Vorlický působil od 15 let v mládežnické akademii Bergama. Během angažmá v Itálii ho opakovaně trápily problémy s kolenem a musel na několik operací.

V předminulé sezoně si připsal coby střídající hráč tři starty v Serii A.

V únoru přestoupil do Edenu a podepsal smlouvu do června 2027. Odchovanec Zbrojovky Brno v té době rehabilitoval po operaci kolena a jarní část strávil v „béčku“ Slavie, jemuž pomohl k návratu do druhé ligy.

V této sezoně stihl šest krátkých startů za A-tým. V září se dočkal i nominace do reprezentační jednadvacítky, kvůli zranění ale nenastoupil. Koleno mu nyní podle jeho slov neumožňuje hrát.

„Budu muset podstoupit další zákrok. Chtěl bych říct, že za to nemůže nikdo z nás. Nemůže za to Slavia, nemůže za to reprezentace, z které jsem kvůli tomu odjel. Nemůžu za to ani já. Je to věc, kterou aktuálně neovlivním. Ale budu dělat všechno, abych se zase vrátil. A byl tady před vámi co nejdřív,“ prohlásil Vorlický.

Nyní čeká na termín operace, kterou absolvuje zřejmě v Německu. „Měl bych být mimo celou sezonu, bohužel. Je to pro mě hodně těžké, nebudu skrývat, že mě to na chvilku sejmulo,“ přiznal talentovaný fotbalista.

„Teď nad spoustou věcí přemýšlím, nicméně jsem přesvědčen o tom, že jakmile budu za sebou mít operaci, tak do sebe dostanu zase velkou motivaci,“ uvedl Vorlický.

Pohání ho touha znovu se předvést před slávistickými fanoušky. „To, jak se Slavia ke mně postavila, mi hodně pomohlo. Cítím od všech podporu, že jsou v tom všichni se mnou. To, že jsem v Edenu nastoupil, sice jen čtyřikrát, před takovými fanoušky na takovémto stadionu, pro mě byl obrovský zážitek,“ svěřil se středopolař Slavie.

„To je to, co mě bude zase hnát dopředu. Abych se znovu vrátil a mohl to zase zažít. Věřím, že toho máme před sebou společně ještě spoustu,“ prohlásil Vorlický.

Podívejte se na závěr utkání Chicaga se San Diegem, v němž baseballisté White Sox utrpěli rekordní 120. porážku v sezoně | Video: Asociated Press

Více proher v jednom ročníku nasbíral jen tým Cleveland Spiders, který v roce 1899 neuspěl ve 134 zápasech.

Tento zápis White Sox „ohrozit“ nemohou, protože do konce dlouhodobé části zbývá odehrát šest utkání.

Ve zbytku sezony však svěřencům prozatímního kouče Gradyho Sizemora hrozí, že překonají 62 let starý antirekord New York Mets, který v neděli vyrovnali.

„Žádná porážka není dobrá. Nijak zvlášť o tom ale nepřemýšlíme,“ je v klidu trenér.

„Řekl bych, že lidé mimo náš klub to prožívají mnohem více,“ konstatoval Sizemore, který na začátku srpna nahradil Pedra Grifola.

Chicagský tým zatím Sizemore vedl v 35 zápasech, z nichž osm vyhrál.

White Sox zakončí soutěž třemi duely proti Los Angeles Angels a následnou trojicí zápasů na hřišti Detroitu Tigers.

Když družstvo československých gymnastek získalo v Berlíně 1936 stříbrnou medaili, byl to pro východní část tehdejší republiky přelomový úspěch.

Členkou týmu totiž byla i Pálfiová, který se tak stala první slovenskou medailistkou v historii olympiád. 

„A mohla mít i zlato. Ale ani tehdy nebyla na světě spravedlnost,“ vzpomínal na berlínskou olympiádu zápasník Jozef Herda, sám v Berlíně rovněž stříbrný. 

Připomínal tím atmosféru tehdejších her pod hákovým křížem. Pořadatelskému Německu sloužily hlavně jako propagace hitlerovského režimu, pro výhru jeho sportovců byl ochoten udělat takřka cokoliv. I německé gymnastky se těšily nevšední přízni rozhodčích a braly zlato na úkor lepšího Československa…

I tak to byl pro Pálfiovou vrchol nevšedního sportovního příběhu.

