Fotbalová federace FIFA a katarští pořadatelé si pečlivě hlídají, aby probíhající mistrovství bylo jen o sportu. Ne o migrantských dělnících, kteří zemřeli při výstavbě monstrózních stadionů, či o podpoře sexuálních menšin a protirežimních íránských protestů.

Jedno politické téma však přísnému dohledu uniklo. Jde o Palestinu, spojující prvek arabského světa.

Není náhoda, že toto téma ožilo právě v Kataru, který pořádá fotbalové mistrovství světa jako vůbec první arabská země v historii, a pro arabské fanoušky je mnohem dostupnější než třeba Brazílie a Rusko, kde proběhly předchozí šampionáty.

Na tribunách je to znát. Vedle účastníků turnaje má velkou podporu i Palestina, jejíž symboly jsou všudypřítomné. Pásky na rukách, šátky, trička… Že podpora má politický přesah, dokazují hlavně transparenty a vlajky s nápisem „Svobodná Palestina“.

Fotbalisté nezůstávají moc pozadu, momentálně jde o ty marocké, kteří reprezentují arabský svět mezi nejlepší čtyřkou. Po předchozích výhrách vytáhli na oslavu nejen svou vlajku, ale i tu palestinskou, s níž hrdě pózovali.

„Atmosféra v Kataru je něco, co vidíte jednou za sto let. Je to splněný sen, arabský sen. Palestinské vlajky jsou všude – na stadionech, v obchodech,“ napsal k tématu levicový izraelský časopis +972. Text uvedl titulkem „První palestinské mistrovství světa“.

Palestina je jako stát uznávaná jen částečně. Jinak je autonomní součástí Izraele a dlouhodobě usiluje o samostatnost. Pokusy o vyřešení napjatého stavu, který místy přerůstá do ozbrojeného konfliktu, nicméně selhávají.

Ve světovém fotbale působí Palestina jako samostatná jednotka od konce 90. let díky bývalému šéfovi FIFA Seppu Blatterovi. Aktuálně je až na 94. místě žebříčku, takže není překvapením, že do Kataru se nekvalifikovala.

Podle podpory v ochozech a někdy i na hřišti to ale vypadá, že na turnaj dorazila coby 33. účastník.

Fenomén má však i stinnou stránku. Oslavování Palestiny je přímo úměrné zášti k Izraeli. I odtud přicestovali na mistrovství světa fanoušci a novináři (díky výjimkám, židovský stát nedrží s Katarem žádné diplomatické vztahy). Vřelé přivítání je ale zpravidla nečekalo.

„Vždycky jsem byl liberál a centrista, moc jsem toužil po míru. Myslel jsem, že problém vězí ve vládách a vůdcích – i těch našich. V Kataru jsem ale poznal, kolik nenávisti cítíte od běžného člověka na ulici,“ napsal Raz Šašnik ze středolevicového deníku Jedi’ot achronot, vycházejícího v hebrejštině.

Přiznal také, že s kolegou Ozem Muallemem musel před fanoušky lhát o svém původu. Dvojice tvrdila, že je z Ekvádoru, jinak by prý z respondentů nic nedostala.

Na základě tohoto svědectví a dalších incidentů psala zahraniční média s různou politickou orientací, například středopravicový britský časopis Spiked a levicový německý deník Die Tageszeitung, o katarském antisemitismu.

Do ostré kritiky se pustil také německý novinář Julian Röpcke ze středopravicového Bildu, který na sociální síti napsal: „Duhovou vlajku mít nemůžu, protože kultura, respekt, FIFA a tak dále. Vlajka neexistujícího státu, který chce sedm milionů Židů odsunout do moře, ale problém nepředstavuje.“

Maroko, jehož fotbalisté teď Palestinu podporují, bylo v roce 2020 mezi arabskými státy, které s přispěním USA podepsaly s Izraelem mírovou dohodu. I probíhající mistrovství světa však ukazuje, že palestinsko-izraelský konflikt tím rozhodně neskončil.

Belgičané na probíhajícím šampionátu neobhájili bronz a překvapivě vypadli už ve skupině, kde porazili Kanadu 1:0, podlehli Maroku 0:2 a remizovali s Chorvatskem 0:0.

Po tomto utkání Martínez, jenž mužstvo trénoval od roku 2016, oznámil rezignaci. Krátce nato ukončil reprezentační kariéru kapitán Eden Hazard.

„Nový trenér musí být extrémně ambiciózní, potřebné jsou mezinárodní zkušenosti na nejvyšší úrovni, taktické znalosti, vhled i správné personální dovednosti,“ uvedla belgická asociace na svém webu.

„Musí být opravdovým vítězem a mít zkušenosti s vedením top hráčů,“ pokračuje v inzerátu výčet požadavků.

Ideální Martínezův nástupce by také měl vědět, jak vytvořit soudržný kolektiv a zapracovat do týmu mladé hráče.

Od nového kouče je mimo jiné požadována i práce s daty a moderními technologiemi.

Uchazeči se mohou hlásit do 10. ledna, kdy začne výběrové řízení.

„Trenér nás shromáždil kolem lavičky a ptal se, kdo chce jít kopat,“ zavzpomínal později Alain Giresse, jenž pak šel jako první. „Někteří spoluhráči si vyzouvali kopačky a kroutili hlavou, že oni ne,“ líčil.

Od té doby až do čtvrtfinále právě probíhajícího MS v Kataru dospělo do penaltové fáze 32 utkání. Podle oficiální statistiky mají střelci úspěšnost 69 procent (203 proměněných penalt na 294 celkově provedených).

Čísla zároveň ukazují zlom mezi třetí a čtvrtou sérií. První dva střelci mají bilanci 73 procent proměněných, druzí dva 72 a třetí 70. Čtvrtí exekutoři obou týmů už dokážou překonat brankáře jen na 64 procent a pátí na 65 procent.

Když dojde na šestou sérii, vykonavatelé už uspějí jen v 50 procentech případů. To však není nejnižší průměr ze všech. Statisticky je pod největším tlakem čtvrtý hráč mužstva, jež kope penalty jako druhé. Tito „nešťastníci“ selhávají nejčastěji – procento proměněných kopů mají jen 38 procent.

Naposledy se to přihodilo minulý pátek Brazilci Marquinhosovi, jenž proti Chorvatsku trefil tyč a favorit ukončil cestu turnajem, a po něm i Argentinci Enzu Fernándezovi. Ten měl ovšem kliku, že jeho tým měl výhodu dvou neproměněných penalt Nizozemců, a ačkoli šel rozstřel do páté série, jihoamerický celek postoupil do semifinále.

Hráči jako Bossis a Marquinhos někdy začnou trpět stigmatem selhání. Existuje slavná fotografie, jak se skupina rozradostněných Brazilců v pozadí rozbíhá slavit, zatímco dominantní postava v modrém dresu se skloněnou hlavou zpytuje svědomí.

Postava patří slavnému Robertu Baggiovi, jenž ukončil mistrovství světa v roce 1994 v USA. Do rozstřelu dospělo po bezbrankovém průběhu finále a italský kanonýr měl za stavu 2:3 udržet své barvy ve hře. Ale podobně jako dva spoluhráči předtím neproměnil – vystřelil nad. Dlouho to v sobě dusil a onen záběr, recyklovaný v různých periodikách, se pro něj stal noční můrou.

Těžké to mají doma neúspěšní střelci Anglie, a že si fanoušci mohou mezi takovými vybírat – ve čtvrtfinále MS 2006 v Německu skončil ambiciózní výběr Albionu, neboť proti Portugalsku (po prodlouženi 0:0) postupně neproměnily penalty hvězdy z nejzářivějších: Frank Lampard, Steve Gerrard a Jamie Carragher.

Na tomto turnaji mimo jiné v osmifinále proti Ukrajině totálně selhali i Švýcaři, neboť neproměnil ani jeden z jejich tří střelců, podobně jako letos Španělé v osmifinále proti Maroku.

