Na třetím místě průběžného pořadí naopak lehce snížil svou ztrátu Remco Evenepoel. Belgičan zaútočil na oba rivaly v závěrečném stoupání, dojel týmového kolegu Jana Hirta, který se předtím pohyboval ve skupině uprchlíků, a nechal se chvíli táhnout.

V koncovce už Evenepoel bojoval sám a do cíle si vypracoval desetisekundový náskok. V hodnocení stáhl svůj odstup za lídrem na 5:09 minuty, od druhého Vingegaarda ho dělí 1:58.

Trio favoritů se celý den pečlivě hlídalo. Jako první otestoval soupeře Pogačar, jenž akceleroval těsně pod vrcholem předposlední vrchařské prémie dne na Col du Noyer.

Oba soupeře rychle setřásl a vypracoval si mírný náskok, ve sjezdu se ale opět nechal dojet. Další útok předvedl až Evenepoel, na jehož nástup rivalové nereagovali. Pogačar si schoval síly až na finiš, v němž na posledních 300 metrech svému nejbližšímu pronásledovateli ujel.

Olympijský vítěz z Tokia Carapaz, jenž už v letošním ročníku strávil jako první Ekvádorec den ve žlutém dresu, nastoupil ve skupině pronásledující uprchlíky v předposledním stoupání a brzy dojel Simona Yatese, který se vydal dopředu chvíli před ním.

Britského soupeře po chvíli setřásl a nakonec si před ním dojel pro premiérový vavřín s náskokem 37 sekund. Třetí skončil o dalších 20 sekund později Španěl Enric Mas.

Hirt, jenž už v závěru po odpojení Evenepoela šetřil síly, etapu dokončil na 31. příčce. Za vítězem zaostal o 8:07 minuty.

Cyklistický závod Tour de France – 17. etapa St. Paul – Superdévoluy (177,8 km):

1. Carapaz (Ekv./EF Education-EasyPost) 4:06:13, 2. S. Yates (Brit./Jayco-AlUla) -37, 3. Mas (Šp./Movistar) -57, 4. De Plus (Belg./Ineos Grenadiers), 5. Onley (Brit./dsm-firmenich-PostNL) oba -1:44, …31. Hirt (ČR/Soudal-Quick Step) -8:07.

Průběžné pořadí:

1. Pogačar (Slovin./UAE Team Emirates) 70:21:27, 2. Vingegaard (Dán./Visma-Lease a Bike) -3:11, 3. Evenepoel (Belg./Soudal-Quick-Step) -5:09, 4. Almeida (Portug./UAE Team Emirates) -12:57, 5. Landa (Šp./Soudal-Quick-Step) -13:24, 6. Rodríguez (Šp./Ineos Grenadiers) -13:30.

Čtyřiačtyřicetiletý Polman má za sebou nepočítaně extrémních závodů na silničním i horském kole. Před pěti lety přejel napříč Spojenými státy od Tichého oceánu k Atlantiku. Předloni byl první v cíli závodu North Cape – Tarifa, který se jede přes celou Evropu.

Na konci června se poprvé postavil na start 1000 Miles Adventure a v čase 6 dní, 19 hodin a 58 minut hned triumfoval. O necelých 11 hodin porazil druhého Tomáše Novotného a stanovil nový rekord akce.

Na svých stránkách jste psal o nejšílenějším závodě na horských kolech, který jste kdy jel. Bylo to dáno vzdáleností nebo obtížností terénu?

Oboje bylo na nejvyšší úrovni, jaká je možná. Ale hlavně terén byl opravdu těžký, nebyly tam skoro žádné asfalty, převážně pěšiny. Technické výjezdy a sjezdy, vzdálenost dlouhá, a ještě se k tomu přidalo počasí. Moc nám nepřálo, potkali jsme silné průtrže a bouřky. V lesích bylo spoustu bahna, na mnoha úsecích se vůbec nedalo jet a musel jsem kolo tlačit. V Krkonoších a Krušných horách mě zase dostala zima.

Co se stalo?

