Neil Jones | Video: Asociated Press

Blížily se Vánoce 2010 a Neil Jones, obkladač z anglického města Stoke on Trent, netušil, jak je přežije.

V kapse měl pouhých třináct liber. Přesto si s přítelkyní Julií Kirkhamovou koupili los do národní loterie.

Sázka na rande s paní Štěstěnou jim vyšla dokonale.

Vyhráli 2,4 milionu liber, v přepočtu podle tehdejšího kurzu přes 70 milionů korun.

Radostnou zprávu si nechali nejprve jen pro sebe, až 1. ledna 2011 se informace dostala na veřejnost.

Pořádnou oslavu s přáteli uspořádal Jones v kulečníkové herně. A tam mu začala v hlavě klíčit myšlenka.

Doma přeměřil jídelnu, aby zjistil, jestli se mu do ní vejde kulečníkový stůl. Vešel.

A zatímco jeho přítelkyně sledovala v televizi seriály, on trénoval a trénoval a trénoval.

Svoje dovednosti s tágem vypiloval tak dokonale, že povede reprezentaci Anglie na mistrovství Evropy v poolu, které od 1. listopadu hostí Malta.

„Výhra v loterii mi umožnila to, abych takhle trávil všechny ty hodiny. Kdybych nevyhrál, nemohl bych si koupit kulečníkový stůl, neměl bych žádný čas. Pořád bych byl jen na kolenou a obkládal,“ vyprávěl nyní devětapadesátiletý Jones stanici BBC.

Do reprezentačního týmu mu paradoxně pomohla i epidemie covidu a s ní související lockdown. Kulečníkové herny byly zavřené, zato on mohl doma nad stolem trávit s tágem hodiny neomezeně.

Letos uspěl na národním mistrovství, přestože se tam cítil nesvůj, neboť na něj byla upřená pozornost jako na „toho výherce milionů“.

„Místo v anglickém týmu si ale nemůžete koupit. Stojí za tím hodiny tréninku,“ upozornil hrdý reprezentant Albionu.

Po zápase Zlína s Mladou Boleslaví jsem hodně dlouho přemýšlel, jestli jsem někdy zažil alespoň podobně divoký výsledek. V nejvyšší soutěži určitě ne – ani u nás, ani v Německu nebo Rakousku.

Tady to je ještě umocněné tím, že takový příděl dostali domácí, a bizarní v tom, že dali pět gólů, a stejně schytali debakl.

Přitom do druhé půle vstupoval Zlín s vedením 2:1 a nic takové smršti nenasvědčovalo. Dva ligové týmy s trenéry, kteří mají spoustu zkušeností.

Nevím, jestli už domácí v závěru rezignovali, ale když jsem kopal já – už jako starší hráč – a někde jsme dostávali příděl, tak jsem vyhlásil: A dalšího už nedostaneme. A kolikrát se to podařilo, prohráli jsme 0:3, ale pořád lepší než dostat pět, šest gólů.     

Ona to není jen fráze, že chcete prohrát se ctí. Každý z členů toho týmu hraje o své jméno, o svou pozici nebo o pozornost, jaké se mu bude dostávat v rámci soutěže. U Zlína bohužel není pořádný ranec ojedinělý, stačí vzpomenout na domácí zápas s Plzní.

Věřím tomu, že z toho je Pavel Vrba hodně zoufalý. Ale jeho odchod? To nedokážu posoudit, od klubu jsem daleko, neznám dění v kabině nebo vztahy vedení a trenérů.

Každopádně nejsem schopen pochopit, že se Zlínu dlouhodobě nedaří situaci stabilizovat. V klubu by si měli zanalyzovat, kde je chyba, jestli jít dál s tímto trenérem, s tímhle sportovním ředitelem, s těmito hráči.

Změna by určitě prospěla, otázka je, kde ji udělat.

Radost mi nedělá ani Jablonec. Podle mě prostě naráží na určitý výkonnostní limit, někteří hráči nemají na to, aby tým hrál lepší fotbal. Chybí mi nějaký kvalitně sehraný útok, moment překvapení.

Bohemka sem přijede a ví, jak hrát, že tu nechce lítat nahoru dolů a dát pět gólů. Pracovala na tom jediném, aby ho pak následně udržela. Domácí zase vyšli bez vstřelené branky, což se opakuje.

V kabině se mohou řešit různá témata – postavení v tabulce, jak to dopadne s majitelem Peltou, objevují se i spekulace o finanční kondici klubu. V kabině je osmnáct dvacet hráčů a každý je jiný. Někdo tyhle věci dokáže vytěsnit, jiní je zase řeší, a pokud se negativních faktorů sejde víc, můžou mít vliv na výkony.  

Hodně mě překvapila porážka Plzně v Liberci. Sparta tu vyhrála s přehledem, Slavia se štěstím a Plzeň dostala trojku. Mně se každopádně Severočeši líbí, trenér Kozel odvádí velmi dobrou práci. Po konci sezony se mu kabinou prožene vítr a pokaždé dokáže poskládat konkurenceschopný tým.

