Sinner si trofej z China Open zasloužil vítězstvím nad dvěma nejvýše nasazenými hráči. V úterním semifinále zdolal ve dvou setech turnajovou jedničku Carlose Alcaraze ze Španělska a dnes dvojku Medveděva, s nímž prohrál předchozích šest zápasů včetně dvou letošních. Ve finále si oba hráči udrželi podání a rozhodovalo se ve zkrácených hrách, které mladý italský tenista ovládl pokaždé 7:2.

Už díky postupu do finále měl Sinner jistotu, že se posune v novém vydání světového žebříčku poprvé v kariéře na čtvrté místo. Vylepšením osobního maxima navíc vyrovná historické umístění krajana Adriana Panatty, který byl v roce 1976 jako dosud nejlepší Ital v pořadí ATP rovněž čtvrtý.

Medveděv navzdory dnešní porážce prožívá rekordní sezonu. Ve finále byl poosmé a získal pět trofejí, včetně vítězství v Rotterdamu a Miami po výhře nad Sinnerem v rozhodujícím souboji.

Marquez a Honda po vzájemné dohodě, o níž dnes informovaly stránky Motorsport.com, přeruší jedno z nejplodnějších spojenectví v historii MotoGP, které v letech 2013 až 2023 přineslo celkem šest titulů mistra světa elitní kategorie. Po jednom španělský jezdec přidal předtím ve třídě do 125 ccm a v Moto2.

Španěl debutoval na Hondě v roce 2013. Dokonce kvůli němu byly upraveny regule MotoGP, protože nováček do té doby nesměl v první sezoně sedlat tovární stroj. Marquez hned získal mistrovský titul a následující sezonu přidal druhý. Pak dominoval v letech 2016 až 2019, kdy šampionát vyhrál čtyři roky po sobě. Poslední triumf vybojoval s obrovským náskokem 151 bodů.

Marquezovu kariéru výrazné poznamenalo vážné zranění ruky na začátku ročníku 2020. V letech 2020 a 2022 musel podstoupit čtyři operace, přičemž v tomto období musel také dvakrát vynechat závody kvůli dvojitému vidění.

Poslední vítězství ve Velké ceně oslavil v říjnu 2021 v Misanu. Letos zatím nasbíral 64 bodů a je na průběžné 15. pozici hodnocení MS.

30letý jezdec má namířeno do italské stáje, kde se potká se svým o tři roky mladším bratrem Alexem. V barvách Gresini Racing letos bojuje v nižší třídě Moto2 český jezdec Filip Salač, ten ale příští rok přestoupí do barev Marc VDS Racing.

První velké zkušenosti získala v Hradci Králové a Brnu a poslední tři sezony strávila v zahraničí. Jeden rok působila v německém Saarlouis Royals a uplynulé dvě sezony pomohla Piešťanským Čajkám ke dvěma titulům. „Celé léto jsem nevěděla, kam mé kroky povedou. A když přišla nabídka z USK, tak to byl pro mě šok,“ přiznává sedmadvacetiletá česká reprezentantka, účastnice dvou evropských šampionátů, v rozhovoru pro Aktuálně cz.

Takže jste spokojena, že se po třech letech jako rodačka z Pelhřimova vracíte do Čech?

S návratem do Česka jsem moc nepočítala, ale když se mi naskytla možnost zahrát si Euroligu, tak teď budu vděčná za každou minutu v těchto zápasech. Nabídku z USK jsem měla už někdy před deseti lety, ale tehdy jsem dala přednost Hradci Králové. Věřím, že teď jsem se rozhodla správně.

Bylo zahrát si Euroligu vaším přáním?

Nikdy ani ve snu mě nenapadlo, že bych do této soutěže mohla jen nakouknout, nebo dokonce být členkou týmu, který do ní už řadu let patří. Pro mě to tedy bude významný krok ve sportovní kariéře. Budu se snažit získat další cenné zkušenosti od hráček, které mají za sebou už hodně zápasů na evropské scéně.

Jak se vám podařilo zvládnout příchod do úplně nového prostředí?

S tréninkem jsem v USK začala asi až s pětidenním zpožděním, takže nikdo nevěděl, kdo vlastně jsem. Snažila jsem se všem spoluhráčkám představovat a říkat jim, co tady dělám a hlavně, že nejsem nějaký vetřelec. Měla jsem trochu obavy, ale bylo to úsměvné, holky mě přijaly v pohodě.

V týmu je více než polovina hráček cizinek. Jak se vám daří překonávat jazykovou bariéru?

Na trénincích, v zápasech, ale třeba i na kafíčku se spoluhráčkami nebo při jiných setkáních se mluví jen anglicky a občas také francouzsky. S trenérkou Hejkovou můžu mluvit slovensky, takže největším problémem je pro mě čeština, kterou se mluví nejméně (smích). Cítím, že bych potřebovala víc využívat svého mateřského jazyka.

Jak si zvykáte na život v našem hlavním městě?

V Praze jsem nikdy nechtěla hrát, protože je to obrovské město se spoustou lidí a v mnoha ulicích s nepříjemnými zácpami. Bydlím ve Vršovicích a do letenské haly Královka jezdím autem, což mně někdy trvá i celou hodinu. A pak – v Praze i jejím dost vzdáleném okolí nerostou houby. Na rozdíl od mé Vysočiny (smích). Musím však přiznat, pozitiva nad negativy převažují.

Kde jste se ve vašich předchozích klubech cítila nejlíp a kde jste také nebylo plně spokojena?

Jedničkou je Brno, které je mojí srdcovou záležitostí. Stále tam studuji na Masarykově univerzitě. Nejhorší byl jednoroční pobyt v Německu, kam jsem přišla při začínající covidové kalvárii. Tam jsem znala jen halu, ubytovací prostory a obchody s potravinami. V nádherně klidných Piešťanech jsem autem byla za tři minuty v hale, ale nebylo jednoduché jít třeba s kamarádkami po osmé hodině na večeři. V řadě restaurací nám řekli, že v této době už nevaří. Většinou nešlo jít se někam po večerním zápase ani trochu pobavit, což mně trochu vadilo.

Musela jste řešit i nějaké vážnější zdravotní problémy?

V Brně jsem při zápase skončila na nosítkách a potom na operačním sále s přetrženým kolenním vazem. Bylo to hodně bolestivé a léčila jsem se celou sezonu. O tři roky později jsem se v období, kdy jsem se herně i fyzicky cítila skvěle, tak jsem v zápase při protipohybu upadla a lékař mi řekl, že mám zlomenou nohu. Bylo to v srpnu, ale už za čtyři měsíce jsem se bez problémů do basketbalová života vrátila.

A před několika dny jste se vrátila do Čech a zápasy v Eurolize budou vaší premiérou. Co prožíváte?

Se spoluhráčkami se stále seznamuji, takže ani první zápasy nebudou asi z mé strany v optimální podobě. Navíc na mém místě rozehrávačky je dvojnásobná konkurence, ale chci se doslova rvát o každou minutu, kterou strávím na hřišti. A pak – Praha má i světlou podobu. Můžu se zde najíst a možná také česky popovídat i po každém večerním zápase (smích).

Vždy chtěla působit ve Skandinávii. I kvůli nádherné, až panenské přírodě. A když se letos objevila možnost, skončila po ní. „Ačkoli francouzská liga je o něco kvalitnější než norská a patří k nejlepším na světě, neváhala jsem. Také proto, že hrajeme Evropskou ligu, ve Francii jsem poháry nezažila. A zatímco tam jsme se snažily hlavně udržet, v Molde máme za cíl medaili,“ osvětluje jedny z motivů letního přesunu. „Před pár lety byl klub ve třetí lize, teď se snaží dostat do špičky. A má k tomu předpoklady i podmínky.“

Češka navíc zjistila, že úroveň norské ligy se zvedá. Svému novému zaměstnavateli pomohla v Evropské lize k postupu přes Dijon. „Liga ve Francii je spíš o individuálních činnostech. O tom, co si hráčka udělá sama pro sebe. V Norsku není jedna hvězda, na které to stojí, ale útočný systém se rozkládá na všechny. Zápasy rozhoduje kolektivní připravenost,“ porovnává rodačka z Neratovic.

