„Ukrajina je hratelná, na finále můžeme zase dosáhnout,“ prohlásila sebevědomě 26letá volejbalistka Michaela Mlejnková, která strávila minulou sezonu v tureckém klubu Sigortha Shop Ankara.

Po roce jste znovu mezi nejlepšími čtyřmi týmy v Evropské zlaté lize, jak postup hodnotíte?

Je to super úspěch, protože jsme to dokázaly s hodně omlazeným týmem. Beru to jako důkaz, že jsme se vydaly správným směrem.

Zdá se, že proces obměny týmu, který začal už loni, vychází?

Myslím, že jo. Mladé holky se rychle začlenily, i když první dva týdny letos byly náročnější. Osm devět holek bylo v nároďáku úplně poprvé, některé z nich navíc nikdy neměly zahraničního trenéra. Ale myslím, že my služebně starší jsme jim pomohly, postupně se to zlepšovalo, na tréninku to funguje. Holky vědí, co můžou čekat od kouče, ale i on je postupně víc a víc poznává.

Poznáte už podle atmosféry na tréninku, že vše bude fungovat i v zápase?

Občas člověk vycítí, jestli nám to půjde. A když zase trenér vidí, že nejsme plně koncentrované a připravené, umí i zařvat. Udělá něco, abychom se probraly.

Byla menší souhra i důvodem domácí porážky s Rumunskem?

První zápas nám sedl, ve Zlíně jsme porazily Slovenky 3:1, ale s Rumunskem v Ostravě nám to nevyšlo. Asi bylo dobré, že jsme dostaly na hubu, byla to poučná porážka. Probudilo nás to do dalších zápasů. Ukázalo se, že takhle to nepůjde, že to musíme vzít za jiný konec.

Další dva zápasy jste zvládly, vyhrály jste skupinu, a v semifinále vás teď čeká Ukrajina. Už jste přemýšlela, jak silný je to soupeř?

Loni jsme s nimi hrály tři přáteláky v Táboře a pokaždé jsme vyhrály. Ale to jsme měly jiný tým. Teď ani nevím, v jakém složení letos Ukrajinky hrají. Myslím však, že většina těch holek hrála za Dnipro v české extralize. Určitě máme šanci je porazit.

Bude vám chybět elitní nahrávačka Kateřina Valková. Jak velká je to komplikace?

Hrajeme s ní už několik let, jsme na ní zvyklé, takže to bude komplikace. Ale na druhou stranu je to příležitost pro Kačku Pelikánovou a Květu Grabovskou, které můžou nakouknout do nároďáku, zahrát si v první šestce. Pro ně to bude skvělá zkušenost. A přesně tohle trenér chtěl, aby se mohly začleňovat nové hráčky.

Jakou roli má pro vás v hierarchii soutěží Evropská zlatá liga?

Samozřejmě, že chceme vyhrávat, ale především je to příprava. Náš hlavní cíl léta je mistrovství Evropy. Zápasy Evropské ligy slouží k tomu, aby se mladé holky oťukaly a řekly si o šanci na šampionátu nebo v olympijské kvalifikaci. Ukáže nám to slabiny, na čem máme zapracovat.

Před rokem jste vybojovaly v Evropské zlaté lize stříbro, je letos cílem minimálně tohle umístění zopakovat?

Myslím, že Ukrajina je hratelná. Na finále můžeme dosáhnout. (druhou dvojici tvoří Švédsko a Belgie)

Říkala jste, že je hlavní cíl mistrovství Evropy, ale pak je ještě olympijská kvalifikace. Postup do Paříže vás tolik neláká?

Bylo by to hezké, ale největší cíl je postup ze skupiny na mistrovství Evropy. Kdyby se pak povedlo čtvrtfinále, měly bychom jistou účast i na dalším evropském šampionátu, nemusely bychom hrát příští rok kvalifikaci.

A co ta olympiáda?

Každý by si na ní chtěl zahrát, ale naše skupina je velmi těžká. (domácí Čína, Srbsko, Dominikánská republika, Nizozemsko, Kanada, Mexiko, Ukrajina – postupují dva týmy) Ale zase nám to ukáže, kde je světový volejbal a kam se ještě případně musíme posunout.

Máte za sebou první sezonu v týmu Sigortha Shop Ankara. Jaká byla?

Složitá, protože jsem tam přestoupila z Francie, kde jsme s La Cannet vyhrály titul i pohár. Osobně se mi celkem dařilo, ale v týmu trošku nefungovala chemie. V důležitých momentech se to vždycky ukázalo, spoustu zápasů jsme prohrávaly v pěti setech. Ovšem jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet něco nového. Turecká liga je nesmírně vyrovnaná, od desátého týmu po první může každý porazit každého.

To byla největší přednost tureckého angažmá? V čem je tamní liga specifická?

