátou etapu Tour v kariéře.

Když byl na vítězství krajana z týmu BikeExchange-Jayco novináři tázán Jakobsen, odvětil chladně: „To vítězství ukázalo, že je dobrý sprinter.“

„Musím říct, že před tou nehodou jsem k němu trochu vzhlížel, ale po chybě, jakou udělal, je to definitivně pryč. Myslím, že je to normální,“ pokračoval týmový parťák Zdeňka Štybara a Josefa Černého o svém vztahu s Groenewegenem.

A nejenom nizozemská rivalita živí v prvním týdnu Tour napětí mezi sprintery. Na konci třetí etapy se rozčiloval Peter Sagan, kterému se nepozdávalo chování muže ve žlutém, Wouta van Aerta. Po průjezdu cílem na Belgičana ukazoval prstem a cosi nasupeně pokřikoval.

„Nechci to nijak posuzovat, od toho jsou rozhodčí. Ale když se na spurt podíváte v televizi… Jsem rád, že jsem v jednom kuse,“ vysvětloval potom slovenský jezdec stáje TotalEnergies. Vadilo mu, že ho Van Aert ve finiši nepustil kolem bariéry, došlo mezi nimi také ke kontaktu.

Debata se rozhořela i na sociálních sítích, kde se někteří fanoušci Sagana zastávali, jiní připomněli, že o den dříve se velmi nebezpečně přetlačoval s pozdějším vítězem Jakobsenem.

„Sagan šel zase někam, kde více místa nemohl dostat, a Van Aert se od svého směru nijak neodklonil. O nic tam nešlo,“ komentoval ve vysílání České televize bývalý cyklista Ján Svorada, vyhlášený sprinter a vítěz etapy Tour s cílem na Champs-Élysées z roku 2001.

Naopak na Sagana byl rozzlobený zase Australan Caleb Ewan, jehož u bariéry „zavřel“ právě Slovák. „Byl jsem tam zmáčknutý. Jezdci přede mnou spurtovali uprostřed cesty, a najednou se natlačili doprava,“ vykresloval situaci ze svého pohledu cyklista týmu Lotto-Soudal.

„Kdybych nezabrzdil, vlétnul bych do bariéry a samozřejmě by se něco stalo. Pravidla se vykládají různě, někde by za to diskvalifikovali, jinde zase ne,“ krčil rameny nakonec devátý muž etapy. Van Aert byl za Groenewegenem těsně druhý, Sagan na čtvrtém místě.

Po pondělním volném dni a přesunu z Dánska na sever Francie čeká na peloton čtvrtá etapa z Dunkerque do Calais. Nabídne sice čtyři stoupání čtvrté kategorie, ale ani tak není vyloučeno, že v jejím závěru sprinteři svedou další nelítostnou bitvu.