Zářila štěstím a vrhla se do náruče své české spoluhráčky. Po triumfu pak o Siniakové básnila. Byla plná vděčnosti, že se mohla dát dohromady s jednou z nejlepších deblistek poslední dekády.

Stalo se tak na popud Češky. Když si její aktuální spoluhráčka, Australanka Storm Hunterová, v dubnu přetrhla Achillovu šlachu, napsala Townsendové přes zprávy na Instagramu.

Americká tenistka byla zájmem polichocena. „Bylo hrozné, co se stalo Storm, na druhou stranu jsem věděla, jak úžasná je Katy hráčka. Věděla jsem, že to musím udělat. A teď jsme tady,“ vyprávěla nadšeně po životním úspěchu.

Dělala si legraci, že jde o první úspěšný vztah v historii, který vznikl přes zprávy na sociální síti.

Spolupráci nejprve musely odložit, Townsendová kvůli zranění nemohla hrát Roland Garros, a tak Siniaková, jako by nic, v Paříži slavila s jinou Američankou, Coco Gauffovou.

Teď už se dočkala i osmadvacetiletá Townsendová. Ve finále deblu na grandslamu uspěla na třetí pokus.

Během kariéry to neměla lehké, nikdy se ale nevzdala.

Před dvanácti lety byla nejlepší juniorkou světa, přesto se netěšila přízni Americké tenisové asociace (USTA). Ta ji tehdy požádala, aby se neúčastnila juniorského grandslamu, a tenistce odmítla zaplatit výdaje nutné k účasti. Navíc zamítla její žádost o divokou kartu na dospělé US Open.

Patrick McEnroe, tehdejší šéf oddělení hráčského vývoje USTA, to vysvětloval takto: „Naší hlavní starostí je její dlouhodobé zdraví a dlouhodobý rozvoj jako hráčky. Aby jednou, až přijde čas, mohla hrát na stadionu Arthura Ashe a soutěžit o hlavní tituly.“

Townsendovou rozhodnutí šokovalo, zvlášť když byla v tu chvíli první hráčkou juniorského světového žebříčku. Dlouho nezahojenou křivdu přiblížila před třemi lety ve svém sloupku pro The Players’ Tribune.

„Zařízli mě kvůli tomu, že jsem nepasovala do škatulky, jak má tenistka vypadat. Potrestali mě. Vzali mi něco, co jsem si vydřela a zasloužila. Byla jsem tlustá, byla jsem černá, tak mi vzali můj sen. Nebo se o to alespoň pokusili,“ svěřila se rodačka z Chicaga.

Juniorku US Open si nakonec zahrála, náklady uhradila její matka. Asociace pak otočila, zpětně Townsendové zaplatila, McEnroe se omluvil a zapřísahal se, že váha nehrála v rozhodnutí žádnou roli.

Důvěra už ale byla narušena, tenistka ukončila veškerou spolupráci s trenérským týmem USTA a začala za svůj sen bojovat na vlastní pěst.

Velkým úspěchům z juniorek se nikdy nepřiblížila, vyhrála jeden turnaj WTA a na žebříčku byla nejvýše na 61. místě v roce 2018.

Mimochodem, s kritikou své postavy se musela vyrovnávat i dál. Četné útoky na sociálních sítích ale nikdy příliš nevnímala.

„Ne, protože jsem sama nejlépe věděla, že jsem tlustá. Tím pádem nic takového nemohlo ranit mé city. Naopak jsem se vždy snažila na sobě tvrdě pracovat,“ vysvětlila.

Po narození syna se vrátila a dosáhla významných úspěchů v deblu. Teď už je i grandslamovou šampionkou.

Nezávodil jste už deset let, naposledy v Le Mans v roce 2014. Nechybí vám adrenalin z okruhů?

Myslím, že rozjíždět startup nebo nový brand je často větší adrenalin než na okruhu (smích). Jasně, občas se mi po rychlé jízdě zasteskne, ale dělám pár dalších sportů, kde si to nahradím.

Proč jste se vlastně rozhodl nevrátit se už na okruhy ?

Krátká odpověď je, že jsem měl pocit, že jsem dosáhl na své maximum a tím pádem jsem se už neměl moc kam posouvat. Taky jsem v ten moment závodil přes 20 let a bylo mi 27. Chtěl jsem prostě zkusit nějakou novou výzvu. Na delší odpověď bychom si asi museli sednout někam na pivo.

Sportovním fanouškům jste se ztratil z radaru. Jak se vaše profesionální kariéra od té doby vyvíjela a co děláte teď?

