Právě v tomto městě prožil český útočník nejlepší léta a v roce 2018 slavil s Capitals první Stanley Cup klubové historie.

Osmadvacetiletý pražský rodák věří, že je připravený poprat se o návrat na výsluní.

„Bylo to těžké… Za poslední roky se stala spousta věcí, ale už jsem to hodil za hlavu, je to za mnou,“ citovala agentura AP Vránu, jenž minulou sezonu dokončil v AHL na farmě St. Louis.

Šanci, kterou od Capitals dostal, chce využít na maximum. Dobře ví, že mezi hokejovou elitou může být už poslední. A zkušební smlouva není zárukou ničeho.

„Jsem připravený a vnímám to jako novou příležitost, jak se odrazit zpátky,“ prohlásil Vrána, jehož si klub z metropole USA vybral jako třináctého hráče na draftu v roce 2014.

Dobře známé prostředí, v němž narazil na několik dřívějších spoluhráčů, by mu mohlo pomoci. Vybojovat si místo na soupisce a s ním i stabilní kontrakt není snadná výzva.

„Cítím se skvěle, ale ještě toho musím hodně ukázat a potvrdit své kvality. Člověk nad tím nesmí zbytečně moc přemýšlet. Je třeba prostě jít a hrát, abych ukázal, že do téhle ligy pořád patřím,“ předsevzal si Vrána.

Síly může čerpat i z podpory okolí. „Každý v životě bojuje se svými démony a prožije si vzestupy a pády. Ale podle toho, jak jsem s ním mluvil, je zřejmé, že se k tomu postavil zodpovědně,“ řekl útočník Tom Wilson.

„Chce být lepší, šťastný a najít si svou cestu. Je skvělé ho tady vidět. Je to kluk, kterému fandíte. Kluk, s kterým budete rád hrát kterýkoliv den v týdnu,“ doplnil Wilson.

Vedle něho a Vrány zůstali z mužstva šampionů z roku 2018 v týmu Capitals už jen Alexandr Ovečkin a John Carlson.

„Myslím, že má motivaci odrazit se vzhůru, tvrdě makat a chovat se rozumně,“ uvedl slavný ruský útočník na Vránovu adresu.

„Zakousnul se do toho, aby další šanci vůbec dostal. A teď je připravený ji také využít,“ přidal se Carlson.

Vrána byl považován za výborného střelce. Góly v jeho statistikách také převažují nad asistencemi. Za 367 startů v základní části NHL nastřádal 209 bodů díky 110 brankám a 99 asistencím.

Je však zřejmé, že během přípravného kempu musí ukázat více, než jen dostat puk do brankovou čáru.

„To, co chci vidět, je kompletní hráč připravený na tuhle úroveň, který tvrdě pracuje a váží si velké příležitosti, kterou dostal. V tréninku musí ukázat mně, ostatním trenérům i vedení klubu, jak hrozně moc tohle chce,“ vyzval ho kouč Spencer Carbery.

„Chci vidět, jak se rve o každý puk, jak se poctivě vrací a přerušuje akce soupeře, jak dělá všechny ty důležité detaily, když nemá puk na holi,“ naložil mu trenér úkoly.

Nový generální manažer Chris Patrick, jenž podle všeho rozhodl o zkoušce pro českého útočníka, ocenil, jak vážně se Vrána k šanci postavil.

„Určitě to nebere tak, že by měl něco jisté. A právě o to šlo především. Nechceme tady jen rozdávat místa hráčům, chceme, aby o ně zabojovali a zasloužili si je. Vrána patří do skupiny hráčů, kteří bojují o jedno dvě místa na soupisce,“ přiznal Patrick.

Odchovanci Letňan drží palce jeho kamarád David Pastrňák. Oba spolu přes léto už řadu let trénují.

„Samozřejmě mu moc fandím. Všichni víme, že je opravdu fit a fyzicky připravený. Vypadá velmi dobře a je ve skvělé formě, takže moc doufám, že svou kariéru znovu naplno rozběhne,“ popřál kanonýr Bostonu parťákovi.

Jak jste se po pořádání turnajů v Praze a Ostravě dostala do Číny a Thajska?

