Co se přihodilo, došly vám síly?

Nejdřív jsem ulil první start, což mě ale zase až tak z pohody nevyhodilo. Musím říct, že jsem druhý start trefil docela pěkně. Jel jsem prvních sto sto padesát metrů hezky vpředu s Portugalcem. Přešel jsem do příjemného záběru a říkal si, že se s nimi budu držet vpředu, že takhle bych ten kilák mohl zvládnout. No. To jsem si myslel, a tak to nebylo. Prostě jsem na to neměl.

Soupeři to tedy napálili víc, než jste čekal?

Začali mi ujíždět tam, kde mi normálně neujíždějí. Ujeli mi o hodně. Tak jsem si říkal: Dobrý, chci jet na zlato, půjdu na vlnu, protože vpředu to s nimi neudržím, na to jsem neměl. Šel jsem na vlnu s tím, že se opřu do finiše. To jsme udělal. Posledních 250 metrů jsem do toho začal hrabat jako šílenec. Říkal jsem si, že teď musím jít, že teď tam zlato visí ve vzduchu. Ale došlo mi.

Chvíli to ve druhé polovině trati vypadalo, že byste mohl zabojovat alespoň o bronz. To vám na mysl nepřišlo?

Já chtěl jít o zlato. Dal jsem do toho všechno, co šlo. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bych mohl být druhý, třetí. Ne, že bych to nechtěl, ale chtěl jsem vyhrát. Došlo mi takovým způsobem, že jsem mohl možná deset patnáct metrů dát, ale taky by bylo dost možné, že bych to ani nedojel.

Na kanále fučel hodně silný vítr, byl to problém?

Říkal jsem si, že když bude všechno, jenom ne silný vítr do zad, že by to mohlo o medaile určitě jít, o vítězství, když si všechno sedne. Vítr do zad silný dneska byl, vlny naštěstí ne, takže jsem měl aspoň výhodu, že se nepotopím. Ale jinak jsem toho měl plný kecky.

Pak jste se svalil na molo a dlouho tam ležel. Bylo vám někdy po dojetí závodu hůř?

Ne, teď je mi fakt dost hrozně. Ale už se aspoň neválím na mole jako sra*ka, neopírám se o zábradlí, ale mluvím s vámi. Určitě za to může i to vedro, ale ty emoce, zklamání… Kdybych měl medaili, určitě bych takhle hrozně nevypadal.