Ambice Rwandy uspořádat závod formule 1 jsou v nápadném kontrastu s ekonomickou realitou. Patří totiž k nejchudším zemím světa.

Přesto vysocí představitelé východoafrického státu dělají všechno pro to, aby své vlasti zajistili místo v kalendáři Velkých cen. Rwanda by se tak stala první africkou zemí, která by hostila závod od Jihoafrické republiky v roce 1993, a historicky teprve třetí (vedle JAR se v sezoně 1958 jelo i v Maroku).

Vláda země by ráda využila celosvětové přitažlivosti formule 1 k posílení svého mezinárodního postavení a stimulaci hospodářského růstu. To se týká hlavně cestovního ruchu a souvisejících odvětví.

Hospodářská situace Rwandy však vyvolává otázky ohledně proveditelnosti a také etičnosti tak rozsáhlé investice. Podle Světové banky činil hrubý domácí příjem (HDP) Rwandy na obyvatele v roce 2022 přibližně 822 dolarů, což ji řadí mezi nejchudší země světa. Pro porovnání, HDP na hlavu v Česku činila ve stejném roce 28 940 USD, tedy více než 35krát více.

Náklady na pořádání závodu formule 1, které by mohly snadno přesáhnout 100 milionů dolarů ročně, jsou pro tak malou a chudou zemi značnou finanční zátěží.

Přesto rwandští představitelé zůstávají optimističtí. „Věříme, že pořádání závodu formule 1 dostane Rwandu na světovou mapu způsobem, jakým to nic jiného nedokáže. Nejde jen o sport, ale o prezentaci Rwandy jako destinace pro investice, cestovní ruch a mezinárodní akce,“ řekla Clare Akamanziová, generální ředitelka rozvojové organizace Rwanda Development Board.

Na území Rwandy přitom není žádný vhodný okruh, který by splňoval náročné standardy Mezinárodní automobilové federace (FIA).

Snaha o uspořádání závodu formule 1 přichází v návaznosti na další kontroverzní finanční závazek: dohodu mezi Velkou Británií a Rwandou o uprchlících.

Britové africké zemi, která je součástí Commonwealthu, zaplatili v rámci migračního partnerství na přesídlení uprchlíků přibližně 700 milionů liber. Jeho cílem bylo omezit nelegální přistěhovalectví do Spojeného království.

Tento plán však čelil značnému odporu, což nakonec vedlo k jeho ukončení ze strany nové labouristické vlády. Do té doby byla přemístěna jen hrstka uprchlíků. To vyvolalo velké pochybnosti, zda by Rwanda měla upřednostňovat nákladnou show formule 1 před jinými důležitějšími, když jiné naléhavé potřeby více než 13 milionů obyvatel zůstávají neuspokojené.

Do tohoto ekonomického puzzle je třeba přidat dílek s finančním úspěchem společnosti Liberty Media, držitele práv na formule 1. Jen v prvním čtvrtletí letošního roku šampionátu firma vygenerovala příjmy ve výši více než 550 milionů dolarů.

Tato finanční síla podtrhuje obrovský komerční potenciál, který se snaží využít každá země, která si závod zajistí.

Kritici tvrdí, že formule 1 by sice mohla Rwandě přinést určité ekonomické výhody, jako je zvýšený cestovní ruch a mezinárodní publicita, ale rizika a náklady spojené s pořádáním takové akce mohou převážit nad těmito potenciálními zisky.

„Je nezbytné zvážit potenciální přínosy oproti značným finančním a sociálním nákladům. I když zviditelnění, které by mohla formule 1 přinést, je lákavé, náklady obětované příležitosti jsou vysoké, zejména když jiná odvětví zoufale potřebují finanční prostředky.“ řekl John Mutabazi, ekonom působící ve rwandském hlavním městě Kigali.

