Všichni hráči, kteří po utkání dorazili mezi novináře, si na poměr diváků v hledišti postěžovali. Reprezentanti si na domácím stadionu připadali, jako by hráli venku.

„Moc dobře si uvědomuju, že to pro lidi je náročné a nebylo to v poslední době kolem nás pozitivní. Ale přece už v životě nemůžeme dopustit, aby se stalo na pražském stadionu, co dneska. Je mi úplně, ale úplně jedno, jak se na mě bude kdo dívat. Ale tohle je strašidelné,“ neskrýval Černý velké roztrpčení.

Utkání se hrálo tři dny poté, co Češi prohráli 1:4 v Gruzii. „Před druhým zápasem byla hořkost z úvodní porážky, která samozřejmě byla na místě. Je možná i dobře, že bylo málo času do dalšího zápasu. Šlo o to připravit se, oklepat se a držet v týmu soudržnost. To se nám jednoznačně povedlo,“ uvedl šestadvacetiletý rodák z Příbrami.

Ukrajinců teď žije v Praze a celé republice hodně, mají české doklady, což se při nákupu vstupenek projevilo. Řadu českých fanoušků naopak mohl odradit debakl v Tbilisi.

„To je přece jedno. Nemůžeme dopustit, aby se takhle lístky prodaly. To raději budu hrát na prázdném stadionu. Tohle je český nároďák a my jsme v Praze. Všichni jsme viděli, jak to vypadalo. Strašný. Na hřišti se od toho nějakým způsobem oprostíte, ale tohle prostě nejde,“ stěžoval si Černý.

Reprezentace teď musí o přízeň fanoušků bojovat. „Musíme být tým, který je atraktivní, který hraje lepší fotbal, bude se lépe prezentovat a budeme vyhrávat. Moc doufám, že se tohle změní. Pak má český fotbal na to jít výš. Tohle by se jinde nestalo, to vám tady říkám.“

Hráči si dobře uvědomovali, že na debakl v Gruzii je nutné zareagovat.

„Nepůjdu do detailu, ale hlavně jsme chtěli ukázat jinou tvář, kterou tenhle tým může mít. Prodat kvalitu, jakou má. Nějakým způsobem to ukázat lidem, i když jich tady na stadionu bylo málo. Ale věřím, že u televize jich bylo víc, co se koukali. Snad má smysl nám fandit, viděli, že můžeme odehrát dobré a kvalitní zápasy.“

Po vybojované výhře si mužstvo oddechlo.

„Je to spíš nakopnutí do budoucna, že se to u nás nikam neztratilo. Kvalita i nebezpečnost, touha po vítězství tam pořád je,“ poukázal hráč, který ve skotském klubu hostuje z Wolfsburgu. „Nálada před úterním zápasem nebyla ideální. Něco jsme si řekli, jak se chceme prezentovat. Můžeme mluvit o lehkém napravení,“ poznamenal Černý.

Ke změně obhájce druhého místa vedla náročnost s případnou úpravou stávajícího speciálu tak, aby byl dále konkurenceschopný.

„Na autě bychom museli udělat několik rozsáhlejších úprav podle nových předpisů a odlehčit ho. Ale co je ještě zásadnější, abychom se i nadále pohybovali v absolutní špičce, museli bychom zcela přepracovat vstřikování paliva na common rail, který využívá většina našich hlavních konkurentů. To by byla otázka minimálně tříletého až čtyřletého nákladného vývoje, optimálně s podporou továrny,“ vysvětlil Loprais.

Proto se zkušený jezdec rozhodl pro radikální změnu. „Nechci ztratit své nejlepší závodnické roky tím, že bych na Dakaru zkoušel nové věci místo toho, abych své zkušenosti využil v boji o vysněný výsledek,“ prohlásil v tiskové zprávě.

Jako optimální řešení zvolil Iveco, které mu připravili v nizozemských dílnách dvojnásobného dakarského šampiona Gerarda de Rooye.