Kvůli silnému dešti a větru jsem se dost podchladil. V Peci pod Sněžkou jsem v pět ráno přijel do hotelu, kde jsem si musel dát teplou sprchu a oklepat se. Později v Hoře Svatého Šebestiána mě zachránili naši vietnamští spoluobčané se svým obchodem, kde jsem koupil teplou zimní bundu, tepláky a ponožky, abych vydržel.

Při sjíždění do Pece pod Sněžkou jste si kolem sebe na kole dokonce omotal spacák.

Přesně tak, abych vydržel sjezd. Půl dne jsem jel v dešti, byl jsem promoklý.  Najednou se vyjasnilo, odešly mraky a teplota klesla na tři stupně. V tom jsem měl sjíždět dolů. Namotal jsem si spacák pod bundu na sebe a pomohlo mi to. (úsměv)

To byly nejhorší chvíle během závodu?

Určitě, člověk si rychle uvědomí, že na přírodu je krátký. V dnešní době je vlastně dobře tohle zjistit. Když v přírodě taková situace nastane, člověk rychle ztrácí energii a dostane se do úzkých. Nemusí to být ani Alpy, stačí Krkonoše nebo Krušné hory.

1630 kilometrů dlouhá trasa tedy zjevně nevede po cyklostezkách a člověk musí počítat s tím, že kolo někde i ponese.

Pokud v tom závodě najedete na cyklostezku, jste šťastní, protože se svezete po udržovaném terénu. Nicméně především vede po turistických trasách. Jsou to trasy pro pěší turistiku a pro technicky méně zdatné účastníky závodu to opravdu pěší turistika dost často je.

Co vás přimělo k účasti v tomto extrémním závodě? Častěji jezdíte na silnici, ne?

Mám rád oboje, ale takový ultramaraton na horském kole mi ve sbírce chyběl. Vyhrál jsem mistrovství republiky ve čtyřiadvacetihodinovce na horském kole, třikrát jsem byl první v závodě 400 ultra, ale to bylo vše přes jednu noc. Závod na více dní v opuštěné přírodě jsem neměl. Jsem rád, že jsem do toho šel.

Na Slovensku jste byli upozorňovaní na výskyt medvědů. Potkali jste nějaké?

To bylo v pohodě, ani jsem se nebál. Byl jsem připravený, že případně zachovám chladnou hlavu. Měl jsem po ruce i pepřový sprej. Zrovna na Slovensku jsem si ale jednou v noci ověřil, že nejnebezpečnějším tvorem pro závodníky je člověk sám. Potkal jsem v jedné obci nějakého řidiče evidentně pod vlivem, který na cestě driftoval. To nebylo moc příjemné.

Neměl jste jediný defekt ani žádné výraznější technické problémy s kolem. Jak je to možné na tak dlouhé a náročné trase?

Možné to je, ale musíte tomu jít naproti. Použil jsem bezdušové systémy, pláště bez duší, do kterých jsem nalil speciální tmel. Ten v případě menších defektů díru zacelí. A šel jsem tomu naproti i stylem jízdy, protože defekt je z 90 procent chybou jezdce. Musíte nad stopou přemýšlet, neustále být v pozoru a dívat se před sebe. I když samozřejmě je to unavující.

Jak jste řešil spánek? Je to závod na vlastní pěst a bez podpory, ale ubytování jezdec použít může, ostatně jako vy v Peci pod Sněžkou.

Zpočátku jsem spal hodně, protože na Slovensku jsme mezi devátou večerní a šestou ranní nemohli jet. Byl tam zákaz právě kvůli medvědům, museli jsme zůstat v civilizaci a přečkat noc. Spalo se třeba v turistických přístřešcích.. Nejdéle jsem spal sedm hodin. Ve druhé půlce závodu jsem cítil, že mám naspáno, a spal jsem méně. V posledních dvou a půl dnech jsem jel na takzvané „power napy“. Když mě bralo spaní, tak jsem tu hranu nepřekračoval a dal jsem si třeba 20 minut.

Krátký šlofík a jel jste dál?

V noci jsem si vytáhl dvakrát spacák, občas jsem spal přes den třeba na čtvrt nebo půl hodiny. V lesích se dost těží, pak jsou sice ty cesty šílené, ale zase se na kládách dobře spí, jak jsem zjistil. (úsměv)

Letošní ročník byl poznamenaný tragédií. Na Slovensku zemřel jeden z českých účastníků závodu. Jak vás to zasáhlo? Uvědomí si člověk v tu chvíli, že jde opravdu o extrémní závod?

Od organizátorů dostáváme různé informační zprávy, ať už o trase, nebo o tom, že byl třeba viděn medvěd. Nejhorší esemeska mi přišla v poslední noc jízdy, kdy jsem zjistil, že Radka našli ležet závodníci za ním a už mu nedokázali pomoct. Já si nebezpečí závodu uvědomuju docela dobře, ale v ten moment to na vás dolehne ještě o to více. Nejdůležitější je přijet do cíle a obejmout se s nejbližšími.

Daniel Polman při závodě 1000 Miles Adventure | Foto: Daniel Polman

Vzalo mě to, osud se k němu bohužel otočil zády. Závod to samozřejmě poznamenalo, i v cíli to zabrzdilo proud pozitivních emocí. Jsem rád, že když jsem se vrátil domů do Nové Paky a viděl jsem se s celým svým týmem a fanoušky, tak jsem udělal dražbu nějakých věcí a na rodinu Radka se vybralo 25 tisíc korun za jeden večer. Aspoň takhle maličko jsme pomohli.

Ultramaraton na horském kole jste splnil, takže co teď bude vaše další výzva?

(úsměv) Čekal jsem tuhle otázku. Mám rád i klasickou cyklistiku, sleduju pravidelně ať už Světový pohár horských kol s úžasným Ninem Schurterem, nebo teď Tour de France s Tadejem Pogačarem. Snažím se jezdit i kratší závody a na závodě v Portugalsku se mi povedlo nominovat na mistrovství světa do Dánska v kategorii masters, tedy mezi amatéry. Pojede se to v září.

K tomu tedy bude směřovat vaše příprava?

Ano. A chci to propojit s ultracyklistikou. Třeba původní Tour de France totiž byla ultracyklistika jak vyšitá. Etapy o délce přes 400 kilometrů, borci dojeli v noci a hned ráno startovali. Rozhodl jsem se, že si na silniční kolo hodím brašny, dojedu do Dánska na start z Nové Paky, což je přes tisíc kilometrů, odjedu MS a pojedu zase zpátky domů. Takže to je můj nejbližší projekt.

Je to jen několik dní, kdy obvodní soud pro Prahu 5 rozvedl manželství sedmatřicetiletého Fenina a jeho ženy Beaty. Matka jeho tříleté dcery Mii rozpad svazku zdůvodnila mimo jiné Feninovým problémem s alkoholem a drogami.

Bývalý útočník se přitom teprve na konci března vrátil z protialkoholní léčebny v Červeném Dvoře, kam ho dotlačili mimo jiné bývalí reprezentanti Tomáš Ujfaluši a Milan Baroš. Tříměsíční pobyt se ale minul účinkem, Fenin zase denně pije a používá okřídlené alibi alkoholiků: ověřil jsem si, že můžu kdykoli přestat.

„Ano, zase piju. Každý den. Od té doby, co jsem mimo kliniku,“ svěřil se v rozhovoru pro německý Bild. „Celý den se dívám YouTube a piju Jägermeister proti smutku. Moc miluju svou dceru.“ 

Žije sám ve svém bytě na jihozápadě Prahy, manželka vzala jejich společnou holčičku s sebou a Fenin s ní údajně nyní nemá žádný kontakt. Bývalý útočník Teplic, Frankfurtu, Chotěbuzi či pražské Slavie nevychází z domova ani kvůli pracovním povinnostem: nemá zaměstnání a žije z investovaných peněz. Měsíčně prý utratí téměř devadesát tisíc korun.