Začalo to minulý rok, když se vrátily turnaje do Číny. Podnik, který jsme v době pauzy asijského turné dělali v Ostravě, se tam zase přesunul. Na trhu v Česku pro mě už nebylo místo. Dřív jsem pořádala turnaje WTA na Spartě, ale ještě se starým vedením. Tím pádem jsem měla volné ruce a chtěla jsem bohaté zkušenosti nějak využít. A tak jsem rozhodila sítě a dala vědět, že mé služby jsou k dispozici, i na mezinárodní scéně.

To rozešlete životopis jako při hledání jiné práce?

Takhle to nechodí. Když se pořádal turnaj v Ostravě, tak ředitelkou byla Italka Laura Ceccarelliová, která dělala 20 let supervizorku pro WTA, zkušená dáma z grandslamů i WTA Finals. Pak začala pracovat pro agenturu APG, které patřila licence na turnaj, který se konal v Ostravě. Neuměla česky, takže jsme na turnaji dělaly společně. A právě od ní přišla nabídka do APG, která má licenci na pořádání hned pěti podniků WTA. 

Jinými slovy pomohlo, že už máte něco za sebou.

Když je nový ředitel turnaje, WTA vyžaduje nějaký proces, aby byl někdo schválen, a to já nemusela podstupovat, protože mě už znali. Tím pádem to bylo jednodušší. Minulý rok v létě jsem dostala nabídku pořádat turnaj v Číně, konkrétně v Nan-čchangu. Poté co jsem na to kývla, přiletěla ještě nabídka na podnik do Thajska na přelomu ledna a února. Na stejném místě se pak konal i turnaj minulý týden, ale ten se konal výjimečně jako náhrada za jiný podnik. 

Dobře, zeptám se ale ještě jinak. Jako má český ženský tenis ve světě skvělý zvuk kvůli úspěchům tuzemských hráček, má ve světě renomé i české pořadatelství tenisových turnajů?

Ano, funguje to. Tenis není v Asii zdaleka sportem číslo jedna, jako je to u nás, má mnohem menší popularitu, chybí zkušenosti organizátorů, Thajci sice mají krásný tenisový areál, ale více se zaměřují na bojové sporty nebo fotbal. V Číně už vůbec, ale ví to ta pořádající agentura. Vnímají to lidé od WTA, z agentury, hráčky, týmy hráček. Ti, když mě viděli v Číně, tak vyvalili oči a spustili na mě: Co ty tady jako děláš? Tak jsem jen odpověděla: No… pracuju. A oni na to: Tak super, to jsme v klidu. Nemají problém se obracet přímo na mě a já nemám problém jim pomáhat. Je to velký bonus. 

Bonus tedy nejen pro vás, ale i pro české a slovenské hráčky, které mají na turnaji ředitelku, se kterou mohou mluvit mateřštinou, že?

Přesně tak. Při mém prvním turnaji v Nang-čchangu hrály finále Kateřina Siniaková a Marie Bouzková. Teď v Hua Hinu vyhrála Rebecca Šramková, což je pro mě pikantní, protože jsem Slovenka, jejího trenéra znám 30 let, ale dlouho jsme se neviděli. Před turnajem mi v jednu chvíli volalo slovenské číslo a na druhém konci právě on, aby se přesvědčil, jestli jsem to vážně já, kdo řídí turnaj v Thajsku, a rovnou mě poprosil o co nejpozdější start na turnaji, protože Rebecca hrála na tom předchozím finále. Stejně tak pro české hráčky je super, že mě tam vidí a nebojí se o něco si říct. V tomhle jsme Češi i Slováci třeba oproti Američanům zdrženlivější. Ti si hned sebevědomě diktují, co a jak chtějí. Češky se tak rázem cítí lépe, když mají na turnaji někoho, kdo jim může pomoct.

O víkendu obletělo sociální sítě video, jak s vámi na tribuně při finále v Hua Hinu seděla Barbora Krejčíková, přestože na turnaji vůbec nehrála. Dokonce si s vámi dala tréninkový sparing na kurtu. To přiletěla jen kvůli tomu?