S vozem stejné značky letos slavil triumf Martin Macík junior. Jeho kamion ale vznikl na základě vlastního vývoje v dílnách sedlčanského týmu MM Technology.

S Ivecem Powerstar a pod hlavičkou InstaTrade Loprais Teamu De Rooy FPT se čtyřiačtyřicetiletý Loprais představí nejen na lednové Rallye Dakar v Saúdské Arábii, ale za necelý měsíc také v Africe na Marocké rallye.

„Už tento týden nás čekají první zkušební jízdy v Nizozemsku, počátkem října pak budeme znovu testovat u marockého Erfoudu, Přímo z testů se přesuneme do Marrákeše na start Rallye du Maroc, při níž si potřebuji v závodním režimu vyzkoušet jak kamion, tak nového navigátora,“ popsal závodník svůj nejbližší program.

S novým vozem přichází i zcela nová posádka. Navigátora Jaroslava Valtra mladšího nahradí David Křípal, který byl dlouhá léta kopilotem Tomáše Ouředníčka v kategorii automobilů.

„Po letošním Dakaru jsem vážně uvažoval, že se závoděním minimálně na nějakou dobu skončím a budu se věnovat jiným aktivitám. Pak ale přišla nabídka od Aleše a nebylo moc o čem přemýšlet, protože se jednalo o jednu z mála variant, které pro mě byly v souvislosti s Dakarem stále ještě lákavé,“ vysvětlil Křípal.

„Vůbec netuším, co mám od kamionu čekat, a proto musím vystoupit ze své komfortní zóny a opravdu pořádně makat na vytrvalosti, zpevnění střední části těla, zad a krku,“ dodal.

Ke změně dojde také na sedadle palubního mechanika. Jiřího Strosse vystřídá Bernard der Kinderen, mnohonásobný účastník Dakaru a jeho vítěz z roku 2007.

Nizozemec už s Lopraisem spolupracoval v letech 2015 a 2016, kdy s kamionem od De Rooye český pilot závodil v Maroku a následně na Dakaru v Jižní Americe.

Na svých ambicích Loprais i přes velké změny nic neubírá: „Ty jsou už řadu let stejné. Jednoznačně si přeji být nejlepší a udělám maximum, abych to dokázal.“

Jednašedesátiletý kouč byl pod palbou kritiky po sobotním debaklu 1:4 v Gruzii. Na tiskové konferenci uvedl, že ho potěšila reakce mužstva, které ukázalo charakter. Zároveň připustil, že očekával, že tým už bude herně trochu dál.

„Kdybychom dnes nezvítězili, tak by byla kritika ještě daleko větší. První zápas nebyl dobrý, to všichni víme. Tentokrát co se týče nasazení, bojovnosti nebo obětavosti, tak za to hráčům patří velké poděkovaní. Hráči nechali na hřišti vše a ukázali charakter,“ prohlásil Hašek, který převzal mužstvo v lednu.

Reprezentací se bude jako tradičně na svém zasedání v příštím týdnu zabývat výkonný výbor FAČR.

„Samozřejmě mám velkou chuť pokračovat. K tomu, abychom postoupili na mistrovství světa, je cesta dlouhá. Dostali jsme na úvod facku, co se týče celého projevu. Já si pamatuju, že jsem jako hráč takovou facku dostal kolikrát. Záleží na tom, jak rychle se z toho dostanete. Já věřím, že tým se z toho dostane. To, že má tým charakter, to je jeho nejdůležitější stránka,“ řekl Hašek.

„Cokoliv může přijít, i když vyhrajete. Z arabského světa jsem zvyklý, že musíte každý zápas vyhrát. Když nevyhrajete, musíte se zodpovídat a může to být váš konec. S tím jsem se naučil žít. Spíš mi to dodává ještě větší energii v tom, že zápasy mají větší grády,“ uvedl Hašek.

„Jestli tady zůstaneme, nebo ne, to není jen otázka na (předsedu FAČR) Petra Fouska, ale na výkonný výbor. Jestli nás výkonný výbor odvolá, život jde dál,“ dodal kouč, který má smlouvu do konce nadcházející kvalifikace mistrovství světa.