A na rozstřel došlo před šestnácti lety i v samotném zápase o zlato mezi Itálií a Francií (po prodloužení 1:1). Jediným, kdo nedal, byl už ve druhé sérii útočník David Trezeguet – jeho dělovka se odrazila od břevna dolů a zpátky do hřiště.

Trezeguet odešel ze stadionu se zakrytou hlavou a později popsal, že chtěl utéct a už se nikdy neukázat na veřejnosti. V hotelu se však potkal s Diegem Maradonou.

„Řekl mi, že taková chyba je jako stvořená pro někoho, kdo má osobnost a před nikým se schovávat nebude,“ zavzpomínal po letech. Hněv fanoušků však trval docela dlouho a on se pak už nikdy v národním celku na penaltu jít neodvážil.

Všichni takto poznamenaní by si mohli vzít příklad z Brazilce Júlia Césara (neplést si s brankářem stejného jména), jenž hrál teprve svůj šestý mezistátní zápas, když na něj vyšla penalta v páté sérii čtvrtfinálového rozstřelu na MS 1986 v Mexiku proti Francii.

Muž, jenž byl později zvolen nejlepším středním obráncem turnaje, trefil tyč. Nicméně předtím v provinčním Guarani platil za skvělého penaltového šutéra, a tak když mohl, chodil sebevědomě kopat i v pozdější kariéře v Evropě (mj. Juventus a Dortmund). Selhání na světové scéně na něm nezanechalo stopy.

Penaltových příběhů z fotbalových mundialů je mnoho, a ne všechny se musí týkat rozstřelů. Svědčí o tom ostatně i příběh Harryho Kanea, jenž v letošním čtvrtfinále nejprve jeden pokutový kop proměnil, ale druhý už ne a Anglie podlehla Francii 1:2. Přitom právě on měl před výkopem celkově nejvyšší procento úspěšnosti takových exekucí ze všech v kádru – 87 procent.

Vzestup jednadvacetiletého Jiřího Lehečky je sice pozvolný, podle daviscupového kapitána Jaroslava Navrátila ale pokračuje podle plánu. Už v příští sezoně by měl tenista z Kněžmostu atakovat světovou špičku.

Na pondělním vyhlášení ankety OKsystem Zlatý kanár 2022 v Přerově bude Lehečka jednoznačným favoritem mužské kategorie. Zcela zaslouženě.

Mladý hráč letos udělal další významný krok vzhůru, usadil se v elitní světové stovce a převzal roli české jedničky.

Sezonu navíc ukončil životním úspěchem. Jako první Čech v historii se probojoval na NextGen Finals, tedy Turnaj mistrů pro hráče do 21 let.

Vyhlašoval, že se nepřijel pouze zúčastnit, a nebojácné ambice také potvrdil. V Miláně se dostal až do finále, v němž podlehl favorizovanému Američanovi Brandonu Nakashimovi.

I tak si udělal ve světě jméno a zaujal nejen hrou, ale také zábavnou scénkou, kdy si během utkání broukal s legendární zpěvačkou Whitney Houston.

Podle dlouholetého daviscupového kapitána Jaroslava Navrátila, který se v Prostějově Lehečkově vývoji dlouho věnoval, je hráčův další vzestup otázkou nejbližšího období.

„Posunuje se pomalu, kape to, určitě to není slejvák. Ale je strašně důležité, že kape. Příští sezona by měla být průlomová, aby se dostal do padesátky, možná i výš. Bude tam mít klidnější pozici,“ řekl deníku Aktuálně.cz Navrátil, jehož syn Michal momentálně Lehečku vede.

Podle zkušeného odborníka na to Lehečka jednoznačně má, a to úderově i svým přístupem.

„Je strašně poctivý v tréninku, v kondici, na tom si zakládá. Je důležité, že mu voní všechno, je strašně pracovitý. To je základ,“ dodal Navrátil.

Mladý tenista podle něj musí zapracovat na psychice, v uplynulé sezoně často nezvládal koncovky vypjatých duelů. Významně už Lehečka zlepšil přechod na síť a hru na voleji.

„Musí ještě vylepšit forhendový return. Viděl jsem koncovky některých zápasů, ti zkušení hráči to vidí a servírují mu do forhendu, dělají na tom klíčové body. Zapracovat musí Jirka i na procentu prvních servisů, aby se právě v těch závěrech mohl na podání víc spolehnout. Rezervy tam určitě jsou,“ řekl Navrátil.

Lehečka vstupoval do roku 2022 s jasnou vizí: dostat se do první stovky rankingu ATP.

Velké věci předvedl hned na začátku února v Rotterdamu, kde se z kvalifikace dostal až do semifinále. Porazil mimo jiné Kanaďana Denise Shapovalova, tehdy 12. hráče světa, a potrápil i v semifinále hvězdného Stefanose Tsitsipase.

Na svatého Valentýna byl Lehečka hráčem elitní stovky a už ji neopustil. Jeho maximem je 59. pozice, momentálně se jeho jméno objevuje u čísla 81.

„Jeho hra je perfektní, má vyrovnané údery, zapracoval na servisu, kondičně je velice dobře připravený. Byla to úspěšná sezona. Jirka se zabydlel ve stovce a teď ví, že má i na ty nejlepší hru a může je porážet,“ uzavřel zkušený kouč.

Před deseti dny vám závod Světového poháru na 20 kilometrů v Lillehammeru narušili klimatičtí aktivisté. Jak jste to vnímal?

Bylo to dost zajímavé. Zrovna jsem byl v popředí závodu a viděl jsem, jak na trati rozbalují transparent. Nevěděl jsem, o co jde, ale pořád neuhýbali, takže jsme je museli oběhnout. Naštěstí to bylo ve stoupání, ne ve sjezdu. To by byla úplná katastrofa. Existují lepší způsoby, jak vyjádřit nesouhlas s něčím. Takhle se mohl někdo zranit.

Někteří závodníci zlomili hůlku nebo nabrali ztrátu, kterou už nedohnali. Vy jste demonstranty objel bez problémů?

Tím, že jsem byl skoro na čele, tak ano. Měl jsem dobrý přehled, objel jsem je. Ani jsem nic nezlomil. Jen jsem si říkal, aby nebyli i na jiných místech nebo aby tam nebyli i v dalších kolech. Dostal jsem informaci, že na trať vylili nějakou tekutinu, měl jsem si dávat pozor kvůli vosku. Pak už to bylo všechno v pohodě.

Poprvé jste se setkal s něčím takovým?

Myslím, že ano. Podle mě to do sportu nepatří, a kdyby se podobná věc stala na závodech v Česku, musím říct, že bych se za to styděl.

Protest se týkal nesouhlasu s rozšiřováním těžby ropy v Norsku, která posiluje problém globálního oteplování.

Chápu, co tím chtěli říct. Že ta ropná společnost paradoxně podporuje lyžování, zároveň ničí životní prostředí a v nějaké míře způsobuje globální oteplování. Ale ten způsob protestu se mi nelíbí, byl docela agresivní. Nevím, jestli tím v řešení problému nějak pomohli.

Jak se vy stavíte k problému nedostatku sněhu, který v posledních letech výrazně ovlivňuje váš sport?

Rozhodně to pociťujeme. Ve střední Evropě jsme už v juniorských kategoriích řešili přesuny závodů, jezdili jsme trénovat jinam. A teď už je standard, že se jezdí s technickým zasněžováním. I v Norsku rozváželi sníh z minulého roku, v Lillehammeru nebyl dostatek přírodního sněhu, nemohlo by se závodit. Není to dobré.

Ve střední Evropě jste na to zvyklí už dlouhá léta, ale v Norsku dříve problémy se sněhem nebyly, viďte?

Nebyly. Dříve jsme před sezonou jezdili právě do Skandinávie za sněhem. V posledních letech tam bylo kolikrát méně sněhu než v Alpách a lyžovali jsme jen díky technickému zasněžování nebo snowfarmingu.

Sjezdové lyžování i další zimní sporty musely zkraje sezony dost závodů škrtnout, vy jste zatím přišli jen o skiatlon v Lillehammeru.

Je to složité. Bavili jsme se o tom, že by se kalendář sezony mohl posunout. Že bychom začínali v prosinci. Ale chápu, že to není jen tak. Je to smutné. Skladování sněhu je teď energeticky náročné, proto se nám třeba závod z Milána přesunul do Livigna. Ve městě by bylo složité sníh udržet.

Máte strach o budoucnost svého sportu?

Určitá hrozba to je, i když o tom tolik nepřemýšlím. Doufám, že i když bude tepleji a zimy kratší, náš sport bude existovat. Jen se musíme nějak přizpůsobit.

Skokani skáčou na umělé hmotě, biatlon nedávno řešil možné spojení s kolečkovými lyžemi, ale mnoha hvězdám se to vůbec nelíbilo.

Vím, že i odnož běžeckého lyžování hodně debatuje o tom, jak náš sport rozvíjet a posouvat. I kvůli ztrátě sledovanosti. Ani mně by se kombinace s kolečkovými lyžemi nelíbila, není to pro mě lyžování.

Co federace dělá pro větší sledovanost běžkařských závodů?

Měnila se délka tratí, místo patnáctky se běhá 10 nebo 20 kilometrů. Dává to šance různým typům závodníků. Ženy dokonce poběží padesátku, což může být docela drastické. V Tallinu zase poběžíme každý s jednotnou mázou na lyže, všichni závodníci budou mít společný servis.

Aby měly i menší lyžařské národy stejné podmínky?

Přesně tak. Norové totiž mají i v tomto velkou výhodu. Myslím, že ta norská nadvláda může diváky trochu nudit. Mají to dané jednak kulturně, ale jednak to jejich zázemí je tak silné, že mohou být v popředí v takovém počtu. Třeba to v Tallinu tak nebude.

Vy jste po osmi závodech v celkovém pořadí SP devátý. Jednou jste byl v elitní desítce, čtyřikrát ve druhé. Jste spokojený s rozjezdem sezony?

Za mě jsou to kvalitní výsledky a výkony. Vždy to jde ještě o něco lépe, ale nepřipravovali jsme se tak, abych měl nejlepší formu na začátku sezony. Těší mě, že stabilně jezdím výsledky okolo desátého a patnáctého místa, je to dobrá výchozí pozice do další fáze sezony.

Souvisí to s tím, že vloni jste byl zkraje sezony dvakrát pátý, ale pak už jste to nezopakoval?

Ano, přemýšleli jsme o tom, co bychom mohli udělat jinak. Chtěl bych se pokusit o co nejlepší výsledek na Tour de Ski a na mistrovství světa. Tomu jsme uzpůsobili program, teď ani nebudu startovat na Světovém poháru v Davosu a připravím se na Tour.

Už před startem sezony jste mluvil o tom, že příprava byla tentokrát náročnější a jinak postavená. V čem?

S vyhodnocením ještě musím počkat, ale věřím, že to pomohlo. Měl jsem mnohem více hodin tréninku než vloni, snažil jsem se posunout svůj neuromuskulární práh, což jsem řešil dodatečnými sprinty nebo více úseky se zátěžovou vestou. Dělal jsem změny i v tréninku síly.

Abyste si posunul práh, trénoval jste vlastně přes bolest? Jak si na to vaše tělo zvyklo?

Je to trénink, který hodně zasahuje do nervové soustavy. Když jsem třeba trénoval odpoledne, výrazně to ovlivnilo i spánek. Ale snažili jsme se držet to v mezích, aby trénink nebyl více na škodu než k užitku. Teď už běží sezona a najeli jsme na obvyklý program.

Zároveň jste přerušil studium elektrotechnického oboru na ČVUT, takže máte více času a energie na běžky?

Mám čistější hlavu a více času. Když jsem unavený, můžu si dopřát odpočinek. Dříve jsem měl spoustu dalších povinností a sport ani škola nebyly úplně na profesionální úrovni. Dva roky jsem studoval bakaláře, ale nestíhal jsem být ve škole fyzicky, což bylo potřeba. Nebylo to lehké rozhodnutí, nicméně do školy se v budoucnu můžu vrátit.