Narodila se 11. března 1912 v Kostoľanech nad Hornádem, o maminku záhy přišla. Její tatínek byl polesný a právě při procházkách s ním po revíru získala lásku k přírodě i fyzickou kondici, ohebnost a mrštnost, což se jí pak v závodní kariéře hodilo.

Na měšťanku chodila v Košicích, kam se s tatínkem přestěhovala – a paradoxně dostala dvojku z tělesné výchovy.

To už se jako členka Sokola věnovala volejbalu, stolnímu tenisu, atletice i gymnastice.

V roce 1927 vystoupila na akci Československé obce sokolské v Košicích před 10 tisíci diváky a to rozhodlo, že se bude dál věnovat právě gymnastice. 

O osm let později se v Praze zúčastnila závodů, na jejichž základě mělo vzniknout reprezentační družstvo pro olympiádu v Berlíně. A tady jí pomohla náhoda. I když obsadila až 26. místo, nahradila nakonec kolegyni, která se z pracovních důvodů musela nominace vzdát.

V té době jí zemřel tatínek a Pálfiová zůstala sama. Reprezentační místo tak vzala jako životní příležitost a tvrdě dřela.

Na závěrečných nominačních závodech obsadila čtvrté místo a cestu do Berlína, ke stříbrnému kovu a k titulu první slovenské olympijské medailistky měla otevřenou.

Že československé gymnastky tehdy vládly světu, dokázal šampionát o dva roky později, kdy se staly mistryněmi světa.

Pálfiová se i tímto titulem pyšnila jako první Slovenka v historii, ve víceboji jednotlivkyň navíc potvrdila totální československou dominanci, když přidala bronz za vítěznou Vlastou Děkanovou a druhou Zdeňkou Vermiřovskou.

Jenže to už v Československu přituhlo ještě víc. Po vzniku samostatné první Slovenské republiky odmítla Pálfiová – i kvůli berlínské zkušenosti s fašisty – cvičit v tělovýchovné organizace Hlinkovy gardy a raději s gymnastikou skončila.

Dál se pro radost věnovala v Klubu slovenských turistů a lyžařů řadě sportů, třeba i kanoistice. Navíc propadla jezdectví. Právě láska ke koním se jí nakonec stala osudná.

Při vyjížďce v Malých Brestovanech 23. září 1944 se její kobyla splašila a vyhodila Pálfiovou ze sedla.

Jezdkyni bohužel zůstala noha ve třmeni a splašené zvíře ji vláčelo po zemi. Když se Pálfiovou podařilo konečně vyprostit, byla už mrtvá.

Bylo jí pouhých 32 let.

Poslední dva z královéhradeckého ledu byly extrémně vydřené, neboť hosté čelili obrovské střelecké převaze soupeře. 44 ran na branku, 26 mimo branku a 30 zblokovaných. Konečný účet střeleckých pokusů Mountfieldu se zastavil až na málo vídané stovce, která značila, že Kváča a jeho obrana měli opravdu spoustu práce.

„Oproti Švédsku je to trošku odlišné, tam tolik střel nebývá. Česká liga je zase v něčem jiná, ale gólmani jsou v permanenci rádi. Opravdu to není klišé, soustředí se nám lépe, když na nás jde jedna střela za druhou. Od toho tam jsme, abychom klukům před námi pomohli. Dvou bodů si strašně vážím,“ přiznal Kváča po vybojovaném vítězství 4:3 v nájezdech.

Trvalé dominanci soupeře vzdoroval výborně, přes tři inkasované branky podal skvělý výkon. Domácím zlikvidoval řadu šancí už v první třetině a také jim vychytal několik samostatných úniků, které ho navíc mohly připravit na rozhodující disciplínu.

„Řekl bych, že jenom z takových dvaceti procent. Nájezdy jsou úplně jiná věc, hráč má čas, nikdo ho neatakuje a může si to rozmyslet. Prostě jsem si před nimi řekl: ‚Hele, konec, máme ze zápasu bod, pojďme si pro druhý.‘ Nájezdy jsem šel úplně od nuly,“ vyprávěl Kváča.

Sám ale přiznal, že v minulosti měl s nájezdy problémy. „V klubu jsme to ale potrénovali. Teď jsem nad ničím nepřemýšlel, šel jsem tam s čistou hlavou. Dělal jsem to, co mám natrénované, automatické pohyby,“ líčil. Výsledek? Domácím střelcům nepustil z pěti pokusů ani jeden gól, a tak Tygrům stačila přesná klička Oscara Flynna z úvodní série.

