Bearman už má letos za sebou i úspěšný debut v F1. V březnové Velké ceně Saúdské Arábie zaskočil v kokpitu za Carlose Sainze zotavujícího se po operaci slepého střeva a dojel na bodovaném sedmém místě.

V domácí britské Grand Prix se v pátek představí na okruhu v Silverstonu v prvním volném tréninku, než přepustí monopost zpátky Kevinu Magnussenovi. Šanci v tréninkových jízdách dostane v této sezoně už potřetí.

Na startovní rošt F1 se v příští sezoně postaví jako čtvrtý Brit vedle Landa Norrise z McLarenu, George Russela z Mercedesu a Lewise Hamiltona, který míří do Ferrari.

„Je těžké slovy vyjádřit, jak moc to pro mne znamená. Říct nahlas, že budu jezdec formuli 1, to mě naplňuje obrovskou pýchou,“ uvedl Bearman v prohlášení.

Bearman prošel od roku 2021 akademií Ferrari. V roce 2022 povýšil do formule 3, v loňském roce debutoval v F2. V premiérové sezoně vybojoval čtyři výhry a obsadil konečné šesté místo. Minulý víkend v Rakousku slavil ve sprintu první vítězství v sezoně.

Po utkání a premiérovém postupu do 2. kola na trávě v All England Clubu se dočkal pochvalných reakcí. V rozhovoru s novináři řekl, že má dost sil i na čtvrteční duel proti Rusovi Romanu Safiullinovi.

„Jak se otáčí z 0:5 v pátém setu? Vypadá to jednoduše, ale není to tak,“ uvedl Macháč.

„Věřil jsem, že to dokážu. Samozřejmě, kdyby (Goffin) zahrál skvělý game na servisu, tak se nedá nic dělat. Využil jsem ale toho, že nebyl úplně stoprocentní a na to jsem spoléhal. Byl jsem rád, že jsem tu hlavu udržel a hrál až do konce,“ doplnil.

Třiadvacetiletý rodák z Berouna čelil bývalé světové sedmičce Goffinovi poté, co se odhlásil zraněný Brit Andy Murray. Třiatřicetiletý Belgičan, který původně vypadl ve třetím kole kvalifikace, se dostal do turnajového pavouka jako tzv. lucky loser. Macháč s ním nezačal dobře a než v úterý přerušila utkání tma, prohrával 3:6, 2:4.

„Když přišel den zápasu, tak jsem si na sto procent myslel, že už Andy nastoupí. Říkal jsem si, že kdyby se z turnaje vytáhnul, tak to udělá dva tři dny před zápasem,“ uvedl Macháč.

„Taková změna není příjemná, na druhou stranu jsem byl rád, že si mohu zahrát první utkání ve Wimbledonu na menším kurtu. Není špatné začít na něm a až postupně se přibližovat k centru,“ podotkl český hráč.

Poté, co i v úvodu dnešní dohrávky tahal za kratší konec a po ztraceném druhém setu prohrával ve třetím 1:3, začal pochybovat.

„Tam jsem už moc nedoufal, navíc jsem hrál špatně. Jakmile jsem ale zvládl třetí set, věděl jsem, že se dostanu do pátého a tam se může stát cokoliv. I když jsem v něm měl 0:4, 0:5, pořád jsem věřil, že to nějak dokážu. Cítil jsem tam tu energii,“ řekl Macháč.

V rozhodujícím super tie-breaku, který vyhrál 10:5, už cítil psychickou výhodu. „Tam mi přišlo, že to měl (Goffin) trochu v hlavě. Chtěl si to uhrát sám a já to zahrál chytře, jak to hraje (Daniil) Medveděv nebo (Novak) Djokovič, že nechají toho soupeře ukázat, ať si to sám dohraje. On udělal chyby a já ho vyšachoval,“ uvedl Macháč.

Jelikož byl v super tie-breaku absolutně soustředěný, po proměněném mečbolu ze sebe moc emocí nevydal. Po povedeném obratu si ale vysloužil řadu pozitivních reakcí.

„Myslím, že se moc nestalo, aby hráč otočil z 0:2 na sety a pak ještě z 0:5 v pátém. Tam jsem tomu nasadil úplně korunu. Za tuhle zkušenost jsem rád,“ sdělil 39. tenista světa.

Macháč přešel přes úvodní fázi i na třetím grandslamu v sezoně. V dalším kole narazí na 44. hráče žebříčku Safiullina.

„Jsem rád, že zítra vůbec můžu nastoupit. Dneska už jsem si mohl balit kufry. Po fyzické stránce se cítím docela dobře, tak uvidíme,“ řekl daviscupový reprezentant.

