Pomohl k jednomu titulu ve Spartě, k osmi ligovým prvenstvím v Šachtaru Doněck a po řadě zápasů v mládežnických reprezentacích v 58 utkáních oblékl dres národního mužstva. S reprezentací vybojoval bronz na mistrovství Evropy 2004. 

Tomáš Hübschman to ve fotbale dotáhl daleko. Přesto, že rodinné zázemí neměl jako malý fotbalista úplně tradiční.

Co se vám vybaví při vzpomínce na vaše dětství?

Moji rodiče byli manželé sedm let. Když mně byly čtyři roky, tak se rozvedli a brzy na to babička s dědou na přání mé matky dostali souhlas, aby se o nás starali. Táta jako spojový montér často cestoval a jen občas nás navštěvoval.

To znamená, že matka od vás prostě odešla?

Po rozvodu začala střídat partnery a zřejmě ani sama nevěděla, jakou cestou se má vydat. Bylo pro ni rozhodující, že se o dvě děti postarají její rodiče. Jednou z hlavních příčin mohlo být i to, že byla dost mladá. Mého bratra měla v 17 a mě v 19 letech. Chtěla si užívat života.

Ovlivnilo to k ní váš vztah?

Přestala pro mě existovat, zazlíval jsem jí, že to dokázala udělat. Když k nám potom někdy přijela, tak jsem ji ani nechtěl vidět. Naopak táta se o nás stále zajímal. Finančně pomáhal mým novým „rodičům“, přispíval třeba i na kopačky a když jsme hráli fotbal, tak občas chodil i na naše zápasy.

Jak jste výchovu prarodičů s bratrem prožívali?

Babička se musela ze svého zaměstnání v kanceláři vrátit do domácnosti, aby se o nás mohla starat. Děda pracoval až do důchodu jako dřevo-modelář. Byli jsme u nich spokojenější než u mámy. Poskytovali nám vše, čeho byli schopni, takže vyrůstání u nich považuju za to nejlepší, co nás mohlo potkat. Suplovali roli rodičů a nebylo to pro ně jednoduché. Byli však zkušení, dokázali leccos pochopit, přimhouřit oko, ale i vyhubovat nám, nebo nás i potrestat. Všichni jsme pak měli výhodu, že se žilo v klidnější době než dnes.

V čem byla 80. léta příjemnější?

Především v kvalitě mezilidských vztahů. Lidé si pomáhali udržovat mezi sebou vzájemné kontakty. Dnes je všechno v rychlosti. Pracujeme, honíme se, ale pak získané peníze často ani neumíme plně využít.

Pojďme k fotbalu. Na Letnou vás přivedli také prarodiče?

Bylo moc důležité, že babička s dědou nás vedli ke sportu. V Loučni měli chatu a děti z jedné rodiny začaly hrát fotbal ve Spartě, kam se dostal i můj bratr. Na Letnou ho vozila babička a já jezdil s nimi. Kolem bývalého spodního hřiště jsem na škváře jen běhal a skákal do dálky. Ale jednou mě bratrův trenér pozval mezi své starší svěřence a já se mezi nimi začal motat. Bylo mi pět let.

A chytil jste se.

Postupně jsem procházel všemi žákovskými a dorosteneckými týmy. Střídali se trenéři i posty, na kterých jsem nastupoval. Zpočátku jsem hrál ofenzivního záložníka, v dorostu stopera a nakonec všechno, „co bylo vzadu.“ Trénovali jsme i na škváře a do gumotextilních kopaček jsme si dávali igelitové sáčky, abychom po dešti neměli mokré nohy. A babička? Ta už měla na stadion vyšlapanou cestičku.

Kdy poprvé jste nahlédl do fotbalu dospělých?

V 16 letech se stal mým agentem Zdeněk Nehoda a nabídl mi i šanci hrát druhou ligu ve Zlíně. Souhlasil jsem, babička s dědou mě také nebrzdili a tak jsem v Karviné nastoupil ke svému prvnímu zápasu mezi dospělými. Musím přiznat, že v porovnání s dorosteneckými utkáními to byl velký rozdíl.

Po půl roce jste se z hostování ve Zlíně vrátil do Sparty. Proč?

Trenér Ivan Hašek chtěl, abych s ligovým týmem absolvoval zimní přípravu. Zůstal jsem u mužstva jako náhradník a bylo pro mě neskutečné sedět na lavičce prvního mužstva v ligovém utkání. Po sezoně mně trenér řekl, že pro mě bude užitečnější další hostování, tentokrát v Jablonci, i když hraje až třetí ligu.

Kdy jste se poprvé dočkal profesionální smlouvy?

Od 14 let jsem získával zkušenosti v reprezentačních mládežnických výběrech a v 17 letech babička s dědou, místo nezletilého Tomáše (úsměv), podepsali moji první profesionální smlouvu. Oba prarodiče respektovali, že peníze jsou moje a mohl jsem s nimi nakládat podle vlastního uvážení. Byla to ohromná pomoc, protože jsem si mohl sám kupovat nejrůznější věci a zároveň finančně pomáhat v naší stále společné domácnosti.

Od té doby uplynulo přesně čtvrtstoletí. Co tomu babička s dědou říkají?

Oba i po svých 80. narozeninách mě stále sledují a na jaře dokonce oba chodili na většinu zápasů, v nichž jsem nastupoval.

Třiadvacátý ročník populární soutěže bude mít místo tradiční základny v Chrudimi svůj „hlavní stan“ v Hrochově Týnci. Tedy přesněji na nedalekém letišti.

Právě tam bude umístěna servisní zóna, v průběhu rallye na něm proběhne seskupení posádek a bude to i místo slavnostního vyhlášení vítězů. Posádkám i fanouškům budou k dispozici i přilehlé travnaté plochy.

Harmonogram Rallye Železné hory prošel zásadní změnou itineráře. Místo tří se pojedou čtyři měřené úseky, každý dvakrát. Jejich délka je od 7,1 po 14,5 km.

„Škoda jen, že jsme museli zkrátit rychlostní zkoušku, kterou jsme loni jeli jako Sovolusky – Dolní Raškovice a měřila 15,6 kilometru. Část vedla přes chatovou oblast. Do ní nás letos nepustili,“ lituje ředitel závodu Marek Šimík.

I tak ale půjde o náročnou erzetu se střídáním úzkých a běžných silnic a jen málo zkrácenou. Na osmi měřených testech čeká na posádky celkem 73,54 soutěžních kilometrů.

Ve startovní listině se po několika omluvenkách nachází 105 posádek. Asi největším překvapením je potvrzená účast Josefa Petáka. Po třech účastech na Pražských rallyesprintech si vedle něj poprvé klasickou rallye vyzkouší jako spolujezdec Ondřej Joska. Soutěžit budou se Škodou Fabií R5 týmu Brynda Racing.

Tento vůz už letos v Českomoravském poháru rallye startoval. I díky Karlu Kupcovi a Danny Perseinovi dokázal dojet na nejvyšší stupínek.

Aby se předešlo případným problémům při seznamování posádek s tratí, bude opět jejich počínání monitorováno systémem GPS. Překročení povolené rychlosti bude v soutěži potrestáno časovou penalizací.

Prožívala jste pohádkové měsíce? Na vašem instagramovém účtu máte psáno, že se to tak může jevit.

Za poslední dva tři měsíce se toho stalo opravdu dost. Podařilo se nám vyhrát titul v Portoriku, kde jsem byla pět měsíců sama. S nároďákem jsme hrály dvě velká finále, jedno jsme vyhrály. Bylo to skvělé zakončení sezony.

Do toho jste si po dlouholetém vztahu vzala německého volejbalistu s maďarskými kořeny Györgyho Grozera. Obřad proběhl v areálu Chateau Šanov, jaká byla svatba na zámku?

Nebylo to úplně na zámku… Ale George mi v soukromí anglicky říká, že jsem jeho princezna, takže takhle jsme to plánovali. Nicméně on se chystá na olympiádu, já jsem to zase plánovala z Portorika. Naštěstí jsem měla výbornou svatební koordinátorku. Nakonec to vyšlo krásně.

V hektickém období jste našli termín na konci června.

Už dlouho hrajeme oba v zahraničí, máme málo šancí shromáždit všechny své blízké na jednom místě. To se povedlo, měli jsme na svatbě celou naši komunitu z Čech i z Maďarska. Byl to takový malý zázrak, svatba byla opravdu super.

Pár dní nato jste s reprezentací vyhrála Challenger Cup v Manile a mluvila jste o tom, jak emotivní je naposled hrát jako Havelková. Měla jste hned jasno, že budete Helena Grozer?