Sedmadvacetiletý brankář si po roční odmlce připomněl, jak ostré bývají zápasy libereckých šelem proti Hradci Králové. Hráče většinou hodně bolí, ale o to víc je i baví.

„Říkal jsem si, že když odsud pár hráčů odešlo a pár přišlo, tak to třeba bude víc herní. Hradec je ale pořád stejný Hradec,“ pousmál se Kváča. „Je to dobře, protože extraligu máte strašně pestrou a každý tým hraje trošku jinak. Pošťuchování nebo hity k hokeji patří a já věřím, že to bavilo i lidi,“ doplnil.

Osobně si však žádné emoce nepřipouštěl. „Byl jsem úplně v klidu. Bral jsem to tak, že je to pro mě zkrátka výzva. Když do vás jezdí, udržuje vás to pořád v permanenci. Hodně lidí do mě nevidí, takže si můžou myslet, co chtějí, ale já si nasadím helmu a za tou mříží jsem v klidu,“ ujistil.

Bílí Tygři napravili předešlou porážku s Vítkovicemi a do nového týdne půjdou s pěti body na kontě. „Doma nám to moc nevyšlo, ale na druhou stranu to byl teprve druhý zápas a ukázal nám věci, na kterých ještě musíme pracovat. Výhra z Hradce je pro nás cenná. Každý bod se v tabulce počítá, potřebujeme je sbírat pravidelně, abychom si vybojovali co nejlepší místo pro play off,“ uzavřel Kváča.

Čtyři grandslamy, osm povinných „tisícovkových“ podniků a k tomu olympijské hry. Letošní tenisový rok byl opravdu nabitý, navíc hráče i hráčky trápil rychlé změny povrchů, před kterými měli hodně krátkou dobu na přípravu.

A tak je téma neustále bobtnajícího kalendáře ATP i WTA velkým tématem, dokonce i na Laver Cupu, který mezi povinné akce nepatří a hráči na něm podobně jako v Davis Cupu startují dobrovolně.

„Mění se míče, mění se povrchy, je toho někdy opravdu moc. Navíc hrajeme spoustu zápasů a já už i pozoruju, že to je pro mě někdy i nuda, hrát pořád dokola jedno utkání za druhým,“ nechala se slyšet hvězda týmu Evropy na Laver Cupu a třetí hráč světa Carlos Alcaraz.

To jeho parťák z výběru Björna Borga Alexander Zverev už se na novináře trochu rozčertil, když se ho jeden z nich zeptal, jestli už by si stupňující se tlak ze strany okruhu nezasloužil nějaký hráčský bojkot.

„Dobře, tak vás poslechneme a budeme nějaký turnaj bojkotovat. Ale co se stane? Přijdeme o peníze, protože dostaneme pokutu, místo nás přijedou jiní hráči a pokračuje se dál. Jediné, co ATP zajímá, jsou peníze,“ prohlásil německý tenista a druhý hráč světa.

Podle něj je ale nepřípustné, aby sezona začala na konci prosince a skončila v druhé půlce listopadu. A souhlasí s ním i Alcaraz.

„Turnaje pořád přibývají a přibývat budou. Potřebujeme také někdy odpočívat a trénovat, tímhle tempem nás jednou prostě zabijí,“ dodal jednadvacetiletý Španěl.

Jeho slova ale působí hodně zvláštně, protože letos se účastní všeho, co může, i nepovinných turnajů. Kromě Laver Cupu a olympijských her si zahrál i exhibici proti Rafaelu Nadalovi, pojmenovanou jako Netflix Slam, a účastnit by se měl i kontroverzní říjnové exhibice v Rijádu.

Tu pořadatelé pojmenovali Six Kings Slam a pozvánku přijali ještě Nadal, Novak Djokovič, Jannik Sinner, Daniil Medveděv a Holger Rune. Jen za účast by měli tenisté dostat 1,5 milionu eur, tedy přes 36 milionů korun. Vítěz pak šest milionů eur.

„Tyhle notoricky známé povinné akce vyloženě zabíjí Carlose Alcaraze, zvlášť, když za ně má 0 bodů do žebříčku ATP,“ rýpl si na sociální síti X jeden z uživatelů a není zdaleka sám.

Podniky v Saúdské Arábii jsou přitom ve sportovním světě hodně kontroverzní a tenisové akce tu kvůli nedodržování lidských práv v zemi kritizovala například i Martina Navrátilová.

Mohlo by vás zajímat – Rozčílený Carlos Alcaraz: