Vítězovi ankety nejlepší trenér ligy Jindřichu Trpišovskému jeho kádr vedení Slavie výrazně posílilo, vy jste v ní skončil druhý a tým máte rozprášený. Není to nespravedlivé?

Musím se této otázce usmát… Mohl bych použít už ustálenou fotbalovou hlášku, kterou rád používal bývalý předseda asociace Míra Pelta, že silnější pes – nebudu dále vulgární. Je to tak s fotbalem všude na světě, že silnější má právo první volby.

Máte na mysli Jindřicha Trpišovského, jenž je silnější než Pavel Hoftych, nebo Slavii, která převyšuje Liberec?

Oboje. V první řadě však Slavii. Pracuje podle údajů s největším rozpočtem, může si dovolit ledacos, tomu se nedá čelit ani zabránit. Já jsem naopak i z určitého pohledu rád, že sáhla do našich řad, neboť tím výrazně napomohla Slovanu zajistit rozpočet na další sezonu. Vybrala si hráče, o nichž je přesvědčena, že mohou okamžitě zvýšit její kvalitu, což je dobrá vizitka pro práci našeho realizačního týmu. Jindra je momentálně u nás nejlepší kouč, číslo jedna. Umí výborně pracovat s kádrem, hraje atraktivní fotbal a má úspěchy. Přitom se k tomu prokousal zespodu, prošel nejprve složitou cestu. Navíc jsme kamarádi.

Kvitujete, že přesuny vašich bývalých svěřenců do červenobílého dresu pomohou zajistit Slovanu Liberec rozpočet. Jste na přítoku peněz nějak osobně zainteresován, procenty či prémií?

Žádnou procenta ve smlouvě nemám, ale vzhledem k tomu, že já a moji kolegové máme v Liberci garantovaný pravidelný měsíční příjem, z doslechu jsem slyšel, že s výplatami dvacet let nebyly nikdy sebemenší potíže, tak to přijímám jako ten bonus, že s naší prací byla spokojenost a přichází odměna v této podobě. To beru jako důležitou podmínku pro klidný osobní život.

Žádný trenér však není nadšený, když mu schopný mančaft, s nímž získá výsledky a vtiskne mu líbivý herní styl, vedení klubu rozpráší. Netlačil jste, aby hráči neodcházeli?

Je to těžké. Neberu hostovačky, ty nebyly ani v rukou libereckého vedení, ale některým klukům končily smlouvy a chtěli se logicky posunout dál. Jako například Ondra Karafiát. Naopak chválím vedení klubu, že mu umožnilo, aby jarní sezonu dokončil v A – mužstvu, nestrčili ho někam do rezervy. Přitom věděli, že za něj nedostanou ani korunu. Do toho přišly nabídky pro Berana, Malinského a Kuchtu, kteří přestupem do Slavie začali snít o Lize mistrů a dalších českých titulech. Slovan jim ve štěstí bránit nechtěl, to pak vnímají pozitivně i ostatní hráči. Navíc vím, že taková je letitá filozofie klubu, s tímto vědomím jsem do Slovanu přišel. Zadání bylo jasné.

Nyní bilancujeme úspěšnou sezonu. Dá se však dnes říci, jak daleko jste byl od propuštění?

Nikdo mi nevyhrožoval, nikdo přede mne nekladl ultimáta. S přímými nadřízenými, ať je to ředitel Libor Kleibl nebo sportovní ředitel Zdeněk Koukal, mám dobré vztahy, jako trenéra mě majiteli (Ludvík Karl, vlastník sklářské společnosti Preciosa) doporučili. I pro ně by byla svým způsobem prohra, kdyby mě museli po několika kolech vyhodit. Zlomovým byl podle mého zápas v Karviné, kde jsme vyhráli. Měli jsme do té doby jen tři body, bylo to složité. Kdybychom ho nezvládli, spadli bychom na poslední místo, s odstupem pěti bodů na příčku znamenající záchranu. Taková situace by nebyla pro budoucnost Liberce a jeho tým příjemná.

Začínáte opět s novým kádrem. Naplňuje vás taková práce? Nechtěl byste spíš už něco vybudovaného rozvíjet?

Umím si přestavit, že bychom s loňským kádrem pokračovali a jen ho vhodně doplnili. Jde však o realitu, kterou přijímám. Co se týče mě, považuji se za typ spíše do nepohody. Hodně podstatné pro mě ovšem je, kým jsem obklopen, s jakými lidmi pracuji. V realizačním týmu jsou se mnou Pavel Medynský, Míra Holeňák, Mára Čech a další. Jsme tam od toho, abychom hráčům umožnili v kariéře se posunout.

Podobnou situaci jste zažíval v Bohemians Praha. Byla v něčem jiná?

Bohemka určitě neměla takové možnosti jako Liberec. Vedení nemělo možnost přivést takové hráče, byť na hostování, jako Baluta, Hromada nebo Musa.

Znovu upozorňujete na spolupráci se Slavií. Ale tu mají Bohemians mnohem blíže, pouhé dvě stanice tramvají. Proč se úspěšně nerozvíjela?

Za prvé Bohemka nebyla finančně tak silná. V mém období, vracím se do let 2008 – 2011, na ni šel jeden konkurz za druhým. Dlužilo se ostatním, výplaty chodily pozdě, bylo to dělané na koleně. Jednu perličku: přišel jsem před utkáním s Jabloncem za vynikajícím člověkem a funkcionářem Lukášem Přibylem, který už není bohužel mezi námi, a stěžoval si, že mám potíže se sestavou. Bylo více zranění. Lukáš měl ten dar, že nedostával nikoho pod stres. Odvětil mi: Buď v klidu, v pondělí je soud, kde asi Bohemka zanikne. A začal se smát. Situaci nesmírně odlehčil. Co nějaký výsledek, když jde o existenci… Mužstvo bylo navíc starší, protože starší hráči byli levnější na trhu. Byli to výborní kluci, pracovalo se s nimi dobře, ale když jsme jim naložili, hůř to kousali než mladí, kteří jsou v Liberci.

Mosquera? Jen jsem předal zprávu

Sledujete, jak si nyní Bohemians vedou?

Klobouk dolů, kam se posunula. Darek Jakubowicz zaslouží obrovské uznání. Přebíral klub ve velkých problémech, dnes pracuje bez soudních procesů, nikdo ho nevyhání ze stadionu. Mají navíc výborného trenéra (Luděk Klusáček) a velice zdatný kádr. Moc jim nadále fandím.

Vy jste v Bohemians zanechal rovněž výraznou stopu, fanoušci na vás rádi vzpomínají. Ale říkají – za Hoftycha, to byla pravá Bohemka, bojovníci,
srdcaři. Na liberecké mužstvo se však dalo i koukat, hrálo líbivý moderní útočný fotbal. Čím to?

Vraťme se do chvíle, kdy jsem přišel do Ďolíčku. Byla ve druhé lize, chtěli jsme postoupit, ale prohlédl jsem si mančaft a věděl, že herností to nepůjde. Měli jsme vepředu bojovníky, agresory, Lukáše Hartiga a Martina Nešpora, na hrotu vysoký Škoďák (Milan Škoda), opravdový střelec. Tak jsme to zjednodušili a hráli na něj. A uspěli. Třetí rok už byl však jiný, přišli i fotbalisti – Moravec, Kaufmann, dovolím si tvrdit, že jsme hráli poměrně hezký fotbal jako nyní s Libercem. Bohužel jsme neměli stadion a museli hostovat ve slávistickém Edenu, fanoušci se kousli a nechodili a tvrdili, jak se na nás nedá koukat. My však skončili šestí a hráli opravdu docela pohledný fotbal. Fanoušci však vzpomínali na Ďolíček, kde jsme měli založené výsledky skutečně na válce.

Nyní vám spílají, že jste jim sebral kolumbijského záložníka Jhona Mosqueru. Jak to bylo?

Nedivím se, že jsou naštvaní, Mosqy je skutečně zajímavý fotbalista. Prozradím, jak to bylo. Dostala se ke mně zpráva ze skautského prostředí, co bych na něj říkal, že je volný a nemá nikde smlouvu. Předal jsem ji vedení, ale domníval se, že to nebude pro něj zajímavé, protože má už třicet let a s takto starými hráči Liberec už moc nepracuje. Ale vyhodnotilo ho jako zajímavou posilu. Ode mě žádná iniciativa nevzešla, že bych cíleně zjišťoval, jak se mu v Bohemce líbí. Mosquera tu je, dohodl se s libereckým vedením, jak to měl s Bohemkou, to jde mimo mě.

Při velice úspěšné štaci v Trnavě jste pracoval jako sportovní ředitel. Když vás Bohemians lákali zpět, prohlašoval jste, že jako trenér už působit nebudete. V Liberci je všechno jinak, opět jste kouč. V čem je rozdíl?