Stal se jím při ceremoniálu ve svém rodném městě Maceio v kostele Manah, který před třemi lety s manželkou Larissou a dvěma duchovními založil.

„Tři roky kostela Manah. Jaká pamětihodná a nezapomenutelná noc,“ napsala někdejší hvězda Liverpoolu na Instagramu.

„Od té doby, co jsme poznali Krista, chceme, aby lidé zažili tuto lásku. Nyní máme jinou odpovědnost: být pastory.“

Dvaatřicetiletý Firmino působil v Liverpoolu od roku 2015 do loňska a vyhrál s týmem Premier League, Ligu mistrů i Anglický pohár.

Přesně před rokem zamířil do Saúdské Arábie, kde podepsal tříletou smlouvu s al-Ahlí. V národním týmu má na kontě 55 startů.

„Všichni mi říkali: Finále si užij! Jenže ono to reálně nejde, stres je obrovský a soustředění na ten svůj nejlepší výkon také. Nešlo vstřebat všechny vjemy,“ přiznává házenkářka, která musela skousnout porážku od maďarského Györu o sedm gólů.

I tak se třicetiletá mistryně fint, parádiček a nečekaných zakončení ocitla v pohádce. V nejlepší kapitole své kariéry. Vždyť kromě tří titulů vyhrála s Bietigheimem i Evropskou ligu, Německý pohár a Superpohár.

„Ještě sním o zlatu z Ligy mistryň, minimálně o další šanci o něj zabojovat, a také o větším úspěchu s českou reprezentací. A chci vymyslet ještě nějaké další triky na hřišti, které budou bavit děti i dospělé. A možná i ty mladší motivovat,“ dumá.

Střih v čase o dvě dekády zpátky. Do doby, kdy i Malá nosila na zádech brašnu a usedala do lavice Základní školy Josefa Kajetána Tyla v Písku.

Motivaci pro rozvoj sportovní kariéry hledala snadno, už od začátku měla jasno, že jednou chce být profesionálka. A podmínky na základce našla ideální.

„Půlka třídy basketbalisté, půlka házenkářky. Měli jsme víc hodin tělocviku, kde jsme se vybili. Ani jsme proto nezlobili,“ nevybavuje si rošťárny, které by překračovaly mantinely slušného chování.

„Jakmile zazvonilo na přestávku, vrhli jsme se na chodbu k ping-pongovým stolům a hráli jsme obíhačku. O velké pauze nám otevřeli tělocvičnu, tam jsme taky řádili. A venku jsme měli i házenkářské hřiště.“

Mixovat sporty, to je jedna z jejích rad pro malé děti. Rozvíjí se tím všestrannost, což se hodí i v odvětví, kterému se věnují nejvíc.

„Pamatuju, jak jsme sestavili školní basketbalový tým dívek a kluci nás učili signály. Postoupily jsme až na republiku. Škola organizovala přespolní běhy, a přestože jsem nenáviděla dlouhé trasy, vždycky jsem šla. Dalo mi to vytrvalost, trpělivost. Ze stolního tenisu jsem pro házenou získala reflexy,“ vykresluje dnešní číslo 67.

„Když děláte víc sportů, stáváte se komplexnějším sportovcem. Na základní školu mám krásné vzpomínky. A myslím, že spolu s rodiči ze mě udělala správného člověka.“

Za svým snem si šla sveřepě. Bez pochybností. „Odmalička jsem tušila, že se chci házenou živit. Všechno do sebe zapadlo. Sportovní třída, učitelé na škole, rodiče. A tak je to správně, protože sport lidi spojuje a mladou generaci formuje,“ přesvědčuje Malá.

Cesta z třicetitisícového Písku až na házenkářský Olymp, tedy spíš těsně pod něj, do finále Ligy mistryň, snadná nebyla. „Řekla bych, že spíš dlouhá a trnitá. I zajímavá.“

Už jako šestnáctiletá naskočila v interlize za ženy, získala s nimi bronz, ve dvaceti se vydala do velkého světa. Rok ve Slavii, další v německém Oldenburgu, čtyři sezony francouzský Issy Paříž, od léta 2021 už Bietigheim.

Německo bližší než Francie

„Bundesliga je hodně organizovaná, Němci jsou striktní, všechno musí být tip ťop, hodně se studují protihráčky, dbá se na posilovnu. Francouzská házená je uvolněnější, je tam méně pravidel a spíš individuální pojetí,“ srovnává zahraniční štace.

„Německo je nám bližší i mentalitou, chováme se jinak než Francouzi, kteří jsou občas v něčem zvláštní. Proto jsem v Bietigheimu šťastná.“

Roky v cizině Malou zocelily. Musela se o sebe postarat sama, vyřešit plno záležitostí v cizím jazyce. „Všechno tady opustit a přesunout se do jiné země, kde je všechno nové, není úplně snadné,“ přiznává zkušená házenkářka.

Obstála. „Otestovalo mě to, jestli se kariéra posune do úspěšného módu, nebo jestli se zlomím a půjdu zpátky do Česka. Ale když člověk házenou miluje, všechno je lehčí. Naučila jsem se jazyky i tamní zvyky, lidé mě díky tomu líp přijali.“

Nebyla to vždycky brnkačka a není ani teď. Život profesionálního sportovce se podle Malé neomezuje jen na dvě hodiny tréninku a zápasy.

„Někdo si představuje, že po tréninku jdeme domů a nic neděláme. Ale ve skutečnosti jsme v hale i hodinu předem a věnujeme se různým aktivačním věcem. Po tréninku zůstáváme na regeneraci, přidají se videa, příprava na soupeře. V denním rytmu jsme v tréninkovém centru klidně šest až osm hodin,“ vykresluje česká reprezentantka.

„Ale je to naše práce, i když pro mě to jen práce nikdy nebyla. Házená mě baví, naplňuje, proto ji neberu jako zaměstnání.“

Odpočine si u dobrého filmu nebo při večeři s přáteli. „Nejsme roboti, každý potřebuje dobít baterky.“

Pomáhá jí k tomu i její přítel Jan Kafka, tělocvikář, zeměpisář, fotbalový trenér a fotograf. Nedávno svou milou požádal o ruku.

České fórky by neprošly

I pohoda v osobním životě pomohla Malé k velkým úspěchům. Triumf v Evropské lize před dvěma lety? Paráda. Liga mistryň? Ještě o úroveň výš.

„Mám to tak už od malička, víc prostě hrát nejde. Miluju i fotbal, koukám na fotbalovou Ligu mistrů a také na tu házenkářskou. Pro mě je to srdcová soutěž, o které jsem už jako malá snila.“

Ve finále třikrát skórovala, stříbro je pro její klub nadplán. „V Německu to ještě nikdo nedokázal. A porážku ve finále beru jako motivaci, proč se do finále vrátit a příště ho třeba vyhrát. Jako důvod, proč na sobě pořád pracovat.“

Pohání jí i další motor. Chce motivovat děti. „A prostě se házenou bavit. Věřím, že na hřišti je to vidět. Tohle bych malým házenkářkám poradila: Mějte radost ze sportu. Užívejte si pohyb. A když přijdou horší časy, překonejte je láskou ke sportu. Pak překážky nejsou tak vysoké. My v Bietigheimu nejsme tým hvězd, ale funguje nám chemie na hřišti i mimo něj. Což dělá ten úspěch,“ míní.

Skvělou atmosféru si užívá i při reprezentačních srazech. Ještě povýšenou o vtípky. „Český humor je strašně specifický. A fórky, co dávají holky v Česku, by v německé kabině nepobraly. Zíraly by s otevřenou pusou.“

S otevřenou pusou můžou všichni zírat i na to, co všechno Malá dokázala. A to ještě nekončí. „Já vždy byla přesvědčená, že se můj sen splní. Neměla jsem důvod pochybovat díky podpoře, které se mi dostávalo. Co se stalo, je úžasné. Jsem neskutečně vděčná, kam až to ta holka z Písku dotáhla.“

Tentokrát přesnou ranou proměnil a Portugalci zejména díky velkolepému výkonu brankáře Dioga Costy, který chytil všechny tři penalty Slovinců, postoupili mezi osm nejlepších týmů starého kontinentu.

Jenže ve chvíli, kdy opadla husí kůže a okouzlení z nevšedního dramatu, vrátily se do popředí staré diskuse zpochybňující Ronaldův přínos. A udeřily silněji než kdy dřív. 

„Ta noc, kdy ego Cristiana Ronalda málem přivedlo Portugalsko ke krachu,“ napsal v titulku britský deník The Independent.

Ronaldovo představení proti Slovinsku skutečně působilo v jistých momentech úsměvně.

CR7 si urputně bral na starost všechny standardní situace, s ostatními skvělými portugalskými exekutory o tom ani nevedl žádnou diskusi. Nic se mu ale nedařilo a vrcholem byla penalta zlikvidovaná Janem Oblakem ve 105. minutě.