Druhý gól do sítě Plzně – to bylo přesně to, o čem jsem mluvil v případě Jablonce. Ukázka přímočarosti, přečíslení, něčeho, co máte dobře natrénováno.

Trenér Miroslav Koubek i přes vysokou porážku hráče na tiskovce nestrhal, jejich výkon naopak označil za poctivý. Pro mě je to pozitivní vyjádření, i když interně si to samozřejmě můžou vyhodnotit jinak, protože vás taková porážka štve v každém případě.

Pana Koubka znám, i když jsem pod ním nikdy nehrál. Vždy na mě působil jako sympatický člověk s nadhledem.

Sparta přejela Budějovice 4:0 a výsledek vždycky rozhoduje. V tomhle případě bych ale navázal na trenéra Priskeho, že sparťané neměli v zápase jen světlé chvilky, hlavně v prvním poločase. Stát se to může, však i budějovičtí fotbalisté hrát umějí. Nakonec to Letenští uhráli vzadu s nulou, což je velmi pozitivní – také v tomhle se Sparta hodně posunula.

Dvacetiletý nigerijský útočník má po střetu s vlastním brankářem Mariánem Tvrdoněm ze sobotního ligového utkání v Liberci poškozené vazy v koleně a v úterý podstoupí operaci.

Durosinmiho vážné zranění, které utrpěl v 53. minutě víkendového utkání, je pro Viktorii velkou ranou.

Vytáhlý útočník se v úvodu sezony dostal do skvělé formy a byl nejlepším střelcem aktuálně třetího celku ligové tabulky.

Durosinmi si dosud v tomto ročníku nejvyšší soutěže připsal šest branek a pět asistencí a ztrácí jediný gól na nejlepšího kanonýra ligy sparťana Lukáše Haraslína.

Třikrát se také trefil v Evropské konferenční lize.

„V jedné reportáži z našeho zápasu jsem zachytila informaci, že v naběhaných kilometrech jsem předčila právě statistiku Tomáše Součka z jeho předchozího reprezentačního utkání,“ líčí Laciná zrod netradičního setkání s kapitánským kolegou.

„Z legrace jsem to zmínila před kamarádem, který se s Tomášem osobně zná. A díky několika dalším dobrým duším se povedlo potkat se osobně. Moc si toho vážím, Tomáš je obrovská persona,“ doplňuje opora pozemních hokejistek.

Stálice londýnského West Hamu byla hned pro. „Když se podařilo najít průsečík našich časových možností, tak jsem neváhal. Moc rád poznávám zástupce jiných sportů, zajímá mě jejich fungování i rozdíly oproti fotbalu,“ prozrazuje Souček.

„A s Katkou se povídá moc dobře: vyzařuje z ní silná osobnost a má co říct,“ chválí parťačku.

Fotbalový záložník přiznal, že zná pozemní hokej jen v roli diváka. „Nikdy jsem neměl možnost si tento sport vyzkoušet, přestože jsme se na Slavii s týmy pozemních hokejistů a hokejistek potkávali,“ vybavuje si Souček.

„Trénovali jsme vedle sebe, takže základní přehled jsem měl. Katce jsem aktuálně musel slíbit, že při nejbližší příležitosti si alespoň základní triky s hokejkou vyzkouším,“ culí se.

V reprezentaci nosí oba kapitánskou pásku. „Shodli jsme se, že ve stylu vykonávání této pozice jsme si podobní. Ani jeden si nepotrpíme na velké proslovy a bouchání do stolu,“ říká Laciná.

„Chceme hlavně podpořit spoluhráče, uklidnit ty méně zkušené, a především tmelit partu. V tom se fotbal ani pozemní hokej neliší,“ všímá se pozemkářka.

Laciná hraje pozemní hokej v Belgii, Souček nastupuje za londýnský West Ham. Také zahraniční angažmá bylo jedním z témat společného povídání, přestože jsou sporty obou reprezentantů v jiných situacích.

Zatímco fotbal je globální jedničkou, pozemní hokej se přes celosvětovou působnost o svoje místo na české sportovní mapě musí prát.

„I proto mě překvapilo, jak stejné problémy jsme na startu zahraničních angažmá řešili. Přes nový jazyk, bydlení a celkovou aklimatizaci až po hledání nejbližšího obchodu a nesmělých oťukávání se se sousedy. Jen u smlouvy jsme asi řešili každý jiné položky,“ směje se devětadvacetiletá reprezentantka.

Stejně jako Souček má i ona v srdci červenobílé barvy. „Automaticky jsem ke Slavii směřovala tím, že naše základní tréninkové plochy jsou právě v Edenu. Nejsem skalní fanynka, ale pokud jdu na fotbal, je to vždy tam.“

Součka, který do angažmá v Anglii vyrazil právě ze sešívaného dresu, pak příjemně překvapila vášeň, se kterou Laciná o fotbalových zápasech Slavie mluvila.

„Katka působí velmi klidným dojmem, ale při vzpomínkách na zápasy v Edenu se dokázala pěkně rozohnit. Je správně chycená, do roka ji čekám na tribuně sever,“ hází rukavici rodák z Havlíčkova Brodu.

