Roddick s Wertheimem úzce spolupracuje zejména při vytváření svého tenisového podcastu Served with Andy Roddick. Proto mu nyní poskytl prostor na další omluvu. 

Třiapadesátiletý novinář se stal v tenisovém prostředí veřejným nepřítelem poté, co do éteru unikly záběry, na kterých během Turnaje mistryň v Rijádu nevhodně komentuje vzhled Barbory Krejčíkové.

Wertheim během komerční přestávky ve studiu kontroloval na kameře, jak vypadá, a prohlásil: „Kdo si myslíte, že jsem? Barbora Krejčíková. Podívejte se na to čelo.“

Použil přitom výraz „eighthead“, který se hanlivě používá, když má osoba extrémně výrazné čelo. 

O incidentu se příliš nemluvilo až do té chvíle, než se proti výrokům v neděli ráno ohradila sama česká hráčka. V prohlášení zveřejněném na sociálních sítích vyzvala k respektu a hodnocení výkonů hráček, spíše než jejich vzhledu.

Wertheim se ocitl pod palbou tvrdé kritiky a brzy bylo jasné, že může přijít o práci. I proto mu dal Roddick šanci znovu se obhájit.

„Z našich rozhovorů vím, že je ti z toho zle od žaludku,“ přivítal ho na své platformě.

„Pokud jste diváky naší show, víte, že se nevyhýbáme ani nepříjemným tématům. A to ani tehdy, pokud se týkají jednoho z nás. Můj dobrý kamarád a parťák něco řekl, když netušil, že je ve vysílání. Znám ho velmi dobře a vím, že šlápl do lejna. Je si toho vědom,“ prohlásil Roddick než dal slovo samotnému Wertheimovi.

Ten uznal, že se „choval jako pitomec“. 

„Jsem z toho plný lítosti a výčitek,“ řekl a znovu zdůraznil, že by byl rád, kdyby záleželo i na kontextu, v jakém inkriminované komentáře pronesl.

Wertheim už v neděli vysvětloval, že poznámky pronesl poté, co jim ve studiu v grafice ukázaly fotky hráček z úhlů, které zvýrazňovaly jejich čela.

Vyjádřil také přání potkat se s Krejčíkovou a omluvit se jí osobně hned, jak to bude možné.

„Ona si opravdu nezaslouží podívat se do telefonu a vidět, co plácl nějaký pitomý reportér,“ uvedl s tím, že je připravený nést následky.

K případu se v neděli vyjádřila i ženská tenisová asociace WTA.

„Ve sportu není místo pro nevhodné komentáře o ženských sportovkyních. WTA plně podporuje silné volání Barbory po respektu. Ten by měl být normou pro všechny ženy ve všech pracovních prostředích. Respekt je právo, nikoli privilegium, které je třeba si zasloužit,“ napsala asociace v prohlášení.

„Do poslední chvíle jsem věřila, že budu v pořádku, ale po víkendu je jasné, že bych ve Španělsku nemohla naplno hrát. Proto jsme se dnes s Petrem Pálou dohodli, že změní nominaci a já budu holkám držel palce na dálku,“ uvedla Muchová, dvaadvacátá hráčka světa.

Kapitán Petr Pála má k dispozici Lindu Noskovou (26. v pořadí WTA), Marii Bouzkovou (45.), deblovou světovou jedničku Kateřinu Siniaková (46.), Sáru Bejlek (142.) a Šalkovou (164.).

Wimbledonská vítězka Barbora Krejčíková, která hrála minulý týden na Turnaji mistryň, se již dříve omluvila kvůli náročnému programu.

Pála nemohl počítat ani se zraněnou Markétou Vondroušovou či Karolínou Plíškovou.

„S Kájou a jejím týmem jsem poslední dny aktivně komunikoval. Několikrát jsme se sešli, nechtěli jsme udělat unáhlené rozhodnutí, ale dnes je bohužel jasné, že by v sobotu hrát nemohla,“ líčil Pála.

