V osmifinále ME U18 narazíte na Turecko. Co od zápasu čekáte a jaká je taktika?

Dnešní zápas s Tureckem je extrémně důležitý. Šance na výhru je z mého úhlu pohledu poměrně veliká, Turecko je spíše pomalejší tým zakládající si na signálech. My se snažíme hrát hodně rychlý basketbal, takže si myslím, že v tom bude naše výhoda. Samozřejmě pokud chceme vyhrát, musíme předvést opravdu dobrý výkon po celém hřišti. A hlavně trefovat šance.

Jak hodnotíte dosavadní průběh na šampionátu?

Úvodní zápas s Belgií se nám povedl, druhý zápas proti Řecku už tolik ne – vedly jsme o 16 bodů, ale bohužel v druhé polovině jsme to vypustily, nebyly jsme ve své kůži a domácí tým zvítězil. Třetí zápas proti Lotyšsku byl velice dobrý, i když jsme prohrály. Nepadalo nám to tam, ale herně to byl jeden z našich nejlepších zápasů.

Jaká je podpora fanoušků na místě?

Jsme jim moc vděční, máme jich tu hodně. Podporují nás při každém zápase, věří v nás. Už se moc těšíme na zápas s Tureckem, který navíc odehrajeme v nové hale.

Co pro vás znamená možnost reprezentovat svou zemi?

Beru to jako velkou čest. Dostala jsem i nabídku od Rakouska, že bych mohla reprezentovat je, ale to bych si musela vzít rakouské občanství. Jsem moc vděčná za to, že na turnaji můžu být a oblékat český dres.

Jak si zatím šampionát užíváte?

Atmosféra v týmu je skvělá. Už minulý rok jsem byla v širší nominaci na Challenger, ale bohužel jsem se poslední den zranila, tak jsem ráda, že tady můžu být aspoň tenhle rok. Moc si to užívám. Když máme volný čas, hrajeme karty, povídáme si, je to zkrátka super. Teď to chceme přetavit také do dobrého výsledku.

Jelikož Slovákům chyběla řada opor včetně tří hvězd posledního draftu v čele s Jurajem Slafkovským, Česko vstoupilo do utkání v kanadském Edmontonu jako favorit.

Jenže ejhle. Po necelých šesti minutých prohrávalo 0:2 a za stejného stavu odkráčelo do šatny. Co na tom, že soupeře drtivě přestřílelo 16:6.

„Od druhé třetiny jsme trošku změnili hru,“ prozradil trenér české dvacítky Radim Rulík webu hokej.cz. „Daleko víc jsme je tlačili, přestali jsme hrát obranu středního pásma. Zkrátka jsme po nich šli, protože jsme neměli co bránit.“

Výsledkem byl postupný obrat na 4:2. 

V poslední desetiminutovce však nastalo nečekané drama. Češi, kteří do té doby dostali jediný menší trest, šli v krátkém sledu na trestnou lavici hned čtyřikrát. Dvakrát za hrubost, jednou za krosček a také za zdržování hry, respektive špatné vyhození.

Slováci místy hráli i v pěti proti třem a nakonec vyrovnali na 4:4. „Tak už to v této kategorii bývá. Apelovali jsme na hráče na střídačce i předtím na mítincích, že se nesmí stát to, co se stalo, tedy nesmyslný ofenzivní faul v brankovišti. Soupeř nás chtěl samozřejmě vyprovokovat, ale to nás neomlouvá,“ žehral Rulík.

„Celý zápas jsme hráli dobře takticky a disciplinovaně, věřili jsme své hře, ale v posledních šesti minutách mi přišlo, že jsme se zbláznili,“ doplnil.

„Nesmíme dělat zbytečné zkratky v poslední třetině. Když jasně vedeme, nemusíme přece chodit na trestnou. Musíme hrát zodpovědně,“ souhlasil s koučovou kritikou útočník Gabriel Szturc, který minulou sezonu strávil v kanadské juniorce.

Právě on Čechy nakonec zachránil. Zhruba dvě minuty před třetí sirénou rozkmital ve středním pásmu své nohy a i díky pomalému střídání Slováků se natlačil před bránu a skóroval na konečných 5:4.

Szturcův rozhodující gól:

„Fantastická akce,“ žasli komentátoři kanadské televize TSN. Podobné reakce přicházely i ze sociálních sítí.

„Má rychlé nohy, hezky se tam natlačil,“ komentoval Szturcovu individuální práci kapitán mančaftu Jan Myšák. Rozhodující trefu neviděl na vlastní oči, protože střídal: „Byl jsem docela unavený a už mi trošku jely nervy, ale najednou jsem se otočil a všichni slavili, takže jsem měl strašnou radost. Pak jsem se podíval na opakovaný záběr a musím říct, že to byl krásný gól.“

Líbil se také Rulíkovi, který si však neodpustil kritický tón. „Je krásné, že jsme vyhráli, ale pro mě je tam trošku kaňka. Závěr se nám vůbec nepovedl,“ prohlásil. „Beru to ale tak, že kluci jsou ještě mladí.“

Další zápas čeká Rulíkovi svěřence ve čtvrtek ve 20:00 českého času proti Finsku. Půjde o důležitý souboj, neboť výhra by Čechy přiblížila k jednomu z prvních dvou míst ve skupině a pravděpodobně schůdnějšímu soupeři ve čtvrtfinále. Favoritem však bude severský soupeř.

Z pozice někdejšího výjimečného talentu a následně výborného deblisty nyní pomáhá s vývojem mladých českých tenistek. Je nehrajícím kapitánem juniorských národních výběrů v posledních letech vládnoucích tenisovému světu. 

V rozhovoru pro Aktuálně.cz pětačtyřicetiletý David Škoch popisuje, proč jsou české juniorky v posledních letech dominantní a vzpomíná i na pocity, které jako mladý ambiciózní sportovec zažíval, když se mu před lety kvůli stále se vracející nemoci hroutily sny.

Jste kapitánem dalšího mistrovského týmu do 16 let. Z vašeho pohledu, je Česko skutečně taková juniorská tenisová supervelmoc, jak se to jeví podle výsledků z posledních let?

V poslední době to opravdu vypadá, že ten dívčí juniorský tenis světu dost vévodí. Výsledky jsou skvělé a holky teď na mistrovství Evropy znovu potvrdily, že tomu tak skutečně je.

V čem to je? Co má český tenis, co jiné mnohem větší a bohatší země nemají?

My těch dobrých holek celkově máme hrozně moc. A pořád přibývají, pořád se nabalují další a další. Vznikla opravdu široká základna, je to vlna za vlnou. Je to parádní a ani nejsem schopen analyzovat, čím to je.

Jak si vysvětlit, že tomu tak je u dívek, ale u kluků tolik ne? Jde o systémový problém, nebo je to prostě o větší konkurenci?

Velmi těžká otázka. U kluků tam určitě byl útlum, nicméně situace se také lepší. Vidíme třeba Jirku Lehečku, o kterém se roky mluvilo. Ten potvrzuje talent a už se zabydlel v první stovce, což je skvělý úspěch. Tomáše Macháče brzdí zranění, ale patří tam také. A jsem přesvědčený, že další kluci navážou. Holek je prostě hrozně moc a táhnou jedna druhou.

Loni jste suverénně vyhráli juniorský pohár Billie Jean Kingové v sestavě Brenda Fruhvirtová, Nikola Bartůňková a Sára Bejlek. To jsou dívky, které už se snaží prosazovat mezi dospělými. Jak vidíte jejich nejbližší budoucnost?

Sáře se to letos povedlo nejvíc, už loni vyhrála jednu „šedesátku“ a letos potvrdila, že z těch tří má našlápnuto nejlépe. Uvidíme, jak se jim bude dařit dál.

Vy jste loni na podzim skromně říkal, že ta vaše funkce byla kosmetická, že holky hrají samy skvěle. Přesto se zeptám, co jsou ty hlavní věci, které se jim snažíte předat?

