To, co na nastupující generaci řada lidí kritizuje, Raboň nehaní. „Mně se na těch mladých líbí, že jsou strašně oprsklý,“ říká pětinásobný účastník slavného závodu Giro d’Italia v podcastu a hned vysvětluje: „V něčem to možná může být kontraproduktivní, ale oni se ničeho nebojí. Kdybych já tohle měl v těch jednadvaceti…“
V roce 2006 přestoupil z českého týmu PSK rovnou do ekipy T-Mobile. Bez jakékoliv mezistanice přímo k naprosté elitě. „Jako bych ve fotbale nebo hokeji šel do Barcelony nebo New York Rangers,“ přirovnává veleskok.
Rázem se stal parťákem největších hvězd cyklistiky. „Podíval ses doprava a tam Jan Ullrich, Andreas Klöden, světoví vrchaři. Podíval ses doleva, tam Michael Rogers, Sergej Gončar, mistři světa, olympijští vítězové v časovce. A podíval ses na sprintery, tam Erik Zabel. A teď si říkám: Ty brďo, kam já tady zapadnu? Takovýhle renomovaný hvězdy…“
I proto by se ani ve snu neodvážil postavit proti příkazům šéfů týmu. „Když sportovní ředitel řekl: Hele, tady se rozjedeš na tom závodě, tady potřebujeme, abys jel pro Jana Ullricha, světovou hvězdu, tak by mě ani nenapadlo neposlechnout,“ přitakává Raboň.
Ale dnešní peloton a situace ve stájích? „Mladí dneska přijdou do týmu a občas mi volá sportovní ředitel a řekne mi: Ten mladej, ten je oprásklej. My jsme mu řekli, ať někomu pomáhá, a co myslíš? On se dva kilometry před cílem sebral, prostě to zkusil na sebe a hele, ono mu to vyšlo. Vyhrál závod a všichni ho hned berou, jako že je fakt dobrej,“ vypráví nyní osmatřicetiletý bývalý cyklista.
Něco podobného si při svém angažmá ve stáji T-Mobile opravdu nedovolil. „Já jsem v tomhle byl asi bojácný. Dostal jsem se do nejlepší ligy a byl jsem vychovaný, že by se měla ctít nějaká pravidla. A když mi sportovní ředitelé řekli: Tady se musíš první dva roky rozkoukat, nejdřív budeš pomáhat hvězdám, tak jsem to tak vzal,“ líčí Raboň, jenž svůj příběh popsal i na stránkách projektu Bez frází.
Brzy se tak etabloval jako naprosto spolehlivý cyklista a domestik největších hvězd. „Nějak se do týmu zabuduješ jako loajální pomocník a za to mě chválili, že bylo pohodové se mnou vyjít. A pak v pětadvaceti, aby ti to najednou překliklo a řekli, pojď, budeme jezdit na tebe, to už jde blbě,“ uznává muž, jenž ovšem dostal šanci vyniknout na jiných kláních a třeba v roce 2010 se blýskl vítězstvím v závodě Kolem Murcie.
I když také on snil jako každý sportovec o triumfech na těch nejprestižnějších podnicích, se svou rolí se brzy smířil. „Přijdeš mezi profíky a máš tu chuť a máš vizi: Ty brďo, pojedu na Grand Tour a chci tam vyhrát etapu. Chtěl jsem vyhrávat, šel jsem do toho tvrdě, ale měl jsem v sobě něco, s čím jsem se vyrovnal rychle,“ ohlíží se za působením v nejvyšších patrech profipelotonu.
„Já jsem se s tím smířil v pohodě. Na jednu stranu mi nějakou šanci dali, na druhou jsem byl možná až moc uťáplý, protože jsem kolem sebe viděl ten úplně jiný svět. A nechtěl jsem být takový ten přidrzlý, který by řekl: Já na tebe, Ullrichu, kašlu a pojedu si sám na sebe,“ opakuje Raboň, trojnásobný časovkářský mistr republiky.
V podcastu vypráví mimo jiné i o svém sousedovi a cyklistickém kolegovi Romanu Kreuzigerovi, o taktice předních týmů, o tom, co se děje při vyhrocených finiších etap, i o tom, kdy by se Česko mohlo dočkat vítěze Grand Tour.
