Dynamo, které vedl po dnešním odstoupení hlavního trenéra Marka Zadiny sportovní manažer prvoligového „béčka“ Václav Baďouček, se prosadilo dvakrát v přesilové hře na konci první třetiny. Výraznou zásluhu na výhře Lahti měl český útočník Luboš Horký, který utkání svým druhým gólem rozhodl.

Hosté z Finska měli v sestavě pět českých hokejistů. Nejvýraznější z nich – Horký – vstřelil první gól duelu, když v 7. minutě zakončil brejk Lahti dva na jednoho. O půl minuty později navíc skóroval i Johannesen a stvrdil vydařený úvod svého týmu.

Východočeši se do hry vrátili ještě v první třetině, kdy byl vyloučen Hirvonen do konce utkání za naražení Lichtaga na mantinel. V pětiminutové přesilovce se nejprve přesně trefil Radil, o necelou minutu později vyrovnal Smejkal na 2:2.

V prostředním dějství diváci viděli dvě trestná střílení. Ve 31. minutě ho neproměnil pardubický Kaut, neúspěšný pak byl i Tukiainen na druhé straně. V závěru druhé třetiny rozehráli Pardubičtí početní výhodu v pěti proti třem, kterou rozdělila přestávka, jenže neskórovali.

Ve 47. minutě se podruhé dnes trefil Horký a poslal finský tým opět do vedení. Pardubicím nepomohla ani výrazná střelecká převaha, na vyrovnání už nedosáhly. Poslední zápas základní části odehraje Dynamo příští středu v anglickém Sheffieldu.

Hokejová Liga mistrů:

HC Dynamo Pardubice – Pelicans Lahti 2:3 (2:2, 0:0, 0:1)

Branky a nahrávky: 17. Radil (Šustr, T. Zohorna), 18. Smejkal (M. Kaut, Hájek) – 7. Horký (Väänänen, Vukojevic), 8. Johannesen (Bryggman), 47. Horký (Kangasniemi). Rozhodčí: Pražák, Šír – Hynek, Ondráček. Vyloučení: 2:4, navíc Hirvonen 5 min. a do konce utkání, Virtanen (oba Lahti) 10 min. Využití: 2:0. Diváci: 7251.

Sestava Pardubic: Will – Hájek, D. Musil, Šustr, T. Dvořák, Houdek, Vála, Švec – Radil, Paulovič, Červenka – M. Kaut, R. Kousal, Smejkal – Herčík, T. Zohorna, Lichtag – Vondráček, Poulíček, Mandát. Trenér: Baďouček.

Další výsledky hokejové Ligy mistrů: Osvětim – Straubing 4:1,

19:30 Sparta Praha – Bremerhaven,

19:45 Lausanne – Storhamar, Ženeva – Klagenfurt,

20:00 Rouen – Ilves Tampere.

Tabulka:

Pozn.: O pořadí rozhoduje průměrný počet bodů (poslední sloupec).

„Pro mě je to největší sen. Nikdy jsem to tak nebrala, protože lakros na olympiádě nebyl. Ale od té doby, co byl zařazen do programu pro Los Angeles 2028, jsem si řekla, že je to jedinečná příležitost. Když jsem letos v létě viděla zahájení v Paříži, říkala jsem si, že bych si to chtěla taky prožít,“ vyznala se Anna Lottmann při povídání na břehu Berounky v pražském Radotíně, který je mekkou lakrosu v Česku.

Vyrůstala nedaleko, takže by se zdálo, že sport indiánů byl logickou volbou. „Jako malá jsem hrála tenis, ale pak mě kamarádka zlákala na lakros. Hned první zápas jsem dala šest gólů, hrozně mě to chytlo,“ přiznala Anna Lottmann, že z toho byla láska na první pohled.

„Je to krásný, ale těžký sport. Za zápas naběhám až dvanáct kilometrů, a v poměrně vysoké intenzitě. Navíc je to i o práci s lakroskou, kterou musíte mít jako třetí ruku,“ dává příklad.

Ale zatím se jí daří náramně, poprvé reprezentovala už v roce 2007. Na mistrovství světa byla třikrát, startů na evropském šampionátu má nespočet. Před dvěma lety zažila i Světové hry.