Byl jsem v kontaktu s klubem i družstvem fanoušků, dokonce jsme byli za majitelem Trnavy panem Pórem, zda by Bohemce finančně či manažersky nepomohl. Probíhala debata i s Darkem Jakubowiczem, nadhodili jsme, že bych mohl posílit sportovní management společně s Mirkem Držmíškem, s nímž jsme kamarádi. O trénování jsem skutečně neuvažoval. Pak se objevil Liberec, probíral jsem to s Mírou Holeňákem, s nímž jsem hrál ve Zlíně. Ten mě také mimochodem kontaktoval, ale tak daleko se mi už nechtělo. Nebyl jsem však Libercem osloven sám, probíhalo jednání s Lubošem Kozlem, jehož však vázala smlouva s FAČR. Po pohovorech s majitelem jsme se v záměrech shodli. Já jen trval na tom, abych si složil realizační tým podle toho, jak ho potřebuju. To se povedlo.

Připadá mi trochu divné, že si na tak úspěšného rodáka nevzpomnělo Ústí nad Labem. Místní klub po vašich službách nezatoužil? Nyní ho přebírá další ústecký rodák Jiří Jarošík, pokoušelo se nalákat ke spolupráci Martina Vaniaka a další.

Byl jsem před sedmi lety v kontaktu s Jirkou Duškem, jenž působil v ústeckém klubu a znali jsme se z dorostu, ale já tehdy měl smlouvu v Českých Budějovicích. Řekl jsem mu, že k Ústí mám pořád vztah, ale zpátky moje kroky zatím nevedou, následně jsem převzal reprezentační mládežnické výběry. Do Ústí stále jezdím za mámou, která má už věk, za ségrou Vlaďkou do Liboňova, což je chatařská osada u Telnice. Vím, že lidé mě hodně spojují s Moravou, ve Zlíně jsem prožil nejvýznačnější část mé aktivní kariéry, dlouhých osmnáct let. Někteří tvrdí, že mi zůstal moravský akcent. Přitom i moje manželka Lenka pochází z Ústí, hrála za něj závodně basket. Dokonce i dcera se tam narodila. Třeba se někdy do Ústí ještě profesně vrátím.

Emigrantův syn? Příkoří jsem nezažil

Váš život skrývá i další méně známý fakt: váš otec odešel nelegálně za komunistického režimu do zahraničí, čímž se stal nepřítelem lidu a byl i odsouzen. Měl jste s tím problémy?

Můj otec Bořivoj, projektový inženýr na topení, kapacita ve svém oboru, odešel v roce 1970, když jsem měl tři roky, brácha Petr pět. Neřekl bych, že jsem s tím měl nějaký problém, dokonce jsem na vojnu narukoval do Dukly Praha. Do Žatce mě převeleli ne z kádrových důvodů, ale protože jsem na áčko neměl. Na dobu komančů nevzpomínám v dobrém, ale že bych zažíval nějaké příkoří, to ne. Možná máma, určitě babička s dědou, ten určitě, protože děda z matčiny strany Neuwirth býval starostou Neštěmic. Pro ně bylo nepříjemné, že jejich zeť emigroval. My děti byly vždycky rády, když přišel od táty balík z Německa. Magazíny Quelle, digitální hodinky, žvýkačky, oblečení. Jen mi vrtalo hlavou, proč je tam tak špatně, když mají takové krásné věci, které v socialistickém Československu nebyly k dostání.

Setkal jste se po revoluci s otcem?

Pouze jednou, hned v devadesátém roce. RH Cheb jel na zápas do Bayeruthu, přišel za mnou na hotel. Od té doby jsme se neviděli, jen si psali. V kariéře mi nijak pomoci nemohl. Ale jednu příhodu mám. S Honzou Kolečkářem, co pak pracoval v televizi Nova, jsme přemýšleli, že bychom hned v roce devadesát šli pracovat do Německa. Zvažovali jsme, co napíšeme do dotazníku jako uchazeči o zaměstnání. Já říkám, jsem chemik operátor. Franta Pavlíček by uvedl stavební průmyslovku. Honza Kolečkář si povzdechl – já jsem, pánové, někde, já studoval na filozofické fakultě marxismus-leninismus… Možná bych snáze přes otce získal občanství, ale to by bylo všechno. Neměl jsem však na to myšlenky ani čas, hrál jsem ligu.

Nikdy jste se nesetkal ani s nějakou štiplavou poznámkou?

S jednou ano a dost mě pobavila. Když jsem byl ve Zlíně společně s Vlastou Marečkem asistentem trenéra Františka Komňackého a zlobil jsem ho různými vtípky, jednou se přímo zhrozil: Ty jsi k tomu všemu ještě emigrantův syn!