To vážně ne. Bára už byla v Hua Hinu v únoru po čtvrtfinále Australian Open, kde se zranila, a pak potřebovala jet na turnaje na Blízkém východě. Na WTA turnaje jezdí dva fyzioterapeuti a masér, které holky znají, takže mohou přijet na turnaj a nechat se ošetřit jejich rukama, když jim to pořadatel turnaje dovolí. Je to tak pro Báru mnohem snazší než se vracet do Evropy a pak zase letět někam do Dubaje nebo Dauhá. Teď to zase měla při cestě do Pekingu. A není sama, dřív se sem jezdila připravovat třeba i Aryna Sabalenková. Spousta hráčů i s horším rankingem se sem přijede připravovat po sezoně, protože tu je opravdu skvělé tenisové zázemí a zároveň je to pro ně levné. 

Turnaje v Asii jsou často pod palbou kritiky. Hráči i hráčky si často stěžují na zázemí, míče, které jsou pokaždé jiné, na povrch nebo i na prázdné tribuny bez atmosféry. Co na jejich kritiku říkáte vy?

Všichni nadávají, všichni si postesknou. Ale realita je jiná. Míče se snažíme mít všude stejné. Alespoň co mohu mluvit za turnaje naší agentury. Na každý turnaj je nový povrch, konkrétně my máme stejný, jako je na aktuálním turnaji v Pekingu. Schválených dodavatelů není zase tolik, aby to mohlo být všude jiné. Hotely jsou překrásné, pětihvězdy, čisté, perfektní. Lidí na servis spousta, zázemí skvělé. Navíc nad tím dohlíží vždy nějaká zahraniční ruka. 

Tak proč si tak stěžují?

Sezona je dlouhá a už v tom září na US Open toho mají tenistky plné zuby. Takže když pak má někdo na šest týdnů jet ještě někam do Asie, tak už se jim tam nechce. Největší problém je ale podle mě jídlo. 

Proč?

Je to peklo, to se nedá jíst. Možná jeden týden, ale minulý rok jsem tam byla sedm týdnů a už po dvou jsem nevěděla, co budu jíst. Hráčky přímo na turnaji to ještě mají dobré, protože turnaj musí dodat stravu podle WTA regulí, aby byla vyvážená na bílkoviny a sacharidy s dostatečným přísunem zeleniny a ovoce. Ale mimo tenis? Já jedla hlavně zeleninu a sladkosti, protože ty tam byly docela dobré. Ale mají třeba sladký chleba. Pořádně tam nekoupíte naši šunku a sýr. Dá se koupit v mezinárodních supermarketech, ale to je zase strašně drahé, protože jde o dovoz. Ani jejich vajíčko mi nevonělo. Vrátila jsem se poloviční, ale přežila jsem. A když máte nějakou alergii? Problém. Třeba bezlepkové pečivo – vůbec nevědí, co to je. 

„V Číně se lidé pořád bojí“

A co Číňané jako lidé?

Když je potkáte individuálně, jsou hrozně fajn, přátelští. Ale jako celek je vidět, že mají úplně jinou kulturu a jsou jinak nastavení. Na jednu stranu mají v sobě zakódováno, že oni jsou Čína, že oni jsou nejlepší. Neumějí anglicky, mají pocit, že všichni musí umět čínsky. S nikým se tam anglicky nedomluvíte. Sama jsem musela mít vedle sebe neustále asistenta, který překládal. To, že máte vy nějaké potřeby a něco od nich potřebujete, je občas nezajímá. Města jsou čistá, obrovská, mají úžasnou infrastrukturu. Ale nemají vůbec duši. Chodíte po ulicích a máte pocit, že jste na cizí planetě. Je to umělé. Zároveň se lidé mezi sebou hodně bojí něco říct, aby je někdo za něco nepotrestal. Režim je tam znát.  

Při pořádání turnaje v Česku jste šéfovala třeba třem stovkám lidí, jak se dá řídit tolik zaměstnanců v cizí zemi, kde ani úplně nesouzníte s kulturou jejich chování?

Ono je to naštěstí jinak než při pořádání v Česku, kde jsem kontrolovala všechno, od postavení kurtů přes ochranku, ticketing, marketing. Tohle jde v Číně mimo mě. Komunikuju s WTA, s agenty, veškerá mezinárodní agenda jde za mnou, mám na starosti WTA media, 35 lidí, kteří přijedou na turnaj, aby zajistili televizní přenos, a podobné věci. Takže já přijdu osobně do kontaktu pouze s vedoucími všech oddělení, kdy ladíme turnaj jako celek, ale některá rozhodnutí si dělají místní organizátoři sami.