„Proto jsem začal z připravených variant řešit, kdo s námi poletí jako pátá hráčka. Vybral jsem Dominiku Šalkovou, která se vrací po tříměsíčním zranění a na turnajích v Německu a Velké Británii hrála velmi slušně,“ vysvětlil kapitán.

Dvacetiletá Šalková přicestuje do Málagy po vlastní ose. Kvůli účasti na Poháru Billie Jean Kingové se odhlásila z turnaje na Madeiře.

„Telefonát Petra Pály mě překvapil a samozřejmě velmi potěšil. Nejdříve jsem řešila, jak se odhlásit z turnaje a rychle přeletět do Španělka,“ popisovala Šalková.

„Nyní už se těším na svou první účast v dospělém reprezentačním týmu, když to vyšlo hned tak pěkně na finálový turnaj,“ dodala.

Finálový turnaj v Málaze začne ve středu. Český tým, který se do něj dostal na divokou kartu, se v sobotu utká buď s domácím Španělskem, nebo Polskem.

Talentovaný středopolař je jedním ze dvou nováčků v nominaci národního týmu, který čekají zápasy Ligy národů v Albánii a s Gruzií. 

Šín předloni překonal vážnou nemoc a dokázal se rychle vrátit na trávníky. Pomáhaly mu i myšlenky na to, kam by to chtěl dotáhnout.

„Asi je to fakt nějaký sen, který jsem si v nemocnici i trochu vysnil. Že se sem někdy podívám. Jiná cesta z toho tehdy nevedla, nebyly tam černé myšlenky,“ líčil Šín na srazu reprezentace v Praze.

„Vždy jsem se díval na to, že se sem jednou dostanu, a teď se to povedlo. Je pravda, že v takhle brzkém věku jsem to naprosto nečekal. Jsem z toho opravdu nadšený,“ doplnil ofenzivní středopolař.

Premiérovou pozvánku dostal i jeho spoluhráč z Baníku Jiří Boula, kterého trenér Ivan Hašek dnes povolal dodatečně.

Třetí celek ligové tabulky tak má v reprezentaci poprvé od září 2020 minimálně dvojnásobné zastoupení.

„Myslím, že je to pro nás oba obrovská čest. Hlavně také vizitka pro Baník Ostrava, který si delší dobu drží dobrou formu. Doufám, že to tak bude pokračovat na dalších srazech a snad budou další hráči přibývat,“ přál si Šín.

V probíhající sezoně se dostal do formy a aktuálně má v lize bilanci čtyř branek a dvou asistencí.

„Životní forma? To určitě ne. Můj strop je ještě mnohem výš, je tam spousta prostoru se zlepšovat. Určitě to není nějaký můj vrchol kariéry,“ podotkl Šín.

Je mu líto, že se jeho nominace do reprezentace těsně nedočkali prarodiče. „Bylo to emotivní. Přemýšlel jsem nad tím pak ten večer po nominaci, že babička s dědou se toho těsně nedožili. Dá se říct, že oba byli fotbaloví fanatici, prožívali to se mnou. Tížilo mě to, že se toho nedožili,“ svěřil se Šín.

Původně figuroval v nominaci jednadvacítky na nadcházející play off o mistrovství Evropy proti Belgii, nakonec ho ale využije elitní výběr.

„Áčková nominace je vždy ta největší čest, co může fotbalistu zasáhnout. Ale jednadvacítce přeju hodně štěstí a samozřejmě to budu bedlivě sledovat,“ prohlásil ostravský klenot.

„Rozdíl je třeba v tom, že na pokoji jsem tady sám, v jednadvacítce jsme dva. Také sedí víc lidí v jídelně,“ líčil s úsměvem.

Trenér Hašek ho na nominační tiskové konferenci přirovnal k plzeňské opoře Pavlu Šulcovi. „Tím, že oba hrajeme pozici deset, ofenzivního středního záložníka, tak to k tomu vybízí. Ale myslím, že oba jsme unikátní v tom, že on je pravák a já levák. Každý má herní styl trochu jiný,“ porovnával Šín.