Norská mentalita jí prý svědčí víc než francouzská. „Je to tady víc rodinné a přátelské, přesto na profesionální úrovni. V týmu se cítím líp, holky jsou víc kamarádské. Mám pocit, že jsme jako jeden tým. Ve Francii jsem vnímala větší rivalitu, tady táhneme za jeden provaz,“ líbí se Šustáčkové.

V Saint-Amand Handball, sídlícím v samém srdci Francie, táhla družstvo na své pozici prakticky sama, v Molde už má konkurentku, to je další z řady rozdílů.

Ani to jí však nevadí, spíš naopak. „Moje pozice je taková, že zápasy začínám. Asi jsem první pravá spojka, i když to zní egoisticky,“ povídá nesměle. „Ve Francii jsem na svém postu byla sama, což bylo občas náročné, hrála jsem i celé zápasy. Tady mám k sobě Johannu Nypanovou. Co chybí mně, ona doplňuje. Když jedna vystřídá druhou, přinese nový impuls. Jsem spokojená s vytížením i s tím, že nejsem sama. Cítím, že mám dobrého parťáka.“

Pokud se přece jen bývalé hráčce Olomouce či polského Lubinu po něčem z Francie zasteskne, tak po atmosféře v tamních halách. „Z toho jsem zklamaná, kulisa v Norsku se s tou ve Francii nedá srovnat. Žiji v menším městě ve fjordu, hustota zalidnění není velká, navíc v Molde hodně fanoušků podporuje spíš fotbal. Na nás jich moc nechodí. Klub se to bude snažit marketingově zvednout.“

Stereotyp o chladných Seveřanech podle Šustáčkové v případě tamních příznivců platí. „Ve Francii byli blázniví, křičeli, zato Norové jsou introverti. Zatleskají, ale že by si vzali buben a hecovali, to ne. Přitom atmosféra může hráčky vyburcovat k lepším výkonům a výsledkům,“ míní házenkářka, která se do světa vydala pod rodným příjmením Hurychová.

Vzápětí nachází ještě jedno negativum na jinak krásném angažmá: ke všem zápasům kromě jediného do Trondheimu musí létat, přitom tohle je její nejméně oblíbený způsob cestování. „Jen kvůli létání jsem si angažmá rozmýšlela. Pomalu si zvykám, ale ještě se necítím komfortně, že bych si užívala: Jupí, zítra letíme! Je to však lepší a lepší, dělám pokroky. Časem to bude banalita,“ věří, že obavy setřese úplně.

Když si má vybrat, zda dovolenou stráví ležením u moře nebo lezením po horách, má Šustáčková jasno. Varianta číslo 2. I proto se těšila do Norska a skutečnost její očekávaní ještě předčila.

„Dostali jsme s manželem byt a každé ráno snídáme s výhledem na hory a moře. Neskutečné. Jsem nadšená z přírody i životní úrovně. Nemůžu lézt po horách každý den, je to dost náročné, ale máme seznam, kam se chceme podívat. A jsme i na místě, kde bychom mohli zachytit polární záři,“ vyhlíží magický světelný úkaz. „Holky říkaly, že tady může být přes metr sněhu. A dlouhé noci budou psychicky náročné. Na druhou stranu rádi lyžujeme, hned vedle města je sjezdovka, můžeme i na běžky.“

Šustáčkové manžel Matěj, který v minulém roce ukončil ve Francii svoji házenkářskou kariéru, v Molde působí rovněž. Když řešila přestup, ptala se, zda by mu našli práci. A protože vystudoval nejvyšší trenérskou licenci a je učitel, angažovali jej coby trenéra mládeže. „Má pozitivní odezvy. Všichni tady mluví anglicky, i děti, všechny mu rozumí. Ve Francii s námi nikdo anglicky mluvit nechtěl, zato tady máme tréninky i porady v angličtině, přestože jsme jen tři cizinky v týmu,“ vykresluje hráčka s číslem 22 norskou vstřícnost.

Brzy už v kabině uslyší češtinu, to až se bude hlásit na reprezentačním srazu, který vyvrcholí zápasy evropské kvalifikace s Finskem (11. října) a v Portugalsku (15. října). „Moc se těším, až zase budu hrát před vlastním publikem. Zápasy nebudou lehké, ale věřím, že oba zvládneme.“

Šustáčková zaokrouhlí svoji bilanci v národním družstvu, která zatím čítá 48 startů. „Rodina mého manžela žije blízko Zlína, kde hrajeme s Finkami, takže přijedou, holky z Olomouce taky, pokud nebudou mít trénink,“ najde učitelka tělocviku v hledišti známé tváře.

Českou reprezentaci už přes rok koučuje Nor Bent Dahl. „Já byla spokojená i předtím, ale samozřejmě přinesl nový impuls a novou energii,“ pochvaluje si Šustáčková, autorka 58 reprezentačních gólů. „Myslím, že národní tým jde správným směrem. Zažil lehkou generační obměnu, nová, mladá krev je hodně talentovaná. Česká reprezentace má rozhodně co nabídnout.“

Kromě boje o evropský šampionát čeká Dahlův výběr na sklonku roku i mistrovství světa, ve skupině se Češky utkají s Nizozemskem, Argentinou a Kongem. „Letos jsou moje ambice vyšší než jen postup ze skupiny. Já bych chtěla čtvrtfinále.“

Hraje se ve Skandinávii, tedy v Dánsku, Švédsku i Norsku, což jsou pro Šustáčkovou krajiny zaslíbené. A třeba to po šampionátu bude platit dvojnásob.

„S Radkem jsme byli průběžně v kontaktu od léta a na začátku sezony, kdy se vyjasnila jeho pozice v Hradci, jsme se k jednáním vrátili. Jsem rád, že to dopadlo a Radek se vrací na Kladno. Zkvalitní naši hru v předbrankovém prostoru, pomůže hlavně v přesilovkách,“ uvedl sportovní manažer Rytířů Jiří Burger.

Dres Středočechů oblékal pražský rodák naposledy v sezoně 2010/11, kdy se vrátil ze zámoří. Tehdy se Smoleňák, na jehož kontě je i sedm startů v NHL za Tampu Bay a Chicago, dohodl se Spartou, ale koncem ledna byl v rozehrané sezoně vyměněn do Kladna za jiného útočníka Francouze Sachu Treilleho a klubu pomohl k záchraně.

„Jsem rád, že to vyšlo. Bavili jsme se o tom celkem dlouho a čekal jsem, jak to dopadne. Nakonec se tak vyvinula i moje situace v Hradci. Vracím se tam, odkud pocházím. Kdekoliv jsem byl po světě za všechny ty roky, vždycky jsem cítil, že patřím sem na Kladno a jsem rád, že se můžu vrátit domů,“ prohlásil Smoleňák před dnešním prvním tréninkem s Rytíři.

V Kladně se může těšit na výrazně větší prostor na ledě. Již v průběhu minulého ročníku ztratil v týmu Mountfieldu stabilní místo v sestavě. I vinou zranění odehrál v základní části a play off v součtu jen 39 zápasů, v nichž si připsal 12 bodů za osm branek a čtyři nahrávky. V této sezoně si musel na první start počkat do 6. kola, v Třinci odehrál necelých 12 minut a při výhře 5:0 nebodoval. Klub již předtím avizoval, že jeho případnému odchodu nebude stát v cestě.

„Tato situace a odchod Radka je pro mě velmi silnou záležitostí. Jedná se o našeho historicky nejlepšího střelce a v tuto chvíli i osobnost, která u nás působila více než šest let a odvedla spoustu dobré práce na ledě i mimo něj,“ řekl generální manažer východočeského klubu Aleš Kmoníček.

Před Smoleňákem, jenž má zkušenosti také z Finska, Švédska, KHL a Švýcarska, je dost možná pikantní první start na staronové adrese. V pátečním 8. kole totiž Kladno hostí Hradec Králové. „Pokud do té doby budou dotaženy všechny formální náležitosti, nastoupí v obnovené kladenské premiéře už v pátek večer právě proti týmu, z nějž přichází,“ uvedli Rytíři.