Tichonov se narodil 4. června 1930 v Moskvě a coby hráč zastával v hokeji pozici obránce. Čtyřikrát vyhrál sovětskou ligu, ale do národního týmu v tehdejší našlapané konkurenci neprorazil. V 33 letech s hraním skončil a okamžitě přesedlal na trenérskou lavici.
Pracoval pro moskevské Dynamo, kde končil jako hráč, a v 70. letech vedl Rigu. Současnou lotyšskou metropoli si zamiloval a místní Dinamo vytáhl během pěti let z třetí nejvyšší sovětské soutěže mezi elitu.
Už v roce 1976 odletěl se sovětskou reprezentací na Kanadský pohár, ale naplno se sborné začal věnovat až po další sezoně 1976/77 a klubovém přestupu z Rigy do armádního CSKA Moskva.
Krutovláda na obou frontách mohla začít. Tichonov zavedl pro hráče desetiměsíční až jedenáctiměsíční pobyt na tréninkové báze. Pořádně se vidět s rodinami mohli prakticky jen během krátké letní pauzy. „Rodina by je pouze rozptylovala od hokeje,“ vysvětloval Tichonov.
Svérázný a mimořádně krutý systém však na ledě fungoval. Sověti hned po nástupu Tichonova vyhráli pražské MS 1978, čímž přerušili dvouletou vládu Čechoslováků. Opanovali také příští šampionát na domácím ledě v Moskvě a jako suverénně největší favorit letěli na olympiádu 1980.
Životní chyba v Lake Placid
Vládci světového hokeje útočili v Lake Placid na páté olympijské zlato v řadě, jenže ve finálové skupině zastavili hvězdný tým kolem Vladislava Treťjaka, Vjačeslava Fetisova, Vladimira Krutova, Sergeje Makarova či zkušeného Borise Michajlova neznámí američtí studenti.
Zápas, který Američané vyhráli 4:3, vešel do dějin jako „Zázrak na ledě“ a pro Tichonova znamenal pravděpodobně nejtěžší porážku v životě. Po první třetině vystřídal za stavu 2:2 chybujícího Treťjaka, což si později vyčítal jako svou největší chybu.
„Treťjak chytal vždy ještě lépe, když dostal gól. Bylo to špatné rozhodnutí ve velkých emocích. Jenže když dali Američané po Treťjakově chybě gól na 2:2, vařila se ve mně krev,“ vracel se Tichonov ke slavnému zápasu.
„Tichonov panikařil, vůbec se nedovedl kontrolovat,“ komentoval útočník Makarov v knize „The Boys of Winter“. Makarov popsal rovněž to, jak se Tichonov k týmu po šokující prohře zachoval.
Vinu svaloval na Treťjaka a hráče prvního útoku Michajlova, Vladimira Petrova a Valerije Charlamova. Na každého z nich prý ukázal prstem se slovy: „Je to vaše prohra.“
Do vypjaté závěrečné hádky měl vstoupit i obránce Valerij Vasiljev, chytit Tichonova pod krkem a křičet na něj, že ho zabije. V olympijské vesnici pak našli po zklamaném týmu 121 prázdných flašek od vodky.
Stříbrné ocenění nemělo pro Sověty žádnou cenu a Tichonov jako by po olympiádě režim ještě více zpřísnil. Z hráčů ždímal úplné maximum a s nástupem superpětky Fetisov, Alexej Kasatonov, Krutov, Makarov, Igor Larionov začaly opět přiskakovat zlaté medaile, jedna za druhou.
Bukač: Tichonov jen rozdával rozkazy
Rudá mašina vyhrála MS v letech 1981, 1982, 1983 i olympiádu 1984 v Sarajevu. Přerušení zlaté žně přišlo až na šampionátu 1985 v Praze. Unavení Sověti podlehli zlatým Čechoslovákům i stříbrné Kanadě a skončili až na třetím místě.
Po rozhodujícím československém vítězství nad Kanadou přišel Tichonov týmu pogratulovat. „Ani nevím, nakolik upřímně to myslel,“ napsal ve své knize „Moje hokejové století“ tehdejší kouč Čechoslováků Luděk Bukač. Jeho vztah se sovětským protějškem byl chladný.
„Byl uzavřený, nemluvný, strohý, nečitelný, zvyklý pouze rozdávat rozkazy,“ tvrdil Bukač a Tichonova srovnával s dřívějším trenérským velikánem sborné Anatolijem Tarasovem. „To byl člověk inspirativní a nápaditý, kdežto Tichonov prosazoval rozkazy za pomoci strachu. Na rozdíl od Tarasova ve svých svěřencích neprobouzel vášeň.“
Na sklonku komunistického režimu získal trenér, přezdívaný Diktátor nebo Tyran, se Sověty ještě tři triumfy na MS a vyhrál s nimi olympijské hry v Calgary. Třetí a poslední zlato pod pěti kruhy dobyl v roce 1992 s týmem, který nastupoval jako Společenství nezávislých států.
Právě na olympiádě v Albertville se odehrála kontroverze mezi Tichonovem a náhradním gólmanem Nikolajem Chabibulinem, jehož zlatou medaili si kouč přivlastnil.
Trenéři tehdy medaile nedostávali, a tak ji Tichonov vzal brankáři, který byl součástí týmu, ale do zápasového dění nezasáhl. Chabibulin potom několik let odmítal reprezentovat.
Už bez úspěchu vedl Tichonov ruskou reprezentaci na olympiádě v Lillehammeru a pak také ještě v 73 letech na MS 2004 v Ostravě, kde Rusové dosud naposled neprošli ani do čtvrtfinále. Mizerný výsledek udělal trochu nedůstojnou tečku za kariérou trenérského velikána.
Salfický i přes spory rád vzpomíná
V letech 2002 až 2004 zažil spolupráci s Tichonovem český brankář a v současnosti pardubický funkcionář Dušan Salfický. Dva roky pod jeho vedením strávil v CSKA Moskva a cestu k sobě si hledali dlouho.
„Zpočátku na mě pořád řval, nadával mi, že jsem český parchant. Byl jsem z toho zoufalý. Dělal to tak ale všem, aby je zlomil a získal si od nich absolutní poslušnost. Pak byl spokojený,“ popisoval trenéra Salfický.
Jednou však Salfickému došla při takovém „kartáči“ trpělivost. „V amoku jsem mu řekl, že je senilní dědek. Postavil jsem se proti němu. Od té doby už mě nechal na pokoji a bavili jsme se normálně,“ říkal. „Byl to vzdělaný člověk a v soukromí velmi vtipný,“ dodal Salfický.
S odstupem času vzpomíná na Tichonova rád a spíše než senilního dědka ho zpětně vidí jako příjemného pána, který byl naopak i po sedmdesátce velmi vitální. Přísný byl vždy nejen na hráče, ale i na sebe.
Salfického a pár dalších českých hráčů vedl v CSKA společně se synem Vasilijem, který dříve pracoval ve Finsku, Švýcarsku, a dokonce také v NHL jako asistent trenéra v San Jose. Vasilij ale v roce 2013 tragicky zemřel po pádu z okna, když se snažil opravit ochrannou síť proti zlodějům.
To Viktor Tichonov svého syna o rok přežil, dlouhé nemoci podlehl v 84 letech v listopadu 2014. Ve stejném roce se jeho vnuk Viktor stal na MS v Minsku s ruským týmem světovým šampionem.
