Prožívali nejen Martinův, ale společný rodinný úspěch. Říkají si Fuksič team, otec a děda trénují Martina i Petra. O to intenzivněji na ně doléhalo, když Martin Fuksa dvakrát odjel z her bez medaile.

„Na každé olympiádě byl připravený. Jen mu prostě hlava trošku nefungovala, jak by měla,“ vzpomínal Petr Fuksa starší. V Paříži to podle něj bylo jiné, hlavně zásluhu malé Emily, která se loni narodila.

„Je úplně vyměněný. Žije rodinou, dcerou. Odreagovává se,“ řekl na adresu svého staršího syna.

Pro Josefa Fuksu byl každý předchozí olympijský závod utrpením. „Věděli jsme, že je připravený dokonale, ale na olympiádě to nevyšlo jednou, podruhé. Čekali jsme na to, jak to dopadne dneska,“ svěřil se.

Když jeho vnuk před hrami prohlásil, že je jede vyhrát, říkal si, že by to říkat neměl. „Nelíbí se mi, když to někdo říká, že jede vyhrát olympiádu. On ale asi cítil, že ji vyhraje. A sami jste viděli jakým způsobem,“ dodal po závodě na 1000 metrů, který Martin Fuksa jasně ovládl.

Ale o plánované taktice svému týmu nic neřekl a trochu jeho členy vyděsil. „Když jsme viděli první pětistovku za 1:48, tak jsme si říkali: ‚Pane bože.‘ Ale nakonec to dopadlo výborně a jsme šťastní,“ řekl Petr Fuksa starší.

Jen bratr dnešního šampiona byl na břehu klidný. „Já s ním trénuju celý život a já vím, jak jezdí. Už když jsem viděl ten projev, jak jede, tak jsem věděl, že to je jeho den. Byl jsem nervózní, ale v duši jsem věděl, že to dneska dá. Kdy jindy než dneska. Hrozně na to měl,“ řekl Petr Fuksa mladší, který právě dnes slaví šestadvacáté narozeniny.

A může je oslavit s bratrem po jeho životním úspěchu.

„Tohle bude jeden z mých nejšťastnějších dní, kdy brácha konečně vyhrál jedinou medaili, která mu chyběla, tu zlatou olympijskou. Jsem hrozně rád, v cíli jsem brečel, jsem z toho nadšený,“ rozplýval se.

Rodinná oslava bude větší, děda Josef bude mít narozeniny v pondělí 12. srpna. „A tohle je můj nejlepší dárek za celých 78 let! Štěstí jak hrom,“ poznamenal k tomu.

A hned viděl další cíl: společnou sourozeneckou medaili na deblkánoi. I Petr Fuksa si uvědomuje, že napodobit svého sourozence na singlu by pro něj bylo náročné.

„Tihle borci jsou rychlí. Máťa byl odjakživa rychlý, trénuju jako on a nejsem tak rychlý. Ale chtěl bych to s ním jednou zažít na deblu a věřím, že se nám to jednou může povést. Včera to vůbec nebylo daleko, třeba v LA,“ poznamenal směrem k příštím letním hrám v Los Angeles.

Až skončí oslavy a dozní tento úspěch, bude čas na rodinnou tréninkovou poradu, jestli se nezaměřit více na kategorii C2.

„Přijedeme domů, sedneme si, probereme… Máme na to tři roky,“ dodal Petr Fuksa starší. Za tři roky se bude na MS bojovat o místa na OH v Los Angeles.

Po boulderech jste byl dokonce až na děleném sedmém místě. Co se tam stalo?

Velká ostuda byla, že jsem nezalezl jedničku. Věděl jsem, že druhý úsek do druhé zóny pro mě bude těžký. Několikrát jsem to zkusil, cítil jsem šanci, ale nezkoušel jsem to jinak. Říkal jsem si, že to stavěči asi dostatečně otestovali, aby to nešlo staticky přesáhnout. Bohužel šlo. Pak už bylo posledních pár sekund, trochu jsem poslední krok uspěchal, i když byl fakt snadný.