Chceme, aby kapitáni těch výběrů měli nějaké relevantní zkušenosti. Já jsem byl skvělý junior, pak jsem musel najednou kvůli zraněním hrát jenom čtyřhru. Myslím si, že z mojí pozice jim toho můžu předat dost. Proč se mi to třeba nepovedlo, čeho by se měly vyvarovat. Snažím se jim pomoct a takhle to mají i ostatní.

Jaká jsou tam tedy rizika? Hodně se mluví o tom, jak vlastně přistupovat k řekněme dětským hvězdám, jestli tvrdá dřina a objíždění většího množství turnajů není kontraproduktivní, ať už co se týče zdraví nebo i psychiky. Jaký na to máte názor? Co je nejdůležitější, aby se zabránilo nějakému brzkému vyhoření? 

Ono je pěkné, když je někdo v mládí strašně talentovaný, na druhou stranu na něj logicky vzniká psychický tlak. Chce to mít kolem sebe lidi, kteří vás dobře usměrňují, staví vás zpět na pevnou zem, srazí vám hřebínek a jede se pořád poctivě. Další věc je určitá prevence zranění a mladí hráči, kteří mají velké zatížení, na to musí najet co nejdříve. Nechce to chodit k fyzioterapeutům, až když něco bolí, ale průběžně a preventivně. Aby zdraví drželo zejména v tom přechodu z juniorů do dospělých. Tam když vznikne nějaké delší zranění, špatně se to pak dohání.

Říkáte, že je třeba mít u sebe dobré lidi, dobré okolí. U nás, co se týče rodin, klubů, reprezentačních trenérů, je všechno v tomhle směru v pořádku nebo se dá něco zlepšit?

Máme teď podle mě výhodu. Je tady hrozně velký počet bývalých hráčů, kteří se věnují trénování. Když jsem hrával čtyřhru, měli jsme třeba sedmnáct deblistů v první stovce. Těmhle lidem je teď kolem čtyřicítky a velká část z nich se věnuje trénování u nás v Česku. Čím víc se zapojí těch, kteří v tenise něco zažili a ty turnaje objezdili, tím je to lepší.

O té loňské garnituře hráček už se toho psalo a píše poměrně dost. Ale co ten tým, co tedy nyní čerstvě vyhrál ME? Tereza Valentová, Lucie Urbanová a Magdaléna Smékalová. Jak byste je popsal?

Tereza je ve své kategorii schopná porazit úplně každého, je to naše jasná jednička. Lucka s Majdou se tak nějak doplňují. Terka vyhrála všechny svoje zápasy a jedna z ostatních holek vždy nějaký bod přidala. Uvidíme, jak to půjde dál. Ale tomu týmu věřím a popereme se i na mistrovství světa první týden v listopadu.

Tereza Valentová byla největší tahoun, ona je stejný ročník jako Brenda Fruhvirtová, 2007. Mají tyhle dívky na to, aby už obrážely dospělé turnaje?

Myslím, že tenisově ano. Jen potřebují nasbírat trochu zkušenosti. Když vyjedou na své první turnaje, určitě chvíli trvá, než se rozkoukají. Než si to trochu oťukají. Tenis je to trochu jiný, než v juniorkách. Ale Tereza Valentová by už za mě klidně mohla hrát vyšší turnaje dospělých.

Určitě to přejete všem, ale kdybyste měl teď jmenovat jednu dvě hráčky z těch, které jste stihl poznat během těch posledních pár let, která má největší šanci prosadit se mezi dospělými až třeba do úzké světové špičky?

Hrozně těžké na to odpovědět. Každá ta holka je jiná a všechny podle mě mají velkou šanci se tam dostat. Některé faktory jsou samozřejmě nepředvídatelné, počínaje zdravím a štěstím. Pokud bych měl ale opravdu někoho tipnout, myslím si, že hodně vysoko by se mohla dostat Sára Bejlek.

Co na ní nejvíce obdivujete? Co je to speciální, co jí odlišuje od ostatních?

Umí hrát skvěle zápasy. Jasný zápasový typ. Umí hrát ty velké, zásadní míče v zápasech za důležitých stavů. A to je samozřejmě klíčová věc.

Pojďme se ještě vrátit k vašemu příběhu. Vyhrál jste wimbledonskou juniorku, byl jste velký talent, ale pak si vzaly slovo zdravotní problémy. Co tam bylo přesně za problém? 

Byl to únavový syndrom, který se mi pořád vracel. Virus Epstein-Barrové. Bylo mi řečeno, že to můžu mít jenom jednou za život, nicméně se to pak opakovalo tři roky po sobě. Každý rok v létě jsem byl tři měsíce mimo. Pak přišla navíc únavová zlomenina žebra, která mě také trápila několik let. I kvůli tomu u mě nastala ztráta sebevědomí. Trefil jsem pár výsledků v deblu, takže jsem se pak relativně rychle rozhodl, že budu objíždět čtyřhry.

Kolik let vám tehdy bylo?

Myslím, že tak dvaadvacet.

Víte s odstupem čím to bylo, jestli tam byla nějaká objektivní příčina, přetěžování organismu nebo něco podobného?

Ne ne, to se vůbec nedá říct, jestli tam byla nějaká příčina. Někdo to tak prostě tmá. Robina Söderlinga (švédský tenista, dvojnásobný finalista French Open z let 2009 a 2010, pozn. aut.) vlastně zastavilo něco podobného. Chytil ho únavový syndrom a už se toho nezbavil. Nevím, proč to přišlo. Pak to sice odešlo, ale zůstal jsem u čtyřhry.

Byl na vás tehdy jako na mladého kluka výrazný tlak? Přece jen wimbledonskou juniorku předtím z Čechů vyhrál jen Ivan Lendl. Muselo se o tom hodně mluvit, každý vám to musel připomínat. Bylo to náročné?

Když na to vzpomínám, ten úspěch byl obrovský. Bylo mi patnáct a byl jsem z toho úplně nadšený. Krátce na to jsem ještě vyhrál mistrovství Evropy do 16 let. Pak ještě v osmnácti Pardubickou juniorku. Očekávání okolí bylo strašně velké a tlak to byl. S tím se ale dá bojovat, naproti tomu s těmi zdravotními problémy je to mnohem složitější.

Jak moc bylo těžké se vyrovnat s tím, že zřejmě nebudete bojovat o ty největší tituly? Přece jen jste na to dřel od útlého dětství…

Musím říct, že už jsem to pak neřešil, dlouho mě to netrápilo. Přišel jsem o herní sebevědomí, ale pak jsem ho našel v deblu. Pamatuju si svůj první deblový výsledek, byli jsme s Davidem Miketou na nějakém turnaji, prošli jsme z kvalifikace a uhráli pak dvě kola. Vydělali jsme si docela slušné peníze i nějaké body a tak jsem se rozhodl pro debla. Už jsem se moc neohlížel a v deblu jsem si prožil krásnou tenisovou kariéru.

Ve finančním ohodnocení dvouhry a čtyřhry je podstatný rozdíl. Vydělat si na živobytí nebyl problém?

Je tam velký rozdíl, samozřejmě. Ale pokud je člověk v deblu nějak do šedesátého místa a objíždí grandslamy, tak to není špatné.

Ve čtyřhře jste vyhrál pět turnajů, byl jste třicátý na světě. Na tenis jste nezanevřel ani po kariéře. Existovala pro vás vůbec jiná varianta, než se zase věnovat tenisu, tentokrát z té trenérské pozice?

O ničem jiném jsem nepřemýšlel. Hned jsem přirozeně navázal. Můj první svěřenec byl Honza Zedník, se kterým jsem ještě předtím objížděl turnaje a hrál s ním debla. Pak přišla krátká spolupráce s Robinem Staňkem, pak Petrem Nouzou, s ním jsem také ještě hrál a zároveň mu předával zkušenosti. Takže se to napojilo přirozeně.

Koho trénujete teď?

Působím v tenisovém klubu Spoje pod Vojtou Fléglem, momentálně mám dva svěřence, Miriam Kolodziejovou a Petra Nouzu. Do toho mám svazové výjezdy.

Pro Kasatkinovou byl titul v San Jose hodně významným počinem, poskočila díky tomu do první desítky žebříčku. Je dokonce devátá, poprvé v životě.

„Je to pro nás skvělý týden, ale nespojovala bych to s frustrací z Wimbledonu. Prostě se stala výjimečná věc, tři ruští tenisté vyhráli titul, sešlo se to hezky,“ nechala se slyšet rodačka z Togliati. 

Jako jedna z mála ruských hráčů v červenci veřejně odsoudila útok své země na Ukrajinu, navíc přiznala homosexuální orientaci a myšlenky na to, že změní ruské občanství. Její krajané jsou prý příliš velcí homofobové. 

„Byl to skvělý krok, cítím se teď skvěle. Žít v lásce a míru je jediná věc, na které opravdu záleží,“ dodala Kasatkinová.  

Zatímco vítězka ze San Jose byla k otázkám na Wimbledon zdrženlivější, Samsonová si ve Washingtonu příliš servítky nebrala a opět připomněla frustraci, kterou kvůli zákazu startu na travnatém grandslamu prožívala.

„Myslím, že jsme pořád všichni naštvaní, jak to nakonec dopadlo. Červenec byl pro nás psychicky náročný. Na druhou stranu jsme měli hodně času na trénink a dokonale jsme toho využili,“ reagovala Samsonovová na trojí úspěch ruských hvězd.

Třiadvacetiletá Ruska přitom do poslední chvíle nevěděla, jestli bude moci v hlavním městě USA startovat. V červenci jí totiž vypršelo americké vízum a nové získala jen pár dnů před odletem na turnaj.

„Je neuvěřitelné, jak se to celé seběhlo, tenhle konec příběhu jsem rozhodně nečekala,“ rozplývala se o víkendu.

Mužská světová jednička Daniil Medveděv začal severoamerickou šňůru v mexickém Los Cabos. V první řadě ho zarazilo, že dostal trofej pro vítěze světového šampionátu ve fotbale. 

Ani jemu se však nakonec nevyhnuly otázky na nucené vynechání Wimbledonu. „Když se budu soustředit na tu negativní část, jsem smutný. Ano, chtěl jsem hrát, vždycky chci hrát ty největší turnaje. Ale musel jsem to přijmout, protože jsem s tím nemohl nic udělat,“ prohlásil.

Místo toho se raduje z toho, že cítí v rukách i nohách formu, jakou v létě už dlouho neměl. „Mohl jsem totiž udělat přípravu na americkou šňůru takovou, jakou bych normálně na betonu nestihnul. Jsem teď stoprocentně připravený po všech stránkách,“ těší Medveděva.

A motivaci má velkou, uhájit post krále světového tenisu. V následujících pěti týdnech totiž obhajuje úctyhodných 3360 bodů. 

Jednasedmdesátá hráčka žebříčku Martincová prošla v Torontu úspěšně dvoukolovou kvalifikací, ale v hlavní soutěži narazila na soupeřku, proti níž se jí dlouhodobě nedaří. S aktuální světovou dvanáctkou Bencicovou neuhrála pražská rodačka v předchozích čtyřech duelech ani set a pátý vzájemný zápas nebyl výjimkou.

Martincová se v utkání dostala jen k jednomu brejkbolu, který olympijská vítězka z Tokia odvrátila, a vypadla za hodinu a čtvrt. Připsala si tak sedmou porážku z posledních osmi zápasů v hlavní soutěži turnajů WTA Tour.

Bencicová se v dalším zápase utká se čtyřicetiletou Williamsovou, jež si v 1. kole připsala první vítězství na tour po 14 měsících. Třiadvacetinásobná grandslamová šampionka naznačila, že se po US Open chystá tenisový svět definitivně opustit.