Zápas v Ostravě před vyprodaným hledištěm mohl už ve 3. minutě hostující tým rozproudit a okořenit rychlou brankou.

Schranz však ke štěstí Baníku po přiťuknutí od Chorého uvnitř pokutového území trefil dobře postaveného Markoviče, bývalého gólmana Slavie.

Přes rychlou šanci Pražanů pak mělo utkání spíše opatrnější ráz. Hosté byli aktivnější a získali si územní převahu, Ostrava však dobře bránila

To platilo až do 29. minuty, kdy od pravé lajny poslal lahůdkový centr na malé vápno Provod a rychlý Diouf špičkou těsně před Markovičem usměrnil balon do sítě. Senegalský halfbek se trefil již pošesté v ligové sezoně, poprvé od konce září.

Baník, který si v posledních zápasech vytvářel spoustu příležitostí, se proti aktivnímu soupeři tentokrát neprosazoval. Jeho hře scházela obvyklá rychlost a přesnost, klíčové postavy Slezanů navíc Slavia dobře hlídala. Domácí v prvním poločase neměli ani jednu střelu na bránu.

Až kolem 60. minuty se Ostrava probouzela. O stoprocentní šanci se špatným zpracováním uvnitř šestnáctky připravil Holzer, pak donutil brankáře Kinského k prvnímu zákroku Frydrych, ovšem jeho hlavička měla spíše propagační charakter.

Na gól aspirovala až rána dalšího bývalého slávisty Riga z 20 metrů, která ale skončila těsně vedle tyče.

Baník soupeře zatlačil, Frydrych podruhé po rohu hlavičkoval v 73. minutě už mnohem nebezpečněji, Kinský však míč u tyče vyrazil.

Rostoucí tlak domácích, kteří se hnali za vyrovnáním, uťali jejich vlastní fanoušci.

Po jejich pyrotechnické vložce totiž zahalil hřiště dým, utkání bylo na více než šest minut přerušeno a baníkovci zcela vypadli z tempa.

Definitivně mohl rozhodnout v 89. minutě střídající Lingr, jenže ve vyložené šanci selhal.

V závěru dvanáctiminutového nastavení se domácí dožadovali penalty za údajnou ruku Bořila ve vápně, ale sudí Rouček je správně nevyslyšel. 

Ladra hrdinou

Ve vyrovnaném úvodu utkání Boleslavi s Libercem moc šancí k vidění nebylo. V první dobré příležitosti se objevil domácí Ladra, z hranice pokutového území napřáhl ke střele a jen těsně minul horní tyč.

Slovan zvýšil aktivitu před přestávkou. Průnik Višinského v blízkosti šestnáctky zastavil Králik za cenu žluté karty. Hlavatý pak hlavou posílal míč před branku, gólman Trmal si ho ale v klidu stáhl. 

V opatrném duchu začala i druhá půle. Výjimkou byla šance po standardce Slovanu: Koželuh v 57. minutě nacentroval na Ševínského a jeho prudkou hlavičku pod břevno zneškodnil Trmal.

Nejzajímavější byl závěr zápasu. Kušejův přízemní centr poslal v 76. minutě zblízka do sítě střídající Pulkrab, videorozhodčí však po dlouhém přezkoumání zjistil, že se o 21 centimetrů jednalo o ofsajd.

Domácí byli nicméně při chuti. Střídající John zakončil svůj průnik přes dva soupeře prudkou ranou. Bačkovský míč vyboxoval a poté zalehl u brankové čáry nebezpečnou tečovanou dorážku Pulkraba, hrajícího 150. ligový zápas.

Rozhodnutí přišlo až v 88. minutě. Sám faulovaný Ladra zakroutil přímý kop kousek za vápnem přesně do horního rohu a přisoudil domácím vítězství. Sedmadvacetiletý ofenzivní univerzál skóroval počtvrté v ligovém ročníku.

8. kolo první fotbalové ligy:

Baník Ostrava – Slavia Praha 0:1 (0:1)

Branka: 29. Diouf. Rozhodčí: Rouček – Kříž, Kubr – Všetečka (video). ŽK: Zafeiris, Kinský (oba Slavia). Diváci: 14.659.

Ostrava: Markovič – Frydrych, Chaluš, Pojezný – Buchta (90.+2 Klíma), Boula, Rigo, Holzer (62. Kpozo) – Šín (62. Tanko), Ewerton (90.+2 Aririerisim) – Prekop (77. Kubala). Trenér: Hapal.

Slavia: Kinský – Holeš, Ogbu, Bořil – Douděra, Zafeiris (90.+5 Chaloupek), Oscar, Diouf – Schranz (65. Lingr), Provod (90.+2 Pech) – Chorý (65. Chytil). Trenér: Trpišovský.

FK Mladá Boleslav – Slovan Liberec 1:0 (0:0)

Branka: 88. Ladra. Rozhodčí: Hocek – Mokrusch, Kotalík – Nehasil (video). ŽK: Králik, Stránský – Eneme, Tupta. Diváci: 1468.

M. Boleslav: Trmal – Král, Suchý, Králik – Mareček (80. Kadlec), Vydra, Stránský, Fulnek – Kušej (80. John), Ladra – Vojta (69. Pulkrab). Trenér: Brännström.

Liberec: Bačkovský – Plechatý, Ševínský, Mikula – Ghali, Varfolomejev, Hlavatý (69. Tupta), Preisler (55. Koželuh) – Višinský (69. Nyarko), Eneme (46. Frýdek) – Letenay (78. Rabušic). Trenér: Kováč.

V rozhovoru pro stanici Sky tak reagoval na kritiku, které ho jezdec Red Bullu podrobil po vzájemném incidentu v kvalifikaci Velké ceny Kataru.

„Znám Maxe dvanáct let a celou dobu jsem ho respektovat, ale teď už ne. Protože i když jsme spolu bojovali na trati, nikdy to nebylo osobní,“ prohlásil Russell.

„Ale Max to teď osobní udělal. A někdo se jeho šikaně musí postavit. Do teď by mu lidi odpustili i vraždu,“ pokračoval Russell.

Verstappen minulý týden v Losailu vyhrál kvalifikaci o 55 tisícin vteřiny před Russellem, ale po trestu za příliš pomalou jízdu a ohrožení britského pilota o pole position přišel.

Na první místo se posunul Russell, závod poté i tak vyhrál Verstappen. Nizozemský jezdec potom soupeře zkritizoval a ostrá slova volil i v rozhovorech před závěrečným závodem sezony v neděli v Abú Zabí.

„Za svými slovy si stojím. Ještě jsem nezažil, aby se někdo aktivně snažil zajistit soupeři trest a ještě kvůli tomu lhal,“ divil se Verstappen.

Russell se naopak ohradil, že mu Verstappen po incidentu v Kataru vyhrožoval, že do něj úmyslně narazí.

„To je pro mě nepřijatelné, to je prostě za čárou. A nebudu tomu jen přihlížet. Někdo se mu proto musí postavit, než se to vymkne kontrole,“ burcoval Brit.

Zkritizoval také Verstappenovo chování k ostatním pilotům – například k Landu Norrisovi z McLarenu v Mexiku, kde za to čtyřnásobný mistr světa dostal dva tresty.

„Jakmile není po jeho, tak je přehnaně naštvaný a téměř násilný,“ postěžoval si Russell.

Vedle zápasů NHL navštívili i farmu kanadského klubu v Lavalu, setkali se s řadou českých hráčů nebo trenérem Václavem Prospalem. V rozhovoru s novináři při zveřejnění nominace na Švýcarské hry se Rulík pozastavil nad výměnou obránce Davida Jiříčka z Columbusu do Minnesoty.

„Absolutně nesouhlasím s tím, co udělali. Mají tam praváka stejného ročníku Davida Špačka. Myslím si, že v Minnesotě se nedívali na mistrovství světa a neviděli ani jeden zápas. Vůbec nepochopím, jak něco takového mohou udělat,“ řekl Rulík.

Podle devětapadesátiletého kouče, jenž letos dovedl národní tým k triumfu na mistrovství světa, by měla Minnesota Špačka lépe využívat. Jedenadvacetiletý bek byl v Praze členem zlatého týmu a loni se podílel na zisku stříbrných medailí na juniorském MS.

„Pro mě je to něco šíleného. Špaček od dvacítek roste a oni neví, jaký tam mají klenot. Nechají ho tam někde hozeného na farmě v nějaké lajně. Neuvěřitelné. Myslí si, jak tomu rozumí,“ zlobil se Rulík.

O své cestě do zámoří ale mluvil nadšeně. „Byl jsem tam jen jako takový přísedící. Hlavní byl Tomáš Plekanec. Pro Montreal neskutečné jméno, smekám klobouk a klekám na kolena. Je úžasné, jakou tam nechal stopu, mají ho rádi a všechno mu umožnili,“ řekl Rulík. S Plekancem navštěvoval i tréninky Canadiens a farmářského týmu Laval Rocket. „Strašně se mi to líbilo, protože jsme viděli vše, co jsme potřebovali. Tréninky i zápasy,“ uvedl.