Jeho svěřenci si proti Ukrajině připsali v součtu s nevydařeným Eurem v Německu první výhru po čtyřech zápasech.

„Vím, kde máme nedostatky. Že ještě nemáme nějakou tvář, kterou bychom týmu nasadili. Možná jsme si mysleli, že budeme hrát v pěkně upraveném saku a bude to hezky vypadat. Ale my musíme nasadit montérky, jezdit po zemi a zápas odbojovat. To jsou naše přednosti a musíme tím nahradit některé herní nedostatky,“ řekl Hašek.

Oproti utkání v Tbilisi udělal hned šest změn v základní sestavě a záložník Pavel Šulc se mu proti Ukrajině odvděčil prvními dvěma góly v reprezentačním „áčku“.

„Určitě je to hráč budoucnosti. Když se podíváte na to, kolik toho naběhá a kolik odvede práce pro celý tým jak dopředu, tak dozadu… Je to o sbírání zkušeností v takto těžkých zápasech. Je to určitě hráč, který bude v budoucnu stabilním členem týmu. Hlavně, aby byl zdravý,“ uvedl Hašek.

Sáhl také ke změně rozestavení a na rozdíl od minulých utkání vsadil na systém se čtyřmi obránci.

„Vycházeli jsme z předchozího zápasu a byla tam určitá únava. Hranáč se Zimou toho naběhali nejvíc a měli hodně sprintů. Do toho bylo i cestování, takže jsme vycházeli z celkového stavu. Chtěli jsme tam dostat součinnosti i vazby z klubů, proto jsme zvolili tuto variantu,“ řekl Hašek.

Připustil, že očekával, že mužstvo už bude herně dál. Další zápas tým čeká za měsíc doma proti Albánii.

„Nesmíme ustoupit od toho, aby tam bylo nasazení a jízda jako dnes, to bylo enormní. Musíme k tomu přidat další věci. Jsem přesvědčen, že mužstvo může mít progres. Ale je pravda, že bychom byli rádi herně už někde dál,“ dodal Hašek.

„Vlastně jsem viděla jenom bílý flek,“ přibližuje basketbalistka, jak začaly její zdravotní trable.

Lékaři jí pak oznámili, že má roztroušenou sklerózu. Pro mladou holku to byl šok, byla sama ve Spojených státech, daleko od rodiny.

Ale poprala se s tím, dál řádí pod bezednými koši. Naposledy si o minulém víkendu zahrála s českou reprezentací v čínském Chang-čou finálový turnaj FIBA Womens Series 3×3.

Přesto ale nežije tak bezstarostně jako její spoluhráčky. „Je to složitější, musím na sebe víc dávat pozor, jsem pod dohledem lékařů,“ popisuje Brabencová, že na sebe musí být opatrná.

Největší pozor si musí dávat na případné přehřátí organismu, takže se saunou, vířivkou nebo teplou vanou musí opatrně. Stejně tak si hlídá pobyt na slunci.

„Také při sportu se tělo hodně přehřívá. Často tedy mám u sebe na střídačce led nebo aspoň studený, mokrý ručník, abych se dokázala rychleji zchladit. Je to jedna z věcí, se kterou bojuju úplně nejvíc. Tělo se mi ale i dost přizpůsobilo, naučilo se rychleji ochlazovat a víc se potím, takže se dá vše zvládnout,“ líčí sportovkyně.

„Se sklerózou není radno si zahrávat, ale pokud ji respektujete a snažíte se tělu pomoci, bude to lépe snášet a bude vám vděčné. Já mám to štěstí, že mi sport pomáhá a zatím mě to neohrožuje,“ doplňuje s úsměvem na rtu.

A i v jejím případě platí, že spánek léčí. „Když se vracím z turnajů a máme volno, klidně prospím i den a půl. Tělo potřebuje odpočívat. Když cítím, že na mě něco leze, raději si dám den volno, nepřecházím nemoci. To by mě vyřadilo na delší dobu,“ vypráví s tím, že ji ani tak neomezuje roztroušená skleróza jako taková, ale spíš její léčba.

