„S hlubokým zármutkem oznamujeme, že můj manžel a náš otec Franz Beckenbauer zemřel pokojně ve spánku včera v neděli obklopen svou rodinou,“ uvedli blízcí jednoho z nejlepších fotbalistů historie v prohlášení pro média.

Beckenbauer byl na přelomu 60. a 70. let jednou z hlavních postav silné německé fotbalové generace a tahounem Bayernu Mnichov. S týmem tehdejšího Západního Německa si zahrál ve finále MS 1966, čtyři roky nato byl třetí a v roce 1974 jako kapitán dovedl na domácím šampionátu reprezentaci k titulu.

S národním mužstvem také hráč, jenž díky své eleganci a lehkosti pohybu nově definoval roli libera, vybojoval v roce 1972 titul mistra Evropy. V roce 1976 při snaze o obhajobu podlehl ve finále Československu. S Bayernem vyhrál čtyřikrát bundesligu a třikrát Pohár mistrů.

V závěru kariéry zamířil Beckenbauer do USA, kde si spolu s další fotbalovou legendou Pelém zahrál za Cosmos New York. Po návratu do Německa získal ještě v roce 1982 německý titul s Hamburkem, ale brzy nato zahájil svou druhou kariéru.

Po neúspěchu na ME 1984 převzal Beckenbauer německou reprezentaci a hned na MS 1986 ji dovedl do finále, kde tým ztroskotal na Argentině Diega Maradony.

Na dalším šampionátu v Itálii 1990 se však Němcům povedla odplata a Beckenbauer se po shodou okolností také nedávno zesnulém Brazilci Máriu Zagallovi stal druhým mužem historie, jenž získal titul mistra světa jako hráč i trenér. Později je napodobil ještě Francouz Didier Deschamps.

Beckenbauerovým třetím vrcholem pak bylo získání pořadatelství mistrovství světa 2006 pro Německo. Tato „letní pohádka“, jak se šampionátu v Německu říká, byla vrcholem jeho funkcionářské kariéry, zároveň ji však provázela korupční aféra. Švýcarské úřady i etická komise FIFA Beckenbauera a další čelní německé funkcionáře vyšetřovaly ze zpronevěry a praní špinavých peněz.

Kudy vedla vaše cesta až k tomuto nečekanému, a tedy i velice cennému úspěchu?

Hokej hrál můj starší bratr, a protože se mi tento sport líbil, tak jsem ho v osmi letech ve Kbelích taky zkusila. Zpočátku v klukovských týmech, což bylo pro moji pozdější sportovní kariéru určitě dost důležité. Už v juniorské kategorii jsem oblékla reprezentační dres a podepsala jsem se i pod úspěchy ženského národního družstva na dvou evropských i světových šampionátech.

Kdy jste si řekla, že byste se hokejem mohla živit?

Někdy na základní škole. Později jsem však zjistila, že v Česku se zlepšováním výkonnosti nemůžu počítat. A tak jsme po maturitě udělala v osmnácti letech první zahraniční krok, a to do německého Bonneru.

Tím se splnilo vaše přání stát se profesionálkou?

Kdepak! Vydělávat hokejem jsem si začala mnohem později. Moje počáteční pobyty v několika německých klubech financovali rodiče. Nebylo pro mě jednoduché být poprvé sama v cizím prostředí.

S čím jste se musela potýkat?

Myslela jsem si, že nebudu mít jazykové problémy, ale zjistila jsem, že na potřebnou komunikaci moje němčina ze školních lavic nestačí. A tak jsem si začala uvědomovat, že zdaleka nejde jen o sport, ale o život jako takový. Poznávala jsem cizí kultury a postupně se seznamovala s různými lidmi, kteří mi pomáhali překonávat především strach z neznáma. Díky silné vůli a velké píli jsem se snažila sama sobě dokázat, že to zvládnu. Každopádně život v zahraničí mi otevřel oči.

Zkušenosti jste získávala v osmi zahraničních klubech. Ve kterém pro vás byly nejcennější?

Po hokejové stránce v nizozemském Larenu. Potvrdila jsem si tam, že tamní liga se právem považuje za nejlepší na světě. Po náročné přípravě jsem mohla být spokojena, že patřím do týmu, který produkuje nejlepší hokej, jaký jsem do té doby zažila. Byla to pro mě sezona plná velice bohatých zkušeností.

Kde jste naopak k plné spokojenosti měla daleko?

Je to paradox, ale zase to bylo v Nizozemsku, kde si mě jako člověka moc nevážili. Při nevalném lidském přístupu jsem poslouchala jen různé sliby, které neplnili. Stále jsem se musela hlásit o svá práva. I z tohoto pohledu to byla pro mě velká zkušenost.

A na které zahraniční angažmá vzpomínáte nejraději?

Nejzajímavější byla jedna sezona v Tasmánii. Pokud jde o hokej, tak tam mají úplně jinak nastavené myšlení. Základem je pro ně rychlost a útočení všemi hráčkami. Bylo dost obtížné se tomuto systému přizpůsobit, ale nakonec jsme se navzájem něčemu naučili. Za celkový pobyt bych pak jedničku s hvězdičkou dala Austrálii i Tasmánii. Nalezla jsem tam nádherný kus přírody a skvělý životní styl plný srdečnosti, přátelství a otevřenosti. Lidé jsou plni energie a vždy připraveni vám v čemkoli pomoci.

Poslední dva roky oblékáte dres belgické Braxgaty. Převládají pozitiva?

Můžu říct, že jsem na správném místě. Jsme v popředí ligové tabulky, produkujeme hokej na velice dobré úrovni a pořád se můžu učit nové věci. Uspokojuje mě i celkové angažmá. Jsem dobře ohodnocená a všichni se mnou jednají nejen jako s hráčkou, ale i jako s člověkem, čehož jsem se ve zmíněném Nizozemsku nedočkala.

V roce 2012 jste s kostním nádorem skončila na operačním sále. Nelimituje vás to?

Jen jsem si musela zvyknout na nošení speciální čelenky. V běžném životě ani při hokeji nad tím nepřemýšlím. Nic mě nebolí a nejsem ničím limitována. Nicméně si myslím, že mi to trochu otočilo myšlení. Měla jsem čas uspořádat priority a třeba i změnit některé názory.

Zažila jste při svém častém cestování něco výjimečného?

Mám to dokonce ještě v živé paměti, protože se to stalo loni v létě při cestě národního družstva do Skotska. Cesta byla pohodová, ale na letišti a potom i v hotelu celá naše výprava marně čekala na zavazadla. A tak aspoň nejnutnější osobní věci bylo nutné si koupit, zatímco veškeré sportovní vybavení nám půjčili naši skotští hostitelé. Do smíchu nám samozřejmě moc nebylo, ale tato situace náš tým ještě víc stmelila. Mimochodem, ztracená zavazadla se našla až skoro za měsíc.

Zmínila jste se o tom, že v Česku jste se zlepšováním své výkonnosti nemohla počítat. V čem vidíte největší rozdíl v porovnání se zeměmi, ve kterých jste se s pozemním hokejem seznámila?

V Česku se provozuje hlavně díky rodinným vazbám, pouze pro radost, bez velkých ambicí. Chybějí sponzoři, a tím i potřebné finanční injekce. Například v Německu je o tento sport mnohem větší zájem a má i odpovídající zázemí. Stejně tak v Belgii, kde většina ligových hráček je pod smlouvou. Naopak všechny reprezentantky z českých klubů jsou amatérky. K větší popularizaci bohužel nepomohlo ani loňské pražské stříbro z mistrovství Evropy II. divize, které nám nečekaně otevřelo dveře právě do olympijské kvalifikace v Indii.

A s jakými představami na ni odlétáte?

Žádná z nás neví, co všechno nás tam čeká, ale stojíme nohama na zemi. Ve světovém žebříčku jsme sice až na 25. příčce a všechny týmy, se kterými se utkáme, jsou před námi. Patří nám tedy role outsidera, ale míček je kulatý a stát se může všechno. Příprava byla v rámci českých podmínek kvalitní, jen v ní mělo být v porovnání se zkušenějšími soupeřkami víc zápasů. Snad můžu mluvit za celý tým, že jsme dobře naladěné, nemáme co ztratit a věříme v úspěšné vystoupení, kterým by se splnil náš velký olympijský sen.

Koubek od letního návratu do Plzně věděl, že Staněk má slíbený odchod v případě adekvátní nabídky.

„Samozřejmě mě překvapilo, že to byl český klub, když se stále hovořilo o zahraniční nabídce,“ připustil zkušený kouč.

„Ta adekvátní nepřišla, jak je vidět. To nahradila pražská Slavia. Pravděpodobně byla i pro hráče zajímavá, třeba na úrovni jeho vysněného angažmá. Ale neznám podmínky,“ pokračoval Koubek.

„Zajímalo mě, co z toho bude pro Plzeň, kádr a sportovní stav věci. V tuto chvíli to vypadá jako dobrý deal,“ pochvaloval si trenér třetího celku tabulky.

Vedle finanční kompenzace získali Západočeši i záložníky Lukáše Červa a Matěje Valentu.

Sedmadvacetiletý Staněk v Plzni působil čtyři roky a vypracoval se v jasnou jedničku.

„Pochopitelně když vám odejde brankář, který chytá za národní mužstvo, tak se to může na první pohled zdát jako oslabení. Čas ukáže, jestli to tak bude,“ podotkl Koubek.

Trenérský ansámbl Viktorie má podle něho absolutní důvěru ke gólmanské trojici, která v klubu aktuálně je.

„Zejména návrat Martina Jedličky vyřešil zdánlivý pohled, že je to oslabení,“ řekl Koubek, jenž má vedle navrátilce z hostování v Bohemians k dispozici ještě Viktora Baiera a Slováka Mariána Tvrdoně.

Zatím však nedokáže posoudit, kdo bude Staňkovým nástupcem. Pětadvacetiletý Jedlička byl na podzim i v jarní části minulé sezony jedničkou Bohemians 1905.

Odchovanec Baier, který příští úterý oslaví 19. narozeniny, loni zasáhl do pěti soutěžních zápasů A-týmu a je považován za jednoho z nejtalentovanějších českých gólmanů.

„Žádný hráč nemá nic jistého, ať je to brankářský post nebo hráči v poli,“ upozornil Koubek.

„Nejvýznamnějším a nejpozitivnějším zásahem do kádru je v tuto chvíli příchod Lukáše Červa a Matěje Valenty,“ zmínil trenér Viktorie záložníky, kteří dorazili do Štruncových sadů jako součást Staňkova transferu.

V Plzni oproti předpokladům zůstal útočník Rafiu Durosinmi, jenž měl blízko k přestupu do Eintrachtu Frankfurt údajně za zhruba čtvrt miliardy korun.

Jednadvacetiletý Nigerijec však v Německu neprošel zdravotní prohlídkou. Durosinmi v říjnu absolvoval operaci kolena a trénuje individuálně, ale měl by s mužstvem odletět na soustředění do Španělska.

„Jaké má pocity, to samozřejmě nevím. Nadšený určitě nebude. Vnímal jsem to tak, že byl jednou nohou pryč. Postupem času jsem se smiřoval s jeho odchodem. Je tady,“ konstatoval bývalý trenér Bohemians 1905, Hradce Králové, Mladé Boleslavi, Ostravy nebo Slavie.

Záložník Adam Vlkanova by z třetího celku ligové tabulky měl zamířit na hostování do polského Chorzówa. Trojnásobný reprezentant na podzim nepatřil do základní sestavy, zasáhl jen do osmi kol, v nichž neskóroval.

„Adam řešil určitý stav nespokojenosti se svým herním vytížením a bylo mu vyhověno,“ dodal Koubek.

Český motocyklista Martin Michek potvrzuje svoji letošní formu. Desátým  nejlepším časem v etapě se vrátil do top 10 i v průběžném hodnocení soutěže.

Nejlepší výkon dne zajel tovární jezdec KTM Kevin Benavides. V čele pořadí byl původně Chilan Pablo Quintanilla s Hondou, ten ale následně dostal šestiminutovou penalizaci a propadl se až za sedmou pozici.

Michek za Argentincem Benavidesem zaostal o 7:32 minuty. Celkově v čele zůstává Ross Branch z Botswany se strojem Hero. Ten má čas o 27:12 lepší než český jezdec v barvách Orion – Moto Racing Group.

V soutěži dnes skončil dvojnásobný vítěz soutěže Sam Sunderland. Dosud průběžně šestého Brita zradila na 11. kilometru měřeného úseku jeho motorka GasGas a musel vzdát.

Těsně za první desítkou etapového pořadí skončil Martin Prokop s Fordem, byl jedenáctý. Vítězem elitní kategorie automobilů Ultimate se stal Brazilec Lucas Moraes v Toyotě. Toho od jezdce Orlen Jipocat Teamu dělila necelá čtvrthodina.

Jihlavský jezdec se po problémech v první etapě postupně prodírá celkovým pořadí, už je těsně za první dvacítkou. Na první příčku se vyšvihl domácí Jazíd Rádžhí s Toyotou, který dosavadního lídra Carlose Sainze v Audi přeskočil o 29 sekund.

Aktualizujeme…

Sezonu začínal prostějovský talent jako nejvýše postavený tenista do 19 let na okruhu s tím, že v roce 2024 chce podřídit všechno tomu, aby ji končil jako hráč první stovky.

A hned první týden ukázal, že to s touhle výzvou myslí vážně. V australském hlavním městě dokráčel na silně dotovaném challengeru kategorie 125 až do finále.

Tam byl nad jeho síly 77. hráč rankingu Němec Dominik Koepfer, s nímž prohrál 3:6 a 2:6. 

„Zažil skvělý týden, posbíral spoustu bodů a rok 2024 zahájil tvrdým útokem na první světovou stovku,“ okomentoval Menšíkův výkon britský tenisový reportér Chris Goldsmith na síti X.

Experty zaujal už na loňském US Open, kde těsně před dovršením plnoletosti dokráčel do třetího kola grandslamu.

Překvapil především klidným, ale agresivním stylem hry, kdy se dokázal k vítěznému míči propracovat i ve zdánlivě bezvýchodných situacích a v důležitých momentech hry.

„Jsem hodně vysoký, takže mám oproti některým klukům výhodu. Těžím ze silného servisu a agresivity od základní čáry,“ popsal svůj styl sám Menšík.

I když sobotní finále prohrál, stejně nakonec zářil štěstím. „To byl skvělý start sezony. I přes prohru je to na stopětadvacítce úžasný výsledek,“ okomentoval osmnáctiletý mladík turnaj na sociálních sítích.

Nečeká ho žádné dlouhé rozjímání. Je totiž jedním ze žhavých želízek pro kvalifikaci na Australian Open, která proběhne tento týden v Melbourne. 

S Menšíkem si los pěkně pohrál, v prvním kole se totiž střetne s o čtyři roky starším Američanem Brandonem Nakashimou, kterého porazil v semifinále uplynulého podniku v Canbeře. 

Ať už jeho další australské snažení dopadne jakkoli, jisté je, že se opět posunul do první stopadesátky žebříčku, a dokonce si vylepšil maximum na číslovku 144.