Jací jsou v porovnání s tím Thajci?

Thajci jsou jako my, řeší poctivě úplně všechno a chtějí, aby bylo všechno na 100 procent. Jen jednu činnost dělá třeba pět lidí, zatímco u nás by to zastával jeden člověk. Tam to občas vytváří chaos, ale je v tom ten zápal udělat to pořádně. Navíc tam umí anglicky 80 procent lidí. Jídlo je tam lepší. Úplně jiný národ. 

Přesto je to právě Čína, kde je hlavní těžiště turnajů této šňůry…

Roste tam jeden areál za druhým. Jsou obrovské, nádherné. Kouká z toho zase snaha ukázat, jak je země obrovská a nejlepší, ale už nemají ten trh pro tolik obrovských areálů. Zejí pak mimo turnaje prázdnotou a nic se tam neděje. Všechno jen proto, aby politikům ukázali, do jak megalomanských projektů tečou peníze. 

To, že zejí prázdnotou tribuny během zápasů, je také častým terčem kritiky. Čím to je?

Málem bych zapomněla, že v Číně jsou lidé také trochu líní. Tenis sledují na internetu a u televize a pak nejsou na stadionech. Řekla bych ale, že se to trochu změnilo po covidu. Naše APG turnaje měly loni poměrně slušnou návštěvnost, poslední tři dny v Nang-čchangu jsme měli úplně plno. Už vám nepovím, jak toho docílili, protože, jak jsem říkala, do ticketingu nevidím. 

Asijská tour ale momentálně pokračuje, co vás tedy čeká dál?

Jsem v Česku na otočku, z pondělka na úterý jsem přiletěla z Hua Hinu a v sobotu zase na pět týdnů mizím do Číny do Ťiou-ťiangu. Pak se vracím a vezmu to přes Rijád, protože chci vidět Turnaj mistryň v zemi pro tenis tak kontroverzní. Plán na příští rok zatím mám, ale do budoucna bych se z Asie chtěla posunout dále na západ. Uvidíme, co bude, ale už teď si ze mě dělají legraci, že jsem ‚multipulti director‘. Normální totiž je, že je jeden ředitel na jeden turnaj, já mám letos rovnou tři. 

Pojďme se ještě obloukem vrátit k vašemu osobnímu příběhu. Sama jste už zmínila, že jste Slovenka, sama jste v mládí hrála. Jak jste se dostala k českému tenisu?

Jako profík jsem nikdy nehrála. Mám normálně slovenský pas, ale v Česku žiju už přes 30 let. Přijela jsem do Brandýsa nad Labem na 1. československé tenisové gymnázium v roce 1992. To byla první soukromá tenisová škola se zaměřením na tenis. Já mám maturitu z tenisové hry a metodiky tenisu. 

Počkejte, z čeho se z takových předmětů maturuje?

Už si nepamatuju, co jsem si vytáhla z metodiky tenisu, ale z tenisové hry jsem si vytáhla forhend se spodní rotací. To jsem se zhrozila, protože to je snad nejméně používaný úder. Zkouška probíhala tak, že jsem to musela předvést, a pak o tom nějak mluvit. Nevím, co jsem říkala, ale dostala jsem jedničku. 

Co z vás po maturitě bylo?

Vylezla jsem ze školy a dostala jsem trojkovou trenérskou licenci. Já se ale díky škole dostala k rozhodcování tenisu. Dělala jsem nejdřív čárovou rozhodčí, poté hlavní, pak vrchní na menších turnajích i těch mezinárodních. Viděla jsem všechny nejlepší české hráče a hráčky vyrůstat. Když Tomáš Berdych vyhrál jako mladší žák ve 12 letech mistrovství republiky v Prostějově, já seděla na umpiru. Všechny ty holky, které už teď ani nehrají a mají rodiny, jsem viděla vyrůstat. Jako manažerka na Spartě jsem viděla poprvé přijít na kurty i sestry Fruhvirtovy. Takže když jich je pak deset ve stovce, přijedou na turnaj a sedím tam zase já, je to takové jednodušší.

