Aktualizováno před 29 minutami

Bittner na některém z třítýdenních etapových závodů Grand Tour debutuje. Na Vueltě naznačil své možnosti už v předchozích etapách s hromadnými dojezdy, v nichž dojel pátý a šestý. Tentokrát byl ve dlouhém spurtu po 177 kilometrech na pásce o několik centimetrů před favorizovaným Van Aertem. Tomu patří zelený dres pro lídra bodovací soutěže, v níž je Bittner s přispěním dnešních 50 bodům za etapový triumf třetí.

Bittner, člen nizozemského týmu dsm-firmenich-PostNL, se na Vueltu naladil dvěma etapovými vavříny na nedávném závodě Kolem Burgosu a formu prodal i v elitní konkurenci.

„Je to neuvěřitelné. Já jsem získal své první vítězství (mezi profesionály) pár dní zpátky. Vyhrát na Vueltě, tomu vlastně pořád nevěřím,“ uvedl v televizním rozhovoru.

Věřil ale, že by to s podporou svého týmu mohl právě dnes dokázat. „Říkal jsem klukům, že je tu otevřená příležitost. Když se podíváme na poslední roky, tak jsme dokázali postavit opravdu výborný rozjížděcí vlak. Ale porazit Van Aerta v takhle dlouhém sprintu je opravdu šílené,“ kroutil hlavou Bittner.

Druhý český účastník Mathias Vacek, jenž zazářil druhým místem v úvodní časovce, dnes dojel v hlavním poli na 31. místě. V něm nechyběl ani lídr průběžného pořadí Slovinec Primož Roglič, který tak udržel červený trikot. Vede o osm sekund před Portugalcem Joaem Almeidou.

V dnešní rovinaté etapě se příliš neměnilo ani celkové pořadí českých zástupců. Vacek je na 75. místě, Bittnerovi patří 123. příčka.

Cyklistický závod Vuelta – 5. etapa (Fuente del Maestre – Sevilla, 177 km):

1. Bittner (ČR/dsm-firmenich-PostNL) 4:25:28, 2. Van Aert (Belg./Visma-Lease a Bike), 3. Groves (Austr./Alpecin-Deceuninck), 4. Coquard (Fr./Cofidis), 5. Küng (Švýc./Groupama-FDJ), 6. Strong (N. Zél./Israel-Premier Tech), …31. M. Vacek (ČR/Lidl-Trek) všichni stejný čas.

Průběžné pořadí: 1. Roglič (Slovin./Red Bull-Bora hansgrohe) 18:58:36, 2. Almeida (Portugl./UAE Team Emirates) -8, 3. Mas (Šp./Movistar) -32, 4. Tiberi (It./Bahrain Victorious) -38, 5. Van Eetvelt (Belg./Lotto-Dstny) -41, 6. Gall (Rak./Decathlon-AG2R-La Mondiale) -47, …75. M. Vacek -9:56, 123. Bittner -16:38.

Poslední zápas odehrála loňská wimbledonská šampionka právě letos v červenci v Londýně. Od té doby se snažila vyřešit problémy s rukou a skončilo to až operací.

„Už pár měsíců bojuji s bolestí ramen a nezbylo nic jiného než jít na operaci,“ napsala k fotografii na sociálních sítích, na které leží v nemocnici s obvázaným ramenem.

Kdy se opět objeví na kurtu není jasné, ale do konce sezony po US Open, zbývají už jen dva měsíce. 

„Vše dobře dopadlo a brzy začnu rehabilitovat. Uvidíme se zpět na kurtu šťastní a zdraví,“ dodala.

Česká tenistka podobný návrat po operaci prožila v loňském roce, kdy se dostávala do formy po zranění zápěstí. Nakonec celý příběh skončil vyhraným Wimbledonem.

Mohlo by vás zajímat – sporný mečbol při utkání mužů v Cincinnati:

To snad ani nemohlo dopadnout jinak. Laurence i o tři roky starší bratr Reginald se narodili ve Wimbledonu, jen kousek od místa, kde se dodnes hraje nejslavnější tenisový turnaj planety.

Tak není divu, že se oba stali hvězdami tohoto sportu nejen ve Velké Británii, ale jejich sláva dosáhla i za oceán. Nutno dodat, že k tomu výrazně přispěl i jejich otec, který synkům doma na zahradě udržoval kurt.

„V létě 1887 nebo 88 mě Reggie pozval k nim na zahradu, abych si přišel zahrát. V průběhu našeho zápasu si ale musel odskočit, a tak mi navrhl, jestli si zatím nechci zahrát s jeho bratrem, že jednou bude vážně dobrý. Dodnes vzpomínám na jeho proroctví. Přesně asi nevím, ale mám pocit, že jsem tehdy nad tím klukem nevyhrál ani gem,“ stálo ve sloupku, který v roce 1936 napsal pro list The Times rodinný přítel obou bratrů.

Na následující roky úplně ovládli domácí tenisovou scénu. Starší Reggie byl vyšší, silnější, s energičtějšími údery, Laurence, kterému se v dvojici přezdívalo „Little Do“, zase pohyblivější a šikovnější.

Hned osmkrát spolu ovládli čtyřhru Wimbledonu, dvakrát se radovali i na US Open. 

Vzorně se prostřídali coby vládci dvouhry domácího travnatého šampionátu a také tu svedli jednu ze dvou památných vzájemných bitev, po které starší z bratrů roce 1898 slavil druhý vyhraný Wimbledon. Celkem ho ovládl čtyřikrát v řadě, jeho mladší sourozenec pak pětkrát za sebou.

Tehdy to ale měl obhájce o dost snazší než dnes. Až do roku 1922 se totiž poslední vítězové vždy utkali jen s nejlepším z celého pavouka ve finálovém kole, takzvaném Challenge round. K úspěšné obhajobě jim tak stačilo vyhrát jediný zápas. 

Vždy ale platilo, že pokud to jen trochu šlo, oba bratři se vzájemným bitvám na turnajích vyhýbali. Když už to spělo k jejich zápasu, raději jeden z nich utkání vzdal. Nejprve častěji staršímu sourozenci ustupoval Laurence, časem se role obrátila.

„Měli se navzájem hodně rádi, neviděl jsem moc větších kamarádů, než byli oni dva. Doteď si myslím, že největší singlové zápasy jejich kariéry odehráli proti sobě v tréninku na jejich soukromém kurtu před zraky pár vyvolených diváků,“ vzpomínal ve své knize Čtyřicet let prvotřídního tenisu jejich společný přítel Georg Hillyard.

„Reggie si v takových zápasech mladšího bratra dobíral, že mít jeho nohy, měl by mnohem víc vyhraných turnajů než on,“ dodal.

Že bratři dominují na Britských ostrovech, to na přelomu 19. a 20. století nikoho nepřekvapovalo, ale v roce 1903 se Laurencovi povedl majstrštyk. Vyšlápl si na Američany na jejich americkém šampionátu, který dnes známe zkráceně jako US Open, a stal se prvním zahraničním tenistou, který ho ovládl.

„Působil jako zjevení. Malý Brit dával do svých úderů obrovskou sílu, ale s naprostou lehkostí a přirozeností. Ve výměnách od základní čáry umisťoval údery s takovou samozřejmostí a klidem, že to byla obrovská lekce pro všechny americké hráče,“ stálo o rok později ve výroční zprávě Americké tenisové federace.

Celkem statistici spočítali Laurenci Dohertymu 51 turnajových titulů, v olympijské Paříži v roce 1900 získal i dvě zlaté medaile za dvouhru a čtyřhru.

Osud obou bratrů je ale tragický. Oba postupně víc hráli golf než tenis, Reginald začal mít zdravotní problémy se zažíváním i se srdcem. Zemřel na konci roku 1910 ve věku pouhých 38 let. 

Laurence o čtyři roky později během první světové války dobrovolně narukoval do armády do protiletecké jednotky, ale vydržel tam jen rok, pak ho komise poslala domů kvůli zdravotní nezpůsobilosti. Z jeho potíží se nakonec vyklubala tuberkulóza, na kterou ve věku 43 let 21. srpna 1919 zemřel.

Mohlo by vás zajímat – Alcaraz si vybil vztek na raketě:

„V padesátých letech ještě profesionální boxerské zápasy na Kubě byly, ale v této formě to nyní bude poprvé,“ uvedl prezident Kubánské boxerské federace Alberto Puig.

Komunistický režim zakázal profesionální sport na „Ostrově svobody“ v roce 1961 a částečně ho umožnil v roce 2013. Od roku 2022 se začali kubánští boxeři objevovat v profesionálních zápasech v cizině, doma se však představí poprvé.

Na galavečeru budou boxovat o tituly IBA dřívější olympijští vítězové Júlio César La Cruz a Arlen López, v ringu se objeví také čerstvý šampion z Paříže Erislandy Álvarez a dvojnásobný zlatý medailista z OH Roniel Iglesias.

„Jsme přesvědčeni o tom, že to bude akce, která se zapíše do historie Kuby a světového boxu, protože v šesti zápasech se představí čtyři kubánští olympijští šampioni,“ uvedl na úterní tiskové konferenci ruský promotér IBA Kirill Ščekutěv a potvrdil, že galavečera se zúčastní i prezident asociace Umar Kremljov.

Z ruských zdrojů financovanou IBA loni vyloučil ze svých řad Mezinárodní olympijský výbor (MOV), který jí léta vyčítal nedostatky v oblastech řízení, financí, rozhodování a etiky.

Olympijské turnaje v Tokiu a nyní v Paříži si MOV organizoval sám a musel se vyrovnávat s kontroverzní účastí Alžířanky Imán Chalífové a Lin Jü-tching z Tchaj-wanu, které loni IBA na základě nespecifikovaných testů diskvalifikovala z mistrovství světa kvůli pochybnostem o jejich pohlaví. Podle regulí MOV nicméně obě boxerky na hrách startovat směly.

Mohlo by vás zajímat: Boxerka Imán Chalífová reaguje na vlnu útoků:

Bookmakeři vidí jako favorita dvojzápasu Spartu, to samé tvrdil trenér Malmö. Jak to vnímáte vy?

Když si porovnám oba kádry a styl fotbalu, tak favoritem je určitě Sparta. Oba kluby udělaly v posledních letech velký progres, ale v Malmö se do hráčů neinvestovalo tolik jako ve Spartě. Chodí tam lepší hráči než dříve, nicméně nedosahují kvalit Sparty.

Ve švédské lize to i tak stačí na první místo s náskokem devíti bodů a zatím tedy úspěšnou cestu za obhajobou titulu.

Ano, švédskou ligu vede Malmö suverénně a s výborným skóre. Ale v kvalifikaci Ligy mistrů dostávají na můj vkus až příliš mnoho gólů. Dost jich i dávají, jenže se obávám, že takhle to proti Spartě nepůjde.

Je to tak, že v klubu sází hlavně na místní hráče?

Jsou to kluci z celé Skandinávie, někteří prošli týmy v západní Evropě a něco za sebou mají. Většinou sází opravdu na Švédy, Dány, Nory. Drží se této cesty.

Říkal jste, že favoritem je Sparta, ale Malmö hrálo v posledních deseti letech třikrát v hlavní fázi Ligy mistrů. Sparta ani jednou.

To je pro Malmö velké plus. Nejen v Lize mistrů, ale i v Evropské lize jsou úspěšní. Tam dvakrát postoupili i ze skupiny. Sparta nebyla v Lize mistrů skoro dvacet let. Na druhou stranu její hráči už v pohárech něco odehráli a zkušenosti mají.

Jakým stylem Malmö hraje?

Rozdíl oproti Spartě je, že hrají systémem na čtyři beky. Myslím, že se budou hodně soustředit na obranu, aby do toho nešli jako v předchozím předkole proti PAOKu Soluň. Doma dostali dva góly, venku to honili v 97. minutě a v prodloužení. Budou se chtít poučit. Dopředu jsou hodně silní, Sparta si bude muset hlídat zadní vrátka.

Kdo je ve švédském týmu největší hrozbou?

Levý záložník Sebastian Nanasi je hráč s nejlepší aktuální formou, ale jako klub sází Malmö už dlouhé roky na týmový projev. Hrají jeden za druhého. Ví, za čím si jdou. Začíná to od zkušeného brankáře Johana Dahlina, před ním Pontus Jansson, to je odchovanec, který se vrátil z anglické ligy. Dále Anders Christiansen, na hrotu Isaac Kiese Thelin, vstřelil spoustu gólů, prošel mnoha kluby. To je osa Malmö a kolem ní týmoví hráči.

Sparta má za sebou vyhranou odvetu v bouřlivém prostředí na hřišti FCSB v Rumunsku. Co ji v tomto ohledu čeká v Malmö?

O Švédech se sice říká, že jsou klidný národ, ale v Malmö je to trošku jinak. Je to v uvozovkách přistěhovalecké město a přistěhovalci tvoří ze 70 procent také fanouškovské skupiny. Umí vytvořit bouřlivou atmosféru na stadionu i ve městě. Může to být divočina.

Byl jste v Malmö v letech 2008 až 2011, pak jste se tam vracel ještě na konci kariéry v roce 2019. Pořád máte s klubem pevnou vazbu?

Určitě. Jsem s nimi ve spojení. Někteří kluci, které jsem zažil, jsou teď ve vedení, jiní pořád hrají. Píšeme si, občas voláme, ta vazba je pevná. Malmö mi za celou kariéru nejvíce přirostlo k srdci.

Zmiňoval jste brankáře Dahlina. S ním jste v Malmö působil dokonce v obou obdobích vaší švédské štace.

Ano, nejdříve jsme se střídali, v těch posledních letech jsem mu dělal dvojku. Je to můj velký kamarád, dodnes si skoro každý týden napíšeme, občas zavoláme. Ještě s trenérem brankářů Jonniem Fedelem máme svou konverzační skupinu, kam si posíláme různé srandičky a kravinky. Pouto mezi námi je strašně silné.

Jak jste se kdysi do Švédska dostal? Pro mladé české fotbalisty to není obvyklá země na posun v kariéře.

Byla to trošku náhoda, dostal mě tam manažer, který se šel u nás na Slovácku tehdy podívat snad na Míšu Ordoše. Nějak se semlelo, že jsem odletěl do Švédska a zůstal tam sedm let. Nepřemýšlel jsem, proč zrovna Švédsko, ve 21 letech jsem odešel z domu a chtěl jsem být na hřišti, hrát, vyhrávat. Vyvrcholilo to přestupem z Mjällby do Malmö.

Od roku 2012 jste pak chytal za Slovácko a Brno, ale ve 36 letech přišla znovu nabídka z Malmö. Vsadili na vaši souhru a vztahy s Dahlinem a trenérem brankářů Fedelem?

Zčásti asi ano, ale jen kvůli tomu by mě tak velký klub nebral. Věřili mi, chtěli mě zpátky, čehož si strašně moc cením. V té době už jsem měl nějaké roky, ale byl jsem zpět a atmosféra byla skvělá.

K titulu z roku 2010 jste přesně o deset let později přidal druhý. To byl asi dokonalý konec kariéry, že?

No… Končit jsem v té době nechtěl, ale měl jsem problémy s kolenem. Byl jsem v Malmö na operaci a po ní mi bylo oznámeno, že by bylo lepší toho nechat, aby se koleno nerozpadlo úplně. Takže to nebylo těžké rozhodování, navíc konec kariéry byl okořeněný druhým titulem. Není na co si stěžovat.

Díky všem těm zážitkům ze Švédska tedy budete proti Spartě fandit Malmö?

Táta je sice sparťan, ale já budu fandit Malmö, máme to tak rozdělené. Nicméně beru to s nadhledem, přál bych to i klukům ze Sparty. Akorát s těmi vazbami na Švédsko si více přeju, aby to vyšlo mým kamarádům.

Mohlo by vás zajímat – gól Patrika Schicka a další klíčové okamžiky německého Superpoháru: