Tentokrát hráli Češi v semifinále MS juniorů s Američany vyrovnanou partii a prohráli až v závěru. Předtím zdolali Kanadu, poté na nájezdy Švédsko a došli k obhajobě bronzových medailí.

Po nekonečných letech čtvrtfinálových zklamání táhne český tým v této kategorii historickou šňůru tří ročníků s medailí. Stříbro, bronz, bronz. A hlavně ani s největšími velmocemi se nebojí hrát otevřený hokej.

„Konečně už to není jen připo*rané vyčkávání a bránění, za které nás soupeři zašlapou do země,“ kvitoval během šampionátu expert Milan Antoš v komentáři pro Sport.cz.

Podobně to vidí i bývalý obránce Jakub Čutta, juniorský mistr světa z roku 2001 a extraligový šampion s Karlovými Vary z roku 2009. Ten v rozhovoru pro Aktuálně.cz rozebírá rozmach českých juniorů a mentalitu, kterou dokázal změnit a nastartovat jeden člověk.

Jak se vám Češi na MS v Kanadě líbili a jak cenný je jejich bronz?

Je to obrovsky cenný výsledek. Podruhé za sebou jsme vyřadili Kanadu, potřetí v řadě máme medaili, což by předtím nikdo neřekl. Práce, kterou ve dvacítce nastartoval Radim Rulík a jeho tým asistentů, než přebral áčko, teď pod stejnými otěžemi funguje dál. Jsou tam jiní lidé, ale Radim na to dohlíží, dává impulzy trenérům. Je to práce všech těch lidí, má to hlavu a patu. Přináší to výsledky.

Co přesně Rulík dokázal nastartovat?

To, co by každý chtěl, hlavně prezident svazu. Sjednotil hokej. Jemu se podařilo sjednotit trenéry, jedou dál v tom, co on nastavil. Vyhovuje jim to, baví je to, má tam lidi, kteří jsou ochotní dělat práci s jeho rukopisem. Hezky se na to kouká, kluci hrají opravdu hezký hokej.

Takže za tím vším vidíte jeho hlavní vliv?

Hlavní vliv vždy budou mít hráči. Většina z nich je v cizině, tam je na ně enormní tlak. Musíte být lepší než místní hráč. Ti kluci tam fungují a vědí, že mají svou kvalitu. Trenér má jediný úkol to v nich probudit, hlavně v krátkodobém turnaji, a přidat jim tu hodnotu pro národní tým. Že se člověk v tom dresu rozdá více, že je ochotný automaticky udělat věc, o které by v klubu třeba přemýšlel.

Patrik Augusta na Rulíka tedy skvěle navázal, co říkáte?

Ano, myslím, že se mu do kluků daří nalívat, že jsou dobří. Podpoří je, i když se třeba nedaří. Pak se mu to tisíckrát vrátí. Kluci zvládají nesmírně těžké zápasy play off. Když si vezmete, kolikrát to na sebe Eda Šalé v zápase o bronz vzal. Věřím, že si brankáře připravoval na ten poslední blafák do bekhendu. Zjišťoval, co dělá, četl ho. Ta tečka byl vlastně jeho nejlehčí nájezd, dostal brankáře, kam potřeboval. Nesmírně chytrá věc. Líbilo se mi, že celý tým hrál stejný hokej, když se vedlo i když se prohrávalo. To svědčí o maximální sebedůvěře v sebe sama.

Nakousl jste Šalého, ten jel celkem pět nájezdů.

Je to o tom, že trenér má koule a na toho hráče vsadí. Jako když dva kovbojové střílí proti sobě a jeden zemře. Je to mezi tím hráčem a brankářem. Podle mě je to součást Rulíkova rukopisu, skrze Augustu. Dříve by to třeba bylo tak, že jsi nedal a jede další. Tady se Augustovi vyprofiloval Šalé. Trenér si držel své přesvědčení a měl větší šanci, než kdyby házel kluky z klobouku.

Ze všech stran se ozývá chvála, jak hrají Češi aktivně a nebojácně. Proč to dříve na juniorských MS nešlo, ani když byli v týmu hráči jako David Pastrňák nebo Martin Nečas? Vždy se spíš čekalo na zázrak.