„Ale olympiáda je úplně jiný level. Vzbudilo to ve mně novou energii a chuť se do toho ještě víc ponořit,“ pokračuje sympatická blondýnka.

Na letošním evropském šampionátu, kde skončily Češky na sedmém místě, získala cenu MVP pro nejužitečnější hráčku turnaje, kterou většinou získává někdo z týmů medailistů.

„Je to jeden z největších úspěchů našeho lakrosu a pro mě osobně obrovská pocta,“ přidává.

Ale vůbec tomu tak nemuselo být, její kariéru lemují kromě účastí na vrcholných akcí i četná zranění. „Měla jsem velké problémy s rameny, protože lakros je kontaktní sport, i když se říká, že nikoliv. A pak jsem taky podstoupila operaci nohou, měla jsem compartment syndrom, řezali mně čtyřikrát obě nohy. Trvalo asi rok, než jsem se mohla vrátit zpátky ke sportu,“ ještě teď se otřese při vzpomínkách.

„To byla nejdelší a nejkrutější pauza v mém životě,“ říká a je ráda, že už může znovu sportovat. „Na sto procent bez limitu,“ dodává s úsměvem.

V těžkých dobách ani na chviličku nezapochybovala, že už by se k lakrosu nevrátila. „Nikdy jsem neztratila naději, že se vrátím. Ale bylo to kruté, skončíte ze dne na den a najednou nemůžete nic dělat,“ přiznává, že to bylo těžké období, ale snažila se na něm najít i něco pozitivního.

„Každý sportovec, který něco podobného prožil, vám řekne, že pak si daleko víc vážíte každého dne, každé hodiny a minuty, kdy můžete jít běhat, jezdit na kole, hrát lakros nebo dělat cokoliv, co vás baví. Takže si myslím, že je důležité si to prožít, ale zároveň je to hrozně těžké,“ říká Anna Lottmann.

První operaci navíc prodělala daleko od rodiny, ve Spojených státech, kde během studií na univerzitě v Louisville hrála také lakros. „Dostala jsem se do týmu první divize, což je sen každého. Ale přehnala jsem to s tréninkem a čekala mě operace,“ popisuje.

A kdo ji v tu chvíli držel nejvíc nad vodou?

„Celý tým. A doufala jsem, že mu to pak na hřišti vrátím,“ vrátí se ještě jednou za moře. A povedlo se, ve Spojených státech strávila další čtyři roky, které kromě studia už zase vyplňovala svým milovaným sportem.

„Jela jsem tam na střední školu v rámci výměnného pobytu v sedmnácti letech. Rok jsem žila u trenérky lakrosu, která mě vzala pod svá křídla,“ vzpomíná na svoje začátky.

Srovnání s Českem

Po maturitě na střední škole se pak vrátila na univerzitu v Louisville, aby pokračovala v nejvyšší soutěži kolébky tohoto sportu. „Navíc jsem hrála za školu, která byla v top ten. To je asi úplně to nejvíc, co v lakrosu můžete dosáhnout. S Českem jsou tam nesrovnatelné podmínky. Přála bych každému, aby to mohl zažít,“ zasní se.

Potvrdila však, že lakros není ani za mořem zcela profesionální sport. Však i Anna Lottmann ho kombinuje s prací lékařky na Spinální jednotce při klinice rehabilitace Fakultní nemocnice v pražském Motole.

„Přijímáme pacienty, kteří jsou například po mozkových příhodách, po různých operacích, po onkologické léčbě. Takže ty případy bývají hodně komplikované. Moc sportovců tam nevídáme, snad jedině hobíky například po výměně kloubů,“ popisuje svoje civilní povolání, které je samo o sobě dost časově náročné.

Denní rozvrh má naplánovaný do poslední minutky. „V práci začínám od sedmi, takže kolem šesté vstávám a pak už jsem v jednom kole. Kolem páté se dostanu domů a každý den jdu na hodinku až dvě na trénink,“ popisuje Anna Lottmann.

A vzápětí reportéra pobaví, když má říct, jak nejlépe relaxuje. „Během v lese,“ jsme zase zpátky u sportu. „Ten můžu zakomponovat do přípravy na lakros i triatlon,“ připomíná, že si asi před třemi lety přibrala k lakrosu ještě triatlon.