Já jsem vlastně vždycky dělal více věcí najednou, a to i během závodní kariéry. Už někdy kolem střední školy jsem si uvědomil, že je asi docela dobrý nápad mít nějaký plán, co budu dělat po ukončení závodní kariery. Výhodou bylo, že závody byly moje hlavní kariera a měl jsem tak prostor vyzkoušet si různá povolání. Jedna z mých prvních pracovních zkušeností byla ve švýcarské soukromé bance, takže to prostředí pro mě dnes není úplně nové. Během závodění jsem také dostudoval obor mezinárodní obchod v Londýně.

Pak jsem chvíli myslel, že bych mohl být pilot a udělal jsem si piloťák na letadlo a helikoptéru. Následovala kapitola gastro, kde jsme s kamarády provozovali fine dining restauraci a později drive-in bistro. Po ukončení závodní kariéry jsem ještě pár let chodil komentovat F1 do televize, ale stále jsem hledal něco, co mě bude opravdu bavit. Nakonec jsem skončil u společnosti Leo Express, kde jsme rozjeli nový startup SmileCar, na sdílení aut. A to byl moment, kdy jsem vlastně zjistil, co mě baví a naplňuje nejvíc: rozjíždět nový byznys od nuly a vymýšlet, jak ho co nejrychleji rozšířit.

Dnes působíte ve společnosti Conseq, kde rozjíždíte novou značku ZaVodou. Proč zrovna finančnictví?

Mám rád výzvy a upřímně, finance nebyly moje nejoblíbenější odvětví. Finanční produkty jsou složité, často nejdou sjednávat on-line, nebo je on-line prostředí komplikované, zastaralé a uživatelsky nepřívětivé. A v tom jsem právě našel tu výzvu.

Dám ještě jiný příklad. Když jsem dělal menu v restauraci, snažil jsem se zakomponovat suroviny, které nemám rád tak, aby i mně chutnaly. Například heřmánek. Zkoušel jsem desítky receptů, ze kterých se mi zvedal žaludek, než jsem z heřmánku zkusil udělat zmrzlinu. Ta byla naprosto boží a mám ji rád doteď.

Startup ZaVodou, který rozjíždím, se snaží mladším lidem srozumitelnou formou vysvětlit nutnost začít včas řešit vlastní penzi. Těžko se vyznají v pojmech, jako jsou penzijní připojištění a penzijní spoření, spoustu různých zkratek jako TF a DPS, a právě v tom jim chceme nabídnout orientaci.

Většinu kariéry jste strávil v barvách týmu svého otce Antonína Charouze. Byla to výhoda nebo naopak byl „rodinný podnik“ psychicky náročnější než účast v jiných týmech?

Myslím, že to nebyla většina kariéry, ale několik sezon určitě. Mělo to určitě své výhody, jako například to, že jsem vždycky věděl, že auto budu mít stejně dobré jako auto mého týmového kolegy. Na druhou stranu v cizích týmech jsem se zase mohl naučit nové věci od nových lidí, což mě posouvalo dopředu.

Jak se během let vyvíjel a případně měnil vztah mezi vámi a vaším otcem v průběhu let?

Moc se neměnil. Od té doby, co si pamatuju, jsme měli vztah podobný. Táta miluje závody a od malička mě v tom podporoval. A ani když jsem pak přestal závodit, náš vztah to nijak zvlášť neovlivnilo.

Byla právě tátova závodní kariéry tím spouštěčem, který vás přivedl do světa automobilových závodů.

Určitě, ale spíš než jeho kariéra ten fakt, že jsem k tomu byl od pěti let vedený (smích).

Nelákalo vás vrátit se za volant, když se Charouz Racing System v roce 2018 objevil v F2 a F3?

Samozřejmě mě to lákalo, ale v té době už jsem měl rozjeté jiné projekty a povinnosti. Na této úrovni závodů nejde jen tak skočit si na víkend zazávodit. Je to full time job. A když se nejezdí, tak se maká na fyzičce (dvou až třífázové tréninky). Za prvé bych si to tedy asi moc neužil, protože by mi v půlce závodu došla šťáva, a za druhé bych asi od soupeřů dostal dost naloženo, protože jsem z toho vypadl.

Jak vzpomínáte na trénink ve formuli 1 v týmu HRT v Brazílii v roce 2011? Co vás to naučilo a jaké zkušenosti jste si odnesl? Považujete to za vrchol své kariéry?

Určitě na něj vzpomínám pozitivně. Byl to jeden z vrcholů kariéry, ale zároveň na něj vzpomínám jako na ušlou příležitost. Moc lidí neví, že v pátek večer měl Vitantonnio Liuzzi žaludeční problémy a vypadalo to, že pojedu i závod. Jako úplný vrchol kariery beru ale vítězství ve vytrvalostní Le Mans Series.

Jel jste ve formuli i v Le Mans. Jak se moc liší nároky na pilota endurance a „sprintů“?

Je to vlastně velmi podobné, v dnešní době technika vydrží 100% tempo celý závod. Z Le Mans se tím stává takový 24hodinový sprint. Závod formule 1 trvá maximálně dvě hodiny.Le Mans je na 24, ale střídají se tři jezdci, asi po 2 až 3 hodinách. Je ale náročnější v tom, že ten závod nejedeme během jednoho dne pouze jednou, ale několikrát.

Jaká byla vaše nejoblíbenější závodní trať?

Hodně jsem měl rád Zandvoort a Imolu. Z těch nových tratí pak Austin v americkém Texasu.

S jakým závodním vozem či formulí jste si jízdu užil nejvíc?

Určitě F1. Je to opravdu vrchol motorsportu. Když jsem s tím jel poprvé (a to myslím, že jsem na rychlost byl poměrně zvyklý z GP2) měl jsem prvních pár hodin obavu, že to můj mozek prostě nezvládne. Všechno se odehrávalo tak rychle a auto tak extrémně drželo, že tomu mozek nechtěl věřit. Stačilo pár hodin a najednou to šlo (smích).

Jak se podle vás změnilo prostředí motorsportu od doby, kdy jste aktivně závodil?

Od doby, kdy já jsem skončil, se prostředí tolik nezměnilo. Ale co se týče F1, tak tam se to hodně omlazuje. Začalo to s Maxem Verstappenem. Do té doby bylo skoro nemyslitelné, že by 18letý kluk jel ve formuli 1 za top tým.

Co říkáte na současný stav vytrvalostních závodů a formule 1? Sledujete tyto závody i dnes?

Sleduji, ale ne nějak aktivně. Nikdy mě vlastně moc nebavilo sledovat sporty v televizi. Většinou je jdu raději dělat.

Co byste poradil mladým závodníkům, kteří se chtějí dostat do světa vytrvalostních závodů nebo formule 1?

Určitě začít u motokár. Je to nejlepší průprava na závody ve velkých autech.

Ještě loni třásla pravicí ženské vítězce travnatého grandslamu Markétě Vondroušové. Tentokrát princezna z Walesu dorazila až v neděli, aby předala trofej Španělu Carlosu Alcarazovi.

Další česká šampionka ale nepřišla zkrátka a s oblíbenou členkou britské královské rodiny se setkala už v civilu a v útrobách stadionu před mužským finále. 

A nejen to, pro malou Charlotte, devítiletou princeznu, která doprovázela na Wimbledonu maminku, si připravila speciální dárek, svou vítěznou tenisovou raketu.

Setkání s Barborou Krejčíkovou ve videu v čase 0:10:

„Ahoj, já jsem Barbora a moc mě těší,“ potřásla rukou malé šlechtičně, která si pak dlouho raketu prohlížela.

Z dárku měla radost také maminka Kate. „Ó, to je vzácnost,“ reagovala a uštědřila české tenistce polibek na obě tváře.

Sama Krejčíková poté na síti X zveřejnila některé fotografie ze vzájemného setkání a připsala: „Jaká to čest, Vaše královská výsosti.“

Kate je již osm let patronkou wimbledonského tenisového klubu a také tamního Croquet Clubu.

Zatímco ona byla v Londýně, její manžel princ William zajel do Berlína na finále fotbalového Eura fandit anglickému týmu, který se utkal se Španělskem. Štěstí ale Albionu nepřinesl, když boj o zlato prohrál 1:2.

Hall díky tomu porazil Američany Matta NeSmithe a Piercesona Coodyho. Už na první dodatečně jamce odpadli další domácí hráč Zac Blair a Rico Hoey z Filipín. Po čtyřech kolech mělo všech pět golfistů skóre 22 ran pod par.

Za vítězství obdržel Hall prémii 720.000 dolarů (16,8 milionu korun) a ve světovém žebříčku poskočil o 88 míst na konec první stovky. V příštích dnech ho čeká další radostná událost, s manželkou přivítají prvního potomka.

„Termín je v pátek. Asi si můžu dovolit dát si týden volno. Kvůli postavení ve FedEx Cupu jsem teď musel hrát každý týden, takže jsem rád, že to takhle vyšlo,“ citovala Halla BBC.

„Chvíle, které jsem se obával, přišla. Chvíle říct sbohem francouzskému týmu,“ napsal dnes Giroud na instagramu. Hráčskou kariéru ale ještě neuzavírá, bude nastupovat v MLS v dresu Los Angeles Galaxy, kam má namířeno z AC Milán. Smlouvu má do roku 2025 s opcí.

Giroux vybojoval s Francií na světových šampionátech zlato a stříbro a také prvenství v Lize národů. Triumfu na Euru se ale nedočkal. Francie vypadla minulý týden v semifinále po prohře 1:2 s pozdějšími šampiony Španěly.

Za národní tým odehrál Giroud 137 zápasů, v nichž nastřílel rekordních 57 branek.