„Dostávám infuze a ty prakticky vynulují každých šest měsíců moji imunitu. Jsou tak nemoci, které mohu chytit znovu,“ přibližuje 24letá basketbalistka svůj sportovní život s vážnou nemocí.

A přiznává, že kvůli tomu změnila priority. „Už nechci být jenom nejlepší basketbalistka. Už nežiju jen pro budoucnost, ale snažím se víc užívat současnost. Nežiju pro ostatní, ale tak, jak chci já,“ přiznává.

„Mám se krásně, pořád hraju basket a jsem v životě spokojená,“ dodává. Svoji budoucnost plánuje s Ondřejem Sehnalem, také basketbalistou. „Ostatní říkají, že vztahy na dálku nejsou ideální, ale nám to zatím funguje,“ je ráda.

Korzet nebyl to nejhorší

Před čtyřmi lety to však nebylo její první setkání s lékaři, v 17 letech přišli na to, že má poměrně velkou skoliózu páteře.

„Nosila jsem i korzet. Říkali, že kombinace se sportem není pro tuhle nemoc úplně ideální. Naštěstí jsem měla známého doktora, který mi sport povolil, a i díky basketu jsem se udržovala ve formě,“ vrací se do juniorského věku. „Tehdy jsem si říkala, že nic horšího už mě nemůže potkat,“ říká Brabencová s hořkostí v hlase.

Bohužel potkalo… „Člověk si neuvědomuje, co všechno se může stát, dokud to nepotká jeho samotného nebo někoho z jeho blízkých,“ pokračuje pokorně.

Brabencová pochází ze sportovní rodiny. Legendární dědeček Kamil má tři medaile z basketbalového mistrovství Evropy, otec i oba mladší bratři jsou zase hokejisté.

„Hrozně jsem chtěla sobě i všem ostatním dokázat, že basket je v naší rodině top, víc než hokej. A taky, že i holky mohou být super sportovci,“ bere už teď vše s nadhledem.

Nemoc ji to naučila. „Snažím se víc poslouchat svoje tělo, ne co po mně chtějí ostatní,“ přiznává.

Nemoc uspíšila návrat

Byla to právě rodina, kdo ji v nejtěžších životních chvílích podržel. Maminka za ní okamžitě přiletěla za moře, pomohli také ostatní. Zejména při rozhodování o předčasném návratu do Evropy.

„Musím přiznat, že se mi v Americe moc nelíbilo, nevyhovoval mi ani tamní styl. Psychicky jsem to moc nezvládala, ale nikdy mě netrklo, že bych tam měla skončit. Bez toho, čím jsem si prošla, bych asi rozhodnutí vrátit se do Evropy, aniž bych dostudovala školu, neudělala,“ těší ji, že ji i v tomhle podpořila rodina.

„Vím, že i je moje nemoc ovlivnila. Důležitá rozhodnutí teď nechávají víc na mně a já pak mohu nadávat jen sama sobě,“ usměje se.

Basketbal je stále důležitou součástí jejího života, dlouho bez něho nebyla ani po oznámení nemoci. Zrak měla brzy stoprocentně v pořádku a mohla zase začít hrát.

„Právě v tom mě kromě lékařů podpořila i rodina. Přirovnávali tu situaci k bouračce v autě. Když se neodhodláte k rychlému návratu za volant, je to potom čím dál složitější,“ vysvětluje, proč spěchala na palubovku.

Oči jí dodnes vysílají varovné signály. „Jakmile vidím trochu rozostřeně, vím, že mám zvolnit,“ popisuje.

Kam po Německu a Slovensku?

Její basketbalový život se s onemocněním nezastavil. Jen se přesunula zpátky do Evropy, s Hannoverem vyhrála před dvěma lety Německý pohár, v bundeslize působila i v Göttingenu, v minulé sezoně nastupovala s Banskou Bystricí v evropských pohárech.

