označil osmadvacetiletý kapitán české reprezentace za největší úspěch v kariéře a pohádku na celý život. 

„Určitě zatím životní úspěch. Vyhrál jsem titul se Slavií, hráli jsme poháry, Ligu mistrů, nějaké úspěchy v Premier League, ale tohle je nejlepší úspěch v mé kariéře,“ svěřil se Souček po vítězství 2:1 ve finále nad Fiorentinou a zisku své premiérové trofeje v soutěžích UEFA.

„Byl to určitě nejtěžší zápas kariéry a zároveň i největší úspěch. Takže zatím je tahle medaile nejvýš,“ zopakoval osmadvacetiletý kapitán české reprezentace.

Zisk evropské trofeje na stadionu Slavie, v níž dlouho působil, označil za splnění snu.

„Užívám si to. Je to tady v Edenu, je to vše skvělé. Říkám si, že je to jako pohádka,“ nebránil se dojetí.

„Byl jsem ve Slavii 15 let, teď jsem ve West Hamu skoro čtyři roky a všechno se spojilo. Udělali jsme titul tady, zvedli jsme pohár. Asi tomu pořád nebudu věřit, jak se to sešlo. Je to další sen, co se splnil, a pohádka, kterou budu žít celý život,“ doplnil.

Při zápase se česká opora „Kladivářů“ cítila jako doma. „Bylo to úžasné, protože jsme měli tribunu sever (kde sídlí kotel Slavie), naši slávistickou šatnu. Zároveň jsme místo červenobílých dresů měli oranžovobílé. Hodně se to spojilo. Cítil jsem se hodně komfortně, jako doma, a věřím, že jsem to ukázal i na hřišti,“ prohlásil Souček, který se v závěru ještě za stavu 1:1 dostal do dvou zakončení a zároveň naběhal nejvíc kilometrů ze všech finalistů.

„Důležité je, že jsme dokázali vyhrát. O tom to je. Vyhráli jsme každý zápas kromě jedné remízy v celé soutěži, takže myslím, že jsme zaslouženě zvedli trofej nad hlavu,“ dumal bývalý hráč Liberce či Žižkova.

Ve finále v základní sestavě West Hamu nastoupil i krajan a rovněž bývalý slávista obránce Vladimír Coufal. Barvy Fiorentiny hájí jiný český záložník Antonín Barák, který naskočil až jako střídající hráč v nastavení.

„S Cufem jsme si už na začátku sezony říkali, že to sem musíme dotáhnout. Jak jsme se sem dostali, tak jsme tomu sami nevěřili. Je to úžasné, že jsme se sem spolu vrátili, zase to spolu tady zvládli, vyhráli a mohli tady zvednout trofej. Máme spolu mnoho fotek a zase nezapomenutelných zážitků,“ prohlásil Souček.

Přímo na trávníku si užil i emotivní oslavu s rodinou. „Měl jsem tady ty nejbližší lidi, rodinu, kamarády. Snažil jsem se shánět lístky, i když to bylo náročné. Jsem rád, že jsem je pak mohl pozvat na hřiště, protože oni mě pořád podporují. Oni brečeli, já jsem brečel. Bylo to hodně emoční, budu na to vzpomínat strašně dlouho,“ řekl Souček.

V hledišti Edenu slavil i spolumajitel West Hamu a vlastník Sparty Daniel Křetínský, který byl na stadionu slávistického rivala vůbec poprvé.

„Pana Křetínského jsem ještě neviděl. Doufám, že si to také užil a viděl nejlepší stadion v České republice,“ uvedl Souček.

Anglický tým získal druhou velkou evropskou trofej v klubové historii. Souček s Coufalem v dresu vítězů odehráli celý zápas, záložník Antonín Barák nastoupil za poražený tým až v nastavení.

West Ham proměnil svou třetí účast ve finále velkého poháru a první od roku 1976 v druhé prvenství – navázal na triumf v tehdejším Poháru vítězů pohárů ze sezony 1964/65.

Fiorentina v pátém evropském finále počtvrté prohrála, uspěla jen v ročníku 1960/61 v Poháru vítězů pohárů. „Kladiváři“ si dnešním vítězstvím zajistili účast v příští sezoně Evropské ligy.