Těžká otázka, ale znovu zopakuju, že to podle mě nastavil Rulík. Vždyť i áčko teď hraje úplně jinak, v prosinci jsem ho viděl na Švýcarských hrách a to byla radost koukat. Od prvního do posledního hráče to všichni odmakali, což vychází od trenéra. Ten nastaví standard požadavků a kdo to nesplní, nemá tam co dělat. Když maká hvězda, nic jiného nezbývá ani nováčkovi. To je Radimova největší doména, hráče k tomu přesvědčí.

Junioři podruhé za sebou ve čtvrtfinále zastavili Kanadu, tentokrát navíc v jejím hlavním městě. Jaký to má zvuk?

Neskutečný! Na druhou stranu si myslím, že před rokem to bylo ještě cennější. Letos Kanada nepřesvědčovala výkony, v šatně asi nebylo všechno úplně růžové. Byl na ně tlak, diváci je možná trochu zarazili. Pořád je to ale hokejová velmoc, dvakrát v řadě jsme ji porazili. Skvělé.

Pomůže to českým hráčům i v očích manažerů NHL?

Obrovsky. Všichni viděli, že kluci umí fungovat proti nejlepším na jejich hřištích. Starý zimák, kde hráli kluci skupinu, tam jsou mantinely skoro v pravém úhlu. Byl to hokej v úplně jiných podmínkách. Pro brankáře nebo obránce je to hrozně těžké. Češi se s tím skvěle popasovali, adaptovali se. Všichni viděli, že i když před hráče dáte překážku, je připravený se s tím poprat. Klukům to opravdu otevřelo dveře dál.

Už jsme zmiňovali kapitána Šalého. Jeho přínos byste vypíchl?

Jasně, vždyť to jeho resumé z dvacítek je historické. Tři medaile za sebou, více bodů měl na dvacítkách jen Jirka Kulich. Šalé si vyloženě řekl o šanci v NHL, těžko by pro to mohl udělat více. Jedině dávat pět gólů za zápas. (úsměv) Divil bych se, kdyby rychle nedostal povolávací rozkaz nahoru. Kdyby nebyl jeden z prvních, kdo půjde nahoru do Seattlu, pokud někdo vypadne. Co Eda předvedl, to je maximum sebedůvěry a využití šance. Dále Hrabal…

Podržel český tým ve všech důležitých momentech, že?

Ano, a v nájezdech proti Švédsku? Tam byl jako zeď. Švédové vůbec nevěděli, co s ním. Jen jednou ho propálili mezi nohy, jednou vyšel nájezd úžasně Sandinu-Pellikkovi. Ale jinak z Hrabala propadali beznaději.

Pojďme na závěr k vám. V posledních letech pracujete v hokejovém prostředí ve Švýcarsku, co přesně děláte?

Těžko se to popisuje v pár větách. (úsměv) Učím lidi hrát hokej tak, aby je více bavil. Studuju při hokeji lidské tělo. Někteří mají špatně naučené automatismy a nedokážou je odbourat. Pracuju s klienty na tom, aby dokázali na ledě jinak bruslit, aby bruslením ztráceli méně energie. To je základ k tomu, aby byli při zápase méně unavení a připravení prezentovat se hrou, jakou chtějí.

S využitím bruslařského trenažéru jako dříve v Liberci?

Ano, vymyslel jsem systém cviků na suchu i na ledě a k tomu používám stroj skatemill, bruslařský trenažér, který jsem si s pomocí dalších lidí vyrobil. Na svou filozofii jsem přišel na základě zranění z mojí kariéry. Tělo nedávalo můj pohybový vzorec a pokaždé mi ukázalo, že už je toho dost. Léčili mě v Americe, Rusku, Finsku, Švédsku, Česku a nikdo mě nevyléčil. Až já sám jsem se naučil vnímat své tělo, za rok jsem se spravil, překopal návyky. Dělám hokej jinak, než ho dělají v klubech. Se svými klienty třeba vůbec nepoužívám činky. Jsem rád, že když ode mě odejdou, mají výsledky a jejich bruslení se mění v ladný pohyb.

Těžíte z toho, jak jste se před lety zničehonic vrátil do extraligy v dresu Litvínova a pomohl mu k záchraně?

Jasně, tehdy jsem měl 36 let a vrátil se po dvou letech bez hokeje, po operaci kolene. Trénoval jsem devět dní a pak šel hrát extraligu. Přesto narážím na lidi, kteří můj systém pošlapou a zhaní. Plno lidí se ohání čísly a grafy, tím, že kluk výborně běhá. Nicméně to neznamená, že bude hrát výborně hokej. Mrzí mě, že někdy lidi nezajímají fakta, ale vyhrává ten nejhlučnější.