Mohlo by vás zajímat: Sestřih semifinále US Open s Karolínou Muchovou:

Bitky fanoušků po utkání Persib – Persija | Video: Asociated Press

Persib Bandang a Persija Jakarta jsou dva největší a nejpopulárnější kluby v zemi, proto se jejich střetnutím přezdívá právě indonéské „El Clásico.“

Výtržnosti při nich nejsou nijak neobvyklé, ty při pondělním zápase se ale přece jen vymykaly „normálu“.

Domácí Persib v utkání, v němž na každé straně padla červená karta a které na čtyřicetitisícovém stadionu sledovalo 16 tisíc diváků, zvítězil 2:0, do 80. minuty hrál za hosty i bývalý slávistický stoper Kúdela. 

V závěru pak vtrhli fanoušci na hřiště a bili se přímo na trávníku, rvačky pokračovaly demolováním stadionu.

K incidentu došlo necelé dva roky poté, co v Indonésii při utkání Arema – Persebaya zemřelo přes 135 lidí a stovky dalších utrpěly zranění. 

Jedna z největších tragédií v historii sportu se stala v říjnu 2022 na vyprodaném stadionu v Malangu. Podle indonéské vládní komise bylo hlavní příčinou paniky a tlačenice na stadionu to, že policie ve velkém použila slzný plyn proti fanouškům, kteří po zápase rovněž vběhli na hřiště…

Za další příčiny označila komise přeplněný stadion, nedodržování bezpečnostních pravidel a zamčené brány.

Indonéská liga byla tehdy na dva měsíce přerušena.

V aktuální tabulce patří po šesti kolech úřadujícímu šampionovi Persibu třetí místo, Kúdelova Persija je na osmé pozici se dvěma výhrami, remízami i prohrami.

Aktualizováno před 27 minutami

Oba piloti vyletěli se svými stroji z dráhy a vjeli do diváků. Zraněno bylo 14 příznivců, dva zemřeli.

V rámci těchto závodů skonali i dva čeští jezdci Václav Uher a Jaroslav Jonák.

Na Masarykově okruhu tehdy poprvé a naposledy na území Československa soupeřily vozy specifikace formule 1.

Jejich šampionát ještě neexistoval, jednalo se o jakýsi zkušební ročník.

Den před touto Velkou cenou automobilů, 25. září 1949,  přišel o život Václav Uher, když v zatáčce do Nového Lískovce dostal s Maserati smyk a dvakrát se převrátil.

Druhá tragédie se odehrála pár vteřin po startu závodu sportovních vozů o Cenu Brna. Jaroslav Jonák při objíždění porouchaného vozu zachytil o zábradlí můstku, sjel do příkopu a průnik volantu do hrudníku nepřežil.

Při hlavním závodě boural Ital Giuseppe Farina, když vletěl do příkopu obsazeného diváky.

O několik vteřin později se na scénu hrůzy přiřítil Brit David Parnell. Jeho Maserati skončilo na stejném místě jako Farinův vůz.

Výsledek? Parnell zranil Farinu, v příkopu nepřežili dva diváci, dalších 14 bylo zraněno.

Nedlouho po závodě lidé osudný úsek spontánně nazvali Farinovou zatáčkou, brzy se stala jedním ze symbolů starého okruhu.

Od podzimu 2010 zatáčku zdobí pomníček, kteří vybudovali místní motorističtí nadšenci. Ital Farina se rok po nehodě stal prvním mistrem světa F1.

Nedaleko Farinovy zatáčky se nachází Baltisbergrova zatáčka. Připomíná tragický pád západoněmeckého motocyklového závodníka Hanse Baltisbergra, který v ní při Grand Prix Československa v roce 1956 zahynul.

Po spuštění železné opony se na Masarykově okruhu dlouho jezdily jen regionální automobilové závody. To se definitivně změnilo až 18. srpna 1968, kdy se konala obnovená Grand Prix Československa, která byla součástí Evropského vyzývacího poháru cestovních vozů.

O dva roky později už jihomoravská metropole hostila podnik nově zřízeného mistrovství Evropy. Na startu byl tehdy mimo jiných pozdější mentor týmu Red Bull Helmut Marko.

V roce 1972 se v „cesťáku“ po brněnské trati proháněl tehdy čerstvý pilot formule 1 Niki Lauda, který měl s tratí zkušenosti už dříve z formule Junior.