Dvacet let jsem byla zvyklá nosit příjmení Havelková, takže emotivní to bylo. O to více jsem si vážila toho, že jsme vyhrály Challenger Cup. Ale George má ve volejbalovém světě velké jméno, nemyslím si, že se za něj budu stydět. Podle mě je to tak správně, i když dneska má žena po svatbě svou volbu. Já jsem počítala s tím, že své původní příjmení odevzdám.

Díky triumfu na Challenger Cupu se Češky poprvé dostaly do prestižní Ligy národů. Co to pro český volejbal znamená?

Je to velký krok dopředu, dostáváte se do světové soutěže. Tam se utkáte s nejlepšími týmy a hráčkami, které hrají olympiádu a mistrovství světa. Můžeme se porovnat s opravdovou špičkou, v Česku tolik šancí nemáme.

Proti nejlepším týmům světa bude cenná každá výhra, ale spíš půjde o nové zkušenosti pro mladé hráčky?

Určitě. Máme mladý tým a některé hráčky ještě neměly možnost hrát třeba proti Brazilkám nebo Američankám. Bude to trnitá cesta, ty týmy jsou na úrovni, kam my se teprve dostáváme. Ale je to jedině dobře.

Co říkáte na cestu národního týmu s řeckým trenérem Jannisem Athanasopulosem, který postupně začleňuje mladší hráčky?

Líbí se mi to, jinak bych už v 35 letech v nároďáku nebyla. Baví mě to s holkama i trenérem, výsledky jsou třešnička na dortu.

Je pro vás velkou motivací mistrovství Evropy, které bude za dva roky spolupořádat Brno?

Je skvělé, že se podařilo dostat tu akci do Česka. Je to unikátní, protože za dvacet let v nároďáku jsem doma takový turnaj nikdy nehrála. Pro všechny to bude odměna.

Klubovou sezonu jste odehrála v Portoriku za tým Cangrejeras San Juan. Šla jste do neznáma, i když už jste s volejbalem prošla mnoho zemí?

Vždycky hledám novou motivaci, nový styl volejbalu, aby mě to nějak obohatilo. Vloni jsem se po návratu do reprezentace rozhodovala, jestli ještě budu někde v klubu hrát. A vybrala jsem si Portoriko, protože jsem tam ještě nebyla a dost holek si to pochvalovalo. Chtěla jsem bojovat o titul, což se povedlo. Takže co více chtít…

Jak složité pro Evropanku je dostat se do portorické soutěže?

Náročné je to hlavně skrze vízum, na kterém se pracuje dost dlouho. Dva měsíce jsem čekala, jestli tam vůbec budu moct hrát. Ale baví mě výzvy. Věděla jsem, že volejbal tam mají dobrý, i když jiný. Hráčky jsou tam menší a dynamičtější, ne jako v Rusku nebo Itálii.

Po návratu jste zmiňovala nahuštěný program. Jak náročný byl?

To jsem nejdříve nevěděla. Liga měla být původně do půlky května, ale kvůli reprezentačním akcím před olympiádou se to o dva týdny posunulo. Hrály jsme až čtyřikrát týdně. V podstatě to byly skoro jen zápasy, ani jsme moc netrénovaly. Neměla jsem čas na svou klasiku s regenerací. Bylo to jiné a hodně zajímavé.

Vyhrála jste ligu v Polsku, Itálii, Rusku, teď v Portoriku. K tomu jste získala nespočet pohárových trofejí. Máte je ještě kam dávat?

Samozřejmě. (úsměv) Těch domovů mám více, takže prostor je. Ale ano, sbírka je velká a s Georgem jsme si říkali, že až budeme doma tvořit nějakou vlastní síň slávy, máme tam oba co dávat.

Nevydá to dohromady na menší muzeum?

Jednou to třeba bude motivace pro naše děti.

Jaký byl v Portoriku život mimo volejbal? Užila jste si karibský ráj?

Bylo to nejlepší balení na sezonu. Do Ruska jsem brala čtyři kufry, aby se tam vešly kozačky, zimní bundy a nevím, co všechno. Tady jsem vzala trička, kraťasy a plavky a letěla jsem. Portoriko jsem si vybrala i kvůli tomu, že miluju teplo a moře. Bydlela jsem na pláži a byl to pro mě vítaný bonus, když jsem ve volnu mohla skočit do moře a načerpat energii ze sluníčka. To se vám jinde v sezoně jen tak nepoštěstí.

Budete v San Juanu pokračovat v příští sezoně?

Tím, že se získal titul, tak se mě ptali. Ale zatím ještě nevím.

Manžel bude nadále hrát tureckou ligu?

Ano, zůstává v Turecku, ale teď má v hlavě především Paříž. Chudáci hrají s německou reprezentací ve skupině dvakrát v devět ráno, to mu moc nevyhovuje a musí najet jiný režim. Já se za ním pojedu podívat a budu fandit.

Jak se těšíte?

Už delší dobu to mám zařízené a těším se moc. Mně se na olympiádu nepovedlo dostat, ale aspoň moje druhá polovina to dokázala. (úsměv) Ráda bych se podívala i na beachvolejbal, na Ondru Perušiče s Davidem Schweinerem a Báru Hermannovou s Máří Štochlovou.

Kde plánujete s manželem budoucnost, až oba skončíte s volejbalem? Těch možností je určitě víc.

Odpovím na všechny otázky, ale tohle opravdu sama nevím. Máme to nějak rozplánované a vytvořené zázemí, nicméně bude záležet na tom, co sami budeme dělat. Barák máme v Budapešti, já jsem teď hodně doma v Česku s rodinou, na kterou jsem v kariéře moc času neměla. S Georgem zatím přejíždíme a cestujeme.

Finalistka loňského Roland Garros Muchová, která se vrací po takřka desetiměsíční pauze způsobené zraněním zápěstí, do čtvrtfinále postoupila i při svém letošním turnajovém debutu na trávě v Eastbourne. Kvůli problémům s operovaným zápěstím ale ještě před ním odstoupila. Ve Wimbledonu pak vypadla hned v 1. kole.

I nyní potřebovala pauzu na ošetření, ale tentokrát se jednalo o problémy s pravým stehnem, které měla obvázané. Nakonec ale třísetovou bitvu zvládla.

O postup do semifinále se sedmadvacetiletá Muchová utká s vítězkou australského duelu Astra Sharmaová – Ajla Tomljanovicová.

„Je to takové specifické zranění. V 99 procentech lezení mě to nelimituje. Prostě jenom v určitých pozicích je tam ten sval nebo nějaký úpon rotátorové manžety přetížený,“ uvedl trojnásobný mistr světa v lezení na obtížnost.

V Chamonix cítil, že už je rameno téměř stoprocentní, ale ve finále měl namále. „Skoro jsem se pustil. Přemýšlel jsem na začátku cesty, jestli se mám pustit. Měl jsem samozřejmě v hlavě Paříž, jestli mám pokračovat, abych si to nepokazil dál,“ řekl. Ve finále, v němž skončil šestý, se mu proto nelezlo dobře.

Rameno ale přečkalo soutěž bez vážnější újmy. „Jenom trochu zatuhlo, je jako před tím. Musíme na tom fyzioterapeuticky zapracovat, aby fungovalo i v těchto extrémních pozicích,“ uvedl Ondra. Fyzioterapii aktuálně věnuje hodinu denně, více než obvykle.

Olympijská kombinace pro něj začne semifinálovým kolem, které je na programu 5. a 7. srpna. O dva dny později bude případně bojovat o medaili. Od Tokia, kde si v olympijské premiéře lezení odnesl z trojkombinace šesté místo, se toho hodně změnilo. Čeká ho jen dvojkombinace boulderingu a obtížnosti, takže nemusel trénovat neoblíbené lezení na rychlost. Ale zase mu vyrostla mladá konkurence.

„Hodně se to posunulo, hlavně v lezení na obtížnost. Je několik šestnáctiletých, osmnáctiletých borců, kteří jsou strašně našlapaní, i když nám z té starší generace společně třeba s Jakubem Schubertem nebo Alexanderem Megosem snad ještě tolik neutekli. Ale třeba první osmička je neuvěřitelně našlapaná a už vůbec se probojovat do osmičlenného finále bude hodně náročné. Žádná chyba se nebude odpouštět,“ konstatoval jednatřicetiletý brněnský rodák.

Snu o olympijské medaili se ale nevzdal. „Kdybych cítil, že nemám vůbec žádnou šanci na medaili, tak bych tam asi ani nechtěl jet. Pevně věřím, že nějaké šance jsou. Ale vím, že to bude extrémně náročné a vím, že musím vyladit formu úplně na sto procent a pak mít ještě štěstí,“ podotkl.

Před olympiádou ho ještě čeká soustředění v Innsbrucku, kde s rakouským, britským a italským týmem absolvuje simulovaný závod. Pak se ve společnosti italských sparingpartnerů bude chystat doma v Brně.