Aktualizujeme…

Finále fotbalové Evropské konferenční ligy v Praze:

ACF Fiorentina – West Ham United 1:2 (0:0)

Branky: 67. Bonaventura – 62. Benrahma z pen., 90. Bowen. Rozhodčí: Del Cerro Grande – Cebrián Devis, Porrasová Ayusová – Martínez Munuera (video, všichni Šp.). ŽK: Mandragora, Duncan, Milenkovič, Amrabat – Benrahma, Adžuird, Bowen.

Fiorentina: Terracciano – Dodo, Milenkovič, Ranieri (84. Igor), Biraghi – Amrabat, Mandragora (90.+3 Barák) – Bonaventura – González, Jovič (46. Cabral), Kouamé (62. Saponara). Trenér: Italiano.

West Ham: Areola – Coufal, Zouma (61. Kehrer), Adžuird, Emerson – Souček, Rice – Paquetá – Bowen, Antonio (90.+4 Ogbonna), Benrahma (76. Fornals). Trenér: Moyes.

Jak jste spokojen se svým letošním prvním startem ve Světovém poháru o víkendu v Augsburgu?

Nadšený být nemůžu, protože po chybě v poslední protivodné brance jsem skončil devět desetin vteřiny za postupovou desítkou a skončil jedenáctý. Ve spodní části trati jsem zbytečně zariskoval. Je to škoda, protože v boji o přední příčky jsem si věřil. V kajak krosujsem doplatil na to, že jsem chtěl přechytračit ostatní, což se mi nevyplatilo. Měl jsem v úvodním závodě sezony lepší, ale i horší starty, takže si nenaříkám.

S jakou formu dorazila vaše konkurence?

Finálová sestava byla přibližně stejná jako loni. Začínají se víc prosazovat někteří mladíci, ale hlavní role patří zkušeným kajakářům. Celková úroveň je stále vysoká, o pořadí na předních místech rozhodující maličkosti.

Zvolil jste v zimě odlišnou přípravu než v minulých letech?

Po dohodě se svým sportovním lékařem jsem se víc věnoval některým, lze říci důležitým maličkostem. Dvakrát v týdnu pracuji na některých slabších stránkách i fyzičce a díky tomu se cítím líp, než touto dobou loni. Prozrazují mi to tréninky i první závody, takže si myslím, že bych zase měl bojovat o nejvyšší příčky.

Čím je pro vás závod Světového poháru, který se uskuteční od zítřka do neděle v pražské Troji?

Něčím zcela výjimečným. Vždyť to byl dokonce můj první velký závod před 13 lety. Tehdy jsem v kvalifikaci dojel pátý a hodně fanoušků využilo možnosti sázet na finálové umístění. Já jsem však vyhořel a spolu se mnou tedy i početná skupina optimisticky naladěných diváků (smích). Jsem rád, že tato organizačně i ekonomicky velice náročná akce se v Troji koná téměř každý rok. Letos už podevatenácté a za účasti vodních slalomářů ze 45 zemí a pěti kontinentů, což je rekordní počet.

Těší se na něj závodníci i fanoušci, kteří vždy dokážou vytvořit báječnou atmosféru. Pochvalují si ho i zahraniční výpravy, které oceňují možnost prohlédnout si i Prahu. Věřím, že i já budu se vším spokojený. Na rozdíl od loňského roku, kdy jsem ne zcela zdravý ze soboty na neděli trávil noc s nemocnou dcerou v motolské nemocnici a nevyspalý, s myšlenkami na úplně něco jiného, šel závodit.

Vaším největším domácím soupeřem bude opět Jiří Prskavec. Co říkáte na jeho rozhodnutí jezdit v kanoi?

Na kanoi začal trénovat koncem roku 2021 a zdálo se nám to všem komické. Jenže on se během loňského roku vypracoval nejen mezi špičkové české singlíře, ale o víkendu bronzem v Augsburgu naznačil, že se chce prosadit i ve velkých závodech. Je to bez nadsázky až neskutečné. Kromě velké zkušenosti obdivuje svým klidem, silnou psychikou. Nevýhodu tohoto obojživelnictví vidím hlavně v tom, že při přechodu z jedné lodi do druhé má málo času na sebe i potřebnou regeneraci. Není snadné absolvovat šest až osm kvalitních jízd během třídenního programu.

Vy máte pro změnu stále v programu i extrémní slalom, i když vás v něm potkalo několik zranění.