Ale ani to by ve výsledku na medaili nestačilo.

Na to bylo potřeba vylézt dvojku, na kterou těžko říct, jestli jsem měl, byl jsem blízko. Myslím, že jsem neměl výraznou smůlu, možná kdybych měl víc času a ještě jeden pokus. Těžko říct. Na trojce a čtyřce jsem neměl šanci. 

Proč?

Na trojku mám slabá ramena. Na čtyřku pomalé ruce. Jestli jsou nějaké styly boulderingu, které mi tolik nejdou, tak je to tohle. Geneticky na to asi ani nemám. Nemůžu se v tom zlepšit. 

Těší vás, že spolu s Jakobem Schubertem jste dolezl nejdál na obtížnost?

To je zásadní náplast. Dokonce bych měl zlato, kdyby to byla samostatná disciplína, protože rozhoduje výkon v semifinále a rychlost a obojí jsem měl lepší. Zklamání je velké, ale oproti Tokiu poloviční.

Zároveň se ale ze stěny padalo až v poslední fázi. Překvapilo vás, co za stěnu stavěči připravili?

Bavili jsme se s Jakobem, že tohle jsme nečekali. Zvlášť po tom semifinále, to byla radikálně jiná cesta. Byla komplexní, nepříjemná od začátku. I pro diváky to bylo skvělé, od začátku byli napjatí, co se bude dít. Dnešní finále v obtížnosti bylo pro diváky nuda, protože tak do tři čtvrtě bylo jasné, že nikdo nemůže spadnout. 

Takže bylo nereálné na ní stáhnout ztrátu z boulderingu?

Ano. Navíc Tony Roberts i Sorato Anraku lezli s obrovskou nervozitou, ale cesta nebyla tak intenzivní a tak záludná, co se týče obtížnosti, že i s nervozitou se dalo zalézt daleko. Rozhodovalo se na fyzičku v posledních krocích.

Je vám 31 let. U jste přemýšlel nad olympijskou budoucností?

Záleží, v jakém by to bylo formátu. Samozřejmě odjakživa jsem nejvíc kompetitivní v obtížnosti. A v té jsem konkurenceschopný pořád. A dost možná budu i za čtyři roky. Na druhou stranu přemýšlím nad tím, že mám ještě spoustu cílů na skalách – a teď, na co se upnout? Ono taky pokud se člověk rozhodne dál závodit, musí tomu obětovat všechno. A ta oběť může znamenat, že spoustu těch cílů si po případné olympiádě v Los Angeles nesplním, protože budu starej.

Co vás tedy teď láká na skalách?

Nevím, jak to bude, budu chtít být s rodinou a odpočinout si, ale chtěl bych tenhle rok vylézt ještě nějakou cestu obtížnosti 9c. Jedna, kterou mám v hlavě, ale je otázkou, jestli se tam dostanu letos, nebo za rok, tak je ve Francii, jmenuje se DNA a je ve Verdunu.

Podívejte se, jak na olympijský triumf Martina Fuksy v kilometrovém závodě kanoistů reagovali lidé na sociální síti.

„Jsem teda olympijský vítěz, ne?“ ubezpečoval se Fuksa po závodě v rozhovoru pro Českou televizi.

„Takových let čekání tady na to a je to tady. Asi mi to dojde až později,“ kroutil hlavou.

Českého kanoistu nerozhodila ani očekávání, která do něj vkládala česká výprava, v Paříži zatím úspěšná méně, než se čekalo.

„Snažil jsem se to neřešit. Hrozně mi pomohlo, že jsme měli svůj barák a že jsem byl odstřihnutý od jakéhokoliv dění,“ pochvaloval si Fuksa rozhodnutí nebydlet v olympijské vesnici. 

