Příběh dívky z vesnice uprostřed Toskánska je přinejmenším inspirativní. „Zamilovala jsem se do toho sportu. Ale že bych někdy pomýšlela na to, že mě bude tenis jednou živit, to vůbec, prostě jsem si hrála,“ vzpomínala v Paříži Paoliniová.

Neměla to jednoduché. Brzy bylo jasné, že příliš nevyroste, dodnes má jen 163 centimetrů. Často tedy slýchala, že z ní profesionální tenistka nikdy nebude.

„Myslela si to spousta lidí, ale já je nikdy neposlouchala. Teď mi přijde až neuvěřitelné, kam jsem se dostala. Vždycky, když míjím ty vysoké hráčky, připadám si v jejich společnosti úplně nepatřičně,“ směje se osmadvacetiletá Italka.

Prý ale nehrozí, že by z malé výšky měla nějaké trauma. Naučila se s ní žít a v pondělí se z ní stane nejmenší hráčka první světové desítky, ať už sobotní finále grandslamu dopadne jakkoli. 

„Chtěla bych být vyšší kvůli lepšímu servisu, ale nelitují, vím, jaké jsou mé zbraně, po dědovi mám skvělý pohyb,“ vysvětlila Paoliniová.

Naráží tak na své národnostně pestré kořeny. Tatínek je sice Ital, ale z maminky strany v ní koluje polská a ghanská krev. Právě její dědeček je původem z Afriky.

„Jsem hrdá na tento mix v mé krvi. Dokonce umím polsky, takže s Igou Šwiatekovou se občas pozdravíme v její řeči, ona mi často přeje hodně štěstí. Ale já se docela stydím mluvit před rodilým mluvčím,“ přiznala Italka. 

Moc dobře si uvědomuje, že sobotní finále bude papírově něco jako souboj Davida s Goliášem a to v tomto případě vůbec nejde o výšku. Šwiateková předvádí v Paříži naprosto neohrožené výkony. V součtu posledních tří zápasů ztratila Polka jen osm gemů. 

„Je neuvěřitelná. Dokázala toho už tolik a přitom je jí 23 let. Chovám k ní velký respekt. Mým úkolem bude zanechat na kurtu dobrý výkon, abych si finále v každém případě užila,“ dodala Paoliniová.

„Podávám tímto dopisem svoji rezignaci na funkci prezidenta Českého tenisového svazu,“ uvedl v prohlášení. „Jediným důvodem pro podání rezignace je moje rozhodnutí nepřekážet získávání finančních prostředků od Národní sportovní agentury. Moje rozhodnutí rezignovat přímo nesouvisí s mojí aktuální situací,“ doplnil Kaderka.

Šedesátiletý Kaderka stál v čele organizace od roku 1998. Od února je stíhaný za podvody se státními dotacemi, hrozí mu deset let vězení. Soud na žádost státního zastupitelství jeho i člena dozorčí rady Vojtěcha Flégla poslal do koluzní vazby, aby nemohli ovlivňovat svědky. Na konci května byli oba propuštěni. Flégl rezignoval na funkci v pondělí, Kaderka o tři dny později.

„Nejsem si vědom, že bych se dopustil jakéhokoli nezákonného jednání,“ uvedl Kaderka, o jehož odvolání se bude dnes přesto hlasovat. V takovém případě by byl zbaven pravomocí s okamžitou platností.

Tenisový svaz bude také projednávat změnu stanov, která by umožnila zájemcům usilovat o vedoucí post bez jakéhokoliv omezení. Plánuje zvolit tříčlenné předsednictvo složené z předsedy a dvou dalších osob.

Na funkci nového předsedy kandidují Jakub Kotrba, Petr Makrlík a Vladimír Slavík. Čtvrtý kandidát Václav Vintr svou kandidaturu stáhl. O pozici v předsednictvu usilují také trenér Petr Pála a Martin Hynek, o předsednickou funkci se ale neucházejí.

Do případného předsednictva by se dostali tři kandidáti s největším počtem hlasů. Valné hromady se účastní 119 ze 120 delegátů z jednotlivých oblastních svazů. Dočasným šéfem svazu byl po Kaderkově zadržení jmenován sportovní ředitel Jan Stočes.

Kaderkovi hrozí za milionové dotační podvody se státními dotacemi a za zjednání výhody při zadání veřejné zakázky až desetileté vězení. Trestnou činnost popírá, proti únorovému vzetí do vazby si podal stížnost, kterou mu soud zamítl. Svazu machinacemi vznikla škoda téměř 30 milionů korun, kterou musí Národní sportovní agentuře uhradit.

V Římě dnes startuje atletický šampionát, z něhož Češi už deset let nepřivezli zlatou medaili – mistrovství Evropy. Kdo by mohl dlouhé čekání zlomit? A kdo jsou nové nadějné tváře v omlazeném českém týmu? Podívejte se na přehled.

Je to zvláštní část před začátkem zápasu. Lidé v publiku ještě využívají poslední možnost si  odskočit nebo vybrat to nejlepší místo.

Televize mnohdy stále vysílají reklamy nebo komentátor představuje oba hráče a nikdo nedává pozor, co se ve skutečnosti děje.

Možná právě proto na první dobrou unikla pozornosti situace při losu tenisového čtvrtfinále mezi Zverevem a De Minaurem. 

Německý tenista si na pokyn rozhodčího vybral stranu mince, při které by vyhrál, kdyby padla. Zvolil ikonku míče. 

Když dítě na invalidním vozíku vyhodilo minci do vzduchu, ta se zakutálela stranou a Zverev přišel k rozhodčímu s tím, že padla ikonka rakety.

Sudí se tak otočil s volbou servisu na Australana, když se německý hráč ozval.

„Ne ne, já říkal raketa,“ tvrdil Zverev. Zmatený rozhodčí ani soupeř neprotestovali a nechali ho vybrat si příjem.

Video z této scénky pak obletělo svět sociálních sítí. „Nikdy v životě jsem neviděl tak ležérně spáchaný podvod,“ napsal na síti X Ben Rothenberg, někdejší tenisový reportér listu The New York Times.

Incident rezonoval o to víc, že Zverev čtvrtfinále s přehledem vyhrál a postoupil do semifinále, kde se v pátek střetne s dvojnásobným finalistou Roland Garros Norem Casperem Ruudem.

Nutno dodat, že Zverev je často terčem nepříjemných otázek novinářů i kvůli tomu, že v Berlíně stále probíhá jeho soud kvůli obviněním z domácího násilí na bývalé partnerce a matce jeho dítěte. 

26. červen 1992 se navždy zapíše do historie dánského fotbalu. Přesně ve 22:01 zapískal švýcarský rozhodčí Bruno Galler do píšťalky a Dánsko si zajistilo senzační vítězství na fotbalovém Euru.

Následovaly pak nevídané červenobílé oslavy. Od tribun göteborského stadionu Ullevi až po dánské ulice a náměstí propukla exploze radosti a hrdosti.

Mnohým Dánům je dnes jasné, že tento triumf byl víc než jen sportovním vítězstvím. „Je to společný národní referenční bod pro všechny. Dokonce i teď v současnosti,“ domníval dánský antropolog a novinář Lasse Yde Hegnet na stránkách dánského zpravodajského webu tv2.dk při oslavách 30. výročí zisku titulu.

Oslavy jako po osvobození

Historik Svend Rybner oslavy, které zachvátily „zemi kralevice Hamleta“, přirovnal dokonce k oslavám po osvobození země z německého područí.

„Pro generaci, která byla během mistrovství Evropy 1992 mladá, to lze přirovnat k osvobození 4. května 1945. Scény, které se odehrávaly v ulicích dánských měst, byly neuvěřitelně podobné tomu, o čem jste slyšeli a co bylo k vidění v květnu 1945,“ uvedl.

I když se může zdát absurdní srovnávat sportovní vítězství s koncem světové války, Rybner trvá na tom, že je nutné pochopit psychologický dopad, který měl triumf na mistrovství Evropy na Dány.

„Psychicky jsme byli v roce 1992 také osvobozeni. Mohli jsme být hrdí na to, že jsme Dánové. Mohli jsme ukázat, že jsme něco vyhráli. Ne národní tým, ale ‚my‘. Rozpoutalo to neuvěřitelnou hrdost a radost z toho, že jsme tady. Srovnatelnou s úlevou a osvobozením v květnu 1945,“ stojí si na svém kodaňský vědec.

Důležité jsou i historické souvislosti. Podle Rybnera znamenal triumf ve finále mistrovství Evropy nad Německem konec éry podřízenosti, která se táhla od drtivé porážky od Pruska a Rakouska jako členů Německého spolku v roce 1864 během druhé šlesvické války.

„Když dánský národní tým v roce 1992 zvítězil, bylo to poprvé, kdy mohli naši lidé odložit pocit bezvýznamnosti po porážce v roce 1864. A vstoupit na scénu jako rovnocenný partner mezi ostatními národy a lidmi,“ říká historik.

Porážka v roce 1864 byla pro Dánsko zdrcující ranou, protože po ní přišlo o vévodství Holštýnsko, Lauenborg a Šlesvicko. Byla to traumatická zkušenost, která zanechala hlubokou stopu v dánské mentalitě.

Profíci nemají právo reprezentovat

Jakási méněcennost se dlouhé roky projevovala i na hřišti. Ačkoli Dánsko patřilo mezi první země na evropském kontinentu, kde se fotbal začal hrát, národní tým byl dlouho ve stínu.

Dánové se totiž v době předválečné profesionalizace sportu tvrdošíjně drželi amatérského ideálu. Nejlepší hráči, kteří se v zahraničí chtěli fotbalem živit, byli z národního týmu vyloučeni.

„Nejlepší hráči museli odejít, takže jsme vždy postavili druhý národní tým. Prošli jsme tak dlouhým obdobím takzvaných ‚čestných‘ porážek‘,“ připomíná historik Rybner.

V roce 1971 Dánsko otevřelo dveře profesionálnímu fotbalu, ale teprve v roce 1978 byl status profesionálů oficiálně zakotven. Od té doby šly věci rychle. V 80. letech se národní tým svojí inspirativní hrou zapsal na mapu světa a debutoval na mistrovství světa. O pouhých 14 let později, se Dánsko stalo mistrem Evropy.

Účast Dánska na mistrovství Evropy v roce 1992 byla dílem náhody. Po neúspěšné kvalifikaci se dánští fotbalisté rozprchli po světě na dovolenou. Jenže kvůli občanské válce na Balkáně byla Jugoslávie vyloučena a její místo na poslední chvíli zaujalo Dánsko.

Příběh dánského vítězství se tak stal příběhem Ošklivého káčátka, jedné z nejoblíbenějších pohádek Hanse Christiana Andersena.

Ne všichni ale byli ochotní ze dne na den ukončit plážové radovánky a letět reprezentovat národní tým. Ofenzivní hvězda Michael Laudrup řekl své „Ne!“ kvůli sporům s koučem Richardem Møllerem Nielsenem. Šampionem se tak stal nakonec jen jeho starší bratr Brian.

Stalo se tak po finálové výhře 2:0 nad Německem, když góly senzačních šampionů dali John Jensen a Kim Vilfort.

Pak už mohly vypuknout oslavy, které vyvrcholily triumfálním příjezdem mistrů Evropy, které v centru Kodaně přivítalo na sto tisíc fanoušků.