Vybavíte si první zápas za dospělou reprezentaci?
Taťka mi od dětství vede sešity se všemi zápasy a fotkami. Nedávno jsem tam našla fotku ze září 2004, kdy jsme celý tým hráli proti klukům. V listopadu pak byla olympijská kvalifikace. Pro mě byl v té době zážitek jen být v ryze ženské kabině. O dospělých ženách, kterým bylo třicet, jsem si myslela, jak jsou staré, protože mně bylo čtrnáct. V posledních letech se to otočilo a nejstarší v družstvu jsem bývala já. Dodnes jsem s některými hráčkami z té doby v kontaktu, to byly opravdové průkopnice, které pravděpodobně zažily ty nejhorší podmínky.
V národním týmu jste prožila bohatou kariéru, největší úspěchy však přišly na jejím konci. Olympijská premiéra v Pekingu, kde jste byla dokonce vlajkonoškou výpravy, a bronzy z MS 2022 a 2023. Jak vnímáte celou tu cestu?
Sedla jsem si a sepsala všechny kvalifikace i mistrovství, kde jsem hrála. A přišla jsem na vzorce určitého chování, kdy jsme vždy zažili nějaký velký neúspěch a museli jsme se z toho vyhrabat. Byla to velká píle nejen moje, ale všech holek, se kterými jsem hrála. Bojovaly jsme s tím, že se ženský hokej neuznával a nerespektoval. Nevyrůstaly jsme s tím, co holky dnes.
Vy jste se postupem času stala vůbec jednou z hlavních postav proměny ve vnímání ženského hokeje v Česku.
Ano. My jsme nevyrůstaly s tím, že je nějaká ženská reprezentace, že tam chceme být, jet na MS či olympiádu. Jsem hrozně vděčná, že jsem byla součástí toho posunu. O medaile ve výsledku tolik nejde, i když tomu posunu pomohly. Ale dnes hromada malých holčiček hraje hokej, mají vzory mezi hokejistkami, hrají ženský hokej na PlayStationu. Za mě je tohle největší výhra a doufám, že to bude jen lepší.
Před nějakými patnácti lety byl takový stav asi nemyslitelný.
Úplně. Kolikrát se mi stalo, že mě někdo viděl s hokejovým báglem a ptal se, jestli to mám od bráchy. Jednou jsem na ulici zaslechla, že vypadám s hokejkou jako Mikuláš. Jsou to vtipné, zároveň smutné historky. Věřím, že dnes už holky nebudou takové situace zažívat. Naše reprezentace tomu pomohla i stylem, jakým v posledních letech hraje. Hodně na puku, aktivně. Široká veřejnost zjistila, že i na ženský hokej se dá dívat. Je to jiné než ten mužský, ale taky hezké. Teď je o ženském hokeji všude slyšet, lidé reprezentaci fandí.
Zpět k vaší reprezentační cestě. V roce 2011 jste zažila dokonce MS třetí kategorie. Úspěchy z poslední doby v tom světle vyznívají ještě pohádkověji.
Je to pravda. Při prvním MS, kde jsem byla jako kapitánka, jsem nás v roce 2009 hned dovedla do třetí divize. Zpětně vidím, že to mělo nějaký důvod a význam, ale tehdy jsme se s holkama skutečně bály, že nás svaz doslova zruší. Nevím, jestli ta možnost na stole byla, nicméně náš strach byl opravdu velký. Navíc v roce 2010 byla olympiáda, takže jsme dva roky nehrály a musely jsme si naplno vyžrat pocit neúspěchu. A taky nikde nebylo psáno, že z třetí divize postoupíme. Naštěstí se to povedlo.
Posilovaly tyto pády a vzestupy charakter družstva?
Když byl nějaký neúspěch, vždy jsme se v těch pocitech mohly dosyta potrápit, abychom se zase dostaly výše. Sestup v roce 2009 byl opravdu dost negativním momentem, podobně jako prohraná kvalifikace o olympiádu 2018 ve Švýcarsku. Tam jsme cítily, že na to máme. Ale jak říkáte, dnes vidím, že ty držkopády měly smysl, aby později přišly úspěchy.
Na druhou stranu jste nedávno říkala, že ženský hokej v Česku je pořád na startu své cesty. Vidíte velký prostor k dalšímu zlepšení podmínek a vyšší podpoře?
Stoprocentně. V jiných zemích funguje, že holky dostávají od svazu určité „kapesné“. Není to přímo plat, ale aspoň nějaká podpora, kterou mohou využít na trénování. Aby nemusely chodit někam na brigády, ale mohly se věnovat naplno hokeji. Svazy tím trochu nahrazují roli klubů. Tady vidím velký prostor na zlepšení, zároveň se s tím pojí větší zodpovědnost hráček za vlastní výkon.
Co dál?
Pracovat koncepčně ve všech věkových kategoriích, aby šly všechny reprezentace určitým směrem s jednou filozofií. Potenciál u mladých holek je u nás opravdu velký, dorůstají nám šikovné hráčky. Věřím, že jsme na začátku nové a lepší cesty.
Jak těžké pro vás bylo po devatenácti letech reprezentační kapitolu uzavřít?
Jednoduché to určitě nebylo. Člověk má pořád vidinu, že by mohl ještě hrát a něco předat na hráčské pozici. Ale já jsem naslouchala různým signálům, dostávala jsem nabídky jít trénovat, chtěla jsem trávit více času s manželem. Postupně jsem to přijímala a dospěla k názoru, že je čas se posunout. Jako hráčka jsem týmu dala nejvíce, co jsem mohla.
Dlouho jste hrála na univerzitě v Americe, pak v Rusku, krátce ve Finsku a v uplynulé sezoně ve Švédsku. Kde budete na klubové úrovni pokračovat?
Je to zdlouhavé, pořád jednám. Měla jsem od Švédska velká očekávání, hraje tam hodně českých holek, ale zklamalo mě to. Standard mám u sebe po dlouholetých zkušenostech v profesionálním ženském hokeji hozený trochu výše a chtěla bych zkusit Ameriku. Nebudu nic nalhávat, jde i o finanční ohodnocení, ale taky mě strašně láká zahrát si opět na malém zimáku.
To se vám ve Švédsku nelíbilo?
Ve Švédsku jsou obrovské stadiony, což za mě není pro ženský hokej dobře. Není to tak atraktivní, ženský hokej lépe vypadá na malém zimáku. I na ledě máte méně času, děláte rozhodnutí pod tlakem. To mě láká do Ameriky, navíc tamní liga šla hodně nahoru. Chci poznat něco nového.
Hrála jste univerzitní NCAA, profesionální soutěž PHF by pro vás byla v 33 letech novinkou.
Odcházela jsem do Ameriky v patnácti a když jsem končila univerzitu, nebyla v Americe profesionální ženská soutěž. Proto jsem tehdy šla do Ruska. Teď by to bylo takové uzavření kolečka. Neříkám, že bych pak končila, chci ještě několik let hrát, ale v tomto směru by mi to dávalo smysl.
Mluvila jste o nabídkách na trénování. Chtěla byste se zapojit jako trenérka v klubu nebo v reprezentační struktuře?
Předně se pořád cítím tak, že chci hrát, ale těch nabídek je více a více. V trenérské sféře se chci rozvíjet, třeba formou nějakých seminářů nebo videí. A kde se pak zapojím, nad tím přemýšlím pořád. Láká mě klubová i reprezentační úroveň. Ta síla zimáku a hokejového prostředí je tak intenzivní, že jednou na trenérské pozici nejspíš opravdu skončím. Jen nedokážu zatím říct kdy a kde.
Sama jste zmiňovala, že díky konci v reprezentaci budete mít více času na rodinný život. Chystáte se v létě na Aljašku, odkud pochází váš manžel?
Ano, máme to v plánu. Po prvním týdnu v červenci, kdy děláme kemp pro hokejistky, poletím za manželem na Aljašku. Strávíme čas s jeho rodinou, manželův táta tam žije trochu mimo civilizaci. Budeme mu pomáhat s přípravou na zimu, lovit ryby a zpracovávat je, sekat dříví. Vím, že se tam zvládnu individuálně nachystat na sezonu díky spolupráci s kondičním trenérem Michalem Břetenářem. Zároveň strávím čas s rodinou, což jsem dříve dávala bokem.