„Tahle Ronaldova show už je směšná. Je to velký hráč, jeden z absolutně nejlepších v historii, ale tohle není zápas desetiletých, kde si chamtivé dítě bere všechny přímé kopy a spálí všechny šance,“ napsal na sítě novinář Mark Ogden ze stanice ESPN a jeho příspěvek měl obrovský dosah. 

Všemožné důkladnější analýzy dorazily zanedlouho.

The Athletic si v titulku pomohl básnickou metaforou, v anglickém originále znějící takto: „Cristiano Ronaldo cannot rage against the dying of the light forever.“

Devětatřicetiletý portugalský fenomén jako by se zoufale snažil zůstat relevantní, uniknout nevyhnutelnému a odmítal si přiznat své stále výraznější limity. 

„Neplakal kvůli prohranému zápasu, ale zdálo se, že pocítil, jak slábnou jeho schopnosti. Připomínalo to slzy divadelní hvězdy, za kterou naposledy padá opona,“ napsal renomovaný magazín.

Ronaldo už potvrdil, že jde o jeho poslední Euro. Po zahozené penaltě na něj tedy skutečně musel dolehnout tíživý pocit z toho, že pokazil svou poslední šanci. „Pro jednou vypadal tak zranitelně, tak omylně, tak… lidsky. Vypadal jako zlomený muž.“

Po proměněné penaltě v rozstřelu ani neslavil, naopak se gestem omlouval fanouškům za předchozí nezdary. 

Podle analýz The Athletic je zřejmé, že portugalskému týmu spíše škodí. Na turnaji už zapsal dvacet střeleckých pokusů, o sedm víc než kterýkoli jiný hráč.

„Tolik slibných útoků a nebezpečných přímých kopů padne za oběť na oltář jeho nestřídmosti. Proti Slovinsku kopal jeden trestňák, při kterém by i na stadionu plném skalních fanoušků Ronalda byl on jediným člověkem věřícím, že z něj může dát gól,“ napsal The Athletic.

Podle SkySports jsou přímé kopy jedna věc, Portugalce ale brzdí Ronaldova přítomnost na hřišti v mnoha dalších aspektech.

Podobně jako při návratu do Manchesteru United selhává v základních defenzivních činnostech, zejména v presinku a nefunguje dobře ani při výstavbě hry. Argument, že je na hřišti od toho, aby dával góly, už je nyní vzhledem k nulové bilanci lichý.

„Neochvějná sebedůvěra Cristiana Ronalda tváří v tvář rostoucím důkazům o opaku je něco, co teď musí vidět každý, ale nikdo z portugalského týmu o tom nechce mluvit,“ napsala stanice v analýze.

Ano, pak je tu pohled z druhé strany. Samotný portugalský mančaft na Ronaldovu přítomnost reaguje bez nejmenších náznaků výhrad. Všichni spoluhráči svého kapitána v těžkých chvílích bezvýhradně podporovali, utěšovali a povzbuzovali. A v rozhovorech se za něj postavili.

„Je pro nás všechny vzorem,“ řekl kouč Roberto Martínez.

„Ty emoce po neproměněné penaltě byly neuvěřitelné. Nemuselo by mu na tom tolik záležet po tom, co všechno v kariéře dokázal. Způsob, jakým reagoval, byl skvělým příkladem a my jsme na něj velmi pyšní,“ dodal španělský trenér.

Podle Chrise Suttona jen nemá odvahu Ronalda posadit. Bývalý hráč Premier League to napsal ve svém hojně citovaném sloupku pro Daily Mail.

„Sobecká hvězda je v současnosti Portugalsku spíše překážkou než pomocí. Je snadné popsat Ronalda jako rozmazleného jájínka, ale vlastně za to může Martínez, který z něj má strach,“ napsal Sutton.

„Nikdo nezpochybňuje, že měl Ronaldo nejvelkolepější kariéru, jakou si lze představit. Ale v pondělí večer vypadal jako dítě, které donese míč do parku, a když toho má dost, strčí si ho pod svetr a jde domů, aby si nikdo jiný nemohl hrát,“ líčil bývalý fotbalista.

Martínezův předchůdce Fernando Santos na MS 2022 odvahu našel, v osmifinále proti Švýcarsku nasadil místo Ronalda Goncala Ramose a ten se mu při výhře 6:1 odvděčil hattrickem. Ramos je v kádru i teď, do středu útoku jsou využitelné i další velké hvězdy Diogo Jota nebo Joao Felix.

Jak se rozhodne Martínez se fotbalový svět dozví v pátek, kdy čeká Portugalce ve čtvrtfinále složitá výzva: Francie.