Na farmě Montrealu jej upoutal svými výkony třiadvacetiletý brankář Jakub Dobeš. „Byl skvělý, podle mě nám roste další gólman pro NHL. Má to výborně nastavené v hlavě, je strašně pracovitý a veliký, což je důležité. Věřím, že do dvou let tam bude,“ prohlásil kouč.

Rulík s Plekancem se setkali také s Prospalem, který je asistentem trenéra Rochesteru, a řadou hráčů – Lukášem Rouskem, Martinem Nečasem, Ondřejem Palátem, Tomášem Hertlem nebo Jiříčkem, jenž byl v té době ještě hráčem Columbusu.

Než se dostaneme ke smutnému stáří československé sportovní legendy, musíme se ve vyprávění vrátit o půlstoletí zpátky do malé obce Gbeľany nedaleko Žiliny, kde velká rodina Franekových žila.

„Bylo nás osm dětí, z toho pět chlapců. Nikdy jsem nebyl žádný extrovert, spíš zakřiknutý chlapec, to až život mě změnil,“ vyprávěl později Ján Franek pro deník Pravda. 

Jeden by řekl, že si mezi tolika sourozenci musel proboxovat cestu na výsluní, a tak se dostal mezi provazy. Jenže tak to vůbec nebylo. Ján byl všestranný sportovec, věnoval se atletice a skákal slušně do dálky.

To až v 16 letech, kdy se začal učit zámečníkem, viděl v televizi obrázky z olympijských her v Montrealu a zalíbily se mu právě boxerské boje. A protože na učilišti byl i slušný boxerský oddíl, opřel se do tréninku s rukavicemi.

Do čtyř let se mu olympijský sen splnil a stal se členem československé výpravy, která odcestovala k medailovým bojům pod pěti kruhy. 

Ve váze do 71 kilogramů měl pověst technického boxera s rychlými reflexy, který se umí přesně trefit. A to potvrzoval i na sovětských hrách. Na nich sice kvůli olympijskému bojkotu západních zemí chyběli například nejlepší Američané, ale i tak si tehdy dvacetiletý slovenský boxer zasloužil obdiv.

Na cestě za medailí dva soupeře knokautoval a prohrál až s pozdějším olympijským šampionem Kubáncem Armandem Martínezem. „Když jsem ve čtvrtfinále knockautoval Kaomu ze Zambie, byl to neskutečný pocit. Přestože od té doby uběhlo již 44 let, doteď si to jasně pamatuji. Bylo to něco nepopsatelně nádherného. Díky bronzu jsem vydělal osmdesát tisíc korun,“ líčil v rozhovoru pro Sport24.sk.

„Klíčem k medaili byla velká láska. Dva roky před hrami jsem se šíleně zamiloval. To kvůli ní jsem chtěl něco dokázat,“ vzpomínal Franek, který si stejnou dívku vzal po návratu z Moskvy i za ženu.

Spolu s láskou ho hnala za knokauty soupeřů i žárlivost. Po vítězstvích na olympijském turnaji budoucí ženě často volal, ale ne vždy se dovolal. 

„Přitom byla zrovna jen někde na výletě u vody, ale mně se honilo hlavou ledasco,“ přiznal Franek. 

Láska po hrách pokračovala, úspěšný boxer se stal otcem a těžil i ze slavného jména. Jenže ne na dlouho. „Po pádu socialistického režimu přišla demokracie a s ní i hazard. Vše se zvrtlo v momentě, když jsem dostal práci v ochrance žilinského kasina,“ popisuje.

Tehdy ještě boxoval, střídání dřiny v tělocvičně a nočních směn v herně bylo vyčerpávající jak fyzicky, tak psychicky. Po jedné ze čtyřiadvacetihodinových šichet nevydržel, chtěl se odreagovat.

Podlehl.

„Vyměnil jsem si sto korun na žetony a zkusil štěstí v americkém pokeru. Ani jsem neznal pravidla, krupiér mě je musel naučit. Ze začátku jsem vyhrával. Začal jsem si myslet, že asi umím hrát. A pak jsem tomu propadl úplně. Po čase mě štěstí opustilo a prohrával jsem čím dál víc.“ 

V hazardu utopil veškeré peníze, které měli s manželkou našetřené. Byla to právě Frankova partnerka, která ho přiměla k prvnímu pobytu v léčebně, jakmile poznala, že se doma ztrácejí finance.

Následovala druhá léčba, třetí. „Vždy jsem tomu opětovně podlehl. Potřeboval jsem peníze, tak jsem prodal byt. To byla pro moji ženu a děti poslední kapka, opustili mě. Manželka věděla, jak je závislost na hazardu nebezpečná, už nemohla dál pokračovat,“ zalesknou se mu v očích slzy.

Kvůli podvodu a ublížení na zdraví putoval do vězení, kde si odseděl víc než rok. Nakonec se z něj stal známý žilinský bezdomovec.

„Někdy v roce 1997 jsem se ocitl na úplném dně. Neměl jsem ani střechu nad hlavou. Přespával jsem v jednom z charitních domů. Mnohdy se mi stalo, že jsem musel spát venku, protože jsem na vrátnici přišel opilý a prostě mě nepustili dovnitř. Těžké chvíle v zimě jsem přežíval hlavně tak, že jsem pendloval mezi hernami, které byly otevřeny nonstop. Tam bylo vždy teplo,“ vracel se k životu na ulici.

Rodina se od Franka částečně odvrátila, nakonec to ale byl jeho nejmladší syn, kdo mu pomohl. „Změnil se zákon a lidé dostali možnost zakázat svým rodinným příslušníkům vstup do heren. Postaral se o to můj syn, aniž bych to věděl. Od té doby jsem hrát nebyl,“ vysvětloval.

Jeho příběh opět vyplaval na povrch, když se dcera Barbora stala v roce 2009 Miss Slovenska. Franek poté rozdal i pár rozhovorů, ale například server pravda.sk přiznal, že zkrachovalý boxer tahal z redaktorů za odpovědi na otázky peníze. 

Podle nich Franek olympijský bronz už prodal, díky občasným přivýdělkům si byl schopný v Žilině zaplatit i ubytovnu. Před pěti lety si střihl i roli trenéra ve filmu Koza, který monitoruje příběh jednoho slovenského boxera. 

Jak nyní bronzový medailista žije poměrně spokojený život v zařázení pro seniory kousek od Žiliny. Má vlastní pokoj s koupelnou a rozměrnou televizí.  Na hazard už ani nepomyslí, ovšem alkohol si občas stále rád dopřeje.

„Po všem, co jsem prožil, už jen oslavuju život. Je mi čtyřiašedesát a ničím se nestresuju. Přes den se jdu projít do parku, užívám si výhled na hory a popíjím na lavičce. Nejraději mám slivovici,“ vypráví.

K nynějšímu vyrovnanému životu přispívá i to, že se usmířil s rodinou. „Jsem šťastný, když mě přijdou sem, tam navštívit. A stále lituju svého předchozího chování, které odnesly především děti,“ říká.

Osmapadesátiletý Svoboda je odchovancem Litvínova, za reprezentaci hrál ale jen na olympiádě v Naganu. V šesti zápasech vstřelil jediný gól, ve finále rozhodl o výhře nad Ruskem (1:0).

Obránce s více než tisíci starty v NHL v roce 1984 emigroval z Československa, hned jej draftoval Montreal v prvním kole jako celkově pátého hráče a v dresu Canadiens o dva roky později získal i Stanleyův pohár. V té době měl ale jen kanadské občanství. V elitní zámořské soutěži hrál vedle Montrealu za Buffalo, Philadelphii a Tampu Bay. Aktivní kariéru ukončil v prosinci 2000.

Z tehdejšího Československa emigrovat pět let po Svobodovi i Nedvěd a následně se také prosadil do NHL. Draftoval ho v roce 1990 Vancouver jako celkově druhého hráče. V kanadsko-americké soutěži odehrál přes tisíc zápasů v součtu s play off. Na zisk Stanley Cupu ale nyní dvaapadesátiletý Nedvěd nedosáhl, s Pittsburghem v sezoně 1995/96 postoupil do finále konference.

V kanadském dresu Nedvěd získal stříbrnou medaili na olympiádě v Lillehammeru, po návratu do Česka v roce 2011 pomohl týmu k bronzu na mistrovství světa a představil se i na olympiádě v Soči 2014. V letech 2018 až 2024 byl s roční přestávkou generálním manažerem reprezentace a podílel se tak na zisku zlata letos v květnu v Praze.

Jednasedmdesátiletý Vichnar je dlouholetým moderátorem a komentátorem Československé a později České televize. Jedním z hlavních sportů, kterým se věnoval, byl hokej. Komentoval šestnáct mistrovství světa, pět olympiád včetně Nagana a jeden Světový pohár.

Síň slávy českého hokeje vznikla v roce 2008. Kandidáty nominuje návrhová komise. K uvedení je zapotřebí, aby nominaci schválily alespoň dvě třetiny jejích žijících členů. S nově oznámenou trojicí bude mít 153 členů.