Vy pracujete hlavně s hokejisty z mládežnických kategorií?

Je to široké spektrum. Nejmladší, koho jsem naučil bruslit, měl pět let. Nejstaršímu bylo dost přes šedesát, a ještě měl „plechové“ koleno. Chodí ke mně kluci i holky, všichni, kdo se hokejem chtějí bavit. Zatím chodí jen individuálně, zatím žádný tým nedostal tu odvahu. (úsměv) Chci nasměrovat hráče k tomu, aby si více věřili. Aby zjistili, že svůj pohyb ovládají a mění za pochodu. To je moje práce.

Češi se pokusí uspět v kvalifikaci potřetí za sebou. Vloni porazili doma ve Vendryni 4:0 Izrael, o rok dříve zvítězili 3:1 v Portugalsku. Kvalifikaci ve zrekonstruované RT Torax Areně otevřou v pátek 31. ledna dvě dvouhry. O den později vyvrcholí duel dalšími dvěma dvouhrami a následnou čtyřhrou.

V minulém ročníku čeští reprezentanti dohráli ve skupinové fázi, kde nestačili na Španělsko, Austrálii a Francii. Po nepovedeném vystoupení skončil u týmu dlouholetý kapitán Jaroslav Navrátil, jehož vystřídal Berdych.

Čtyřiadvacetinásobný grandslamový šampion v roce 2022 přišel o víza, protože neměl očkování proti covidu-19.

To odporovalo tehdejším australským pravidlům v boji proti koronaviru.

„Musím být upřímný. Při posledních několika návštěvách, když jsme přistál v Austrálii, abych prošel pasovou a imigrační kontrolou, jsem měl trochu trauma z toho, co se stalo před třemi lety,“ uvedl sedmatřicetiletý tenista v australském listu Herald Sun.

„Když kontrolují můj pas, říkám si: ‚Zadrží mě znovu, nebo mě nechají jít?‘ Musím připustit, že mám takový pocit,“ doplnil hvězdný Srb.

Před třemi lety byla jeho kauza intenzivní předehrou Australian Open. Dorazil do Melbourne s tím, že dostal výjimku z povinného očkování proti koronaviru.

Australské úřady mu zrušily vízum a nařídily opustit zemi, ale Djokovič po několika dnech v karanténním hotelu uspěl u soudu a zdálo se, že bude moci hrát.

Na kurtech v Melbourne trénoval, ale pak se do věci vložil australský ministr pro imigraci Alex Hawke, jenž „v zájmu veřejnosti a dobrých mravů“ Djokovičovi zrušil víza znovu. Napodruhé už Djokovič u soudu neuspěl a byl deportován.

V další sezoně se do Austrálie mohl vrátit, protože koronavirová pandemie utichla a země uvolnila pravidla. A hned Australian Open podesáté vyhrál.

„Nemám v sobě žádný vztek, abych byl upřímný. Nemám v sobě žádnou zášť. Přijel jsem hned další rok a vyhrál jsem. Moji rodiče a celý tým byli při tom a bylo to jedno z mých nejvíce emotivních vítězství, když vezmeme v úvahu, čím jsem o rok dříve prošel,“ vzpomínal olympijský vítěz z Paříže.

Někdejší první hráč světa se nyní ve světovém žebříčku pohybuje na sedmé příčce. Na Australian Open, které začne v neděli 12. ledna, bude usilovat o pětadvacátý grandslamový titul.

Minulý týden na turnaji v Brisbane překvapivě prohrál ve čtvrtfinále s americkým ranařem Reillym Opelkou.

Finále United Cupu nabídlo vypjaté drama s vítěznou americkou euforií. Coco Gauffová a Taylor Fritz, kteří v semifinále vyřadili český výběr, dokázali už ve dvouhrách přetlačit Igu Šwiatekovou a Huberta Hurkazce a v Sydney divoce slavili s trofejí.

Napětí se před tím dalo krájet, zejména co se týče ženského osazenstva obou týmů. 

První kontroverze přišla už během podání rukou před samotným duelem. Když Šwiatekovou míjela americká dvojka Danielle Collinsová, podala jí ruku mlčky a o polskou tenistku ani nezavadila pohledem. 

Šlo o dozvuk incidentu z letní olympiády v Paříži, kde se obě hráčky potkaly ve čtvrtfinále. Co se tam stalo?

Na začátku třetí sady Collinsová oznámila, že v duelu nemůže pokračovat a při podání rukou tehdejší světové jedničce promlouvala do duše. Šwiateková jen zůstala zírat s otevřenou pusou a zaskočená se nezmohla na reakci.

„Řekla jsem jí, že nemusí být ohledně mého zranění neupřímná. Je toho hodně, co se dělá jen pro kameru, a je tu hodně lidí, kteří se nějak chovají před kamerami a jinak v šatně. Nepotřebuju tuhle falešnost,“ vysvětlovala Collinsová.

Šwiateková její výtky nechápala.

„Nebudu se o tom přít, nikdy jsem jí neudělala nic nepřívětivého. Upřímně netuším, co tím myslela,“ reagovala pozdější bronzová medailistka Šwiateková.

Averze trvá dodnes.

Collinsová to potvrdila, když si po finále United Cupu dala na sítě na profilovou fotku právě moment, kdy s ironickým ušklíbnutím Šwiatekovou míjí.

To už se napětí přeneslo i na rivalitu Šwiateková – Gauffová.

Stále teprve dvacetiletá Američanka dokázala vyhrát 6:4, 6:4, načež vzbudila pozornost oslavou, při které raketou namísto lopaty kopala pomyslnou hlínu.

Těžko říci, jestli následná reakce varšavské rodačky přišla právě kvůli tomu, Šwiateková nicméně předvedla možná nejchladnější podání ruky v celé své kariéře.

S Gauffovou prohrála podruhé za sebou, její totální dominance ve vzájemných zápasech se zdá být minulostí. Polka vedla 11:1 na zápasy, teď ale s Američankou padla na Turnaji mistryň i v rámci United Cupu, pokaždé ve dvou setech.

Na přetřes v Sydney přišla i její pauza na ošetření, kterou si vzala ve druhé sadě, kdy ztratila vedení 4:2 a rázem prohrávala 4:5.

Šwiateková na tiskové konferenci překvapila přiznáním, že za jejím využitím takzvaného medical timeoutu nestály žádné konkrétní zdravotní problémy.

„Budu upřímná, nic se mi nestalo. Byla jsem jen unavená,“ prohlásila, za což sklidila na sítích kritiku.

Obhájce prvenství v kategorii kamionů Martin Macík mladší ovládl 2. etapu Rallye Dakar a posunul se do čela průběžného pořadí. Po extrémně náročné dvoudenní etapě Chrono48 s nichž 967 měřenými km je druhý Aleš Loprais.

Mezi osobními automobily klesl Martin Prokop na jedenácté místo průběžného pořadí, zatímco motocyklista Martin Michek je patnáctý.

Po nejdelší etapě 47. ročníku slavné soutěže, při níž závodníci nocovali v bivacích na trati a celkem museli absolvovat více než tisíc kilometrů, se do čela posunul Jihoafričan Henk Lategan s Toyotou. Mezi motocyklisty se na prvním místě drží tovární jezdec KTM Daniel Sanders z Austrálie.

Macík s Lopraisem se v průběhu etapy přetahovali o vedení, nakonec Loprais na krajana ztratil i se započtením Macíkovy stosekundové dodatečné penalizace 9:43 minuty.

V celkovém hodnocení Loprais zaostává o 8:54 minuty. Dosavadní lídr Mitchel Van den Brink z Nizozemska měl problémy s navigací a ztratil 79 minut.

Prokop byl o 39:33 minuty pomalejší než etapový vítěz Jazíd Rádží ze Saúdské Arábie s Toyotou- Český pilot Fordu se stále drží krok s elitními jezdci, přesto klesl z průběžného čtvrtého místa na začátek druhé desítky.

Motocyklistům nadále kraluje Sanders, který v etapě porazil druhého Američana Skylera Howese v sedle Hondy o 7:37 minuty. V průběžném pořadí na něj má náskok 12:36. Michek byl v etapě se ztrátou 36 minut sedmnáctý, celkově je 15. s odstupem hodiny a sedmi minut.

Průběžně 21. je Milan Engel, hned za ním se drží Dušan Drdaj, který byl v etapě druhým nejrychlejším Čechem.

Aktualizujeme…