Rwandě se daří vzpamatovat z velkého krveprolití. Genocida vypukla v noci z 6. na 7. dubna 1994 a skončila 18. července 1994, zmasakrovali extremisté z kmenu Hutuů za 100 dní skoro milion menšinových Tutsiů a svých umírněných kmenových příbuzných.

Asi 2,7 milionu lidí muselo uprchnout ze svých domovů a na 1,6 milionu se uchýlilo do zahraničí. Zabito bylo podle odhadů na 20 procent obyvatel země a asi 70 procent rwandských Tutsiů.

Prezidentu Paulu Kagamemu, který nedávno zvolen už počtvrté, se za 24 let vlády podařilo zemi stabilizovat a vyvést ji z chaosu. Získal uznání za to, že Rwandu přeměnil v prosperující ekonomiku.

Mohlo by vás zajímat: Martin Koloc se po 25 letech vrátil k závodění

Šestadvacetiletý bek přestoupil za zhruba 15 milionů liber (asi 440 milionů korun) z Manchesteru United a v londýnském klubu podepsal sedmiletou smlouvu.

Bývalý anglický mládežnický reprezentant, který má na kontě i jeden start za konžskou dvacítku, přišel do Manchesteru v roce 2019 z Crystal Palace. Během pěti sezon odehrál v lize za United 130 zápasů, v nichž vstřelil dvě branky.

Fotbalisté West Hamu, jejichž barvy hájí i reprezentační kapitán Tomáš Souček, rozehrají novou sezonu Premier League sobotním domácím zápasem proti Aston Ville. Soutěžní premiéru si na lavičce „Kladivářů“ odbude španělský trenér Julen Lopetegui.

Jednoho z nejvýznamnějších hráčů tradičního anglického sportu srazil vlak poblíž jeho domu ve Wokingu v hrabství Surrey. Předtím několik let bojoval s úzkostmi a depresemi a nyní je už jasné, že si vzal život.

Thorpeho úmrtí vyvolalo ve světě kriketu šok. Populární hráč debutoval v dresu Anglie na mezinárodní scéně v roce 1993 a rychle se prosadil jako jeden z klíčových hráčů týmu.

Pálkař odehrál 100 testovacích zápasů a zaznamenal 16krát tzv. century. Poprvé získal 100 nebo více běhů (runs) v jedné směně (innings) během zápasu hned při reprezentační premiéře.

Mimo hřiště znali fanoušci Thorpeho jako muže pokorného a oddaného sportu. To platilo o hráči i během jeho trenérské kariéry.

Podle manželky Amandy měl Thorpe měl v posledních letech velké problémy s duševním zdravím. Navzdory lásce a podpoře své rodiny Thorpe věřil, že jim bude lépe bez něj.

„Jsme zdrceni, že se podle toho zachoval a vzal si život,“ řekla Amanda a připomněla hlubokou bolest a bezmoc, kterou její manžel v posledních dnech života cítil.

Dcera Kitty s láskou vzpomínala na to, jak její otec „vstal a tančil kdekoli na cokoli“, i když nebyl nejlepší tanečník. Její sestra Emma připomněla, že zůstal skromný a příliš se nechlubil svými sportovními úspěchy.

Kriketová rada Anglie a Walesu (ECB) vyjádřila nad Thorpovým odchodem hluboký zármutek a označila ho za jednoho z nejlepších anglických pálkařů všech dob.

„V Grahamu Thorpemu odešel milovaný člen kriketové rodiny. Jeho přínos kriketu jako hráče i jako trenéra byl nesmírný. Vyjadřujeme hlubokou soustrast jeho rodině v této nepředstavitelně těžké chvíli,“ stálo v prohlášení ECB.

Dvojnásobná olympijská vítězka na trati 800 metrů a nejznámější sportovkyně s takzvaným odlišným sexuálním vývojem v rozhovoru pro CNN přiznala, že sledovat hon na Chalífovou pro ni byl drásavý zážitek. 