Karvinský brankář Jakub Lepeš byl označen za hrdinu utkání se Slavií, přestože dostal pět gólů. Moc to k sobě na první pohled nejde, ale on minimálně dalším možná pěti gólům zabránil.

Stačí si připomenout poměr střel na branku 14:3. Tedy devět jich pokryl a šlo i o hodně obtížné zákroky. Příděl mohl být mnohem vyšší. Chytal velmi dobře, ač to zní při takové porážce dost podivně.

Slavia trochu vinou bohorovnosti až laxnosti při zakončení – a také hrály roli vynikající Lepešovy zákroky – nerozhodla o výhře už v první půli, jak u ní i bývá zvykem, nevytvořila si vyšší náskok.

Dovolila dokonce Karviné vyrovnat. Pak však zapnula a během dvaceti minut bylo rozhodnuto. Pochválím však i hosty, že nehráli beton.

Ozývají se hlasy, proč autor tří gólů Mojmír Chytil není v základu, že tam patří a nyní to prokázal. Mohl jich dát i víc. Nelze však nevidět, že přichází na hřiště v době, kdy je soupeř je vyčerpávajících soubojích s Tomášem Chorým hodně unavený, což je pro něj jako rychlejšího útočníka výhoda. Chorý si to odpracoval, hodně tím prospěl týmu.

Řeší se, zda je brankář Peter Vindahl, přestože byl nyní povolán do dánské reprezentace, nadále pro Spartu přínosný, nebo i jeho chyby a výkony obhájce titulu srážejí.

V Lize mistrů proti Brestu při rozehrávce chyboval, jenže spoluhráči, kteří se báli hrát dopředu, mu až extrémně často přihrávali i do složitých situací a musel je řešit.

Proti Boleslavi napálil Vasila Kušeje, gól podle pravidel neplatil, ale Vindahl nevypadal jistě. Při prvním gólu domácích se asi měl pokusit střelu chytit, ne jen koukat. Pořád je však jeden z nejlepších gólmanů v naší lize. O tom žádná.

Sparta klesla až na čtvrtou pozici, pro mnohé to je šok. Nedaří se jí, už se to natáhlo na měsíc. Kdyby byli hráči ve formě jako před měsícem, nedopustili by, aby Boleslav dvakrát vyrovnala.

Teď si snad hráči o reprezentační pauze odpočinou, dobijí baterky, vyčistí si hlavy. Tohle kolikrát pomůže.

Ostrava doma rozstřílela Duklu 6:0. To je pro hosty příšerná porážka. Dukla hrála hodně špatně, ovšem Baník se dostal třemi výhrami venku do laufu, hráči nabrali sebevědomí. Je to na nich vidět, šlo o zasloužené vítězství. Byla jen otázka, kolik gólů nastřílí.

Trenér Bohemky Jaroslav Veselý si postěžoval, že jeho svěřenci přistoupili k utkání v Plzni až zbaběle a hodně domácím výhru ulehčili. Je to však půl na půl, nezlehčoval bych výkon Plzně.

Zahráli oba útočníci, Matěj Vydra měl gól a přihrávku, dokázal čísla. Dva góly pak nebyly uznány pro ofsajd. Kdo v Plzni nejede na maximum, nemůže na její půdě uspět.

Nedovedu si představit, jaké noci prožívá českobudějovický trenér František Straka. Nechtěl bych ani jednu. Má to těžké… Nechat si ve venkovním zápase po vyrovnání dvoubrankového náskoku soupeře zase utéct, to je k nevíře. Během pěti minut dostali Jihočeši od Teplic dva góly. Chápu Strakovo rozpoložení a naštvanost. Mužstvo je pod dekou, psychicky je na tom špatně.

Zaslechl jsem doporučení, aby už nehonili první ligu, důstojně spadli a začali v klidu budovat nové mužstvo a nové vazby pro návrat za další rok. Má to logiku.

Ale nechal bych to až na zimní přestávku, ještě je pár kol, dokud mají nějakou šanci zachytit se, tak bych se o to pokusil. V zimě na vyhodnocení bude dost času. Je škoda, že jsou v takovém stavu, České Budějovice do ligy patří.

Zápas Olomouce se Slováckem byl pro mlhu odložen. Názor hrát hned druhý den od 13.00 hodin považuju za rozumný, také bych se snažil dohodnout na co nejbližší termín.

Týmy mají k sobě blízko, hosty nezatěžuje dlouhé cestování. Jedou nějaký cyklus, do kterého ligový duel o víkendu patřil, jeden den odkladu by je nerozhodil. Hráči i trenéři by to s přehledem zvládli. Nevím ovšem, jaké vlivy, požadavky a nutnosti do toho vstupovaly.

Zatímco Húserka měl za sebou 31. října letošního roku úspěšný útok na vrchol východní stěnou a tragický pád ho postihl při sestupu po boku českého horolezce Marka Holečka, Humar lezl před 15 lety jižní stěnou a sám.

Tehdy čtyřicetiletý alpinista měl pověst sebevědomého sólisty, který stěny těch nejznámějších vrcholků Himalájí zdolával nejčastěji sám, maximálně v opravdu malém týmu.

Problém s autoritami měl už ve 20 letech v době, kdy musel narukovat do jugoslávské armády. I na skalách se nejraději spoléhal sám na sebe. 

Tím si udělal ve světě horolezení obrovské jméno. Zvlášť když v roce 1999 zdolal jižní stěnu sedmé nejvyšší hory světa Dhaulágirí. Legendární Reinhold Messner to tehdy označil za „nejdůležitější výstup desetiletí“.

Jenže jeho sóloútoky na vrchol dělaly z jeho počínání ještě riskantnější podniky. V roce 2005 se při pokusu zdolat Nanga Parbat Rupálskou stěnou dostal do obklíčení lavin a sněhových převisů. 

Šest dnů tehdy z ledové jeskyně komunikoval se záchranáři, než ho našel pákistánský armádní vrtulník.  

Co se mu honilo hlavou v listopadu 2009, když pomlácený opět čekal na záchranu, tentokrát na jižní stěně Langtang Lirung, už se ale nikdo nedozví.

Veškeré informace pochází od šerpy Jagata, který na něho čekal v základním táboře a jenž od slovinského horolezce přijal 9. listopadu zprávu vysílačkou.

V ní Humar hlásil, že měl zhruba ve výšce 6300 metrů nehodu, pravděpodobně si zlomil nohu, žebra i páteř, a prosil o rychlou záchranu, protože se bojí, že zemře.

První záchranný tým mohl vyletět na místo až druhý den, ještě před tím ráno se ozval satelitní telefon znovu: „Jagate, tohle je moje poslední…“ zaznělo slabým hlasem a pak se přenos přerušil.

Humar už se znovu neozval.

Vrtulník ve výšce 6300 metrů nikoho nenašel a stejně tak druhý den. Další pátrání zkomplikovalo počasí. Až pátý den záchranná výprava objevila mrtvé tělo. Ovšem o sedm set metrů níž, než uváděl Humar ve vysílačce.

Způsobil mylnou navigaci šok po pádu, nebo se při snaze na sebe upozornit zřítil znovu? To i po 15 letech zůstává záhadou. Stejně tak i to, co přesně se před nehodou stalo.

Horolezecký svět může dál jen spekulovat, zda zaplatil vysokou cenu za to, že si tak těžké cesty procházel sám, bez parťáka.

„Tomaž prostě miloval lezení. Miloval to mystické spojení s horami. Ve Slovinsku byl v neustálém kontaktu s lidmi, měl spoustu povinností, termínů, které musel dodržet, staral se o rodinu. Rád pak proto utekl na týdny do hor, kde chtěl být sám. Bylo to součástí jeho osobnosti,“ napsala o něm v biografii kanadská autorka Bernadette McDonald.

Čtyřicetiletý dobrodruh po sobě zanechal manželku a dvě děti.