Do New Jersey jste přišel nedlouho poté, co tam trenér Jacques Lemaire zpopularizoval past ve středním pásmu, defenzivní taktiku, která pak po postupném rozšíření určovala až do výluky ráz celé NHL. Štvala vás, nebo jste si užíval její efektivitu?
Záleželo na kombinaci trenérů. Co dovedli ofenzivně. Lemaire byl v té pasti nejlepší, na detaily fakt dbal, podle mě nejvíc v historii, a uměl to skvěle vysvětlit. Pan trenér. Ofenzivně toho ale nechtěl tolik, měli jsme hrát jednoduše. Když k nám ale později přišel podruhé, jeho přístup byl jiný. Chtěl po nás držení puku, hodně přihrávek, což pro ně bylo velmi zajímavé.
A co Lemaireovi pokračovatelé v pasti ve středním pásmu?
Ten systém jsme samozřejmě hráli i další roky, protože byl úspěšný. Ale s úpravami. Měli jsme třeba jako asistenta Slavu Fetisova, jako hlavního Larryho Robinsona, jednoho z nejlepších obránců v historii, a ten po nás chtěl i ofenzivní věci. Dva roky jsme měli nejlepší ofenzivu i defenzivu. Ten systém je dvousečný v tom, že zároveň tvoří hodně ofenzivních příležitostí. Pod některými trenéry jsme je mohli využívat více, pod jinými méně. Teď když se na to podívám, tak spousta týmů hraje střední pásmo jako my, akorát trošku výš, protože červená čára už tam není (postavení mimo hru na červené čáře se v rámci výrazných změn pravidel zrušilo po výlukové sezoně 2004/05 – pozn. red.).
V minulé sezoně to bylo třeba Los Angeles, o němž někteří soupeři říkali, že nehraje hokej a podobně. Vybavíte si, co jste si vyslechl vy?
Že kazíme hokej, že se proti nám nedá hrát. Ale bylo nám to úplně jedno. Říkal jsem, ať se podívají na skóre. Na to, kolik jsme byli schopní dávat gólů. Měli jsme disciplínu a věděli jsme, že dobrá defenziva nám nakonec vytvoří spoustu příležitostí. Bylo nám úplně jedno, co si kdo povídá. Navíc nás pak většina NHL chtěla kopírovat.
Bylo vám to jedno, nebo jste to vlastně brali jako pochvalu za dobře odváděnou práci? Vnímali jste frustraci soupeřů?
Určitě jsme to vnímali. A byli jsme pyšní, že proti nám nikdo nechtěl hrát, že každý říkal, jak to bude těžké. Nikdo se na nás netěšil jak kvůli našemu defenzivnímu stylu, tak fyzické hře. Pamatuju si šestý zápas proti Torontu ve druhém kole play off 2000. Dali jsme jim šest střel na bránu a rozhodli sérii. A to byl ofenzivně laděný s hráči jako Mats Sundin. Přesto vystřelili šestkrát.
Neodmyslitelnou součástí úspěšné éry Devils byl generální manažer Lou Lamoriello a jeho až vojenský řád, kdy hráči museli být ostříhaní, nesměli nosit na dresu extravagantní číslovky a podobně. Jak to probíhalo, když do týmu přišel nový hráč? Měl tato pravidla přímo ve smlouvě, přišla mu na e-mail, dostal instrukce v kanceláři?
Asi jenom spíš verbálně od manažera nebo tak, že každý věděl, že pokud půjde k nám do týmu, tak ho tohle čeká. Tedy krátké vlasy, žádné vousy, žádné výstřelky, co se týká výzbroje. Nemohly jsme mít jinou barvu tkaniček, bruslí, ani už nevím, co všechno. Omotávky jsme museli mít všichni stejné. Všeho si všiml. Bylo to opravdu až vojenské. Kolikrát se mi to nelíbilo. Chtěl jsem nosit něco jiného, trochu si užívat po téhle stránce, protože jsem byl mladý. Když to ale dělali starší hráči, hráči, kteří jsou v Síni slávy, tak se tomu člověk musel podřídit.
Ani vy jste v pozdější fázi kariéry neměl úlevy?
Určitě ne, jiné to bylo až po jeho odchodu – to se změnilo hodně věcí. Když ale byl náš manažer, jelo se pořád stejně. Posledních devět let byl ve dvou jiných týmech, v Torontu, teď u Islanders, ale i tam teď hráči musejí být oholení a všechno. Věří v disciplínu jak herní, tak v prezentaci. Každý se musí podřídit, i ti zkušení. Co jsem s ním naposledy mluvil, tak se změnil v komunikaci, která už není tak striktní, ale jinak si svoje zásady udržel.
Dostal jste se někdy kvůli těmto zásadám do problémů?
Asi co se týká nějaké image. Byl jsem mladý, měl jsem hodně vlasů, chtěl si je různě barvit, být výstřední. To neprocházelo. Dvakrát třikrát, možná víckrát, si mě zavolal a řekl, že už je čas se ostříhat, nebo se ptal, jestli mi došly peníze na holiče. Jednou když jsme jeli vlakem z Washingtonu, tak jsem to schytal hodně, protože byl naštvaný z porážky.
Máte s Lamoriellem oblíbenou historku, která by vystihovala jeho náturu?
Věděli jsme, jak je striktní, měli jsme třeba danou večerku, takže se ťukalo na dveře, nebo zvonil telefon na pokoji, ale když jste ho vzali, nikdo se neozval. On jenom testoval, kdo je na pokoji a kdo ne. Chtěl mít kontrolu, chtěl po nás disciplínu. On ji měl taky. Na zimáku byl první. Ať se dělo, co se dělo, v 5:30 ráno tam byl. Měl svoji rutinu, cvičil, celý den nosil v ruce papírový kelímek, ale ne s kafem – to on snad nikdy v životě neměl. Vždycky to bylo teplá voda. Podle mě to tak dělá dodnes.
V New Jersey jste teď legendou, v létě 2006 ale chybělo málo, abyste se stal útočníkem konkurenčních Rangers. Přemýšlel jste někdy o tom, jak by vaše kariéra vypadala, kdyby se jednání vyvinula trochu jinak a vy jste skutečně odešel?
Po hokejové stránce – kdoví. Druhou část mojí kariéry jsme byli ve finále jen jednou, v roce 2012. Od té doby jsme procházeli přestavbou týmu, už se nám tolik nedařilo. Měl jsem možnost jít do Los Angeles a hlavně do Rangers – i když kdybych projevil větší zájem o L.A., tak kdoví. Možná jsem mohl mít další úspěchy. Ale nestalo jsem. A jsem rád. Protože teď mám nadstandardní vztah s New Jersey, získávám zkušeností ve všech sférách klubu, ať už od majitelů, od trenérů, nebo v managementu. To jsou informace, ke kterým se málokterý člověk může dostat a které mohu předávat dál. Samá pozitiva. A konec kariéry, kdy vám vyvěsí dres… To jsem si ani nepředstavoval, když začal hrát hokej nebo když jsem v šestnácti sedmnácti letech začal NHL vnímat.
V posledních letech se o vás běžně mluví jako o poradci Devils. Je to oficiální pozice, na kterou máte smlouvu, nebo to značí, že jste klubu nablízku, jak jste teď popsal?
Asi tak. Kdykoliv jsem v New Jersey, tak jsem v podstatě součástí týmu. Tím, jak tam teď nejsem často, můžu s kluky komunikovat jinak, vzít je na večeři, zjistit co a jak. To jsou pro tým nesmírně důležité informace. Není o tom, že přijdu a řeknu, kdo si stěžuje, to ne. Člověk ale něco vycítí a může to předat dál. Taky záleží na tom, kdy tam jsem. V létě se chodím zdravit s mladými kluky na rozvojovém kempu. Před rokem a půl jsem tam byl na play off proti Rangers. To jsou skvělé zkušenosti.
Nemyslíte do budoucna na pozici v managementu Devils?
Strašně rychle to běží. Když jsem končil kariéru, dostal jsem nabídku dva roky po sobě, ale to jsme se už rozhodli jít zpátky do Česka. A teď by pro mě bylo těžké odcházet. Dcery chodí do školy, mají tady zázemí, manželka pracuje, jsme tady s rodinou, s nejbližšími. V Česku bydlíme rádi. Máme samozřejmě rádi i Ameriku, Američany, jsme taky občané. Holky se tam narodily. Ten čas ale opravdu letí. Dcery rostou, za chvilku budou koukat po jiných školách, když se budou stále dobře učit. Uvidíme, kam je to nasměruje. Pokud to bude Amerika a mě nic nebude držet zpátky pracovně, tak se můžeme rozhodnout. Je nám dobře jak tady, tak v Americe. Věřím, že k nějaké spolupráci ještě dojde.
Ještě bych se vrátil k vaší hráčské kariéře. Lamoriello vás ve veřejných vystoupeních popisuje jako nesmírně týmového hráče, také řekl, že jinde byste možná sbíral více bodů. Souhlasíte?
Jestli tohle řekl, tak se divím, ale asi má pravdu. Za poslední roky viděl jiné organizace, jiné pojetí hokeje. Já jsem se rád prezentoval dobrým hokejem na obou stranách – ofenzivou i defenzivou. Chtěl jsem být v obou situacích, v nejdůležitějších momentech. Jsem nesmírně pyšný na to, co jsem dokázal. Asi bych mohl mít více bodů, kdybych hrál v jiném systému. Nebo třeba kdybych hrál v této době, kdy je hokej hodně ofenzivní, technický, bruslivý, kreativní. To je přesně to, co jsem měl rád, ale tehdy to bylo úplně jiné.
Vaše přetrvávající absence v Síni slávy NHL je mezi fanoušky nebo experty poměrně kontroverzní…
Koho? Moje?
Ano, vy tyto hlasy nevnímáte?
Ani ne, po pravdě si vybavím jen to, že každý rok mi kamarád, jeden z největších fanoušků Jersey, co byl můj soused v Americe, píše den před zveřejněním nových členů Síně slávy, že uvidíme, jestli zítra bude ten den D. První dva tři roky jsem se ho ptal, o co jde, ale teď samozřejmě vím. Byla by to obrovská pocta, další ocenění, u kterého bych si v životě nepředstavil, že bych na něj mohl dosáhnout. To rozhodování je složité, občas kontroverzní, ale tak to je. Nedělám si z toho těžkou hlavu.
Sám asi nechcete hodnotit, jestli do Síně slávy patříte, ale napadá vás jiný hráč, u kterého nechápete, že tam chybí?
Alex Mogilnyj. Neskutečný hokejista. Talentem, tím, že v jedné sezoně nastřílel přes 70 gólů. Neuvěřitelná věc, neuvěřitelná kariéra, taky vyhrál Stanley Cup. Těch, kteří by tam mohli být, je ale víc, strašně moc jmen je kontroverzních. Tak je to ve všem.
Sdílet na Facebook
Sdílet na X