Když se člověk ohlédne za vaší kariérou, zjistí, že největší úspěchy jste slavil na jejím začátku. S Interem Bratislava to byl na přelomu tisíciletí dvakrát po sobě double, povedené domácí mistrovství Evropy 2000 se slovenskou jednadvacítkou. Souhlasíte?
Určitě. Byly to nádherné časy, k tomu bych přidal ještě čtyři pěkné roky v Sigmě Olomouc. Tam jsme měli výborné mužstvo. Mrzí mě, že jsem se pořádně neprosadil ve Spartě, kam jsem přicházel jako náhrada za Tomáše Rosického. Ale tlak a velkou konkurenci v týmu jsem v mladším věku asi nezvládl. Nicméně nelituju, byla to velká zkušenost.
Šel jste do Sparty v roce 2001, ale za tři sezony jste toho moc neodehrál. Přibrzdilo vás to?
Chtěl mě trenér Ivan Hašek, ale pak odešel do Štrasburku a Spartu převzal Jaroslav Hřebík. Nedával mi tolik šancí, i když jsem si je podle mě zasloužil. Dělal jsem maximum, ale bylo tam snad sedm nebo osm útočníků. Měl jsem více nabídek, pro Spartu jsem se rozhodl kvůli Lize mistrů.
A ve slavné soutěži jste skóroval na hřišti Spartaku Moskva.
Jeden gól je sice málo, ale ten moment jsem si užil. Hlavně jsem si užíval tu dobu, když se dařilo celému mužstvu. Byl jsem týmový hráč a že bych měl být naštvaný, protože nehraju? To v žádném případě. Ale zajímavé bylo, že jsem byl pokaždé nejlepším střelcem v přípravě, jenže v lize mi to tak nepálilo. Byl jsem mladý, výkony jsem asi neměl konstantní.
Už jste zmínil pozdější rozlet v Olomouci. Tam vám to sedlo nejlépe?
Nejdříve jsem šel na půlroční hostování do Zlína, kam mě velmi chtěl trenér Vlastislav Mareček. Začal jsem nastupovat pravidelně, dodalo mi to sebevědomí a výkony rostly. Přišla nabídka ze Sigmy, upřednostnil jsem ji před Slavií a Mladou Boleslaví. V Olomouci jsme hráli každý rok v popředí, dýchali jsme na záda favoritům. Hráli jsme evropské poháry. Bylo to moje nejlepší fotbalové období, mezi těmi 25 a 28 lety už máte zkušenosti, zároveň ze sebe ještě máte co vydat. Chytil jsem životní formu.
Jenže zároveň se vám bortil osobní život kvůli závislosti na hracích automatech, je to tak?
To už začalo dříve, snažil jsem se to před všemi tajit, což byla velká chyba. Odhodlal jsem se zajít za specialistou na Slovensku, a ten mi poradil, abych to řekl rodině a řešili jsme to společně. To jsem bohužel neudělal, trvalo to ještě další dva nebo tři roky. Až když jsem se vrátil na Slovensko po angažmá v Sigmě, uvědomil jsem si to, ale už bylo pozdě. Věděla to média, věděla to veřejnost, byl jsem známý hráč a nešlo to zachránit.
Po odchodu z Olomouc jste hrál na Slovensku, pak v Polsku, ale kariéra upadala.
Co se dělo, to mě dodnes mrzí, těžko se s tím vyrovnávám, ale musím žít dále. Pomohla mi rodina, v Ružomberoku jsem to hodil za hlavu a snažil se znovu nastartovat kariéru. Jenže přišla i zranění, měl jsem skoro třicet. Už to nebylo jako předtím.
Problémy s hazardem nejsou u fotbalistů ničím úplně neobvyklým. Jak to u vás s automaty začalo?
Myslím, že to bylo tím, že jsem se jako mladý dostal k penězům. Šel jsem se spoluhráči v Interu nebo ve Spartě někam posedět, někteří mi ukázali směr kasino a já jsem ani pořádně nevěděl, co to je. Jednoduše jsem do toho spadl, pak se z toho těžko dostává. Prohrajete větší peníze a hned je chcete zpátky. Prohráváte více a více, už je to začarovaný kruh. Pomůže jedině odborná pomoc, na úrovni klubů se to v té době nijak neřešilo.
Litujete, že jste neposlechl a problémy dusil sám v sobě?