První čtyři týmy v tabulce mají obrovskou kvalitu, mají skvělé zázemí, všechno, na co si vzpomenou. Ale i ty další jim šlapou na paty. V Turecku to bylo hodně náročné i proto, že jsem se domů dostala jen na dva dny na Nový rok. Odjela jsem v říjnu a vrátila se až teď na konci dubna.

Jak člověk snáší tak dlouhé odloučení od domova?

Já jsem na to zvyklá. Z Francie jsem to měla sice domů blíž, ale taky nebylo moc času, přijela jsem jen na pár dnů o Vánocích. V Turecku to bylo složitější i proto, že po zemětřesení se tam celý únor nehrálo. Nevěděly jsme, jestli se soutěž vůbec rozběhne. Už jsem byla natěšená, že se podívám domů, pak se přece jen hrálo a sezona byla o měsíc delší.

Jak si člověk v cizí zemi krátí volný čas?

V Ankaře toho k vidění moc nebylo. Co jsem chtěla, to jsem si prohlédla hned na začátku angažmá. Ani počasí tam nebylo moc příjemné, hodně pršelo, takže jsme chodily spíš na dobré jídlo nebo se jen tak projít. Hodně času jsem věnovala regeneraci.

Měla jste v týmu nějakou spřízněnou duši?

Zpočátku jsem se hodně bavila s Belgičankou, ale ta pak odešla. Turkyně byly z Ankary, měly tam rodiny, svůj život. S těmi jsem se mimo volejbal moc nevídala, hodně času jsem trávila s americkou spoluhráčkou.

Rivalita mezi fanoušky River Plate a Boky Juniors patří k nejostřejším v celém sportovním světě.

Před pětapadesáti lety si vybrala přes sedm desítek obětí.

Dodnes není jasné, co přesně tragédii na stadionu El Monumental, stánku River Plate, při „Superclásiku“, jak je derby dvou největších celků z Buenos Aires nazýváno, spustilo.

Podle jedné z verzí začali fanoušci Boky oslavovat po zápase remízu 0:0 tím, že zapalovali a házeli noviny z vyšších pater stadionu do nižších, jiní tvrdí, že šlo o hořící vlajky protivníka.

William Kent, dřívější prezident River Plate, zase tvrdil, že příznivce soupeře začala vytlačovat policie poté, co na muže zákona házeli z tribuny lahve s močí.

Jiná verze pracuje s nájezdem vyznavačů barev River Plate na sektor rivala.

Každopádně mezi fanoušky vypukla panika a hrnuli se bezhlavě k východu. Jenže brána číslo 12 byla zamčená. 

V nastalé tlačenici bylo ušlapáno 71 lidí, 150 jich bylo zraněno. Na stadionu zemřeli hlavně mladí fanoušci, průměrný věk obětí činil 19 let.

Na konci sezony vybralo 68 argentinských klubů 100 tisíc pesos pro rodiny obětí.

Vyšetřování tragédie bylo uzavřeno po třech letech bez jakéhokoliv potrestání. Po neštěstí se jen změnilo značení vstupů na stadionu El Monumental: místo čísel se začala používat písmena…

V historii však černý den zůstal zapsán jako Tragedia de la puerta 12, tedy Tragédie brány 12.

Svědkem vůbec nejhoršího neštěstí na fotbalovém stadionu v dějinách byl 24. května 1964 Národní stadion v peruánské metropoli Limě. Střety tam vypukly poté, co v utkání olympijské kvalifikace Peru – Argentina neuznal uruguayský rozhodčí Pazos domácím vyrovnávací gól.

Běsnění fanoušků si vyžádalo 328 mrtvých a 500 zraněných.

S bundesligovým celkem podepsal pětadvacetiletý záložník čtyřletou smlouvu.

Podle webu transfermarkt.com zaplatil Wolfsburg za Černého osm milionů eur (téměř 190 milionů korun).

„Nemůžu se dočkat, až to konečně začne,“ svěřil se Černý.

„Bundesliga je jednou z nejlepších soutěží na světě. Vždycky jsem si ji chtěl zahrát a mám velkou radost, že budu oblékat dres Wolfsburgu,“ prohlásil.

Příbramský odchovanec prožil životní sezonu, ve 36 zápasech nizozemské ligy vstřelil 14 branek, k nim přidal 13 asistencí. Twente pomohl k účasti ve 2. předkole Evropské konferenční ligy.

Formu si přenesl i do reprezentace, jíž minulý týden přispěl dvěma góly k výhře 3:0 na Faerských ostrovech v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy 2024 v Německu.

„Těší nás, že si Václav vybral Wolfsburg a naši cestu. Je to velmi nebezpečný hráč, který v Enschede působivým způsobem předvedl své kvality a je daleko od konce svého vývoje,“ řekl sportovní ředitel Sebastian Schindzielorz.

„Jsme přesvědčení, že ve Wolfsburgu udělá další krok v kariéře a bude důležitou posilou naší ofenzivy,“ doplnil.

V uplynulém ročníku německé ligy obsadil Wolfsburg osmé místo. V jeho kádru je i další český záložník Lukáš Ambros.

Černý strávil celou dosavadní kariéru v Nizozemsku. Už v mládežnickém věku se vydal do Ajaxu, za který si i vinou vážného zranění kolena příliš nezahrál.

V roce 2019 odešel do Utrechtu a rok nato se stěhoval do Twente, kde nejprve hostoval. Do klubu přestoupil v létě 2021.

Tradiční mítink na dostihovém závodišti v Ascotu, který pravidelně navštěvuje hlava britské královské rodiny, letos začal velmi nešťastně.

Člen ochranky, pracující na závodišti ve službách bezpečnostní agentury a střežící schody vedoucí do restaurace pro majitele a trenéry, skončil v bezvědomí.

K incidentu došlo před jedním ze závodů při procházce koní po předváděcím kruhu.

Jeden z nich se vystrašil, vyrazil zadníma nohama a muže srazil k zemi. Diváci a dostihoví experti přítomní na místě byli zděšeni a obávali se o jeho život.

Svědkyně, citovaná v britském deníku Daily Telegraph, vyjádřila hluboké obavy o jeho život, protože policisté kolem něj postavili zástěny a záchranáři jej začali oživovat.

Naštěstí se tato obava ukázala jako lichá, zraněný muž se ve nemocnici probral a nezůstanou mu žádné trvalé následky.

Mluvčí Royal Ascot potvrdil, že „člen týmu ochranky byl kopnut v předváděcím kruhu. Byl převezen do nemocnice k vyšetření a nadále je pod lékařskou péčí.“

Protože se událost stala v zákulisí, zůstala skryta zraku krále Karla III. a královny Camilly, kteří už na závodiště v Ascotu v té době dorazili.

Sestřih utkání Lehečka – Alcaraz | Video: Asociated Press

Poprvé změřil jednadvacetiletý český tenista síly s hráčem první světové trojky. Odnesl si porážku, ale i cennou lekci. O rok mladší Alcaraz ani jednou neztratil podání a počínal si suverénně.

Příležitost zdramatizovat zápas měl Lehečka jen za stavu 2:6, 1:3, kdy si na příjmu postupně vypracoval tři brejkboly.

V klíčových chvílích se ale ukázal stále ještě enormní rozdíl mezi rodákem z Murcie, nejmladší světovou jedničkou historie a šampionem US Open, a postupně se rozvíjejícím příslibem z Kněžmostu, jenž to zatím dotáhl do čtvrtfinále Australian Open a na 36. místo světového žebříčku.

„Dneska mi Carlos nakopal zadek,“ zhodnotil se Lehečka sebekriticky.

Na svém instagramové účtu popřál Alcarazovi hodně štěstí do dalších bojů, za což mu španělský tenista veřejně poděkoval. Po utkání navíc o českém soupeři mluvil s velkým respektem.

„S úrovní své hry jsem moc spokojený. Jiří je skvělý soupeř se skvělými údery. Má skvělou hru na trávě,“ chválil Španěl.

„Já odehrál opravdu solidní zápas na dobré úrovni. Hrál jsem svou hru a jsem šťastný, že si první čtvrtfinále na trávě zahraju právě tady,“ prohlásil Alcaraz, první teenage šampion US Open od roku 1990, první náctiletý, který porazil Rafaela Nadala na antuce a který už má trofeje z obou částí prestižního amerického Sunshine Double. Loni vyhrál v Miami, letos v Indian Wells.

Na travnatém povrchu však zatím Alcaraz sebevědomím nehýří. Na Wimbledonu došel zatím pouze do osmifinále, loni ho v této fázi přehrál Ital Jannik Sinner.

Ani nyní v Queen’s Clubu nezačal přesvědčivě, Francouze Arthura Rinderknecha udolal až v tie-breaku třetí sady.

O to větší rozmach zažilo jeho ego po jednoznačné výhře nad nebezpečným Čechem. Zatímco ještě před turnajem mluvil o tom, že na trávě stále nemá dostatek zkušeností a neočekává od sebe příliš, teď hbitě otočil.

„Po tomto zápase, této úrovni, se má očekávání mění. Myslím, že jsem připravený dosáhnout na trávě velkých výsledků,“ nebál se Alcaraz velkých slov.

Na trávě si zahraje své vůbec první čtvrtfinále. „A půjdu do něj plný sebedůvěry. Jsem naprosto v pohodě s úrovní, jakou jsem předvedl. Na trávě se cítím velmi komfortně,“ dodal.

Alcaraz a Lehečka si společně zatrénovali nedávno, na antuce těsně před začátkem pařížského Roland Garros. Trénink tehdy v Paříži sledovaly v hledišti kurtu Philippea Chatriera tisícovky diváků. „Carlos je super kluk,“ řekl tehdy český hráč.