Oba národní týmy spojuje také sportovně hektické následující měsíce. Fotbalové reprezentanty čekají v listopadu závěrečné boje o postup na Euro, pozemní hokejistky mají před sebou pomyslný vrchol v rámci lednové olympijské kvalifikace.

„Klukům budu samozřejmě držet palce, zápasy si v televizi nenechám ujít. A Tomáš slíbil podporu celé fotbalové repre při naší lednové kvalifikační jízdě,“ prozradila Kateřina, která fotbalovému kapitánovi představila také aktuální kampaň na platformě HitHit. Jejím prostřednictvím mohou fanoušci pomoci splnit pozemním hokejistkám jejich olympijský sen.

Také v případě Součka nezůstalo jen u slovní podpory. „Sportovní úspěch holek, které si proti všem předpokladům zajistily účast v boji o Paříž, je inspirativní. Stejně tak jako jejich snaha svou cestu maximálně zpropagovat mezi veřejností,“ oceňuje středopolař „Kladivářů“.

„Pobavilo mě, že jednou z možných odměn v kampani bylo kafe s kapitánkou. To já si nyní dopřál zdarma a bylo to moc fajn,“ směje se Souček.

„Dohoda zní tak, že já nyní přispěju v rámci jiné atraktivní odměny, a to kafe si společně zopakujeme, až se holky z kvalifikace vrátí. Pevně věřím, že si v tu chvíli budu povídat s kapitánkou olympijských účastnic,“ přeje si.

Během ošetřování ve druhém setu se z tváře Kateřiny Siniakové koulely slzy. Po první sadě ztracené jasným skóre 1:6 prohrávala o brejk i ve druhém dějství. Napadala na nohu, její pohyb po kurtu se neustále zhoršoval.

Živé kurzy sázkových kanceláří v jednu chvíli úplně přestaly počítat s možným obratem, na výhru Marie Bouzkové byl vypsán nulový kurz. Utkání už se mělo jen dohrát.

Místo toho přišly další dlouhé hodiny lítého boje plného tenzí, na jehož konci se pro změnu rozplakala mladší z tenisových krajanek.

Čas duelu? 3 hodiny a 33 minut. Tři neproměněné mečboly Bouzkové. A zápas zakončený nejkrutějším myslitelným způsobem, ukázkovým zásahem pásky, kterým Siniaková oplácela dvě předešlá podobná „prasátka“ své soupeřky.

„Úplný Houdiniho únik,“ rozplýval se po nepravděpodobném vítězství Siniakové 1:6, 7:6, 7:6 oficiální účet organizace WTA.

Od poloviny druhého setu se hrála ultimátní bitva o každý míč, výměny častokrát překonaly hranici dvaceti úderů. Ta nejdelší jich měla osmačtyřicet a trvala skoro minutu a půl. „Klaníme se!“ psala WTA. „Absolutně bláznivý míč,“ glosoval komentátor.

Během zápasu vládla na dvorci napjatá atmosféra, Bouzková se soustředila čistě na svou hru a své rituály, soupeřku ale rozčilovala dlouhými pauzami před servisem, kdy se ještě chodila do rohu otřít do ručníku.

Siniaková si stěžovala i u umpirové rozhodčí, ta ale Bouzkové napomenutí udělila až v samotném závěru.

Po závěrečném míčku se ale Češky u sítě objaly a na závěrečném ceremoniálu jedna druhé gratulovaly k výbornému týdnu. Bouzková se rozplakala hned po závěrečném míči a slzy nemohla zprvu zastavit ani v úvodu svého projevu: 

„Nevím, jestli dokážu mluvit. Katko, odehrála jsi skvělý zápas, bojovala jsi až do konce. Byla to definice tenisové bitvy. Bolí to, ale tobě gratuluji. Co se týče mě, byla to těžká sezona, takže takový konec se asi musel stát. Nebylo mi to souzeno. Příští rok musím být silnější,“ řekla Bouzková, která neobhájila body a vypadla z elitní třicítky žebříčku.

Siniaková se naopak vyhoupla zpět do elitní padesátky, v níž je v nejnovějším vydání žebříčku osm českých tenistek.

„Je smutné, že takový zápas může vyhrát jen jedna. Prostě to není fér,“ obrátila se vítězka turnaje s útěchou na poraženou finalistku. 

„Pro mě byly poslední dva týdny úžasné. Nečekala jsem to a mám z toho radost,“ dodala Siniaková.

Na konci září dorazila do Číny pokusit se prolomit sérii sedmi porážek v řadě a to se jí nadmíru povedlo. Před týdnem v Hongkongu neudržela ve finále vedení proti Leylah Fernandezové, kanadské finalistce US Open 2021 ale porážku oplatila v nan-čchangském semifinále a získala pátý singlový titul kariéry.

České finále v Číně se zařadilo mezi nejdelší finálové zápasy historie, zařadilo se jen těsně za rekordní duel Gabriely Sabatiniové s Monikou Selešovou. Ten trval v roce 1990 v newyorské Madison Square Garden tři hodiny a 47 minut, hrál se ovšem na tři vítězné sety.