Muž, který v české reprezentaci vstřelil tři góly v šestnácti zápasech, si svoji situaci uvědomuje a z jeho slov je cítit rezignace. „Dříve nebo později se upiju k smrti,“ tvrdí. Už jednou se mu to málem, povedlo, před šesti lety byl několik týdnů v kómatu kvůli problémům se slinivkou, na nichž se podílela neřízená konzumace alkoholu.

Neúspěšnou léčbou Fenin propásl svou další životní šanci. Jednou z předcházejících mělo být jeho vystoupení v Oktagonu, jenže k němu kvůli fotbalistově mizivé tréninkové morálce nakonec vůbec nedošlo.

Za tenistkou z Ivančic nestojí žádná velká marketingová agentura. Vlastně je tak trochu sama sobě manažerkou. 

O sociální sítě se stará sama. Vymýšlí obsah pro fanoušky, nebo, třeba jako na Wimbledonu, si s nimi střihne rozhovor v pauze mezi zápasy, kdy si s nimi na síti X rozjede sérii otázek a odpovědí. 

Osobní a skromný přístup, nic, co by sledovaly masy lidí. Nejspíš i proto má například na Instagramu momentálně nejméně sledujících ze všech wimbledonských šampionek za posledních deset let (134 tisíc, pozn. red.). A to už má v zádech i jeden grandslam z Paříže.

V Londýně ale možná i trochu nevědomky udělala velký krok k tomu, aby minimálně jednu zvučnou firmu zaujala.

Když se jí totiž novináři na Wimbledonu ptali, jak tráví dlouhá odpoledne, když ve Wimbledonu prší a nemůže se na kurt, odpověděla, že miluje skládání stavebnice Lego.

„Stavím ho hodně. Dostala jsem jeden set i od svého týmu během Wimbledonu. Mám ráda architekturu, postavila jsem mléčnou dráhu nebo věci z Harryho Pottera, mám třeba Dobbyho,“ přiznala Krejčíková.

Práce s kostičkami ji prý uklidňuje a zároveň u toho dostatečně relaxuje a vypne od tenisu.

A její vášeň, která díky jejímu celkovému triumfu ve dvouhře obletěla svět, uhranula také výrobce populární stavebnice.

„Máme velkou radost, že se Barboře na turnaji tolik dařilo, samozřejmě jsme jí drželi palce. Stejně tak nás ale těší i její zájem o naše stavebnice. Rádi bychom jí poděkovali a připravili jsme pro ni překvapení v podobě unikátního modelu Lega. Více bohužel prozradit nemůžeme, abychom především Barboře nepokazili překvapení,“ prozradila on-line deníku Aktuálně.cz Iva Ambrožová, marketingová ředitelka Lego Trading s.r.o. pro ČR a SR.

Ta přiznala, že se nebrání ani nějaké další vzájemné marketingové spolupráci v budoucnu. 

Česká šampionka dostala od britského novináře otázku i na to, zda by ji lákalo složit si také wimbledonský centrální tenisový dvorec.

„A existuje takový set? Jestli ano, tak sem s ním a já ho složím,“ smála se.

Na trhu sice zatím není, reálně však jeho výroba visí ve vzduchu. Zatím je ve fázi projektu na platformě Lego Ideas. Fanoušci ho najdou na tomto odkazu a mohou pro něj hlasovat.

„Pokud model získá 10 000 hlasů, automaticky přechází do posouzení týmů našich designérů. Ročně takto vydáme několik stavebnic, které vzešly z hlasování milovníků Lega. Wimbledon má aktuálně 476 hlasů – může to být tedy hozená rukavice pro všechny fanoušky Barbory, aby jí pomohli splnit její sen,“ vysvětlila Ambrožová.

Z toho vyplývá, že zařadit do výrobního procesu něco extra není snadné. Nedá se tedy čekat, že by se tenisoví fanoušci obratem dočkali vlastního setu Barbory Krejčíkové.

„Máme vysoké standardy, co se týče designu, kvality a také bezpečnosti. V kladenské LEGO Model Production máme však týmy, které dokáží postavit jedinečné sochy téměř s jakoukoliv tématikou. Ty ale samozřejmě nejsou součástí naší standardní prodejní nabídky,“ dodává marketingová ředitelka.