Starý Masarykův okruh hostil závody až do roku 1986, v roce následujícím byl otevřen současný Automotodrom Brno.

Masarykův okruh z vesmíru při závodě MotoGP v Brně 2018. | Foto: ČTK

Nadcházející ročník NHL odstartuje dvěma zápasy v pražské O2 areně. 4. října a v odvetě den nato se střetnou New Jersey a Buffalo.

Základní část zámořské soutěže zavítá do Česka už popáté, z toho podruhé za poslední tři roky.

Co kdyby ale nešlo jen o ukázku, ale o celosezonní pobyt? Samotní hráči NHL vidí Prahu v případě rozšíření ligy do světa jako jednu z nejlepších možných destinací.

V anketě online deníku The Athletic pro ni hlasovalo sedm z 34 dotázaných hokejistů, tedy skoro 21 procent.

Výše skončil jen Londýn se zhruba 27 procenty. Stockholm dosáhl na necelých 15 procent, pak s dvěma hlasy následovaly Curych, Helsinky, Mexico City a Havaj, byť se měly vybírat jen neamerické a nekanadské lokace. 

Pro tuzemskou metropoli hlasoval minimálně jeden český hráč, který ke svému výběru dodal, že „každý by rád hrál v Praze“.

Hokejista, jenž z Česka nepochází, ale volil stejně, prohlásil: „V Praze jsme hráli pár let nazpět a atmosféra byla super. Musíte se držet prověřených míst.“

Praha spolu s Ostravou zaujala i letos při hokejovém mistrovství světa, kde překonala vlastní divácký rekord. Do ochozů přišlo ve dvou pořadatelských městech bezmála 800 tisíc lidí. Hvězdy NHL nebo zahraniční novináři navíc žasli nad bouřlivou atmosférou.

To Londýn, který hlasování vyhrál, má k hokejové Mekce daleko. Před lety sice hostil dvě klání základní části NHL, ale momentálně ani nemá tým v nejvyšší britské lize.

„Je to ale realistická možnost, protože tam doletíte za čtyři nebo pět hodin,“ podotkl nejmenovaný hokejista z klubu ze severovýchodu Spojených států. „Londýn je pomalu blíž než některé týmy NHL, letěli bychom tam kratší dobu než do Los Angeles. Nepříjemný by byl jen časový posun.“

Kdyby ovšem severoamerická soutěž skutečně expandovala do Evropy, pravděpodobně by nezapustila kořeny jen v jednom městě, nýbrž hned v několika naráz, aby vznikla kompletně nová divize.

Zástupce šéfa NHL Bill Daly hovořil v roce 2018 minimálně o čtyřech týmech.

Také zmínil, že „vznik klubů NHL v Evropě je nejspíš nevyhnutelný“, byť pochyboval, že by k tomu mohlo dojít v krátkodobém nebo i střednědobém horizontu. 

Probíraná expanze je na stole už dlouhé roky, nejpozději od doby, kdy liga v Londýně na konci září 2007 poprvé ukázala Evropě ostré zápasy základní části. Úvahy ale nikdy nepřinesly konkrétní časový rámec.

Bylo tomu tak už právě na konci nultých let, kdy evropskou divizi, svůj dlouhodobý sen, propagoval známý kanadský novinář Pierre LeBrun.

Po vzoru „Original Six“, šestice tradičních zámořských klubů, vybral šest prvních destinací na starém kontinentě – Moskvu, Prahu, Helsinky, Stockholm, Curych a Berlín.

Za největší překážku pak neoznačil cestování nebo nedostačující arény v některých městech, ale ceny lístků, které jsou v NHL násobně vyšší i proti západní Evropě, natož střední a východní.

Blížící se duely v Praze tento rozdíl dobře ilustrují. Nejlevnější vstupenky na New Jersey proti Buffalu stály necelé dva tisíce korun, ale momentálně zbývají už jen ty za pět a půl až osm tisíc. Tolik peněz čeští fanoušci za hokej pravidelně neplatí.

Na některé zápasy pražské Sparty v tuzemské extralize se dá i bez cenového zvýhodnění dostat už za méně než dvě stovky.

Právě na ziscích z lístků ale NHL do značné míry stojí.