„Že bych někdy jenom seděla doma na zadku, to ne. Ale tak jednou za měsíc vypnu a pustím si televizi, hlavně když venku prší, jinak to moc nezvládám,“ usmívá se. Podobný režim má zažitý už z dob studií, i když připouští, že po prvních třech letech medicíny to bylo malinko snazší, času na sport a zábavu bylo víc.

Vzhledem k tomu, že si sama během kariéry prošla mnoha zdravotními lapáliemi, se dá říct, že jí práce pomáhá i při sportu. „Ty zkušenosti ale využívám především k tomu, abych zraněním předešla,“ přibližuje Anna Lottmann, která hrála v Americe lakros před plnými tribunami.

A jak si zvyká v Česku, kde chodí i na nejvyšší soutěž jen pár jedinců? „Dělám lakros především pro sebe, ani za mořem to nebylo jinak. Je samozřejmě příjemné, když přijdou lidi, trošku víc se snažíte, ale já vždycky chtěla být ve všem, co v životě dělám, nejlepší,“ říká.

V lakrosu se jí to povedlo, je oporou české reprezentace, se kterou teď sní o startu na olympiádě 2028.

Krutý triatlonový trénink

A k tomu se ještě závodně věnuje triatlonu, i tady patří v Česku ke špičce mezi ženami. „Miluju lakros, ale je to týmový sport a já jsem chtěla zkusit něco individuálního. Triatlon se mně vždycky hrozně líbil, protože jde o krásné skloubení tří sportů, i když trénink je krutý. Chtěla jsem si vždycky odjet Ironmana na Havaji, což se nepodařilo a ani to už neplánuju,“ přiznává.

Zabojovat o olympiádu v lakrosu i v triatlonu ale neplánuje. „To mám snad větší šanci nominovat se ve fotbale než v olympijském triatlonu, to je jiný level,“ usmívá se Anna Lottmann.

A jak daleko má do Los Angeles ženský lakros? „Dostat se na olympiádu není úplně sranda, čeká nás daleká cesta. Ale věřím, že jsme toho schopny, je potřeba do toho šlápnout. Máme zajímavý mix mladých i nás zkušenějších hráček. Moje generace teď rodí, takže doufám, že do čtyř let budou mít čas se vrátit na hřiště a reprezentovat nás,“ dodává dobře naladěná lakrosistka.

Mohlo by vás zajímat – milovníci veteránů stylově oslavili jubileum závodu do vrchu Brno – Soběšice:

Tomáš Macháč se v osmifinále vybičoval k vynikajícímu výkonu, nejprve se ale musel vyhrabat z hluboké krize, kterou v první polovině utkání nevybíravě ventiloval směrem ke svému trenérovi. 

Vacek v hledišti šanghajského kurtu jen zaraženě a rozpačitě poslouchal, jak mu jeho svěřenec sype na hlavu jednu výtku za druhou. „Tohle je zoufalý, nedám dva údery po sobě,“ láteřil tenista.

Macháč prohrával 3:6, 1:2 s brejkem a hrubě se mu nelíbil zejména výkon na servisu.

Směrem k trenérovi dokonce opakovaně ironicky tleskal a připomněl tak obdobné chování ze třetího kola French Open proti Daniilu Medveděvovi, kde Vackovi pro změnu vyčítal pokažené smeče. 

„Nedostaneš žádný prize money. Za co bys měl dostat peníze. Smeče vůbec netrénujeme. To mám zase s něčím přijít já?“ křičel tehdy na tribunu Macháč.

V tomto případě zase naznačoval, že za pět let tréninku u něj na podání nedošlo ke zlepšení, jaké by si představoval.

Zatímco v Paříži vypjatý zápas po boji ztratil, tentokrát mu vzteklé výlevy pomohly z nejhoršího a postupně dokázal krizi transformovat v sebejisté představení plné vítězných míčů světové úrovně.

Čínské publikum po nich ve druhé polovině duelu mnohokrát obdivně vydechlo a záběry kamer často ukazovaly udivené tváře diváků. 

Macháč celkem nasázel 38 winnerů.

A podání? Vynikající. Ve třetím setu vyhrál rodák z Berouna při svém podání 21 míčů z 26.

Na konci třetího setu už Tommy Paul působil rezignovaně. Nevěděl, co na rozjetého Čecha hrát. „Jak je možný, že tenhle chlápek není v nejlepší pětce,“ pokládal řečnickou otázku svému trenérovi.

Po utkání Macháčovi u sítě při gratulaci polichotil a rozesmál ho výzvou: „Vyhraj tenhle turnaj, chlape.“

Třináctý hráč světa vedl nad Macháčem 1:0 na sety také před dvěma týdny v Tokiu, i tam ale dokázal Macháč bitvu otočit.

Veškeré animozity se po proměněném mečbolu okamžitě rozptýlily, to když Macháč zatnul pěst směrem k tleskajícímu Vackovi.

V pondělí, den po svých 24. narozeninách, bude poprvé členem elitní světové třicítky. A jako odměnu k tomu dostane duel s Carlosem Alcarazem.

Poprvé se španělské superstar postavil v září během základních skupin Davisova poháru, za stavu 1:1 na sety ale musel kvůli zranění vzdát. Teď přijde v Šanghaji druhá šance.

100 let Brno – Soběšice | Video: Motor Journal

Startovalo se v areálu Centra Kociánka, v brněnské čtvrti Královo Pole. Vozy a motocykly stoupaly 3500 metrů do kopce s cílem na okraji Soběšic. Překonat musejí převýšení 160 metrů s průměrným stoupáním 4,592 % a maximálním stoupáním 10 %. 

Mezi více než 350 účastníky nechyběly ani skutečně rarity – Autocar Type 8 vyrobený v roce 1902, pravděpodobně nejstarší vůz v Česku, který má registrační značku a může tak na běžné silnice, či jen o dva roky mladší Ford C.

Popud k založení Kociánky dala Alice Masaryková a v roce 1919 byl k tomuto účelu vybrán bývalý zámeček rodiny Schaffgotschů s parkem. 

Není tedy divu, že ke stoletému výročí tradičního klání pronesl slavnostní řeč i „prezident Osvoboditel“ Tomáš Garrigua Masaryk. Nechyběla ani jeho dcera Alice, kterou zosobnila velká milovnice historických aut a motorek Sylvie Dyková Zouharová. Jinak také vedoucí automobilových sbírek Technického muzea v Brně.

„Vedle stoletého výročí prvního závodu jsme oslavili i padesát let od obnovení tradice závodů pod hlavičkou brněnského Veteran Automoto Clubu,“ uvedl Karel Kupka, organizátor a hlavní postava závodu Brno – Soběšice.

„Marek Zadina měl plnou podporu vedení klubu. To se snažilo realizační tým vhodně doplnit. Marek nás mezitím svým rozhodnutím zaskočil, ale plně ho respektujeme,“ uvedl sportovní ředitel Petr Sýkora.

Východočeši jsou po devíti odehraných zápasech v extralize druzí za Litvínovem. Vedení klubu ale údajně nebylo spokojené s herním projevem týmu. Podle médií Pardubičtí oslovili Miloslava Hořavu, který měl rozšířit realizační tým.

„Vždy jsem Dynamu dával všechno a doufám, že tak se tu na mě bude vzpomínat. Start do sezony nebyl z herního pohledu ideální a já věřím, že můj odchod tým oprostí od tlaku, pod kterým byl, a poslouží jako správný impulz. Přeji si, aby se Dynamu dařilo,“ řekl Zadina, který v Dynamu působil i jako hráč.

Dvaapadesátiletý kouč se do Pardubic vrátil před rokem z Třince společně s Václavem Varaďou, kterému dělal původně asistenta. V lednu byl ale Varaďa odvolán a Zadina se posunul do pozice hlavního trenéra.

Dynamo pod jeho vedením vyhrálo základní část extraligy a postoupilo do finále play off, ve kterém ale prohrálo s Třincem 3:4 na zápasy.

„Marek vždy dělal to, o čem si myslel, že je nejlepší pro tým. Od svého nástupu byl ve velmi obtížné pozici. I své působení v Dynamu zakončil rozhodnutím, o němž si myslel, že je nejlepší pro tým,“ uvedl Sýkora.

Pardubice jsou prvním klubem v nové extraligové sezoně, které mění složení realizačního týmu. Nejbližší utkání domácí nejvyšší soutěže Východočechy čeká v pátek, kdy se utkají doma s Libercem.