Dvaadvacetiletý talent se vešel do osmičlenné nominace španělského druhodivizního týmu Kern Pharma, který bude na poslední letošní Grand Tour startovat díky pozvání pořadatelů.

„Tohle bude vostrý,“ napsal Řepa na Twitteru k týmové zprávě o nominaci.

Bronzový medailista z ME do 23 let z roku 2020 závodí za španělskou stáj druhou sezonu a k debutu na Grand Tour mu pomohlo vystoupení na červnovém závodu Kolem Slovinska.

Řepa v etapovém závodu při vítězství domácího favorita Tadeje Pogačara obsadil páté místo a vyhrál hodnocení jezdců do 23 let. V dubnu byl celkově šestnáctý na závodu Kolem Turecka.

Vueltu pojede na základě dlouhodobých plánů také šestý muž Gira d’Italia Hirt z týmu Intermarché-Wanty-Gobert. Jednatřicetiletý český cyklista už dříve avizoval, že není připraven ve Španělsku bojovat o celkové pořadí a spíše se bude soustředit na dílčí úspěchy ve vrchařských etapách.

Sedmasedmdesátý ročník Vuelty odstartuje v pátek časovkou družstev v Utrechtu a v Nizozemsku bude pokračovat o víkendu ještě dvěma rovinatými etapami.

Do Španělska se cyklisté přesunou během volného pondělí, vítěz bude korunován 11. září v Madridu.

V Anglii o soudním sporu, který se v Lucembursku rozbíhá, píší jako o možném druhém Bosmanovi. Odkazují tak na slavné rozhodnutí Evropského soudního dvora z roku 1995, které překreslilo přestupová pravidla ve fotbale do nynější podoby.

Tehdy podle jména fotbalisty Jean-Marca Bosmana vzniklo takzvané Bosmanovo pravidlo.

Belgický záložník chtěl po konci smlouvy s RFC Lutych odejít do francouzského Dunkerquu. V té době bylo zvykem, že přestože hráč už neměl smlouvu s původním klubem, nový zaměstnavatel musel zaplatit přestupovou částku. Lutych ovšem Bosmana odmítl uvolnit, protože nabídku Dunkerquu považoval za příliš nízkou.

Fotbalista se obrátil na soud, který se táhl pět let, ale nakonec mu dal za pravdu. Od poloviny devadesátých let kluby nesmí bránit po konci smlouvy hráčům v odchodu.

V Lucemburku je nyní na začátku soudní případ, který může být podobně zlomový.

Malý klub FC Swift Hesperange se plánoval zapojit do ligy klubů z více různých zemí, v tom mu ovšem zabránila Lucemburská fotbalová federace společně s UEFA. Hesperange se tak obrací na soud. Klub argumentuje tím, že mu zmíněné organizace brání ve sportovním rozvoji. Lucemburčané přitom přímo napadli pravidlo zakazující klubům vytváření a provozování mezinárodních soutěží. 

„Klub s jeho hlavním sponzorem je ambiciózní. Veřejně už dříve kritizoval některá pravidla národní federace a UEFA. Především pravidlo o počtu domácích hráčů, které znevýhodňuje kluby z menších zemí,“ vysvětluje belgický právník Jean-Louis Dupont. Právě on stál u zrodu Bosmanova pravidla. „Zatím je nikdo moc nebral vážně, tak se rozhodli to řešit u soudu,“ doplňuje.

Plány na větší mezinárodní klubové soutěže se v minulosti objevily už několikrát. Kromě zamýšleného a nedávno ostře kritizovaného projektu Superligy pro největší kluby v Evropě to byl v roce 2020 například plán na ligu skotských klubů Aberdeenu, Celtiku, Hibernianu, Hearts a Rangers ve dvacetičlenné soutěži společně s kluby ze Švédska, Dánska, Norska a Irska. Tehdy vycouval Celtic a jednání zkrachovala.

Old Firm, tedy Celtic a Rangers, přitom dlouhodobě pomýšlí na to, že by se zařadily do anglických soutěží. Pokud by soud dal zapravdu Hesperange, mohlo by jim to otevřít dveře.

„Celtic a Rangers jsou velké kluby, ale z mediálních práv dostávají daleko méně než nejmenší klub v Premier League. Nízký příjem na domácí scéně negativně ovlivňuje jejich konkurenceschopnost v Evropě,“ objasňuje právník Dupont svůj pohled.

Podle veterána případu Bosman se přeshraniční soutěže tak jako tak objeví. Dupont přitom zdůrazňuje, že pro týmy ze Skotska, Nizozemska nebo Skandinávie je to podstatný krok pro to, aby mohly konkurovat klubům z pěti elitních lig (Anglie, Francie, Španělsko, Itálie, Německo).

„Nejdříve se ovšem musí vyřešit všechny právní otázky. Budeme mít první stání u státního soudu v Lucembursku. Bude na konkrétním soudci, jestli případ posune k Soudnímu dvoru EU,“ načrtl postup Dupont.

Kritika nadnárodních soutěží poukazuje především na to, že by se jednalo o výběrové skupiny větších klubů a tratila by sportovní stránka a malé kluby, které by stály mimo tyto soutěže. 

Osmadvacátá hráčka žebříčku Kvitová zvítězila 6:7, 7:6, 6:3 a o sedm míst lépe postavené Teichmannové oplatila porážku z dubnového antukového turnaje v Madridu.

Dvojnásobná wimbledonská vítězka se ocitla na hraně vyřazení ve zkrácené hře druhé sady, v níž po returnu do sítě prohrávala 5:6 a čelila mečbolu. Dvaatřicetiletá Češka ale za pomoci dvou výborných servisů skóre otočila a po přechodu na síť při podání soupeřky využila setbol na 8:6. Ve třetí sadě pak Kvitová díky dvěma úspěšným brejkům dokonala obrat.

Po vyřazení v prvním kole v Torontu si tak Kvitová připsala v přípravě na US Open první výhru. Ve druhém kole se loňská čtvrtfinalistka turnaje v Cincinnati střetne s vítězkou dnešního duelu mezi olympijskou šampionkou Belindou Bencicovou ze Švýcarska a Rumunkou Soranou Cirsteaovou.

Martincová na úvod hlavní soutěže absolvovala vítěznou bitvu kvalifikantek se Španělkou Nurií Párrizasovou a vyhrála 6:7, 6:4, 6:3. Česká tenistka hrající s tejpem pod pravým kolenem se nechala v zápase několikrát ošetřovat a po proměněném mečbolu došla k síti ve viditelných bolestech. V druhém kole by měla nastoupit už dnes proti světové dvojice Anett Kontaveitové z Estonska.

V 1. kole se dnes ještě představí Karolína Plíšková v souboji bývalých světových jedniček proti domácí veteránce Venus Williamsové a úspěšná kvalifikantka Marie Bouzková naopak proti zástupkyni nastupující americké generace, čerstvé deblové světové jedničce Cori Gauffové.

Tenisový turnaj mužů a žen v Cincinnati (tvrdý povrch):

Muži (dotace 6,971.275 dolarů):

Dvouhra – 1. kolo:

Tiafoe (USA) – Berrettini (12-It.) 7:6 (7:3), 4:6, 7:6 (7:5), Shapovalov (Kan.) – Dimitrov (16-Bulh.) 7:6 (7:4), 6:3, Korda (USA) – Chačanov (Rus.) 6:3, 6:4, Giron (USA) – Goffin (Belg.) 6:3, 6:4.

Ženy (dotace 2,527.250 dolarů):

Dvouhra – 1. kolo:

Kvitová (ČR) – Teichmannová (Švýc.) 6:7 (2:7), 7:6 (8:6), 6:3, Martincová (ČR) – Párrizasová (Šp.) 6:7 (4:7), 6:4, 6:3, Alexandrovová (Rus.) – Fernandezová (13-Kan.) 6:4, 7:5, Stephensová (USA) – Cornetová (Fr.) 6:1, 6:0, Tomljanovicová (Austr.) – Townsendová (USA) 6:4, 3:6, 7:5, McNallyová (USA) – Sasnovičová (Běl.) 6:3, 3:6, 7:6 (7:2), Azarenková (Běl.) – Kanepiová (Est.) 6:3, 4:6, 6:3, Garciaová (Fr.) – Martičová (Chorv.) 6:3, 6:3.

Dvouhra – 1. kolo:

Siegemundová, Bouzková (Něm./ČR) – Rosolská, Routliffeová (Pol./N. Zél.) 6:3, 6:7 (7:9), 10:7.

Historická Siena leží ve střední části Toskánska a pro turisty mířící do této oblasti jde o dobře známý cíl. Historické město je zapsané na seznamu UNESCO a cestovatelům mířícím do Itálie by rozhodně nemělo uniknout.

Dvakrát do roka se sem ovšem vydá mnohem více turistů, než je obvyklé. 2. července a 16. srpna se ulice zaplní lidmi v historických kostýmech a pestrobarevných vlajkách. 

Závod je záležitostí velice historickou, jeho původ sahá až do 16. století. Město Siena bylo, a v určité podobě stále je, rozděleno na celkem sedmnáct městských čtvrtí, nazývaných kontrády.

Jejich systém vychází z ještě starší historie, ze 13. století a cechovního systému, kdy bylo praktičtější organizovat města podle povolání jejich obyvatel a podle zařazení k vojenským jednotkám. Na počátku bylo čtvrtí kolem šedesáti, což je na relativně malou Sienu úctyhodné číslo. 

Postupem času se ovšem kontrády zredukovaly na finálních sedmnáct. Najít tu lze například kontrádu Torre (věž), jejíž obyvatelé bývali česáči vlny, čtvrť Bruco (housenka), což byli obchodníci hedvábím, kontrádu Civetta (sova), kde žili ševci, kontrádu Drago (drak), což byli bankéři, Lupa (vlčice) byli pekaři a v kontrádě Onda (vlna) se sdružovali tesaři.

Každá ze sedmnácti kontrád má svou vlajku, barvy, stejnokroj, kostel s patronem a určené ulice, které její příslušníci obývají. Sami Sieňané říkají, že do kontrády se již narodí a zůstávají jejími příslušníky po celý život.  

Život v kontrádě řídí vše

Systém ovlivňuje celý městský život, sousední kontrády se většinou příliš nemusí a považují se v některých případech i za nepřátele. Vzdálenější čtvrti mají vztahy většinou víceméně přátelské.

Ze soupeřivých vztahů mezi jednotlivými kontrádami vzešlo i palio. Koňský závod má 800 let dlouhou historii a jeho kořeny sahají až do šestého století. Organizovanou podobu dostal až ve století čtrnáctém. Velký vliv na jeho vznik měl zákaz býčích zápasů kolem roku 1590. Oficiálně bylo palio představeno v roce 1633. 

Zpočátku se nezávodilo každý rok, jako je tomu dnes. První závod se běžel vždy 2. července, tento závod se jmenuje Palio della Madonna di Provenzano – dostih na počest Madony provenzánské.

Druhý dostih se běhá 16. srpna, a jde o Palio dell’Assunta – dostih na počest Nanebevzetí Panny Marie. Srpnové palio začalo až výrazně později, poprvé se běželo až v roce 1701. Navíc se nekonalo každý rok, ale podle toho, zda na jeho pořádání měla vítězná kontráda peníze. I přesto, že červencový závod má delší historii, srpnové palio v důležitosti nakonec převážilo a je mnohem významnější. 

K obzvlášť speciálním příležitostem může navíc město mezi zářím a květnem vypsat i závod mimořádný. Konal se třeba v roce 2000, kdy Siena slavila vstup do nového tisíciletí a v roce 2018 jako připomínka konce první světové války. Konání palia zastavil až koronavirus v roce 2020.

Protože pro Sieňany jde o velký svátek, místní stráví prakticky celý rok přípravami jednotlivých závodů. Kvůli bezpečnosti se do závodu může zapojit vždy jen deset kontrád.

Město tak má propracovaný systém losování. Každého závodu se účastní sedm kontrád, které nezávodily v minulém paliu, zbylé tři se losují. Losování a oznamování jeho výsledků je vždy sledovanou a emocemi doprovázenou událostí. 

Přípravy, taktizování a uplácení 

Srpnové palio oficiálně trvá čtyři dny. Během prvního dne, který nese název „tratta“, se vybírají koně, s nimiž budou kontrády závodit. Pro tuto příležitost dávají stáje v okolí k dispozici svá zvířata, která si trať během roku předem vyzkoušela.

Během roku se tak konají zkušební závody. I ty patří k bedlivě sledovaným událostem, protože poprvé dávají veřejně tušit kvalitu koní v závodu. Hlavní představitelé kontrád, takzvaní „capitani“ z předvybraných zvířat nich pak vyberou deset zhruba stejně kvalitních koní.

I pro výběr koní jsou přísné podmínky, zvířata nesmí být čistokrevná, vždy musí jít o koně smíšeného původu. Zvířata jednotlivým jezdcům přidělí loterie pouhé tři dny před závodem.

Každá kontráda si na dostih najímá žokeje. Nejde o úplně čistou hru, celý rok doprovází výběr jezdců i koní zákulisní domluvy a dohody, podplácení, přeplácení a všemožné další taktiky, aby každá kontráda získala co nejlepšího jezdce. Historicky nebyly výjimkou ani únosy jezdců.

Úkol žokeje je pak jasný, i když vůbec ne jednoduchý, udržet se bez sedla na koni a dojet první. Před závodem se koná celkem šest zkoušek běhu, poslední je tradičně ráno v den závodu. 

Sváteční den od rána do noci

Závodní den začíná už v osm ráno. Na náměstí je připravená, pískem vysypaná závodní dráha a už od rána se ve vyhrazeném prostoru uprostřed náměstí tísní stovky i tisíce lidí, kteří si chtějí pojistit nejlepší místo pro sledování závodu – hned u bariéry. Další místa jsou vyhrazená na tribunách a v oknech bytů místních, kteří mají to štěstí, že na náměstí z domova vidí.

Celé město je vyzdobené vlajkami, biskup dá své požehnání a starosta města schválí koně i žokeje pro závod. Každá kontráda dá ve svém kostele požehnání koni i jezdci a v doprovodu obyvatel, kteří zpívají tradiční písně vyráží do závodu. 

Před samotným zahájením závodu se koná velkolepý alegorický průvod Corteo Storico, obyvatelé v dobových kostýmech prochází městem, představují se, své umění s vlajkami ukazují vlajkonoši jednotlivých čtvrtí, městem projíždí vůz tažený voly.

Náměstí Piazza del Campo bývá těsně před závodem nacpané k prasknutí, mezi hrazením uprostřed náměstí se většinou tísní i desítky tisíc lidí, na závod se tu čeká klidně i deset hodin. Srpnové palio začíná několika výstřely z kanonu v sedm hodin večer. 

Žokejové na koních bez sedel seřadí svá zvířata do prostoru vyhrazeného dvěma lany, nastupuje celkem devět koní v pořadí, které bylo dáno opět losováním bezprostředně před závodem. Desátý kůň, zvaný „rincorsa“, čeká mimo prostor lan.

Právě jeho vstup mezi lana odstartuje závod – což může trvat poměrně dlouho, rozhoduje i to, jak jsou zákulisními pletichami žokejové mezi sebou domluveni na spolupráci a taktice. Po vstupu rincorsy mezi lana startér aktivuje mechanismus, který ve zlomku vteřiny nechá spadnout přední lano. 

Podívejte se, jak vypadal červencový závod:

Nebezpečná zábava nabitá adrenalinem

Rivalita mezi jednotlivými čtvrtěmi je až taková, že jezdci mohou být domluveni na spolupráci, mohou se ale taky snažit cizího žokeje shodit, udeřit ho bičem, zamezit mu v dostání se na jakkoliv výhodnou pozici v závodu. A udeřit mohou nejen žokeje, ale i cizího koně.

Sami žokejové ovšem k vítězství potřeba nejsou, i když spadnou, nebo se nechají shodit, kontráda vítězí, když kůň, ať už s jezdcem, nebo bez, proběhne první cílem. Samotný závod netrvá více než minutu a půl, koně ve velké rychlosti obletí náměstí s jeho zrádnými zatáčkami celkem třikrát. 

Obzvlášť nebezpečná je velice úzká zatáčka San Martino, kde jsou časté kolize. Výjimkou tu nejsou pády jak jezdců, tak i koní. Právě nebezpečnost trati je důvodem, proč se proti závodu vyhraňují některé organizace a pořádají se protesty na ochranu zvířat.

Pořadatelé se již od 90. let snaží přijímat řadu opatření, která mají bezpečnost trati zvýšit, i tak se všem nehodám zcela zabránit nedaří, byť se počty vážných zranění snížily.

Po celý závod davem pumpuje napětí a adrenalin, někteří diváci hlasitě povzbuzují své favority, jiní jsou zcela zticha a napjatě očekávají výsledek závodu.

V okamžiku, kdy první kůň proběhne cílem, začne všeobecný jásot i strkanice, diváci přeskáčou bariéry, které je dělí od závodní dráhy, a slaví s vítězným jezdcem i koněm.