Jen angažmá pro nadcházející ročník zatím nemá, nechává tomu volný průběh. „Nepřišla žádná zajímavá nabídka. Trh je plný, takže zatím čekáme. Ale mně to nevadí, i v minulosti jsem se rozhodovala až na poslední chvíli. Není kam spěchat, občas je lepší si počkat,“ říká Brabencová, která poslední léta strávila v zahraničí, ale nebránila by se ani návratu do Česka.

„Zvažujeme to. Jenže ani tady to nevypadá, že by bylo někde volné místo za výhodných podmínek,“ dodává basketbalová profesionálka.

Český tým v 3×3 basketbalu měl sezonu jako na houpačce. Nejprve se neúspěšně snažil kvalifikovat na olympijské hry do Paříže, následně pak nepostoupil do Europe Cupu.

Porážky však hodil za hlavu a přes léto si zajistil místo na finálovém turnaji Women’s Series pro nejlepších osm týmů světa. „To se nikomu předtím nepovedlo,“ pochlubí se Brabencová.

„Přes prázdniny byl basket tři na tři moje priorita, absolvovaly jsme řadu turnajů v Evropě, dvakrát jsme byly třetí,“ popisuje cestu na turnaj v Číně, na němž Češky po třech porážkách ve skupině obsadily konečné osmé místo.

Zároveň v rozhovoru s novináři ocenil, jak mužstvo zareagovalo na víkendovou porážku v Gruzii. Naopak ho mrzelo, že se od týmu odvrátili fanoušci a příznivci soupeře měli v hledišti převahu.

Třiadvacetiletý rodák z Karlových Varů prožívá úspěšné období v plzeňské Viktorii, první trefy v národním týmu však všechno trumfly.

„Reprezentace je fakt nejvíc, čeho můžete dosáhnout. Jsem opravdu moc rád, že jsem dostal šanci a zápas se mi povedl. Pocit je to naprosto úžasný,“ řekl Šulc.

Po vítězství nad Ukrajinou má bilanci šesti mezistátních zápasů a dvou vstřelených gólů.

„První branku zkoumal videorozhodčí, ale byl jsem si jistý, že to nebyl ofsajd. Na zadní tyči zůstal jeden z Ukrajinců, dal jsem si pozor,“ popsal záložník.

Blýskl se především druhou trefou, kdy si zpracoval míč na prsa a pak z voleje prostřelil hradbu těl před sebou.

„Těžká situace. Sice jsem tušil, že se ke mně míč odrazí, ale ještě mi tam uhýbal spoluhráč. Dal jsem si balon na prsa a plácnul do toho. Moc jsem nepřemýšlel, ale trefil jsem to pak krásně,“ radoval se.

Mužstvo tak dokázalo doma zareagovat na debakl v Gruzii.

„Řekli jsme si, že si nebudeme hrát na fotbalisty, ale nejdřív bude dřina. Jsem hrozně šťastný, že jsme to po zkratu v Gruzii zvládli za tři body. A jsem moc rád, že jsem u toho mohl být,“ ocenil Šulc.

Stejně jako ostatní spoluhráče mu vadilo, že Ukrajinci se v pražském Edenu mohli cítit jako doma, protože z hlediště měli větší podporu svých fanoušků.

„Mrzelo mě, že nás v tom lidi nechali. Samozřejmě jsem věděl, že Ukrajinců tady žije hodně. Ale doufal jsem, že to bude na stadionu aspoň půl na půl jako při finále MOL Cupu. Jenže po jednom krachu se na nás lidi vykašlou,“ poukázal hrdina zápasu.

Uvědomuje si, že získat zpátky důvěru fanoušků může být pro reprezentaci složité.

„Spousta internetových trenérů nás odepsala. Cesta, jak si naklonit fanoušky, je hrát asi jako dneska, jezdit po zadku a nechat tam srdce. Naštěstí nebylo moc času o zklamání v Gruzii přemýšlet. Bylo jasné, že navlíkneme montérky a jdeme to odjezdit,“ řekl Šulc.