Základnu si s týmem vybudoval nedaleko od vodáckého kanálu. „Vždycky mě na olympiádách ta atmosféra snědla. Teď jsem věděl, že už si ji nemusím užívat a můžu se soustředit jen na výkon,“ líčil účastník her v Riu de Janeiro 2016 a v Tokiu 2021, kde bral pokaždé páté místo.

Teď se vyšvihl rovnou na nejvyšší stupínek. „Říkám to dlouho, že na těch vrcholných akcích umím jezdit a chtěl jsem to jen předvést tady na té největší mediální akci. A to se mi povedlo,“ liboval si jedenatřicetiletý reprezentant.

V Paříži působil celou dobu velmi uvolněně. „Jestli jsem působil sebevědomě, tak jsem za to rád. Protože jsem se nastavil tak, že vítězové musí být sebevědomí. Tak jsem to chtěl. Člověk z toho nemůže být pos… a musí mít zvednutou hlavu,“ popisoval své mentální rozpoložení.

Už před pařížským svátkem tušil, že by to ve francouzské metropoli mohlo letos klapnout vysoko. Hodně vysoko. 

„Já jsem se cítil před olympiádou dobře, cítil jsem, že to může vyjít. Ale nikdy nevíte, dokud to nepřijde. A nakonec všechno klaplo a jsem za to rád,“ rozplýval se.

Překvapilo ho, jak hladce zvládl semifinále, které vyhrál, a pak i závěrečnou jízdu.

„Semifinále bylo úplně easy. Ušetřil jsem tolik sil, že jsem chtěl jet hned znovu, nečekal jsem, že mi to kluci nechají tak zadarmo,“ smál se.

Přitom před startem semifinále ho trošku obavy obcházely. „Když jsem viděl tu startovku, že je nás tam šest na čtyři postupová místa, tak jsem si říkal, že to bude masakr. Ale dal jsem to,“ oddechl si.

Rovněž finále jel stylem start – cíl. Žádné šetření, záběry na maximum hned od začátku.

„Říkal jsem si: Hele, pojď, nahul to. Musíš to nahulit, když chceš být nejlepší. Nahulil jsem to a jednou jsem se podíval a říkal si: Ty kráso, oni tady nejsou,“ popisoval, co mu běželo hlavou před i během zlatého závodu.

Chvíli přemýšlel, jestli by vzhledem k náskoku neměl šetřit síly. „Říkal jsem si, jeď svůj záběr, jak to máš naučený, že makáš a přitom šetříš energii. Zvednul jsem finiš a nikdo se nechytal,“ líčil závěr.

„Ty poslední metry jsem si jen užíval dojezd do cíle a chtěl jsem si to užívat co nejdéle. A ani jsem to nemusel hrotit na maximum,“ smál se šťastný vítěz.

Aktualizováno před 16 minutami

„Jsem teda olympijský vítěz, ne?“ ujišťoval se Fuksa krátce po finiši v televizním rozhovoru. „Takových let čekání tady na to a je to tady. Asi mi to dojde až později,“ svěřoval se.

Jedenatřicetiletý Fuksa ovládl své semifinále, když se bez problémů vyrovnal s nepříjemností v podobě opakovaného startu.

Na mezičase po 250 metrech se držel na druhém místě za Rusem Zacharem Petrovem, startujícím pod hlavičkou nezávislých sportovců.

V polovině trati trojnásobný mistr světa už vedl a i přes znatelné zpomalení v závěru projel cílem jako první.

Ve finále se rodák z Nymburka držel od startu v čele, o vedení se přetahoval s Petrovem.

V polovině kilometrové trati vedl o délku lodě a náskok ještě navyšoval. Cílem projel s přehledem jako první a jako olympijský šampion.

„Šel jsem do toho s tím, že chci vyhrát závod, neřešil jsem, kde jsem. A to se mi povedlo docela suverénně, poslední metry jsem si užíval ten pocit, že si jedu v olympijském finále na první místě. Neuvěřitelný,“ rozplýval se Fuksa.

Na předcházejících dvou olympiádách v Riu de Janeiro a v Tokiu byl pokaždé pátý.