Pětadvacetiletá Vondroušová hrála naposledy 2. července na trávě ve Wimbledonu, kde coby úřadující vítězka vypadla hned v prvním kole se Španělkou Jessicou Bouzacovou.

Na olympijských hrách v Paříži pak měla obhajovat stříbro z Tokia, ale v týdnu před startem turnaje účast kvůli nespecifikovanému zranění ruky odřekla. Ve dvouhře aktuálně 18. hráčku světového žebříčku nahradila Kateřina Siniaková, ve čtyřhře po boku Karolíny Muchové Linda Nosková.

Sokolovská rodačka Vondroušová na loňském US Open došla do čtvrtfinále, což je její nejlepší výsledek ve Flushing Meadows. Od triumfu ve Wimbledonu loňská vítězka ankety Sportovec roku čeká marně na další finálovou účast, jejím maximem na WTA Tour bylo semifinále dubnového halového turnaje ve Stuttgartu.

O měsíc později na Roland Garros postoupila Vondroušová do čtvrtfinále, v kterém nestačila na pozdější šampionku Igu Šwiatekovou z Polska. Poté si už připsala pouze jedno vítězství na trávě v Berlíně.

Stříbrná medailistka z Paříže vyzvala Mezinárodní střelecké federace (ISSF) k přijetí zodpovědnosti a změnám.

Rutterová bojovala ve finále skeetu o zlato do poslední chvíle, když rozhodl rozstřelu s náhlou smrtí. Britka prohrála, protože prý minula rozhodující ránu, ale televizní záznam naznačil, že ve skutečnosti terč trefila.

Rutterová i její trenér proti verdiktu rozhodčích okamžitě protestovali, ale jejich snaha vyšla naprázdno. Střelkyně, která bojovala o cenné kovy jen čtyři měsíce poté, co se jí narodil syn Tommy, se nyní ke spornému finále vrátila.

„Cítím, že to dlužím nejen sobě, ale celé střelecké komunitě, abych na tuto záležitost upozornila a zabývala se jí,“ uvedla na sociálních sítích.

„Každý sportovec, zejména na olympijských hrách, si zaslouží soutěžit za spravedlivých podmínek. Ať už prostřednictvím zkušených a výjimečných rozhodčích, nebo nových technologií, jako je VAR, které jsme na soutěžích ISSF měli vždy k dispozici,“ dodala Rutterová.

S tím, že by dodatečně získala zlato, nepočítá. Ale od střelecké federace čeká nějaké vyjádření.

„V tuto chvíli si nedokážu představit, že by se udělalo něco velkého. O to mi ani nejde. Věřím však, že je třeba přijmout nějakou odpovědnost, uznat a omluvit se za nesprávné rozhodnutí, které mě nakonec stálo možnost získat zlatou olympijskou medaili,“ prohlásila.

Mohlo by vás zajímat – Přílet olympijských medailistů z Paříže

Pětatřicátá hráčka žebříčku Muchová, která se postupně vrací po únorové operaci zápěstí, bojovala se světovou a nasazenou šestkou dvě hodiny a dvacet minut. Proti rozjeté americké tenistce se olomoucké rodačce nepovedlo navázat na středeční vítězství z úvodního kola, což byl její první zápas na betonu od loňského semifinále US Open.

V mužské části turnaje se postaral o velké překvapení sedmatřicetiletý Gaël Monfils z Francie, jenž zvládl dohrávku kvůli dešti přerušeného utkání 2. kola proti Carlosi Alcarazovi ze Španělska a světovou trojku porazil 4:6, 7:6 a 6:4.

Před dvěma a půl lety rozpoutalo Rusko válku na Ukrajině a elitní evropské hokejové země včetně Česka zakázaly hráčům z Kontinentální hokejové ligy, která je součástí ruské propagandy, účast v reprezentaci.

Také ve slovenském národním týmu hráči z KHL na posledních dvou mistrovstvích světa chyběli. Oficiálně ne kvůli zákazu, ale nejdříve z důvodu „zachování klidu na přípravu“ a letos se údajně omluvili ze zdravotních, osobních, rodinných či jiných důvodů.

Před olympijskou kvalifikací je vše jinak. Slovenský svaz nechal o hráčích z KHL hlasovat kluby a 52 procent se vyslovilo pro jejich návrat. 38 procent bylo proti, deset se zdrželo hlasování.

Tato informace vyšla najevo už zkraje srpna, ale ani tak nebylo jisté, zda kanadský trenér Craig Ramsay pro kvalifikační turnaj, který se bude hrát v Bratislavě, hokejisty z Ruska skutečně povolá.

Před pár dny ovšem svou nominaci „propálil“ v rozhovoru na ruské sociální síti Telegram obránce Mário Grman, jenž po minulé sezoně přestoupil z Vítkovic do Vladivostoku.

„Pozvali mě, jsem nadšený. V posledních letech to byla pro naše hráče v KHL těžká situace, ale změnila se vláda a teď už nás mohou povolat,“ uvedl.

V nominaci, kterou mají Slováci oficiálně oznámit v pondělí, by neměl chybět ani další bek Martin Gernát z Jaroslavle. Dále působí v KHL ještě sedm slovenských hokejistů.

Grmanovo prohlášení spustilo bouři. K tématu, které slovenský hokej rozděluje, se vyjadřují hráči i fanoušci. Média upozorňují na možný odklon významných sponzorů.

„Jasně, vláda je úplně super, děkujeme,“ reagoval na Grmana útočník Tomáš Marcinko na svém instagramovém účtu. „Právní stát přestává existovat, zdravotnictví krachuje. Velká část médií je nesvobodná,“ napsal účastník tří světových šampionátů a dvou olympiád.

Okomentoval rovněž Grmanem zmíněnou těžkou situaci: „Myslíš pro Ukrajince od doby, co byli napadeni Ruskem? Že ano?“

Na sociálních sítích se rozjíždějí debaty fanoušků, kteří plánují hráče z KHL vypískat či vybučet. Unikla spekulace, že návrat krajanů z Ruska se vůbec nelíbí obránci Martinu Fehérvárymu z Washingtonu.

Přímo pro slovenský deník Šport se vyjádřil Martin Pospíšil. Útočník Calgary, který patřil na MS v Ostravě mezi největší tahouny mužstva.

„Ta zpráva mě zaskočila, musím to nejdříve zpracovat. V nejbližších dnech se rozhodnu, zda přijedu reprezentovat,“ poznamenal.

Na otázku, zda příjezd hráčů z KHL může jeho účast ovlivnit, odpověděl jasně: „Samozřejmě, že ano. Jsem člověk s morálními zásadami, které lze těžce přejít. Někdy musí dát člověk sport bokem.“

„Miluju hokej a reprezentaci, ale v této chvíli je to těžké rozhodování. Svým postojem můžu ovlivnit budoucí mládež,“ doplnil.

Pokud Slováci k povolání hokejistů z KHL sáhnou, přidají se k Francii, jež na letošní MS vzala Stéphana da Costu z Jekatěrinburgu, nebo Slovinsku, které vloni na MS reprezentoval Jan Drozg z Chabarovsku.

Specifickým případem je národní tým Kazachstánu, který tvoří výhradně hokejisté z Barysu Astana. A právě s Kazachstánci, Rakušany a Maďary se Slováci v olympijské kvalifikaci za dva týdny utkají.

V bratislavském turnaji budou jasnými favority, ale do Itálie postupuje jen vítěz a jediné škobrtnutí by Slováky mohlo stát olympiádu. Napjatá atmosféra v hokejovém prostředí jim rozhodně nepřidává.

„Je hrozně osvobozující, že v reprezentaci není žádná jiná máma. Můj manžel Martin mi po návratu z týdenního turnaje vždycky říká, ať zase přepnu do role matky,“ usmívá se třiatřicetiletá hráčka. „V nároďáku udržuju život, jaký byl předtím. S holkami od sedmnácti do třiceti let, což je hrozně osvobozující. Ač své děti miluju a nevyměnila bych je, je hrozně fajn vrátit se k té bezstarostnosti.“

Rodinka z Prahy je pozemním hokejem okouzlená. Seznamte se.

Martin Lehovec, 34 let, bývalý reprezentant, nyní obránce Slavie.

Adéla Lehovcová, rozená Bížová, 33 let, současná reprezentantka, záložnice Slavie.

Malá Agátka, pět let, už taky pozemní hokejistka, máma ji v klubu trénuje.

Ještě menší Artur, tři roky, hokejku taky nejspíš do ruky vezme.

„Agátka na hokeji vyrostla, Arturek se momentálně rozhoduje, co bude dělat za sport,“ prozrazuje jejich maminka.

Když čekala svou první ratolest, ještě do dvacátého týdne těhotenství se soukala do dresu. Se Slavií nastoupila třeba v Irsku v Poháru mistrů. „S Agátkou jsem byla větší kaskadér. Zameškala jsem snad jen jednu akci o prázdninách 2018. Narodila se v říjnu a já už v únoru znovu startovala na Poháru mistrů, kde se mnou byla jako miminko,“ vykresluje usměvavá blondýnka.

„Když se mnou jako osmiměsíční pinďa letěla do Skotska, tehdejší manažer Petr Keller jí ochotně nosil v nosítku na břiše. Byl to zápřah; v noci jsem nespala, pak jsem hrála zápasy.“

Artur, covidové dítě, před narozením tolik pozemního hokeje nezakusil. „Odehrála jsem s ním halové mistrovství Evropy v Minsku 2020. A pak jsem si v těhotenství urvala všechny vazy v koleni. Půl roku po jeho narození jsem s ním vyrazila do Španělska s nároďákem, pak jsem přestala mít mléko a kojit, takže už mohl zůstat doma s babičkou.“

Právě díky rodině se může pozemnímu hokeji na nejvyšší úrovni dál věnovat. „Kdybych neměla skvělou mámu a skvělou tchyni, nebylo by to možné. Obě babičky fungují, manžel taky,“ děkuje Lehovcová. „Třeba při nedávné olympijské kvalifikaci v Indii si doma rozdělili role, i když bylo náročné všechno zkoordinovat. Tchyně odváděla do školky, moje mamka vyzvedávala, večer se staral manžel.“

Ostatně, kvůli reprezentační kariéře své ženy Martin naopak národní tým opustil. Důkaz lásky jako hrom!

„Ačkoli je Martin taky velký a skvělý hokejista, podle mě už ho to nenaplňovalo tolik jako mě,“ uvažuje rodačka z Prahy. Zásadní podle ní je, že její muž má práci, kterou miluje. „Jezdí kamionem, což je jeho hobby. Já byla jen s dětmi a to je podle mě na palici. Potřebovala jsem upustit páru, přijít na jiné myšlenky. Nebyla jsem úplně ochotná se hokeje vzdát a nešlo, abychom oba jeli na 110 procent.“

Manžel tedy uťal kariéru na úrovni národního mužstva a soustředí se na klubové zápasy. Svou choť podporuje, jak jen to jde. Její rychlé návraty po porodu kdekoho překvapily.

„Nejdřív po Agátě, to mi bylo sedmadvacet. Myslíte si, že to bude hrozně jednoduché, a ono není. Je deprimující, když chci střílet jako před porodem, ale ono to tak nestřílí, protože svaly nejsou,“ líčí Lehovcová. „Naštěstí díky tomu, že jsem s ní v břiše hrála, se všechno brzy vrátilo. Svalová paměť skutečně funguje. A hokejku držet nezapomenete.“

Comeback po narození Artura byl složitější nejen kvůli covidu, ale i vinou zničeného kolena. V době restrikcí s ním nemohla ani na magnetickou rezonanci. V říjnu jí operovali menisky, na plastiku vazů se chystá až v budoucnu.

„Zraněné koleno byl největší zlom mé kariéry. Větší než narození dětí. Po porodu se vrátíte tréninkem, po operaci kolena musím nastupovat s ortézou. Díky Bohu můžu hrát, ale už ne dělat, co předtím. V některých pohybech mě omezuje, stahuje mi svaly, už nechodím do sprintů jako dříve.“

I tak dál patří do elitního českého výběru. V reprezentaci se prý ani v minulosti moc maminek neobjevilo. „Jako jediná s námi hrávala Kája Paterson. Naskočila zpátky, když už měla děti docela velké. A ještě Kamila Dukátová, ta se ale vracela spíš nárazově,“ vybavuje si jediná současná maminka v národním trikotu.

Věděla, že po narození dětí znovu bude běhat po hřišti. Zda i po reprezentačním, to ovšem netušila. „V té době trénoval nároďák Filip Neusser, se kterým mám výborný vztah. Cítila jsem od něj, že chce, abych se vrátila. A vyhověl mi ve všem. Byl ochotný mě mít na srazu i s miminy,“ děkuje mu zkušená útočnice.

I když ví, že její zlatíčka jsou na tribuně, umí fungovat v zápasovém módu bez omezení. „Pokud se neděje nic jiného, než že dítě pláče, dokážu se soustředit. V tu chvíli jsem v utkání a nic jiného neexistuje. Samozřejmě kdybych viděla, že mi dítě padá ze schodů, zareaguji,“ předkládá scénář, který by zapnul rodičovský alarm. „Nejhorší bylo domácí mistrovství Evropy během covidových opatření v roce 2021. On malinký, ona v blbém věku. Měli jsme čáru a nemohli jsme k divákům, hrozné. Agátka stála na tribuně, strašně ke mně chtěla, ale manžel vysvětloval, že nemůže.“

Děti sportovních rodičů Lehovcových moc nemarodí, to je pro něžnou polovičku páru při plnění reprezentačních i klubových povinností výhoda. „Jsou nastavené, že nesmí být nemocné, když jsme celá rodina sporťáci,“ směje se maminka.

Jednou jí však pořádně zatrnulo, to když loni před Vánoci Agátka omdlela a spadla na zem. „A my měly koncem ledna olympijskou kvalifikaci. Volala jsem záchranku, nevěděla jsem, co se děje. Testy ukázaly, že bude nízkotlaká a nejspíš se jí to bude stávat. Naštěstí všechny ostatní výsledky dopadly dobře,“ těší Lehovcovou. „Půl měsíce jsem byla přesvědčená, že když se to zopakuje, do Indie neodletím.“

Odletěla. Od dětí ji dělila půlka světa, ale telefonovali si málo.

„Když jsou malé, bývá to kontraproduktivní, vyvolala bych v nich stesk. Jednou týdně jsme si zavolali přes video. Jinak jsem věděla, co se děje, od babiček i Martina. Děti jsou extrémně přizpůsobivé. Když jsou týden s babičkou, po návratu jsou schopné mi říkat babi.“

Babičkou ještě není, ale matkou a zároveň reprezentantkou ano.