O chaotickém přivítání Martina a části jeho svěřenců informoval například argentinský list La Nación, jenž z něj zveřejnil video.

Na něm jsou slyšet výkřiky fanoušků „Přišel jsi nás okrást“, „Ukaž obličej“ či „To je kvůli tomu, že jsi nevzal Chicharita“. Velká část fanoušků nemohla Martinovi odpustit, že na MS nenominoval historicky nejlepšího střelce mexické reprezentace Javiera „Chicharita“ Hernándeze.

Bývalý trenér Argentiny, Paraguaye či Barcelony převzal reprezentaci Mexika v roce 2019. V Kataru Martinovi svěřenci remizovali bez branek s Polskem, prohráli 0:2 s Argentinou a závěrečné vítězství 2:1 nad Saúdskou Arábií jim na postup ze skupiny C nestačilo. Šedesátiletému Martinovi vypršela smlouva a u týmu skončil.

Světový šampionát se mi moc líbí a baví mě. Především vítám překvapivé výsledky, to je vždycky osvěžení, když něco dopadne jinak, než se předpovídá, že nic není předem rozhodnuté.

Ukazuje se, že se i země bez větších fotbalových tradic dokážou na silné soupeře připravit a zaskočit je. Fotbal se zvedá na celé planetě. Zásluhu na tom mají evropští trenéři, kteří dodají taktiku, disciplínu. A velký význam má to, že přebírají i výchovu mládeže.

Já vím, že některé šokující výsledky přišly ve třetích zápasech ve skupinách, kdy už favorité měli postup jistý. Logicky pošetřili síly, nasadili náhradníky. Ale to, že Tunisko porazí Francii, Kamerun překoná Brazílii nebo Jižní Korea zdolá Portugalsko má pořád nějakou hodnotu. Je to oficiální zápas, na mistrovství světa, nikdo by neměl nic podcenit.

Hodně mě zklamal domácí Katar, který v základní skupině – společně s Kanadou – nezískal ani bod. Očekával jsem, že se na šampionát, který pořádá a věnoval mu obrovskou péči, lépe připraví i po sportovní stránce. Co se týče silných zemí, zaskočilo mě Německo. Určitě mělo větší ambice.

Zajímavostí je, že do vyřazovacích bojů poprvé v historii postoupili zástupci všech kontinentů, kde se hraje fotbal, i když Austrálie vystupuje v asijské zóně. Lepší důkaz, jak se fotbal na planetě zvedá, nelze předložit. V osmifinále však postupně vypadávají. Zvládnout vypjaté duely, kdy se vymstí každá chybička, je pro ně ještě stále těžké. To je dojede, to je dorazí. Evropa a Jižní Amerika ještě budou dominovat.

Od začátku jsem tipoval, že Francie může titul obhájit. A pořád jí věřím. Fandím také Argentině, kterou táhne Messi a dodává týmového ducha. Oceňuju, že hraje pro mužstvo a ve složitých situacích to bere na sebe. Bavme se také o Brazílii, která je skvělá. Mezi těmito třemi bych viděl adepta na mistrovský trůn.

Jsem moc rád, že září hvězdy jako Messi, Ronaldo i Neymar. Tito kluci však stárnou a nastupují na jejich místo mladší, především francouzský útočník Mbappé. Je mi pak moc líto, že se nemohl ukázat norský zabiják Haaland, také by patřil k nastupující generaci.

Trošku mě zklamal polský střelec Lewandowski. Nedostal sice od spoluhráčů servis, jaký by potřeboval, ale taková osobnost by se přesto měla projevit více. I když dva góly dal, do historie se zapsal také dvěma neproměněnými pokutovými kopy, což není lichotivá vizitka. I když proti Francii to mohl napravit při opakované penaltě.

Přiznávám, že mi trochu před šampionátem unikl ekvádorský Enner Valencia. Neměl jsem ho tak přečteného, neuvědomoval jsem si, jaký je to borec, jak se umí v koncovce prosadit. Škoda, že neměl okolo sebe kvalitnější spoluhráče, mohl to dotáhnout dál. Ale tři góly na šampionátu je velice slušný počinek.

Pro mě jako pro fanouška je atraktivní, že se prodlužuje o tolik minut. Rád se dívám na fotbal, který pokračuje v době, kdy přichází únava, psychické a fyzické vyčerpání, na plac se vrhají čerství náhradníci. Asi nejsou nadšení, kteří to musí podstoupit, určitě to příšerně vadí mužstvu, které vede. Ale to je fotbal, drží mě to u obrazovky a užívám si to.

Veliké téma zůstávají rozhodčí. Přestože byli vybráni ti nejlepší ze všech světadílů, pořád se objevují hrubé přehmaty, které ovlivňují výsledky utkání. Dokazuje to, že k lidskému selhání dochází i na takové úrovni. Nechci dělat alibi českým rozhodčím, ale je to všude stejné. Chyby se dělají.

Jsem velkým příznivcem techniky, která do toho vstupuje. I když někdy mi to připadá jako počítačová hra, obrovským přínosem je kalibrovaná čára na ofsajdy, odstranily se tradiční diskuse a velké křivdy. Kouknu a vidím, není o čem mluvit, vše je jasné. Líbilo by se mi, kdyby se to podařilo sehnat a zaplatit i pro naši ligu.

Když Korejci prohráli přestřelku s Ghanou a v Kataru se ocitli na hraně vyřazení, neubránil se pláči.

Slzy, tentokrát vyvolané nezměrnou úlevou a štěstím, smáčely jeho tvář i o pár dní později po výhře nad Portugalskem.

V nastaveném čase hbitý rychlonožka utekl obraně Jihoevropanů a vymyslel pro spoluhráče Hwanga gól na konečných 2:1. Po zaznění závěrečného hvizdu Son upustil na trávník svou „superhrdinskou“ masku, klesl na kolena a nezadržitelně, usedavě plakal. Přitom ještě nebylo hotovo.

Muži v červených dresech museli dlouhé minuty trnout ve středovém kruhu. S očima upřenýma na tablet věřili, že Uruguayci v souběžně hraném utkání nepřidají další gól, pro korejské naděje smrtící.

Až potom jejich euforie vytryskla naplno a Sona spláchla další slzavá vlna.

„Bylo to nejdelších šest minut v mém životě,“ přiznal posléze.

V Kataru ho zatím srážejí emoce z obou konců spektra. Třicetiletý ofenzivní fotbalista má tendenci jim snadno podlehnout. Pochopitelně, vzhledem k tlaku, s nímž se národní poklad musí na světovém šampionátu vyrovnávat.

Ve své domovině je uctíván jako superhrdina, což během šampionátu umocňuje černá maska, kterou nosí kvůli fraktuře v obličeji. Jen pár týdnů před mistrovstvím uvedla celou Koreu do stavu naprostého děsu nešťastná událost z utkání Ligy mistrů.

Křídelník Tottenhamu utrpěl zlomeninu očnice a jeho start v Kataru byl vážně ohrožen. 

Son ale národ velmi brzy uklidnil. „My fotbalisté často riskujeme. Chci dát našim fanouškům radost a naději. Ten risk mi za to stojí,“ vyprávěl rodák z Čchunčchonu, hlavního města provincie Kangwon.

Ikonický status ve své zemi tím ještě posílil. „Je slavnější než Beyoncé,“ citovala BBC jednoho z korejských fanoušků. Další vypověděl, že Son v Koreji naprosto převrátil vnímání sportu a přivedl masy lidí k národní hrdosti.

První asijský autor více než padesáti gólů v anglické Premier League nastřílel v minulé sezoně 23 branek, stejně jako Mohamed Salah z Liverpoolu.

S anglickým hroťákem Harrym Kanem vytvořil v barvách londýnských Spurs duo vpravdě zkázonosné. Letos v únoru překonali rekord dvojice Chelsea Frank Lampard – Didier Drogba. Nikdo v historii si navzájem nepřipravil tolik gólů, jako Son s Kanem.

Anglický fotbal už si podmanil, byť hrát za Tottenham zrovna neznamená užívat si radost z týmových úspěchů.

Možná o to víc touží konečně uhrát něco velkého v reprezentaci. Je na třetím mistrovství světa, před osmi i čtyřmi lety ale korejské šance pohasly už ve skupině. Až nyní se Son dočkal.

„Moje slzy byly slzami štěstí. Na tuhle chvíli jsme čekali opravdu dlouho a společně jsme věřili, že to můžeme dokázat,“ uvedl po postupu.

V Kataru zatím nedal gól, ale ze všech sil bojuje pro tým. Přestože ještě pár dní před začátkem MS tvrdil, že nejspíše nebude moci odehrát všechno, neslezl zatím z trávníku ani na minutu.

„Jsou momenty, kdy cítím, že to nejsem já. Nejsem schopný hrát nejlépe, jak dovedu. Ale jsem vděčný spoluhráčům, kteří mě drží nad vodou, když nejsem schopný naplnit své povinnosti. Jsem na ně moc pyšný,“ vyprávěl dojatý Son. 

Brazilce jeho sebekritika neuchlácholí. Titeho tým expertů se na ultimátní maskované nebezpečí před pondělním večerním osmifinále připravuje s největším respektem a vážností.

„Musíme být velmi obezřetní. Porazili Portugalce, jsou strašně silným týmem,“ prohlásil trenér Kanárků, který už by měl mít k dispozici uzdraveného Neymara.

Je nevyhnutelné, že s jídlem roste chuť. Brazilci zatím nejsou v Kataru tak přesvědčiví, jak se čekalo. Korejci to vědí a jsou odhodlaní kousat.

„Osmifinále bylo naším cílem. Ale teď máme vyšší cíle a uděláme všechno, abychom jich dosáhli,“ řekl Son. „V dnešním fotbale nikdo nemá nic jistého. Víme, že máme šanci Brazílii porazit,“ dodal korejský kapitán.

K nejslavnějším svěřencům Bolletieriho patřily někdejší tenisové jedničky a vítězové mnoha velkých turnajů Andre Agassi, Jim Courier, Boris Becker, Serena Williamsová a její sestra Venus, Maria Šarapovová, Martina Hingisová, Monica Selešová, Anna Kurnikovová, z českých třeba Nicole Vaidišová či Daniela Bedáňová.

Newyorský rodák působil po střední škole v armádě, později studoval a nedokončil práva na Miamské univerzitě. Tenis učil už od roku 1956. V roce 1978 založil svou známou akademii ve floridském Bradentonu, jednalo se o jedno z prvních velkých tenisových center v USA. O devět let později ji prodal agentuře IMG, v akademii však nadále působil. Za život vystřídal osm manželek.

Zemřel v neděli ve svém domově na Floridě. 

V nejbližších dnech by měl absolvovat operaci zraněného ramene, po které jej čeká několikaměsíční vynucená zápasová pauza. Procházka ale pevně věří, že se nenaplní černé scénáře o délce rekonvalescence a že nejpozději v září příštího roku bude připraven bojovat o opětovný zisk pásu šampiona, který na přání vedení UFC uvolnil.

„Jak se nyní cítím? Jako vždy skvěle,“ prohlásil Procházka v neděli v noci po návratu z Las Vegas.

„Jsem připravený teď a tady čelit tomu, co bude. Jdu opravit tělo, to, co je potřeba, a pokračujeme dál. Stalo se, co se mělo stát. Všechno beru pozitivně a věřím, že to tak mělo být. Prostě jedeme dál,“ zopakoval populární český bijec.

Původně chtěl ze zámoří přiletět až za týden, po termínu galavečeru, na kterém se měl představit v titulovém boji. Nakonec se ale rozhodl vrátit dříve, aby mohl jít hned na operaci.

„Čert vem nějaký zápas nebo to, že tam budu stát a přísně se na ně dívat. Chci se dát dokupy. Půjdu tam, až budu připravený. Takhle by mě to možná ještě víc štvalo, že jsem do zápasu nešel,“ podotkl.

Procházka si v při tréninku v USA poranil pravé rameno a má značně omezenou hybnost ruky. „Nezvednu ji. Není schopná tvrdého boje, ale věřím, že i tak bych byl schopný udělat zápas a vyhrát,“ prohlásil třicetiletý bojovník, jenž byl i přes své zranění připraven do souboje nastoupit. Lékaři mu ale důrazně doporučili, aby to s ohledem na možné následky nedělal.

Šéf UFC Dany White při oznámení o zrušení titulového boje uvedl, že je Procházka velmi vážně zraněný a že může být mimo hru až rok. On sám to tak černě nevidí.

„UFC se snažilo trošku postrašit, už kvůli tomu, abych pás přenechal dalším bojovníkům. Proto si myslím, že tvrdili, že to bude devět měsíců až rok. Po konzultaci s dalšími experty si myslím, že to nebude více než půl roku do dalšího zápasu. Maximálně sedm měsíců,“ uvedl Procházka.

V následujících týdnech ho rozhodně nečeká odpočinek. „Mám před sebou několik let v tom nejlepším věku a chci ten čas využít naplno. Učit se, vstřebávat, posunovat se, zajíždět nové tréninkové techniky. To dělám celou svoji kariéru,“ řekl Procházka.

Rodák z Hostěradic na Znojemsku zvažoval, že by operaci podstoupil v USA na specializované klinice, která spolupracuje s UFC. Nakonec se ale rozhodl pro českou cestu.

„Dal jsem si dvě a dvě dohromady, poslechl jsem si více názorů, jak by se to mohlo odehrávat. Co je k dispozici. První a druhý měsíc chci strávit tady, teď budou Vánoce,“ uvedl Procházka s tím, že část rekonvalescence ale absolvuje v Las Vagas.

Procházka se s UFC dohodl, že když pás uvolní, hned po návratu dostane šanci o něj opět bojovat. „Dali jsme si slovo a mělo by to tak být. Uvidíme, jak se to vyvine, zda nebudou pak kličkovat,“ řekl.

Naznačil ale, že vzdát se titulu nebyl jeho nápad. „Nechci se k tomu moc vyjadřovat, ale český člověk se dokáže dovtípit, že když jsem držitelem pásu, tak proč ho prostě nemít? Samozřejmě, že to byl jejich nápad, a po konzultaci jsme došli k tomuhle. Nedělá mi problém jej teď pustit klukům, ať se poperou, když mi slíbí, že další zápas bude o titul,“ vysvětlil.

S trenéry si jako ideální termín pro návrat stanovili září. „Abych mohl udělat plnohodnotný kemp a odvést nejlepší výkon,“ prohlásil Procházka.

Zároveň však přiznal, že rameno nebude jediná část těla, kterou potřebuje vyléčit. „Musím pořešit více věcí, které nechci specifikovat. Už nějakou dobu jsem nebojoval jen se soupeři, ale i se svým tělem. Respektive jsem ho musel přizpůsobovat tomu, v jakém jsme byl stavu,“ zakončil.