Poražený se má ovšem také na co těšit. Netradičně to není ten, kdo skončí poslední, ale kůň a jezdec, který doběhne jako druhý. Ten se může těšit na nadávky, strkanici, a není neobvyklé, že jezdce nespokojení obyvatelé čtvrti z koně stáhnou a vyřídí si s ním účty ručně.

Ostatně ručně se tu řeší i spory mezi obyvateli kontrád, kteří se navzájem v lásce příliš nemají. Vítězný jezdec se naopak stává oblíbencem celé kontrády, ta se ho pak za každou cenu snaží najmout i na další závody.

Siena staví svou kulturu na odiv

Po paliu tradičně následují až měsíc trvající oslavy, vítěz získá ručně malovaný hedvábný prapor. Jezdec i kůň rovněž absolvují slavnostní obřad v historické katedrále Nanebevzetí Panny Marie.

Následuje společná slavnostní večeře, v ulicích jsou rozmístěné dlouhé stoly a všichni obyvatelé slaví. Vítězná kontráda si dokonce může uspořádat bujarý večírek v ulicích té poražené. 

Palio je historickou tradicí a unikátní událostí, která je slavností především pro samotné Sieňany. Je jejich největším svátkem a největší radostí i hrdostí. Nejde jen o sportovní svátek, návštěvníkům předvádí zejména svou bujarou kulturu a bohatou historii, stejně jako pohostinnost a otevřenou náruč.

Kdo touží poznat italskou kulturu, neměl by si alespoň jednou v životě sienské palio nechat ujít. 

Před týdnem jste odehrál první zápas za Slavii, a sice letní derby proti Spartě (2:3). Jaké pocity jste měl coby odchovanec Sparty?

Když jsem se to dozvěděl, bylo to trochu zvláštní. Ale vzal jsem to v pohodě, těšil jsem se. Od doby, kdy hraje Slavia v první lize, už není ta rivalita tak velká.

Do Holešovic přišlo skoro sedm tisíc lidí. Užil jste si zápas?

Bylo to vynikající, viděli jsme, že lidi jsou už v létě na hokej natěšení. Udělali jsme nějaké chyby, šli jsme do zápasu z přípravy. Ale nechybělo moc, abychom se Spartou uhráli remízu. Máme se z čeho odrazit.

Jak vzpomínáte na svou minulost ve Spartě? Její zlaté roky 2006 a 2007 jste zažil jako junior na prahu kariéry.

Byla to pro mě velká škola. Nastupoval jsem s hráči jako Jarda Hlinka, Petr Ton, kteří byli nejlepší v extralize. Prošel jsem přes mládež až do áčka, vzpomínám na to rád.

Počítáte si titul ze sezony 2006/07?

V základní části jsem tehdy nastoupil do dvou zápasů, takže někde se mi titul možná počítá. Ale zlatou medaili nemám, jen bronz z roku 2009.

Sparta tehdy extralize vládla, teď čeká na titul už patnáct let.

Měla skvělý kádr. I teď jsou sparťané kvalitní, ale pořád chybí takový ten krůček. Bylo by dobré, aby už Sparta titul vyhrála, trvá to hodně dlouho.

Ve Spartě jste odehrál 64 extraligových zápasů, ale často jste pendloval po hostováních v první lize. Proto tedy přišla touha vyzkoušet si hokej v zahraničí?

Ano. Po sezoně 2011/12 v Plzni jsem se vrátil do Sparty, ale týden před startem extraligy mě poslali do Litoměřic. Říkal jsem si, že by to chtělo změnu. Agent mi nabídl Francii, šli tam se mnou dva Češi. Zkusil jsem si něco jiného, poznal jinou mentalitu.

V 25 letech jste ale odcházel až do druhé francouzské ligy. Nebyl to krok výkonnostně příliš dolů?

Těžko říct, když se za tím ohlídnu. Ale nechtěl jsem být dál v první lize a Francie byla nakonec super. Mylhúzy chtěly postoupit nahoru, měli jsme silný tým, čistě profesionální. Nám Čechům trenér věřil, skoro jsme neslezli z ledu, dařilo se. Bohužel jsme v obou sezonách, kdy jsem ve Francii hrál, vypadli v semifinále.

Zkusil jste i zámoří, krátce jste hrál Federal Hockey League (FHL) za Berlin River Drivers. Jaká to byla zkušenost?

Lákalo mě podívat se do Ameriky. Bohužel jsem se po sedmi zápasech zranil, navíc klub měl finanční problémy. Proto jsem se vrátil zpátky do Česka. Úrovní byla FHL asi čtvrtá nebo pátá liga v Americe. Hrálo se třikrát nebo čtyřikrát v týdnu, bylo to hodně náročné i z hlediska cestování.

Sezona ve Velké Británii v Sheffieldu přinesla obrovský počet 197 trestných minut v 23 zápasech. Jak se to stalo?

(úsměv) To je fakt hodně, naskákalo mi to i kvůli suspendacím. Problém s rozhodčími mám asi celou kariéru, ale tam to byl extrém. Pískali úplné nesmysly. Fauly, které by se jinde pískaly, nebrali, naopak vylučovali za blbosti. Moje hra na britskou ligu úplně neseděla. Sám jsem z toho byl otrávený, i když jinak to v Sheffieldu špatné nebylo.

A v ročníku 2017/18 jste vybojoval titul ve španělské lize. To je ještě větší exotika než Francie nebo Velká Británie.

Byla to úplná exotika. Po konci v Michalovcích na Slovensku jsem řešil, co dál. A jeden spoluhráč šel právě do Španělska. Mě cestování a poznávání nových míst baví, tak jsem to vzal. Španělská liga nebyla nic extra, ale věděl jsem, že tým CHH Txuri Urdin jsou mistři, navíc hrají Kontinentální pohár. Do života to byl skvělý rok, klub sídlí v San Sebastiánu u moře, moc se mi tam líbilo.

Volný čas jste trávil na pláži?

Často ano. To mi opravdu vyhovovalo, ještě v listopadu nebo v prosinci jsme se koupali. Bydleli jsme přímo vedle fotbalového komplexu, kousek od hotelu byla pláž, fitness centrum, restaurace. Život tam byl hezký. Nikam se nespěchá, lidi si užívají různé obědové a další pauzy. Je to jiné než v Česku.

Z útočníka se tam z vás stal obránce. Jak k tomu došlo?

Sháněli obránce, tak mě tam dali. Ale já stejně hodně lítal i do útoku. Se zmíněným slovenským spoluhráčem Vláďou Lantošem jsme byli na ledě skoro pořád. Občas jsem toho měl plné zuby, i tréninků mimo zápasy jsme jako cizinci měli dost. Chodili jsme také trénovat děti. Takže byť to bylo Španělsko, na ledě jsme byli opravdu často.

Jakou úroveň tedy měla španělská liga?

Bylo tam několik kvalitních hráčů, my jsme měli v týmu španělské reprezentanty. Když jsme jeli někam na zápas, bylo to rozdílné. Někde byla úroveň hrozná, kdežto zápasy s Jacou nebo Barcelonou byly vyrovnané. Tyhle týmy bych přirovnal asi ke spodku české druhé ligy.

Byl jste se podívat i na fotbale?

Ano, někdy jsme dostali lístky na Real Sociedad, který v San Sebastiánu hraje. V Barceloně jsme hráli hokej hned naproti Camp Nou. Je tam také basketbalová hala, všechna sportovní družstva spadají pod FC Barcelona. Přijeli jsme tam ráno, prošli jsme si město a právě i fotbalový stadion. Hráli jsme potom večer. A musím říct, že ani návštěvy na hokeji nebyly špatné. Na některé zápasy přišlo dva tisíce lidí, a vždy to bylo aspoň pár stovek.

S týmem Txuri Urdin jste vyhrál titul a vrátil jste se do Česka, do Vrchlabí. Rok ve španělské exotice stačil?

Ano, řekl jsem si, že to znovu zkusím doma. Ve Vrchlabí jsme postoupili do první ligy, zahrál jsem si s Jardou Bednářem, Petrem Sýkorou. S tak silným mužstvem to byla jízda, bavili jsme se hokejem.

Po čtyřech letech ve Vrchlabí jste tedy přestoupil do Slavie. Slibujete si vyšší klubové ambice?

Rozhodně chceme hrát nahoře a postoupit minimálně do semifinále první ligy, finále by bylo úplně super. Tým na Slavii vypadá kvalitně, myslím, že na to máme. Těším se, co sezona přinese.