Stokrát jsem měl na jazyku, abych to řekl rodině. Manželka to později zkoušela řešit, ale už se o tom vědělo. I když jsem pak přestal, každý si na mě mohl ukázat prstem. Nebyl jsem takový, že bych hrál denně. Je to zvláštní, ale měl jsem taková hluchá místa. Když jsem měl třeba dva tři dny času, tak jsem si šel jeden den zahrát. Pak se to opakovalo častěji a bohužel se mi nedařilo to zastavit.
Přesto se vám to dařilo docela dlouho tajit. Jak?
Prohrál jsem si své vlastní peníze, dluhy jsem nikde neměl. Rodina byla vždy nějak zabezpečená, s manželkou jsme měli společný účet. Bez vědomí druhého jsme nemohli peníze vybrat. Prostě jsem si vždy odložil něco bokem a to prohrál. Nebyly to žádné miliony, nevydělával jsem tolik jako hráči dnes. Ale jak říkám, nejtěžší bylo přestat. Po rozvodu jsem zůstal sám, znovu byly problémy. To už jsem neřešil, že si jdu zahrát, ale spíš to, že nebudu mít co jíst.
Jak se vám podařilo najít cestu ven?
Musel jsem si nastavit hlavu jinak a něco změnit. Odešel jsem k rodičům, pomohla mi i nová přítelkyně. Takhle jsem se z toho dostal. Navíc už jsem věděl, že mi kariéra pomalu končí, že o mě není zájem. Musel jsem uvažovat, co dál. Pokud celý život hrajete fotbal, je pak těžké zařadit se do obyčejného života. Neměl jsem žádnou praxi, kde se uplatnit.
Jak jste to vyřešil? Jak dnes žijete?
Žiju ve Vídni, už třináct let tady pracuju. Vídeň byla i taková poslední fotbalová zastávka na nižší úrovni, ale kvůli problémům s kolenem jsem musel skončit. Pracuju v McDonaldu, dělám provozovatele pro čtyři filiálky. Mám na starosti dodávky zboží a všechno, co mi poví šéf, je toho dost. Začínal jsem v kuchyni jako normální pracovník, postupně jsem se vyšvihl výše. Mám pod sebou nějaké lidi, obíhám čtyři filiálky každý den. Musel jsem se naučit lépe německy, ale baví mě to. Hlavní je, že mám zaměstnání. Finančně i celkovou životní úrovni je to tady lepší než na Slovensku.
Domů na Slovensko vás to tedy netáhne?
Pocházím z Brezna, ze středního Slovenska. Tam je o práci nouze, spoustu lidí je na pracovním úřadě. Je dobře, že jsem po fotbale zůstal v Rakousku, jsem tady spokojený. Samozřejmě jsem neměl v plánu zůstat v McDonaldu v kuchyni. Bylo to první zaměstnání v zahraničí, neuměl jsem pořádně německy. Na rozjezd to bylo v pohodě, ale jsem rád, že jsem se zvedl.
Trénovat jste nezkoušel?
Chtěl jsem u fotbalu zůstat i po hráčské kariéře, ale nevím, už je to asi pryč. Dělal jsem tady asistenta u mladých chlapců do 13 a 14 let. Celkem mě to bavilo, ale po koronavirové pandemii se dost věcí změnilo. Mám jednu práci, stačí mi to. Navíc je časově náročná, nejsem už tak mladý a vitální. Fotbal si užívám jako fanoušek, ve Vídni občas chodím na Rapid nebo Austrii. Dostal jsem lístky i na včerejší zápas rakouské reprezentace se Slovinskem. Když je dobrý fotbal a mám čas, rád zajdu.
A co říkáte na současný slovenský fotbal? Národní tým zanechal skvělý dojem v létě na mistrovství Evropy, Slovan Bratislava se poprvé v historii dostal do Ligy mistrů.
Určitá kvalita na Slovensku je i byla, jsme schopni vychovat talentované hráče jako Češi. Ale jestli se slovenský fotbal nějak posunul k lepšímu? To nevím, až tak podrobně to nesleduju. Nicméně reprezentace hraje pod italským trenérem dobrý fotbal, na Euru odvedla velký kus práce. Skoro všichni hrají v zahraničí v dobrých klubech, to za našich časů nebylo, většina byla ze Slovanu. Jen mi chybí více gólů, za poslední roky nám nevyrostl žádný kvalitní útočník. S ním bychom byli ještě o něco silnější.