Ve světě se tato disciplína začala brát hodně vážně. Například teď v Augsburgu bylo na startu přes 70 slalomářů. Ti nejlepší už mají velice dobrou techniku. Už před časem jsem se rozhodl, že to také zkusím. Je to pro mě zábava i motivace, ale už bych nechtěl další bolestivá zranění žeber a ramene. Jinak jízda se třemi soupeři je něco zvláštního, nutí mě víc přemýšlet, vyžaduje správnou taktiku i nemalé úsilí dostat se hned do vedení a uniknout tak možnému kontaktu lodí. Někdy to vyjde, ale každá jízda je jiná. Nikdy nevím dopředu, co udělají ti tři vedle mě.

Jak složitá je cesta na olympijské hry do Paříže?

Složitá je především v tom, že do Paříže může z každé země jet pouze jeden kajakář či kanoista. To znamená dosáhnout nejlepších výsledků ve Světových pohárech, na mistrovství Evropy a hlavně na mistrovství světa, které se koná v září v Anglii. Jsem připravený dobře a bude tedy záležet na tom, zda se mi to také podaří prodat.

Máte už jasno o svém letošním závodním programu?

Zúčastním se všech čtyř závodů Světového poháru a obou šampionátů.

Je dost bohatý. Nezkomplikuje to vaše studium na ČVUT?

Kromě dvou předmětů jsem už všechno ostatní studium zvládl. Škola mi už dala všechno, co jsem chtěl získat. Teď ji přeruším, abych se mohl plně soustředit na zmíněný sportovní program. A jaká bude má další studijní cesta, to se teprve uvidí.

A něco sladkého na závěr: rád vaříte i pečete výborné buchty. Co můžete prozradit z této vaší kuchyně?

Všechno kolem vaření mě naučila babička. Doma moc nevařím, protože manželka je výborná kuchařka a navíc většinu času jsem v kajaku. Takže k vaření se dostanu hlavně na soustředěních, kde v pronajatých prostorách a kuchyních je to potřeba umět. Je to pro mě příjemný relax, baví mě udělat i nějakou specialitu.

Říkáte relax, existuje ještě nějaký další?

Velice příjemným zpestřením mého celodenního programu je zahrádka. Máme na ní rybíz i borůvky, na záhonech pak ředkvičky, špenát, salát, rajčata, hrášek i jahody. Večer se tedy starám o všechno, co příroda potřebuje. Je to i učebnice pro tříletou dcerku, aby viděla, že různé ovoce či zelenina se nemusí kupovat jen v obchodech, ale může se získat i touto cestou.

Nemrzí vás, že už si nezahrajete profesionální hokej? Minimálně Plzeň měla za to, že na to ještě máte.

Samozřejmě mě to trošku mrzí, ale je to hodně čerstvé, takže mi to ještě asi úplně nedochází. Třeba časem. Kvůli téhle práci jsem byl ale ochotný skončit a určitě nelituju.

S kým z Plzně jste řešil, že za ni nakonec hrát nebudete?

S Martinem Strakou (majitel – pozn. red.) a Tomášem Vlasákem (sportovní manažer). Jel jsem za nimi a myslím, že to oba pochopili. Samozřejmě jsem jim trošku udělal čáru přes rozpočet a děkuju jim, že to vzali, jak to vzali. 

Bylo těžké jim to oznámit?

Bylo. Jel jsem tam s výčitkami svědomí, ale neudělal jsem nic vědomě nebo naschvál, jednal jsem s nimi na rovinu od začátku, takže vlastně není důvod, abych měl černé svědomí. Jenom mě mrzelo, že jsem je v tom nechal. Ale zase jsem jim to řekl dostatečně brzy na to, aby za mě sehnali dostatečnou náhradu.

Jak jste se k práci skauta pro klub NHL vlastně dostal? Leckoho to asi překvapilo, protože jste spjatý hlavně s tuzemským hokejem. V zámoří jste chvíli hrál, ale ne v NHL.

Když jsem věděl, že budu končit v Liberci, tak jsem napsal životopis a poslal ho pár skautům a na Centrální úřad skautingu NHL. Ozvalo se LA. S nimi jsem jednal, respektive s Christianem Ruuttuem, který má na starosti jejich evropské skauty. Prošel jsem několika pohovory. Moc jsem se na to ale nevázal, protože vím, jak je všeobecně těžké se dostat do nějaké funkce v NHL. Navíc jak říkáte, nikdy jsem tam nehrál. Jsem tedy rád, že to vyšlo, asi jsem na ně zapůsobil.

Rozesílal jste životopis jen na práci skauta, nebo vás zajímaly i jiné pozice?

Ne, na jiné pozice asi nikoho nehledají. Co mi říkali, tak je zajímá český mládežnický hokej, který se podle mě dostává zase nahoru. I oni si toho všimli, tak chtěli mít někoho, kdo jim na to tady bude dohlížet.

Směřoval jste nějak ke skautingu už jako hráč?

Tak v hokeji jsem odmala. Hrál ho i můj otec, který poté, co skončil, taky dělal skauta, tenkrát pro Calgary Flames. O té práci tedy něco samozřejmě vím. Oko hráče a skauta je určitě jiné, ale věřím, že to zvládnu.

Byly přijímací pohovory těžké?

Ani ne. První pohovor byl s Christianem a na takové přátelské úrovni. Řekl mi, co to plus minus obnáší, a závěrečný pohovor jsem měl s celým vedením L.A. Ale náročné to nebylo. Jenom se ptali na mě a na celý můj život, co se týče osobní i hokejové stránky.

Jak jste na tom s angličtinou? V zámoří jste skončil před dlouhými roky. Snažil jste se nějak udržovat? 

Moc jsem se neudržoval, ale myslím si, že angličtinu mám slušnou. Všechny pohovory ostatně byly v angličtině, takže kdybych neuměl, asi mi práci nenabídnou. Když táta hrál v Kanadě, chodil jsem tam dva roky do školy. Později jsem tam tři roky i hrál. A když v Česku přišli do týmu nějací Kanaďani nebo obecně cizinci, tak jsem s nimi angličtinu tak nějak procvičoval. Plno slovíček mi vypadává, ale do toho se dostanu.

Je práce skauta vaší vysněnou? Jestli se nepletu, tak vás zajímá i trénování. Chtěl jste si dělat trenérskou licenci B.

Tu si pořád dělám. Zrovna příští týden jedu na čtyři dny na závěrečnou část na ledě. Chtěl jsem mít po skončení kariéry otevřených víc vrátek a trénování je zajímavé. Stejně si ale myslím, že mi vyšla ta nejlepší cesta. Skauting.

Jak jsou na tom skauti z NHL platově? Můžete to porovnat s hráčskými platy v nějaké soutěži?

To asi úplně porovnávat nebudu, nemám ani přehled, kolik různí skauti berou. Někteří tam jsou už hodně let a já teprve začínám. I od toho se odvíjí plat. A sdělovat svoji výplatu asi nebudu.

A na jak dlouho máte smlouvu?

Ještě jsem nepodepsal, je to v jednání. Myslím si ale, že první smlouva bude na rok.

Co všechno budete jako skaut Los Angeles pokrývat?

Budu sledovat hráče, kteří půjdou příští rok na draft. Budu obrážet Česko a Slovensko, možná i větší část Evropy. Vím totiž, že mají skauty ve Skandinávii, ale tady nikoho nemají. Záleží, co budou chtít.

U skautování mládeže není ani tak důležité rozpoznat, jak je kdo dobrý, ale to, jak dobrý bude v budoucnu. Jak na to?

To je otázka. Někdo může být talent v sedmnácti osmnácti, ale za dva roky se něco může stát, třeba ho to přestane bavit nebo cokoliv jiného. Je to riziková práce v tom ohledu, že nikdy nevíte, jak ten kluk dopadne. Určité kvality a to, jestli má ten člověk chuť pracovat, už ale v tomhle věku poznáte.

Poletíte do Severní Ameriky na letošní draft?

Myslím si, že ne. Smlouva by mi měla běžet od začátku července, takže na draft asi poletím až příští rok. Na letošek pozvánka nepřišla.

Jaká je vaše osobní top pětka tohoto draftu? Los Angeles tak vysoko nevybírá, takže byste to říct asi mohl.

Abych řekl pravdu, tak jsem na to moc nekoukal. Samozřejmě Connor Bedard asi bude jednička, to vědí všichni. Od nás na draft určitě půjdou Jakub Dvořák a Eduard Šalé. Otázka, jak vysoko se umístí.

A jaké jsou největší české naděje pro draft 2024?

To vám řeknu příští rok.