Start Alžířanky na pařížských hrách vyvolal kontroverze kvůli pochybnostem o jejím pohlaví. Chalífová byla loni diskvalifikována z MS kvůli příliš vysoké hladině testosteronu.

Mezinárodní olympijský výbor ovšem potvrdil, že je Chalífová od narození ženou, a nechal ji startovat. Alžírská boxerka pak ve velterové váze do 66 kilogramů porazila všechny soupeřky a získala zlatou medaili.

„Bylo to pro mě velmi emotivní,“ uvedla Semenyaová s tím, že se jí vybavily četné útoky proti ní samotné.

Pochybnostem o tom, že je ženou, totiž čelila už od útlého mládí. A čelí jim dodnes.

„My lidé máme tendenci zapomínat na to, že nemůžeme ovládat přírodu,“ dodala. Dle jejích slov nemůže být výkon sportovců závislý pouze na přirozených rozdílech mezi nimi, vzhledem k tomu, že tolik trénují.

Jihoafričanka si přitom během své kariéry prozatím prožila opačný vývoj než Chalífová.

Semenyaová nejprve startovat mohla, na olympiádách 2012 a 2016 slavila triumfy v běhu na 800 metrů, třikrát ovládla MS, a dokonce se od ní čekal útok na letitý světový rekord Jarmily Kratochvílové.

30. června 2018 zaběhla v Paříži čas 1:54,25. Jednalo se o čtvrtou nejrychlejší „půlku“ historie, k historickému maximu chyběla jen necelá sekunda.

Jenže krátce poté světová atletika obnovila „testosteronové“ pravidlo a nařídila Jihoafričance hormonální léčbu jako podmínku pro účasti v závodech na tratích mezi 400 a 1500 metrů.

Semenyaová ji odmítla. „Ukřižovali mě, ale já nikdy nepřestanu bojovat,“ slavně se vyjádřila v rozhovoru pro BBC.

Jak řekla, tak koná dodnes. Už pět let se vytrvale brání soudní cestou.

Její odvolání v minulosti zamítl sportovní arbitrážní soud CAS a v roce 2020 i švýcarský federální soud. Mezitím se Semenyaová blýskla celou řadou silných výroků, které se vyjímaly v titulcích.

„Nechápu, proč se mluví o tom, že mám nějakou výhodu. Protože jsem prostě žena. Když čůrám, čůrám jako žena. Nechápu, proč říkáte, že jsem muž, jen proto, že mám hluboký hlas,“ vyprávěla emotivně v jihoafrické televizi.

Naději dostala už třiatřicetiletá Caster až před rokem. 

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku uznal, že se kvůli nařízení o hormonální léčbě stala obětí diskriminace a nedostalo se jí řádného projednání případu.

Cesta k návratu na běžeckou dráhu je ale ještě dlouhá. Rozsudek totiž platnost předpisů Světové atletiky (WA) neruší. Švýcarský soud se navíc odvolal a případ nejnověji zamířil do Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva.

Hyperandrogenní Jihoafričanka nyní během olympiády v Paříži ocenila přístup MOV v případu Chalífové. Zároveň vyzvala olympijský výbor k větší snaze o to, aby individuální sportovní federace nemohly sportovce diskriminovat.

„Výbor by se měl ujistit, že jsou všichni sportovci pod jejich ochranou. Neměla by existovat žádná organizace, která bude segregovat, diskriminovat a dehumanizovat lidi,“ uvedla pro CNN.

„Skutečně se psychologicky cítíte dehumanizováni,“ prohlásila a nemluvila pouze o samotné Chalífové, ale i o jejích rodičích.

Otec Alžířanky během her vystoupil a veřejně ukazoval rodný list své dcery a její fotky z dob, kdy byla ještě malá, aby dokázal, že je ženou.

„Rodičům tohle zlomí srdce. Někdo, kdo o jejich dceři vůbec nic neví, přijde a zpochybňuje ji, útočí na ni. A oni musí předstírat, že se nic neděje. Psychologicky je to ale rozloží,“ vysvětlila Semenyaová.

Mohlo by vás zajímat: Tak reagovala Imán Chalífová na vlnu nenávisti:

Stejně jako sportovní lezení nebo surfing se breakdance, oficiálně breaking, zjevil pod pěti kruhy proto, aby přitáhl pozornost mladých diváků.

Při velkolepé premiéře v Paříži, které přihlížel i šéf olympijského výboru Thomas Bach, ale dokázal ještě mnohem víc. S trochou nadsázky upoutal úplně všechny.

Některé pozitivně, jiné negativně.

V nové disciplíně, jejíž kulturní kořeny sahají do newyorského Bronxu 70. let, soutěžilo v mužské a ženské kategorii dohromady 33 závodníků. Nejdřív ve skupinách, pak ve vyřazovací části od čtvrtfinále po finále.

Paradoxně víc než vítězové zaujala Australanka Rachael Gunnová, která nejenže nevyhrála žádné kolo, ale jako jediná ze všech účastníků nezískala od rozhodčích ani jeden hlas. Pochopitelně skončila ve skupině.

Připomeňme, že se hodnotila technika, počet a variabilita pohybů, provedení, muzikálnost a originalita. Všichni postupující celkově získali desítky hlasů.

Šestatřicetiletá Australanka, vystupující pod přezdívkou Raygun (žádný závodník nestartoval pod celým jménem), zkusila zabodovat klokaními nebo plaveckými pohyby, ale vyšla naprázdno.

Ba co hůř, u široké veřejnosti si vysloužila zpravidla posměch či parodování (viz níže).

„Všechny moje pohyby byly originální,“ bránila se. „Kreativita je pro mě důležitá. Jdu na plac a předvádím své umění. Někdy to rozhodčí osloví, někdy ne. Dělám něco osobitého, uměleckého, o tom to je,“ dodala Gunnová, která má doktorát z kulturálních studií a breakingu se teoreticky věnuje na Macquarieově univerzitě v Sydney. 

Výzkumná společnost YouGov před hrami v Paříži zjistila, že zařazení breakingu mezi olympijské sporty podporuje 33 procent Britů (11 procent jednoznačně, 22 částečně). Proti celkově bylo 41 procent dotázaných. Zhruba čtvrtina respondentů neměla vyhraněný názor. 

Podporovatelé zvítězili nad odmítači v několika demografických skupinách, například u žen, voličů sociálnědemokratických labouristů a lidí do 49 let.

Průzkumy po olympiádě ještě nejsou k dispozici. Podle anket různých médií však breaking příliš nezaujal. Například na populárním australském webu News.com.au, kde hlasovalo asi deset tisíc lidí, se pro vyřazení kontroverzní disciplíny vyslovilo 73 procent čtenářů.

„Ne ze všeho musí být olympijský sport. Ano, mluvím o tobě, breakingu,“ spustil novinář Jay Busbee z Yahoo! Sports.

„Breaking a olympiáda se k sobě prostě a jednoduše nehodí. Breaking je ráznou, fyzickou formou umění, nikoliv olympijským sportem. Není to žádná ostuda, na olympiádě nemáme ani soutěž v kytarovém sólu, v pečení nebo malování. Umění nepotřebuje olympijské razítko,“ podotkl.

„Breaking na olympiádu nepatří. Byla to příjemná dvoudenní návštěva, ale stejně jako jiné návštěvy by neměla trvat příliš dlouho,“ dodal novinář.

Na přání Busbeeho a dalších odmítačů nové disciplíny podle všeho dojde.

Na programu další letní olympiády v Los Angeles breaking chybí, alespoň zatím. Pravděpodobný není ani návrat v australském Brisbane 2032.

Parodie na olympijské vystoupení Gunnové v podání komičky Marie Randazzové: